Charita a sociln etika KS Vyuuje Ph Dr

Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: Ph. Dr. Roman Míčka, Th. D. , Ph. D. www. romanmicka. net roman. tf@seznam. cz

Zkouška

Zkouška Ke zkoušce z CHSE je kromě znalosti obsahu přednášek nezbytně nutné prostudovat: ANZENBACHER, A. Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno: CDK, 2004. ISBN 80 -7325 -030 -6. s. 7 -14, 179 -226. (50 stran) SWIFT, A. Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80 -7178 -859 -7. s. 1955 (37 stran) MÜLLER, K. B. Politická sociologie. Praha: Portál, 2008, ISBN 978 -80 -7367 -380 -2. s. 63 -111 (49 stran) MÍČKA, R. Demokracie v pasti (ne-) úspěchu: křesťansko-etická perspektiva, Caritas et veritas 2/2011, Dostupné na: http: //www. caritasetveritas. cz/index. php? action=openfile&pkey=53 (15 stran) MÍČKA, Roman. Sociální spravedlnost a lidská práva v sociální nauce církve. Sociální práce. 2014, č. 4, ISSN 1213 -6204, s. 83– 93. (11 stran) MÍČKA, Roman. Subsidiarita jako podstatný konstitutivní princip sociální politiky a občanské společnosti. Sociální práce. 2013, č. 4, ISSN 1213 -6204, s. 35– 42. (8 stran) MÍČKA, Roman. Otázka rozvoje v sociálním učení církve po Populorum Progressio v napětí mezi pokrokem, úpadkem a nadějemi na lepší svět. In: ŠRAJER, Jindřich a kol. Křehká tvář rozvoje v globalizovaném světě. Kritické výzvy Populorum Progressio (1967) a interdisciplinární analýzy mezinárodního rozvoje a chudoby. Praha: Lidové noviny, 2017, ISBN 978 -80 -7422 -610 -6, s. 39– 63. (24 stran) to je celkem cca 190 stran textu

Obsah předmětu Ø Teorie spravedlnosti, John Rawls a Robert Nozick, současné pozice, současná debata a její důsledky Ø Lidská práva, jejich legitimita a zdůvodnění, humanrightismus, lidská práva a sociální politika, aktuální etické otázky sociální politiky (rodina, gender, diskriminace) Ø Teorie demokracie, demokracie v kontextu politické filosofie, teorie občanské společnosti, sociálně-etické aspekty demokracie Ø Ekonomika a etika, teorie ekonomického rozvoje, mezinárodní vztahy a globalizace, mezinárodní solidarita a spravedlnost, Global Governance

Otázky státnice 17. Charita, sociální etika a sociální učení církve Pojem charity, jeho kontext v biblickém a historickém diskursu, charita jako základní realizace církve. Definice a charakter sociální etiky, rozlišení sociální a individuální etiky, rozlišení sociální etiky a sociálního učení církve. Původ a dějinný vývoj sociálního učení církve, základní principy – personální, subsidiarita, solidarita, obecné dobro a jejich vztah k sociální práci. 18. Politické ideologie Charakter, typologie, klasifikace a škály politických ideologií. Dichotomie levice - pravice, Eysenckovo dvourozměrné spektrum. Antropologická, etická a sociálně-etická východiska politických ideologií – vztah ke svobodě, rovnosti a spravedlnosti. Vztah politologie, politické filosofie a sociální etiky. 19. Demokratická společnost Teorie demokracie, podstatné charakteristiky demokratické společnosti, dějinný vývoj v antice a moderní době, formy demokracie. Etický rozměr demokracie, procesuální a normativní rozměr demokracie, „demokratický fundamentalismus“, problémy demokracie (Gasset, Schumpeter, Arrow, Sartori), postoje jednotlivých politických ideologií k demokracii, současné trendy, postoje sociálního učení církve k demokracii. 20. Občanská společnost Pojem občanské společnosti, jeho chápání, různá pojetí občanské společnosti, struktura občanské společnosti, vztah státu a občanské společnosti. Druhy, působení a agenda INGO´s. Spor o charakter občanské společnosti, hrozba „postdemokracie“. Význam, šance a problémy zájmových skupin, spolků a hnutí, církví. Občanská společnost - totalita (soc. encyklika Qudragessimo anno).

Otázky státnice 21. Sociální stát Charakter sociálního státu, typologie sociálního státu. Politické a ekonomické aspekty sociálního státu, pojem „democratic overload“. Kritika a perspektiva konceptu sociálního státu, jednotlivé ideologické pozice vůči sociálnímu státu a jejich etický rozměr. Sociálněetické aspekty sociální politiky a sociálního státu, pozice sociálního učení církve. 22. Sociální spravedlnost Pojem spravedlnosti, dějinný vývoj pojmu, význam pojmu pro sociální etiku. Typy spravedlnosti – procedurální a materiální, distributivní, komutativní, kontributivní. Pojem sociální spravedlnosti a jeho kritika, ospravedlnění přerozdělování. Teorie smlouvy, teorie diskursu a teorie spravedlnosti. Současné teorie spravedlnosti (Rawls, Nozick, Hayek) a jejich kritika. 23. Aktuální etické otázky sociální politiky Otázka role státu v sociální politice, sociální kontrola, sociální práva, blahobyt. Rodinná politika – sociální, demografické a etické aspekty. Agenda feminismu a genderové rovnosti, její vývoj, role v současném politickém diskursu, antropologický a etický rozměr. Etické otázky antidiskriminačního zákonodárství. 25. Etické aspekty globalizace a rozvoje Definice globalizace, pluralita pohledů na globalizační procesy, pozitivní a negativní stránky globalizace v etickém rámci. Formy reakce na globalizaci, antiglobalizační hnutí. Etické aspekty ekonomické, politické a kulturní globalizace, otázka globální spravedlnosti, integrálního rozvoje, ekologie, pozice sociálního učení církve (encykliky Caritas in veritate a Laudato si´). Situace rozvojového světa, otázky celosvětové solidarity, etické aspekty chudoby a rozvoje v rozvojovém světě

Etika analytická etika, metaetika analýza morální řeči (např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy? kogn. x nonkogn. ) fundamentální etika Základní problémy etiky: svobodná vůle svědomí hodnota norma štěstí ctnost etika norem Individuální etika Sociální etika normy individuálního spravedlnost jednání sociálních v konkrétních útvarů oblastech života (bioetika, etika vědy, etika mezilidských vztahů)

Aplikovaná etika individuální etika x sociální etika individuální etika - se zabývá praxí, pokud praxe může být přičítána jednotlivým osobám a vztahována k jejich osobní odpovědnosti. sociální etika - se věnuje morálnímu hodnocení sociální skutečnosti, tj. sociálních útvarů, do nichž se zpevnily interakce. Ústřední otázka zní: Jsou dané institucionální útvary spravedlivé? (např. daně, sociální stát, společenské rozdíly mezi lidmi, bohatství a chudoba, válečný konflikt). Na rozdíl od individuální etiky stav těchto útvarů nelze beze všeho vztahovat k osobní odpovědnosti určitých jednotlivců, a to ani jeho vznik, ani jeho změnu.

Podobenství o milosrdném samaritánovi Samaritán našel člověka, jenž upadl do rukou lupičů. “Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a ovázal mu je. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl ho do hostince a tam se o něj staral”. Samaritán byl motivován individuálně eticky. Šlo mu o blaho tohoto člověka, který upadl do rukou lupičů. Kdyby však byl motivován sociálně eticky, byl by odjel do Jeruzaléma a nasadil všechny páky, aby se lupičům znemožnila činnost a aby poutníci mohli v budoucnu užívat cesty mezi Jeruzalémem a Jerichem bez nebezpečí.

Instituce je sociální útvar, do nějž se zpevnila mezilidská interakce Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování, prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné problémy života lidí

Klíčová témata Politika Je o redistribuci moci a zdrojů pro život, jde o „kolektivním organizování sociální existence“ někdo říká, že politika je boj o „legitimní význam termínů a pojmů“ (co je moc, svoboda, demokracie, spravedlnost, sociální stát apod. ) Jaké politické zřízení je nejlepší? Je to demokracie? Proč? Za jakých podmínek? Ekonomika Zkoumá, jak se chová člověk s neomezenými potřebami ve světě omezených (vzácných) zdrojů Jak nejlépe organizovat procesy vytváření bohatství? Jak je přerozdělovat? Jakou roli v tom má hrát stát? Kultura „Kultura nebo civilizace …. je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti. “ Jaké jsou základní hodnoty, které je třeba ve společnosti respektovat? Které se mají stát zákonem? Jaká jsou lidská práva, jak je možné je obhájit?

Politická či ekonomická věda

Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“. . . Svoboda, rovnost, spravedlnost Jsou i další pojmy – demokracie , , sociální stát. . . Socialismus – člověk není svobodný, je determinovaný zejména ekonomicky, jeho svoboda spočívá zejména v hmotném zabezpečení, lidé by si měli být rovni materiálně, formální rovnost je nedostačující, spravedlnost je především spravedlností sociální Liberalismus – člověk je svobodný a jeho svobodu je třeba chránit před mocí druhých i státu, lidé jsou si rovni zejména morálně a před zákonem, sociální nerovnost je spravedlivá, protože odráží přímo nebo nepřímo zásluhy člověka Konzervatismus – člověk je plně svobodná a odpovědná bytost, má ovšem výrazné sklony konat zlé věci a proto je třeba na něj být přísný, rovnost je pojem spíše transcendentní, spravedlivé je to, co je v souladu s přirozeným zákonem a tradicí

- Sociální etika Politická filosofie, sociální filosofie - Křesťanská sociální etika Míčka, Ockenfels, Anzenbacher, Novak - Sociální nauka církve Zejména encykliky, další oficiální dokumenty empirie – rozum - tradiční hodnoty - autorita církve

Charita a sociální etika Láska: Eros (majetnická láska, vášeň, která od druhého něco žádá) Philia (přáteství rovných) AGAPE – CARITAS Láska k Bohu a nezištná láska k bližnímu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. (1 J 4, 16 )

Deus caritas est (2006) 20. Láska k bližnímu zakořeněná v lásce k Bohu je především úlohou pro jednotlivého věřícího, ale je také úlohou pro celou církevní komunitu, a to na všech úrovních od místní komunity po partikulární církev až k univerzální církvi v její globalitě. Církev musí uplatňovat lásku také jako komunita. Důsledkem toho je, že láska potřebuje také organizaci jakožto předpoklad uspořádané komunitní služby. 31. … Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále.

Deus caritas est (2006) 28. … Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, aby tak budovala tu nejspravedlivější možnou lidskou společnost. Nemůže a nesmí se postavit na místo státu. Zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Do tohoto usilování se musí zapojovat prostřednictvím racionální argumentace a musí probouzet duchovní síly, bez nichž by se spravedlnost, která vždy vyžaduje odříkání, nemohla prosadit ani se rozvíjet. Spravedlivá společnost nemůže být dílem církve, protože ji má uskutečňovat politika. Církev se nicméně hluboce zabývá nasazením pro spravedlnost tím, že pracuje na otevřenosti intelektu a vůle vůči požadavkům dobra. X „Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství“. Gaudium et spes, čl. 75

Sociální učení církve je „součástí integrální nauky o člověku. . . “ (papež Jan XXIII. ) „V nelehké situaci, v níž se dnes nacházíme také z důvodů globalizace ekonomiky, se sociální nauka církve stala základní směrnicí, která vytyčuje pravidla mající platnost i daleko za jejími vlastními hranicemi. Zmíněná pravidla je třeba v situaci pokračujícího rozvoje promýšlet v dialogu se všemi, kterým leží na srdci člověk a jeho svět“. (Deus caritas est, čl. 27) „. . . Proto je křesťanská antropologie ve skutečnosti kapitolou teologie a sociální nauka církve, která se ujímá člověka a stará se o něho a o jeho chování ve světě, patří z téhož důvodu "do oblasti teologie, zvláště teologie morální“. (Centesimus Annus, 55. ) „…Církev nepředkládá žádné vlastní modely. Konkrétní a úspěšné modely lze nalézt pokaždé pouze v rámci té které historické situace, úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním problémům ve všech jejich těsně propojených společenských, hospodářských, politických a kulturních aspektech“. (Centesimus Annus 43. )

Spravedlnost pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Spravedlnost a SP Koncept sociální spravedlnosti hraje klíčovou roli i v uvažování o sociální práci – je dokonce součástí široce akceptované definice sociální práce obsažené v „Mezinárodním etickém kodexu sociální práce“ Etika sociální práce – principy (2004), přijatém Mezinárodní federací sociálních pracovníků. Dokument říká, že: „základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti“. V jednom z článků (4. 2. ) je pojem sociální spravedlnosti rozvinut do pěti bodů (čelit negativní diskriminaci, uznat diverzitu, spravedlivě distribuovat zdroje, čelit nespravedlivé politice a praktikám, pracovat na základě solidarity). Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků České republiky v návaznosti na kodex mezinárodní říká, že „sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“, přičemž sociální pracovník se má zasazovat o „zvyšování sociální spravedlnosti“ (2. 5. 2. ) a upozorňovat na možnost „spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů“ (2. 5. 3. ). Zatímco v oblasti lidských práv se kodexy odkazují zejména na mezinárodní lidskoprávní dokumenty a Listinu základních práv a svobod, v oblasti sociální spravedlnosti se nemají o co opřít a spoléhají na určitou intuici a snad i samozřejmost chápání pojmu „sociální spravedlnost“.

Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“. . . SVOBODA Pospolitost Demokracie Sociální stát Blahobyt ROVNOST SPRAVEDLNOST „sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici

Co je nejdůležitější? Rawls: „Spravedlnost je společenských institucí“ základní ctností Hayek: „Připisovat etickou hodnotu něčemu jinému, než individuu je nemožné a nepřípustné“ Meyer: „Základní ctností společenských institucí je dát prostor lidské svobodě“

„Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“ Ulpianus Justitia suum cuique distribuit. Spravedlnost dává každému, co jeho jest. Cicero, De Natura Deorum, III, 38

Spravedlnost procedurální spravedlnost (formální, legální) [iustitia legalis] materiální spravedlnost – spravedlivé jsou nejen postupy, ale i obsahy a výsledky, k nimž se dospívá, obvykle lze v jejím rámci rozlišit spravedlnost: distributivní [iustitia distributiva] (podílná) – rozdělení statků a moci ve společnosti komutativní [iustitia comutativa] (směnná) – férovost a spravedlivé podmínky ve směně, mzdy, ceny apod. kontributivní [iustitia contributiva] (participativní) – aktivní účast na sociálním životě, procesech „sociální spravedlnost“

Jak by se měly statky ve společnosti rozdělovat? - každému podle jeho potřeb preferuje rovnost, jde o „socialistickou“ teorii spravedlnosti (Marx, Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb) - každému podle jeho práv preferuje nerovnost, podle práv a nároků, proti potřebám a rovnosti, zatímco u teorie „podle potřeb“ je primární výsledek (např. dostatečný blahobyt všech), tak u teorie „práv“ jde o to, jak se k materiálnímu bohatství dospívá a jestli na něj mám nárok nebo ne. . . - každému podle jeho zásluh spravedlnost jako zásluha, preferuje nerovnost (meritokracie)

Všeobecný základní příjem (universal basic income) (Philippe Van Parijs) „Pokud vám jde doopravdy o svobodu, poskytněte lidem základní příjem. “ Van Parijs vidí jako silný nástroj sociální spravedlnosti v zavedení a uzákonění univerzálního základního příjmu (UZP). UZP se míní příjem vyplácený vládou ve stejné výši a v pravidelných intervalech každému dospělému členovi společnosti. Výše je stejná bez ohledu na to, zda osoba je chudá či bohatá, či je sama či s někým, je ochotna pracovat či nikoliv. Margaret Thatcherová (poll tax) Absolutně rovná a spravedlivá daň z hlavy, všichni kdo chtějí využívat služeb státu, platí stejnou částku…

- na úrovni států, EU, celosvětově? - životní minimum 3410 Kč? - většinou se píše o částkách 4000 až 5000 Kč na člověko-měsíc - švýcarská Iniciativa za bezpodmínečný základní příjem (Basic Income Initiative, 2013) podala návrh petice s 125 000 podpisy navrhující bezpodmínečnou platbu pro každého občana ve výši 2500 franků (cca 55 000 Kč) za měsíc. ODS 2003, 2007 – tzv. rovná sociální dávka Každý člověk by získal každý měsíc 6 000, - Kč, jako sociální dávku od státu. Na každé dítě by pak bylo možno získat 2 400, - Kč, na druhé a třetí dítě pak 3 600, - Kč a na čtvrté 2 400, -, na páté už jen 1 200, - Kč. Např. pro průměrnou 4 člennou rodinu je hranice příjmu 20 000, -Kč. Pokud příjem rodiny této hranice nedosahuje, stát chybějící sumu doplatí. Nyní uvažují i Piráti

Spravedlivé daně? Průměrná mzda 3 Q 2017: 29 050 Kč (medián 25 181 Kč) Zaměstnanec Zdravotní pojištění 1 307 Kč Sociální pojištění 1 888 Kč Základ pro daň z příjmu 39 000 Kč Sleva na dani 2 070 Kč Daňové zvýhodnění 0 Kč Záloha na daň 3 780 Kč Daňový bonus 0 Kč Čistá mzda 22 074 Kč Mzdové náklady zaměstnavatele Univerzální daň DPH 10, 15 a 21 % Cenu PHM tvoří z více než 54 % daně Cenu cigaret tvoří 78, 5 % daně. Cenu alkoholu tvoří až 80% daně Zaměstnavatel 2 614 Kč 7 262 Kč Daně: 43. 27 % 39 000 Kč tedy 53%?

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) (levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých F. A. Hayek (Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, 1989) podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“, společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) spravedlnost jako férovost Rawls navrhuje myšlenkový experiment – k tomu, abychom zjistili, které principy spravedlnosti jsou férové, představme si virtuální situaci, kdy by lidé byli překryti „závojem nevědomosti“ a měly vybrat principy uspořádání pro společnost, aniž by věděli, co pro ně konkrétně budou tyto principy znamenat. (nevěděli byl, zda jsou chytří nebo hloupí, šikovní nebo nešikovní, muslimové či ateisté, zdraví či nemocní, staří mladí, chudí bohatí, nevěděli by dokonce ani jaké je jejich pojetí dobra – co považují za hodnotné) Podle něj byl lidé zvolili principy, které by byly férové, nesměřující k vlastnímu prospěchu

Rawlsovy principy Podle Rawlse jsou ony principy tyto: dý 1. systém základních svobod, který je slučitelný s podobným systémem svobody pro všechny 2. Sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby: a) sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů b) byly spojeny s úřady a funkcemi, které jsou otevřeny všem v podmínkách férové rovnosti příležitosti

Dosah Rawlsových principů Sám Rawls považoval svou teorii spravedlnosti za aplikovatelné pouze na úrovni (liberálního) státu a odmítá její aplikaci na globální úroveň. Zde platí podle Rawlse tyto principy omezeně, pouze s odkazem na zajištění základních principů mírového soužití, základních lidských práv a minimální solidaritu – „princip pomoci. “ Globální uplatnění sociální spravedlnosti odmítá zejména proto, že bohatství každé společnosti plyne z kvality jejího institučního uspořádání, proto považuje redistribuci od dobře uspořádaných ke špatně fungujícím státům za nespravedlivou. Ta by navíc působila penalizačně na dobře uspořádané společnosti a upevňovala špatné instituce ve společnostech přijímajících. Své principy spravedlnosti váže na specificky kulturně partikulární liberálnědemokratický řád a západní pojetí lidských práv a sociální státnosti, které pokud nejsou globálně rozšířeny, nemohou být globálně uplatněny jeho principy sociální spravedlnosti. „K lidským právům patří právo na život (na základní životní prostředky a zabezpečení); právo na svobodu (svobodu od otroctví, nevolnictví a násilné okupace a dostatečnou míru svobody svědomí, která zajišťuje náboženskou a myšlenkovou svobodu); právo na majetek (soukromý majetek); a právo na formální rovnost, tak je vyjádřena pravidly přirozené spravedlnosti (tedy, že obdobné případy se řeší obdobně). “ (RAWLS, John. Právo národů. Praha: Filosofia, 2009, s. 101. )

Rawls – kritické reakce - je zpochybňován princip „priority svobody“, tedy názor, že by se lidé nebyli ochotni vzdát základních svobod v zájmu ekonomického zisku, základní svobody mohou mít přednostní postavení až v situaci určitého standardu - kritizován předpoklad, že by se lidé soustředili na to, aby pozice těch, kteří jsou na tom nejhůře, byla co nejlepší (maximin - ze strachu, že by se do ní mohli dostat), bylo by jim tak cizí veškeré riskování, byl by to pesimismus, logičtější by bylo, aby principy podporovaly spíše průměrnou pozici - proč by měly nerovnosti sloužit k tomu, aby se postavení znevýhodněných zlepšilo maximálně, proč by nestačilo důstojné zabezpečující minimum?

Rawls – kritické reakce - Rawlse nezajímá způsob, jak došlo k případnému nedostatku u chudého, takže není zohledněna morálka (zdraví flákači, rozhazovačný život, gamblerství apod. ) - koncept nepočítá z žádnou, leč minimální formou zásluhovosti, což se příčí morálním intuicím, výhradní ohled na potřeby - abstraktní pojetí (neprostorového) člověka vytrženého z reality, bez kocepce dobra apod. - kritika předpokladu, že talenty a vlohy člověka jsou spíše společenským vlastnictvím, než vlastnictvím osoby. . .

Rawls – kritické reakce Samuel Scheffler (The Appeal of Political Liberalism, 1994) "Rawlsova koncepce decimuje mravní zdroje liberalismu, aniž by místo toho zvládla šíření jeho ospravedlňujícího apelu. " Tato (velmi systematicky propracovaná) teorie je prakticky materialistickou redukcí, jež převádí problémy spravedlnosti, lidských práva demokracie na instrumentální úroveň uceleného zajišťování blahobytu a stejných příležitostí pomocí institucionálního zřízení.

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) „libertariánská“ pozice Odmítá redistribuci jako zásah do práv, statky jsou pro něj nejsou jako pro Rawlse „darem z nebes“ 3 druhy statků: - osoba - příroda (země, horniny) - spojení osoby a přírody Tři způsoby legitimního nabytí vlastnického práva: - prvotní nabytí - oprávněný převod z jedné osoby na druhou (darem, prodejem nebo jiným právním aktem) bohatství je třeba spravedlivě nabýt (ne ukrást, ne na úkor jiných) - bylo-li bohatství převedeno nespravedlivě, je třeba nespravedlnost napravit

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) Nozick zcela odmítá redistributivní zdanění Má-li se převádět bohatství z bohatých na chudé, ať v rámci společnosti či mezinárodně, tak musí jít o akty dobročinnosti z vlastního rozhodnutí Představme si teoretickou situaci, „myšlenkový experiment“ kdyby na začátku byly statky rozděleny rovnoměrně mezi všechny lidi, toto uspořádání by bylo distributivně zcela spravedlivé. . . Ale jak by taková společnost vypadala s odstupem času? Nezačala by se diferencovat (podle priorit, možností a schopností jednotlivců opět k výrazné nerovnoměrnosti?

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) - Kritizuje předpoklad přirozeného stavu (Je předpoklad o bezvládí jako hobbesovském „boji všech proti všem“ správný? ) - Ptá se, zda je vůbec stát v aktuálních hypertrofovaných, špatně fungujících podobách nezbytný, navrhuje (ultra) minimální stát - Redistributivní stát využívá jedny občany jako prostředek pro účely jiných občanů (odkaz na radikalizovaný kantovský imperativ) - Solidarita a charita je výhradně individuální ctnost (všechny ostatní způsoby jsou útokem na svobodu a integritu jedince) - sociální stát vychovává občany k nezodpovědnému a amorálnímu chování

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) - Nozickova argumentace bývá zpochybňována, zejména teorie majetku, nabytí a jeho absolutizace (i když Nozick připouští, že dějiny jsou plné nespravedlivých transferů majetku a prvotních nabytí…) - Vlastnictví sebe sama bývá většinou intuitivně přijímáno všemi, vlastnictví majetku a plodů práce již tolik ne (absurdní příklady: povinný sex, povinné dárcovství orgánů ve prospěch rovnosti zdraví)

F. A. von Hayek Ø Podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“ Ø Podle něj společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než mravně odpovědnému jedinci Ø Hayek je přesvědčen, že jakékoli nedobrovolné přerozdělování, kterým stát překračuje rámec daný uspokojením základních potřeb, je neospravedlnitelným zásahem do individuální svobody Ø Jakékoli zásahy do svobodného trhu (pokusy o regulace, plánování, přerozdělování) považuje kromě zásahu do svobody také za neefektivní deformaci tržních procesů, které by bez zásahů státu přinesly v určitém horizontu užitek všem. . .

F. A. von Hayek Klasický liberalismus vyžadoval, aby spravedlivě jednali jednotlivci, zatímco nová společnost stále více umisťuje závazek spravedlnosti na instituce vybavené mocí přikazovat lidem, co mají dělat…(s. 197) A převládající víra v „sociální spravedlnost“ je v současné době pravděpodobně tou nejvážnější hrozbou pro většinu ostatních hodnot civilizace svobody (s. 198) Právo, zákonodárství a svoboda

Komunitaristé Teorie spravedlnosti musí být budovány na substanciálních normativních kritériích, jež jsou závislé na konkrétních morálních konceptech X liberálnímu pojetí osoby jakožto individua, které podle nich je pojato jako izolovaný, principiálně nezávislý, nesituovaný, respektive neukotveným subjekt, lidé zastávají neslučitelná a odlišná hodnotová stanoviska, proto je třeba procedur Joseph Schumpeter Neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálního argumentu (naše chápání žádoucí podoby života a společnosti stojí mimo čistě logické uvažování)

Je Mc. Intyre komunitarista? Je proti individualismu a pro ideu vznik nezávislých komun X Odmítá kulturní a hodnotový relativismus (je aristotelský univerzalista, realista a racionalista) Rawls – princip rovnosti s ohledem na potřeby Nozick – princip rovnosti s ohledem na nárok Oba výklady postrádají jakýkoli odkaz na zásluhu

Je Mc. Intyre komunitarista? …představa zásluhy má své místo jen v kontextu společenství, jehož primárním poutem je sdílené chápání jak dobra člověka, tak dobra společenství a v němž jednotlivci indentifikují své primární zájmy na základě těchto dober. Rawls výslovně předpokládá, že se s ostatními neshodneme na tom, v čem spočívá dobrá lidský život… V Nozickově argumentaci rovněž zcela chybí pojem společenství, který je nutným předpokladem aplikace představy zásluh… Ztráta ctnosti, kap. XVII. Spravedlnost jako ctnost: změna koncepcí

Uměřená varianta hledání spravedlnosti? Ø Uznání širšího, než jen procedurálního pojetí společného dobra (přínos konzervatismu, křesťanství a komunitarismu) Ø Částečné přijetí oprávněné kritiky ze strany neoliberalismu (důraz na svobodu jedince, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Ø Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka a přiměřený blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu

Spravedlnost v SUC • Spravedlivá mzda (QA 63, 71) • Spravedlnost a slušnost jako měřítko (Me. M 68 -72) • Spravedlnost v obchodních vztazích (Pi. T 56 -65) • Všeobecné volání po větší spravedlnosti (OA 1 -2) Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné povinnosti. (PT 91) Zajisté musí být nastolena větší spravedlnost v rozdělování statků jak v jednotlivých státech, tak na úrovni mezinárodní. Ve světovém obchodu je nutné překročit vztahy založené na dominantním postavení a dospět ke společným dohodám se zřetelem na blaho všech. (OA 42)

Spravedlnost v SUC „Trh je podřízen principům takzvané komutativní spravedlnosti, která řídí právě vztahy dávání a přijímání mezi rovnocennými partnery. Sociální učení církve však nikdy nepřestalo zdůrazňovat význam spravedlnosti distributivní a spravedlnosti sociální pro samotnou tržní ekonomiku, a to nejen proto, že tržní ekonomika je součástí širšího sociálního a politického propojení, ale také kvůli soustavě vztahů, v nichž se uskutečňuje“ Caritas in veritate (2009), čl. 35 „V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů“. Centesimus annus (1991), čl. 48.

Sociální spravedlnost v SUC 58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. Quadragesimo anno (1931) 26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965)

Společné dobro a lidská práva 60. V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Lidská práva pohledy politické filosofie, sociální etiky a sociálního učení církve

LIDSKÁ PRÁVA – lasiččí pojem? Netěší se ale pojem lidských práv podobnému osudu, jako mnoho jiných slov, která se stala obětí procesu jakési postupné transformace v tzv. „lasiččí pojem“? „Lasiččí pojem“ je slovo, které ztratí svůj význam, aniž bychom si toho všimli. Lasička je údajně schopna vyprázdnit vejce, aniž by to na něm zanechalo nějakou viditelnou stopu, a podobně jako ona připravují tato slova o obsah jakýkoli výraz, k němuž se připojí, přičemž se ho zdánlivě ani nedotknou. Srov. HAYEK, Fridrich August, Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, Praha, 1995, s. 126.

LP a sociální práce „Mezinárodní etický kodex sociální práce“ Etika sociální práce – principy (2004): „základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti“. Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků ČR: „sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“ Př. René Milfait (Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů, Teologie a sociální práce: dvacet let dialogu, 2013: 87– 96) koncept lidských práv jako apriorně daná a neměnná entita, LP jsou zde „nedílná, vzájemně závislá a podmíněná“ a jsou ztotožňována s potřebami „sociální spravedlnost je založena na potřebách, které se staly LP“. X Michal Opatrný (Sociální práce a teologie: inspirace a podněty sociální práce pro teologii, 2013) hovoří o „určité emancipaci sociální práce od závislosti na teorii lidských práv“. Klade důraz spíše na hodnotové založení sociální práce, než na její přímou závislost na rozvoji konkrétní lidskoprávní agendy.

Základní lidská práva John Locke: Právo na život, svobodu, majetek (life, liberty, property) Thomas Jefferson: Právo na život, svobodu a sledování štěstí (life, liberty, pursuit of happines) Jeremy Bentham (1748 – 1832) Přirozená práva – hloupost, kritérium štěstí – užitek Svoboda – realizace osobních přání politická, hospodářská, sociální, kulturní práva Všeobecná deklarace lidských práv, OSN 1948

Evropská sociální charta 9. Každý má právo na vhodné způsoby odborného poradenství pro volbu povolání s cílem získat pomoc při volbě povolání, které by odpovídalo jeho osobním schopnostem a zájmům. 10. Každý má právo na vhodné způsoby odborné přípravy. 11. Každý má právo využít jakýchkoli opatření, která mu umožní dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu.

Členění lidských práv Trojí lidsko-právní status osoby: Status negativus (práva bránící) Status activus (práva občanská) Status positivus (práva na šance a prostředky) Ø Základní Ø Politická Ø Hospodářská, sociální, kulturní

Svoboda svoboda negativní – formální (svoboda „od“) absence nátlaku (obvykle se kryje se základními, všeobecnými lidskými právy) Klasický liberalismus, neoliberalismus, moderní konzervatismus svoboda pozitivní – účinná (svoboda „k“) naplněna konkrétním obsahem, svoboda realizovat svá přání (obvykle vyjádřena sociálními, nárokovými právy) Moderní liberalismus, sociální demokracie, socialismus, komunismus Liberalismus klasický moderní (sociální)

Sociální práva Jsou (oproti negativním právům) nároková, tedy že někdo jiný (stát, společnost, zaměstnavatel) musí obsah tohoto práva zajistit – práci, bydlení, bezplatnou zdravotní péči apod, -zakládají povinnost státu (nebo někoho) nějak konat v můj prospěch (oproti negativním právům) Jde o práva, která vznikají přetlumočením ideálu

Problémy lidských práv „humanrightismus“ – problematické trendy v lidskoprávní oblasti směřující k deformované perspektivě ideje lidských práv: Ø politická ideologizace lidskoprávní agendy Ø redefinici percepce lidských práv na nároky a práva bez vztahu k povinnostem Ø posun od chápání lidských práv v jejich personalistickém a přirozenoprávním smyslu k pozitivistickému, relativistickému či utilitaristickému přístupu Ø upřednostňování „třetí“ (sociální práva) a „čtvrté“ (práva menšin a kolektivů, práv dle pohlaví, práv sebeurčení apod. ) generace před právy generace první a druhé Ø umenšování a relativizace práv „první“ generace (právo na život vs. potratová legislativa, právo na náboženskou svobodu vs. upírání výhrady svědomí apod. )

Právo na všechno? Z myšlenky lidských práv se stává prostředek politické tyranie. „Mít na něco právo" znamená posvětit si jakékoli jednání, jehož legitimita nemusí brát ohledy na normy, hodnoty nebo pravdu LEGUTKO, R. Ošklivost demokracie a jiné eseje. Brno, CDK, 2009 kapitola Právo na všechno s. 11 -18. Shep Melnick ve své knize Between The Lines. Interpreting Welfare Rights [1994] na americkém příkladě ukazuje, že precedentní rozsudky amerických vyšších soudů přestaly provádět distinkci mezi „právem“ a „privilegiem“

Sociální práva u ústavního soudu „U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv“. . . „Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity“. Nález ústavního soudu (Pl. ÚS 1/08 #1, 251/2008 Sb. , N 91/49 Sb. NU 273 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb. , o stabilizaci veřejných rozpočtů - část zdravotnická) Nález ústavního soudu (Pl. ÚS 2/08 #1, 166/2008 Sb. , N 73/49 Sb. NU 85 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb. , o stabilizaci veřejných rozpočtů - část týkající se sociálního zabezpečení)

Lidská práva v SUC „A konečně je třeba připomenout, že se po druhé světové válce jako reakce na její hrůzy rozšířilo výraznější vědomí lidských práv. Nalezlo výraz v různých mezinárodních dokumentech, rovněž ve vypracování nového mezinárodního práva, k němuž podstatně přispěl Apoštolský stolec. Pilířem tohoto vývoje však byla Organizace spojených národů. Vzrostlo nejen povědomí práva jednotlivce, nýbrž i práv národů“ (čl. 21). Centesimus annus (1991) 60. V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

„Charty práv“ v sociální nauce církve V článcích 11– 27 Pacem in terris (1963) Jan XXIII. provádí dokonce konkrétní výčet práv, která považuje za „přirozená“ a „naprosto nezcizitelná“, zasazuje je do kontextu nezpochybnitelné lidské důstojnosti. Ø právo na život, tělesnou nedotknutelnost a na nutné a dostatečné prostředky k důstojnému způsobu života Ø právo uctívat Boha podle svědomí, právo na svobodnou volbu životního stavu Ø některá práva odvozená od těchto základních, včetně základních práv hospodářských (svoboda k práci, poskytnutí dostatku pracovních příležitostí, právo na podnikání, právo na soukromé vlastnictví) a politických (sdružování, svoboda pohybu a pobytu, činná účast na veřejném životě) Následuje pojednání o vztahu mezi právy a povinnostmi, které mají podle papeže stejnou oporu v přirozeném zákoně jako lidská práva (čl. 28– 45). Takový výčet práv do velké míry vykazuje analogie s Všeobecnou deklarací lidských práv, i když je v určitých aspektech umírněnější co do množství a šíře deklarovaných práv.

„Charty práv“ v sociální nauce církve Jan Pavel II. Centesimu annus (1991), čl 47 „Z nejdůležitějších práv je třeba uvést Ø právo na život, k němuž patří významné právo růst po zplození v matčině lůně, právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti, Ø právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, Ø právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké, Ø právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby“

„Charty práv“ v sociální nauce církve Promluva na 70. Valném shromáždění OSN v New Yorku (2015) „Vládcové musejí zároveň učinit vše proto, aby všichni disponovali minimálními duchovními a materiálními prostředky, jichž je potřeba k důstojnému životu a k založení a obživě rodiny, která je primární buňkou jakéhokoli sociálního rozvoje. V praktické rovině má toto minimum tři jména: příbytek, práce a půda; a na duchovní rovině se jmenuje svoboda ducha, která zahrnuje náboženskou svobodu, právo na výchovu a další občanská práva. Ze všech těchto důvodů bude nejjednodušším a nejadekvátnějším měřítkem a indikátorem plnění nových Cílů rozvoje účinná, praktická a bezprostřední dostupnost neodmyslitelných materiálních a duchovních statkům pro všechny lidi: vlastní příbytek, důstojná a náležitě placená práce, dostatek obživy a pitná voda; náboženská svoboda a všeobecněji svoboda ducha a vzdělání. Tyto pilíře integrálního rozvoje mají zároveň společný základ, kterým je právo na život, a v ještě širším smyslu to, které bychom mohli nazvat právem na existenci samotné lidské přirozenosti. “

Caritas in veritate (2009) 43. . „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva“.

„Je proto třeba dávat si pozor, abychom neupadli do nedorozumění, které může vzniknout z nepochopení koncepce lidských práv a jejich paradoxním zneužíváním. Dnes existuje tendence, která se dožaduje stále širších individuálních – a jsem v pokušení říci individualistických – práv a která zahaluje koncepci lidské osoby odtržené od jakéhokoli sociálního a antropologického kontextu jako nějakou "monádu", která je stále více necitlivá vůči jiným "monádám" kolem sebe“. Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií Promluva papeže Františka v Evropském parlamentu, Štrasburk, 25. 11. 2014

„Základní dobra“ základní dobra, která lze odvodit od přirozených sklonů lidské přirozenosti: Ø Ø vlastní život a jeho zachování dobro přátelství uchování lidského rodu dobré poznání (SOUSEDÍK, Stanislav, Svoboda a lidská práva, s. 62– 70) bona humana – zachování života, uchování lidského rodu, poznávání pravdy o Bohu, život ve společenství (conservationem sui esse; coniunctio maris et feminae, et educatio liberorum; veritatem cognoscat de Deo; in societate vivat). Srov. AKVINSKÝ, Tomáš. Summa theologiae, I-II q. 91 a. 2 co.

Konvergence s islámem? Cairo Declaration On Human Rights In Islam (1990) Tu je třeba brát do značné míry, i přes zásadní nejednotnost a pluralitu pozic v kontextu islámu, jako klíčové východisko dialogu o lidských právech s muslimským světem, přinejmenším potvrzeným jeho oficiálními politickými představiteli a reprezentanty. Je zde deklarována rovnost “in terms of basic human dignity and basic obligations and responsibilities, without any discrimination on the basis of race, colour, language, belief, sex, religion, political affiliation, social status or other considerations” (1). V mnoha aspektech a formulacích je Cairo Declaration blízká katolickému pojetí garance základních práv – v ochraně lidského života včetně života před narozením a přirozenou smrtí (“throughout the term of time willed by Allah”, 2 c) a také v poměrně skromné formulaci sociálních práv, která je užší než v The Universal Declaration of Human Rights – ta spočívá v právu na práci zajišťovaném všem (13) a na záruky of “decent living“ člověka a na něm závislých osob, “including food, clothing, housing, education, medical care and all other basic needs”, to ovšem v mezích “provided by society and the State within the limits of their available resources” (vše 17). Současně je ale zdůrazněna role islámu jako garanta této důstojnosti a cesty k lidskému zdokonalení. Ten je zde chápán jako “the religion of true unspoiled nature” a je zakázáno využívat jakékoli formy nátlaku na člověka nebo zneužívat jeho chudoby a nevzdělanosti “in order to force him to change his religion to another religion or to atheism” (10). Zde již narážíme na citlivé téma náboženské svobody a konverze, která je samozřejmě z jiného náboženství k islámu možná a žádoucí, ovšem nikoli naopak. I další svobody a práva obecně jsou interpretovatelná a akceptovatelná jen v kontextu práva šaría (25) a omezují tak třeba obvykle chápanou rovnost v situaci uzavření manželství (5), svobody slova (22), či rovnost pohlaví (6). Navzdory možné hodnotové konvergenci v klíčových oblastech zůstává stálým předmětem sporu a nesouladu otázka svobody svědomí a náboženství.

Rawlsova základní lidská práva „K lidským právům patří právo na život (na základní životní prostředky a zabezpečení); právo na svobodu (svobodu od otroctví, nevolnictví a násilné okupace a dostatečnou míru svobody svědomí, která zajišťuje náboženskou a myšlenkovou svobodu); právo na majetek (soukromý majetek); a právo na formální rovnost, tak je vyjádřena pravidly přirozené spravedlnosti (tedy, že obdobné případy se řeší obdobně). “ RAWLS, John. Právo národů. Praha: Filosofia, 2009, s. 101.

Rooseveltova základní lidská práva „čtyři svobody“ formulované ve zprávě Kongresu o stavu Unie dne 6. ledna 1941 (Four Freedoms Speech) prezidentem USA F. D. Rooseveltem. Prosvítá za nimi formulace myšlenkového základu americké zahraniční politiky v pozdějším období, koncentrovaná tradice hodnotového základu projektu USA, ale i určité intuitivní vyjádření tradice přirozeného práva formulované do všelidských univerzálních „svobod“ - freedom of speech and expression freedom of worship God in his own way freedom from want freedom from fear

Uměřená varianta hledání lidských práv? Ø Ryze negativní pojetí lidských práv plně nevystihuje důstojnost člověka a jeho materiálních podmínek svobody (základní materiální podmínky, participace na politickém zřízení) Ø Zohlednění kritiky, která poukazuje na nepřiměřený růst nároků na materiální zabezpečení životního stylu a deformaci lidskoprávních ideálů v ideologii „humanrightismu“ Ø Lidská práva nezakotvená v absolutních měřítcích, ale v utilitarismu, hedonismu, radikálním libertinismu, poškozují ideu lidských práv jako garancí lidské důstojnosti

Sociální stát pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Definice SS Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů. “ Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou. “ Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“.

Kritika sociálního státu a předpoklady reformy Sociální stát se musí vyrovnat se ztrátou předpokladů, na kterých byl vystavěn a akceptovat spoluzodpovědnost za narušení morálních dispozic občanů…. Ekonomické aspekty: zadlužení budoucnosti, brzda rozvoje, omezení ekonomické svobody, vysoké daně Politické aspekty: „demokratické přepětí“, slábnutí národního státu, krize demokracie, riziko generačního střetu, málo dětí, imigrace Morální aspekty: ztráta odpovědnosti a iniciativy, etatismus, mentalita nároku, revoluce rostoucího očekávání, rozpad funkcí tradičních institucí, rodin, eroze přirozené solidarity Hledání alternativ: „post-welfare state“ – ústup státu ve prospěch jiných aktérů SP, liberalizace „welfare mix“ – nový důraz na pluralitu zdrojů a subjektů SP, subsidiarita „workfare state“ – motivující k práci „pozitivní welfare“ – spíše než dávky podpora rozvoje člověka

Jan Keller Kritika z opačného konce, ale s obdobným etickým vyzněním: - iluzorní pocit stále se rozšiřující svobody - zotročení lidí masovým konzumem - devastace zdrojů pro budoucnost (ekonomických, ekologických, lidských) - manipulace mas, unifikace životního stylu

Ideologická debata o sociálním státu Sociální stát byl „zpochybňován od samých svých počátků“, přičemž „kritika sociálního státu ze strany jedněch a zoufalá snaha druhých zachránit z něj, co se snad zachránit ještě dá, tvoří v současnosti ústřední osu veškeré politiky“(Keller, 2005: 9) „Tato otázka je stálým předmětem sporů mezi politickou pravicí a levicí. Pravicové vidění má sklon přičítat vinu za neúspěch, bídu nebo nezajištěné stáří jednotlivci (…) Levice se naopak snaží uvést rizika, jimž čelí jednotlivci, do vztahu se strukturou a fungováním systému celé společnosti“. (Keller, 2005: 9)

Ideologická debata o sociálním státu Sociální stát v jeho extenzivnějších formách hájí především socialisté a moderní liberálové, částečně také křesťanští demokraté důraz na rovnost, společenskou solidaritu, sociální jistoty, zdůrazňují pozitivní jevy, kterých může sociální stát dosahovat (sociální soudržnost, sociální smír, emancipace a seberealizace člověka) kritizují rizika tržního kapitalismu a globalizace, trh neposkytuje některé statky a zajištění proti rizikům, kritizují omezování solidárních mechanismů a oklešťování sociálních práv Kritice podrobují a někdy i odmítají silnější sociální stát zejména klasičtí liberálové, neoliberálové a konzervativci, Nová pravice důraz na individualismus, odpovědnost, morálku, aktivitu, kreativitu, rodinné vazby a rodinnou solidaritu kritizují extenzivní výdaje státu na sociální politiku, zdůrazňují negativní jevy, na kterých se sociální stát podílí (rozklad morálky, odpovědnosti, mentalita závislosti a nároku, rozvodovost a rozpad rodiny)

Praxe a návrhy reformy sociálního státu V praxi státy reagují na nové výzvy různými způsoby: Liberální model (USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland) reaguje strategií deregulace mezd a pracovního trhu Konzervativní model (Německo, Francie) zvolily cestu pracovní redukce (zkrácení pracovní doby) a flexibilizace práce Skandinávský model reaguje expanzí zaměstnanosti žen

Praxe a návrhy reformy sociálního státu Antony Giddens („třetí cesta“) – uznání významu trhu, přijetí kritiky nedostatků státní regulace, pracovní flexibilizace, vyvážení práv a povinností Pierre Rosanvallon – (znovu-) rozvinutí alternativních forem solidarity, podpora lokálních a svépomocných skupin, pokles objemu výdělečné práce a přesun aktivit do komunity a rodiny („familializace“) Esping-Anderson – opačné řešení, větší ekonomická aktivita žen („defamilializace“), pro záchranu SS je nezbytné „…aby ženy měly hodně dětí a zároveň aby pracovali již od jejich nejútlejšího věku“ (Keller, 2005: 142– 144) práci v rodině je třeba „komodifikovat“ Horst Afheldt – obnova kontroly státní moci nad ekonomikou, na úrovni sjednocené Evropy, cla na dovoz zboží a zvýšení daní firmám

Varianty SS a náboženská tradice „Současně může být ukázáno, že rozdílný welfare mix a rozdílné delegování primární kompetence pro vytváření sociální péče stojí v úzké souvislosti s příslušnými sociálněkulturními a sociálně-religiózními kontexty, čímž získávají zvláštní pozoruhodnost heterogenní religiózně-konfesní hlubinné dimenze evropského utváření sociálního státu“. Michael N. Ebertz: Charita jako činitel německého sociálního státu: K náboženskému kontextu evropského vytváření sociální péče (http: //www. caritasetveritas. cz/index. php? p=archiv&cislo=2&rok=2011&pkey=51)

Varianty SS a náboženská tradice Ø Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím také pro vytvářené sociální péče. Ø Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a tradicemi. 15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevníkalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče nepřipisuje státu, nýbrž individuu. Ø Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud možno – také církvi ve spolupráci se státem.

Wolfgang Ockenfels OCKENFELS, W. Sociální politika na základě křesťanského obrazu člověka. Subsidiarita, rodinná politika a znovuoživení křesťanské charity. Praha: OI, Bulletin roč. 2005, č. 165. Dostupné také na: http: //obcinst. cz/cs/SOCIALNI-POLITIKA-NA-ZAKLADE-KRESTANSKEHOOBRAZU-CLOVEKA-c 799/ „K přebujelosti sociálního státu, který se obtížil sociálními nároky, jež ho teď táhnou ke dnu, bohužel mocně přispěly i křesťanské strany, některé církevní spolky a teologové. Zadlužený stát blahobytu se nemůže odvolávat na křesťanské sociální učení. Protože co mají s tímto učením společného centralismus, nedostatek osobní zodpovědnosti a absence spravedlivého hodnocení výkonu? Sociální spravedlnost u nás musíme definovat znovu, a to podle starých pravidel subsidiarity. “ Důraz na: subsidiaritu a charitu

Centesimus annus (1991) 48. . . V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.

Caritas in veritate (2009) 57. . „Subsidiarita je především pomoc lidské osobě skrze autonomii zprostředkujících skupin. Tato pomoc je nabízena tehdy, když jednotlivci nebo skupiny nejsou s to konat z vlastních sil, a vždy v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože tím, že dbá na přebírání odpovědnosti, podporuje svobodu a spoluúčast. . . (. . . ). . . Tím, že uznává vzájemnost jako nejvnitřnější jádro lidské bytosti, je účinným lékem proti jakékoli formě paternalistického sociálního systému. . . “.

Caritas in veritate (2009) 51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Nebytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových způsobů… 68. … Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou.

Laudato si’ (2015), čl. 179 „Je dramatické, že politika soustředěná na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády odpovídající na zájmy voličů nechtějí provokovat obyvatelstvo opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice“.

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František) 53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. 55. …Adorace starozákonního zlatého telete (srov. Ex 32, 1 -35) našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz a v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel. Světová krize, která zasahuje finančnictví i ekonomii, vyjevuje nerovnosti a především vážný nedostatek antropologického směrování, které redukuje lidskou bytost na jedinou z jejích potřeb: na konzum. 56. …Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla.

Laudato si’ (2015) Vyzývá k přijetí alternativního nekonzumeristického stylu života, a to cestou „odvážné kulturní revoluce“ „kontrakultury“ a alternativního životního stylu, revize hodnot a postojů, volá po „zpomalení rytmu produkce a spotřeby. “ Požaduje změnu modelu globálního rozvoje a odpovědnou úvahu nad smyslem ekonomiky a jejích cílů. čl. 114, čl. 108, čl. 191, čl. 194

Caritas in veritate (2009) 75. … Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neuslyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské.

„Jak jsem se již zmínil dříve, bylo tu takzvané křesťanství. . . Etika a filosofie nedostatečné spotřeby. . . “ [Aldous Huxley Brave New World 1932]

Caritas in veritate (2009) Caritas in veritate Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě (2009) Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr

Benedikt XVI. Spe salvi (2007) o lidské naději „pokrok je nejednoznačný, obojaký. Nepochybně skýtá nové možnosti k dobrému, nicméně otevírá též nesmírné možnosti zlu, které předtím nebyly. Všichni jsme svědky toho, jak se může pokrok ve špatných rukách proměnit v krutý a úděsný úspěch zla a jak se také stalo. Pokud technickému pokroku neodpovídá zároveň pokrok v procesu etické formace, v ‘růstu vnitřního člověka‘ (srov. Ef 3, 16; 2 Kor 4, 16), nejedná se pako pokrok, ale o rostoucí ohrožení člověka a světa. “ Jacques Maritain ve svém díle O filosofii dějin (orig. 1957) POKROK JAK V DOBRU, TAK ZLU? Dokonce hovoří o zákonu „dvojího protikladného postupu“, či s odkazem na Tomáše Akvinského dokonce na historický růst tíže hříchu. Navzdory tomuto určitému „nepokroku“ v lidském mravním chování považuje Maritain překvapivě za jeden z nejdůležitějších zákonů dějin naopak trvalý pokrok v mravním (s)vědomí. Má za to, že poznání přirozeného zákona a přirozených mravních zákonů je sice historicky velice pozvolným a obtížným procesem, ale je jedním „z nejméně sporných příkladů pokroku lidstva“, který ovšem nemusí vůbec korelovat se zlepšováním lidské praxe jako takové.

Globální sociálně-ekonomický systém útočí na Ježíšův plán Promluva papeže na setkání se stoupenci alternativní ekonomiky, Bolívie (2015) http: //www. radiovaticana. cz/clanek. php 4? id=22110 Říká, že současný ekonomický systém není jen nahodilou a kosmetickou strukturální deformací, ale že tento systém přímo „runs counter to the plan of Jesus, against the Good News that Jesus brought. “ „Chceme změnu, která obohatí spojené úsilí vlád, lidových hnutí a jiných sociálních sil, což také víme. Není však tak jednoduché definovat obsah této změny a dalo by se říci sociální program, který bude odrážet tento projekt bratrství a spravedlnosti, které očekáváme. V tomto smyslu nečekejte od tohoto papeže nějaký recept. Ani papež, ani církev nemají monopol na interpretaci sociální reality, ani návrh řešení soudobých problémů. Odvážím se říci, že neexistuje recept. Dějiny vytvářejí generace, následující po sobě v rámci putujících národů, které hledají svoji cestu a ctí hodnoty, které Bůh vkládá do srdce. “ „[B]udoucnost lidstva není jenom v rukou velkých leaderů, velkých mocností a elit. Je především v rukou národů; v jejich schopnosti se organizovat a také v jejich rukou, které pokorně a přesvědčivě zavlažují tento proces změny. “

Praxe a návrhy reformy sociálního státu (moje) Ø Částečné přijetí oprávněné kritiky sociálního státu ze strany neoliberalismu a konzervatismu (důraz na svobodu jedince a jeho rodiny, odpovědnost, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Ø Redukce sociální politiky směrem k liberálnímu modelu, tedy univerzální a rovnostářské zabezpečení, sociální pomoc výhradně na základě testování majetkových poměrů Ø Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka, minimální důstojný blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu, nebude podporovat „konzumismus“ a atrofii rodinné a mezigenerační solidarity Ø Důraz na hodnotové zakotvení politiky a lidských práv, včetně revize deformovaného pojetí lidských práv, rodinná a propopulační politika, podpora autonomních a svépomocných aktivit

Human Development Index (2016) • 1 Norway 0. 949 81. 7 17. 7 12. 7 67, 614 5 1 • 2 Australia 0. 939 82. 5 20. 4 b 13. 2 42, 822 19 3 • 2 Switzerland 0. 939 83. 1 16. 0 13. 4 56, 364 7 2 • 4 Germany 0. 926 81. 1 17. 1 13. 2 c 45, 000 13 4 • 5 Denmark 0. 925 80. 4 19. 2 b 12. 7 44, 519 13 6 • 5 Singapore 0. 925 83. 2 15. 4 d 11. 6 78, 162 e • 7 Netherlands 0. 924 81. 7 18. 1 b 11. 9 46, 326 8 • 8 Ireland 0. 923 81. 1 18. 6 b 12. 3 43, 798 11 8 • 9 Iceland 0. 921 82. 7 19. 0 b 12. 2 c 37, 065 20 9 • 10 Canada 0. 920 82. 2 16. 3 13. 1 f 42, 582 12 9 • 10 United States 0. 920 79. 2 16. 5 13. 2 53, 245 • 12 Hong Kong, China (SAR) 0. 917 84. 2 15. 7 • 13 New Zealand 0. 915 82. 0 19. 2 b 12. 5 32, 8 • 14 Sweden 0. 913 82. 3 16. 1 12. 3 46, 251 2 15 • 15 Liechtenstein 0. 912 80. 2 g 14. 6 12. 4 h 75, • 16 United Kingdom 0. 909 80. 8 16. 3 13. 3 37, • 17 Japan 0. 903 83. 7 15. 3 12. 5 c 37, 268 10 1 • 18 Korea (Republic of) 0. 901 82. 1 16. 6 12. 2 • 19 Israel 0. 899 82. 6 16. 0 12. 8 31, 215 16 19 • 20 Luxembourg 0. 898 81. 9 13. 9 12. 0 62, 471 • 21 France 0. 897 82. 4 16. 3 11. 6 38, 085 4 22 • 22 Belgium 0. 896 81. 0 16. 6 11. 4 41, 243 1 21 • 23 Finland 0. 895 81. 0 17. 0 11. 2 f 38, 868 1 23 • 24 Austria 0. 893 81. 6 15. 9 11. 3 c 43, 609 – 4 24 • 25 Slovenia 0. 890 80. 6 17. 3 12. 1 28, 664 13 25 • 26 Italy 0. 887 83. 3 16. 3 10. 9 33, 573 6 27 • 27 Spain 0. 884 82. 8 17. 7 9. 8 32, 779 7 26 • 28 Czech Republic 0. 878 78. 8 16. 8 12. 3 28, 144 • 29 Greece 0. 866 81. 1 17. 2 10. 5 24, 808 16 29 • 30 Brunei Darussalam 0. 865 79. 0 14. 9 9. 0 f 72, 843 • 30 Estonia 0. 865 77. 0 16. 5 12. 5 c 26, 362 12 31 • 32 Andorra 0. 858 81. 5 g 13. 5 d 10. 3 47, 979 j – 18 • 33 Cyprus 0. 856 80. 3 14. 3 11. 7 29, 459 4 34 • 33 Malta 0. 856 80. 7 14. 6 11. 3 29, 500 3 35 • 33 Qatar 0. 856 78. 3 13. 4 9. 8 129, 916 e – 32 33 • 36 Poland 0. 855 77. 6 16. 4 11. 9 24, 117 11 36 • 37 Lithuania 0. 848 73. 5 16. 5 12. 7 26, 006 7 37 • 38 Chile 0. 847 82. 0 16. 3 9. 9 21, 665 16 38 • 38 Saudi Arabia 0. 847 74. 4 16. 1 9. 6 51, 320 – 26 38 • 40 Slovakia 0. 845 76. 4 15. 0 12. 2 26, 764 1 40 • 41 Portugal 0. 843 81. 2 16. 6 8. 9 26, 104 2 41 VERY HIGH HUMAN DEVELOPMENT (51) 49 Russian Federation MEDIUM HUMAN DEVELOPMENT (106) 131 India LOW HUMAN DEVELOPMENT(147) 188 Central African Republic

Social Progress Index (2017) http: //www. socialprogressimperative. org/countries/cze/ 52 indikátorů ČR Highest component scores Water and Sanitation 99. 71 (15) Nutrition and Basic Medical Care 99. 39 (11) Access to Basic Knowledge 98. 79 (14) Personal Safety 92. 92 (8) Shelter 89. 98 (8) 67. Rusko 83. Čína 93. Indie 127. Afgánistán 128. Středoafrická rep. Lowest component scores Tolerance and Inclusion 57. 86 (41) Access to Advanced Education 67. 33 (25) Health and Wellness 72. 24 (48) Personal Freedom and Choice 76. 50 (24) Environmental Quality 80. 30 (27) GDP PPP per capita $30, 381 (26)

Clinic Compare (2017) https: //www. novinky. cz/zahranicni/evropa/450194 -cesi-jsou-prynejnezdravejsi-na-svete-piji-kouri-a-prejidaji-se. html Češi jsou prý nejnezdravější na světě, pijí, kouří a přejídají se Nejnezdravější země Nejzdravější země 1. Česká republika 2. Rusko 3. Slovinsko 4. Bělorusko 5. Slovensko 6. Maďarsko 7. Chorvatsko 8. Polsko 9. Lucembursko 10. Litva a USA 1. Afghánistán 2. Guinea 3. Niger 4. Nepál 5. Demokratická republika Kongo 6. Eritrea 7. Malawi 8. Somálsko 9. Mosambik 10. Etiopie

WORLD HAPPINESS REPORT (2018) 1. Finland (7. 632) 2. Norway (7. 594) 3. Denmark (7. 555) 4. Iceland (7. 495) 5. Switzerland (7. 487) 6. Netherlands (7. 441) 7. Canada (7. 328) 8. New Zealand (7. 324) 9. Sweden (7. 314) 10. Australia (7. 272) 11. Israel (7. 190) 12. Austria (7. 139) 13. Costa Rica (7. 072) 14. Ireland (6. 977) 15. Germany (6. 965) 16. Belgium (6. 927) 17. Luxembourg (6. 910) 18. United States (6. 886) 19. United Kingdom(6. 814) 20. United Ar. Emir. (6. 774) 21. Czech Republic (6. 711) 22. Malta (6. 627) 23. France (6. 489) 24. Mexico (6. 488) 25. Chile (6. 476). . 33. Saudi (Arabia (6. 371) 36. Spain (6. 310) 39. Slovakia (6. 173) 42. Poland (6. 123) 50. Lithuania (5. 952) 51. Slovenia (5. 948) 59. Russia (5. 810) 63. Estonia (5. 739) 69. Hungary (5. 620) 76. China (5. 273) 79. Greece (5. 358) 100. Bulgaria (4. 933) 133. India (4. 315) 156. Burundi (2. 905)

Demokracie pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Index demokracie (2017) Free speech under attack 1. Norway 2. Iceland 3. Sweden 4. New Zealand 5. Denmark 6. Ireland 7. Canada 8. Australia 9, 10. Finland, Switzerland 11. Netherlands 12. Luxembourg 13. Germany 14. United Kingdom 15. Austria 16. Mauritius 17. Malta 18. Uruguay 19. Spain Flawed: 20. South Korea 21 -22. USA, Italy 23, 24, 25. Japan, Cabo Verde, Costa Rica 26, 27. Chile, Portugal 28. Botswana 29. France 30, 31. Estonia, Israel, 32. Belgium 33. Taiwan 34. Czech Republic 36. Slovenia 37. Lithuania 42. India 44. Slovakia. . 53. Poland …. . . 135. Rusko 167. North Korea

World happiness index Democracy index 2013 39. Czech Republic (6. 290) 2012 17. Czech Republic 2015 31. Czech Republic (6. 505) 2014 25. Czech Republic 2016 27. Czech Republic (6. 596) 2015 25. Czech Republic 2017 23. Czech Republic (6. 609) 2016 31. Czech Republic 2018 21. Czech Republic (6. 609) 2017 34. Czech Republic

Všeobecná deklarace LP článek 21(1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. em d i l u, d i l da á l v je e i c ra k o em d e ž , á k ří n l o Linc . d i l o a pr

Aristoteles

Politické ideologie a demokracie Všechny etablované ideologie ve své aktuální podobě v zásadě demokratický politický systém považují za žádoucí X extremistické ideologie (komunismus, anarchismus, fašismus, nacismus, náboženský fundamentalismus)

Politické ideologie a demokracie Zásadně se však liší v chápání jejího charakteru, zejména co se týče: - Vztahu k hodnotovému zakotvení - Optimální míře participace občanů Aristotelský ideál: Politeia (mezon mezi demokracií a aristokracií, vládou lidí a vládou principů) „ani moc, ani málo“

Politické ideologie a demokracie Liberalismus Konzervatismus Socialismus Klasický (omezená) Paleokonzervatismus (slabá, důraz na principy a hodnoty) Demokratický socialismus (ekonomická demokracie) Moderní (co nejširší participace) Neoliberalismus (slabý stát) Paleolibertarianismus (žádný stát) Neokonzervatismus (univerzální model)

S. P. Huntington - „vlny demokratizace“ 1. vlna (1828 -1926) Revoluce ve Francii a USA, postupné uplatňování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva, první zemí byly USA v r. 1828 (poprvé nad 50 % dospělých bílých mužů) 1. protivlna – 1922 -1942 Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu 2. vlna (1943 -1962) Po 2. světové válce, dekolonizace, vznik nových států, budování demokracie 2. protivlna (1958 -1975) Krok zpět, nezakořeněné a vratké instituce demokracie, nástup autoritářských režimů v rozvojových zemích, ale i ty rozvinuté. Změny v Latinské Americe, pád vratkých demokracií v Asii a Africe 3. vlna (1974– 1990) 1974 revoluce v Portugalsku proti Salazaarovu režimu, země Latinské Ameriky, sametová revoluce 1989 ve Východní Evropě

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) POLYARCHIE Výsledek druhé demokratické transformace, je jedním z nejpodivuhodnějších lidských výtvorů, jde o demokracii, která se již neváže na malé městské státy Klíčové: Ø princip zastoupení a reprezentace Ø smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus) Ø ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv) Ø nezávisí tolik na velikosti území a jeho homogenitě Problémy: je nedokonalá, možnost participace se u občanů vzhledem ke složitosti moderních společností a politiky snižuje, kritikové polyarchie mají za to, že je málo demokratická, byrokratická, s pluralismem se vytrácí koncept společného dobra Otázka třetí demokratické transformace Demokratická idea stále vyzývá k ideji „demokratizaci demokracie, “idealizovaná řecká polis, návrat k Rouesseauovskému ideálu? Problém pluralismu x obecného blaha (od čeho odvodit? co je jeho obsahem? ) tradicionalistická odpověď – návrat k republikánské a aristotelovské ctnosti komunitaristická odpověď –obnovení tradice ctnosti a republikánství jde v malých komunitách, které budou čelit rozpadu morálního řádu socialistická odpověď – problémy by se vyřešily zespolečenštěním vlastnictví (nejde o charakter vlastnictví, ale míru decentralizace)

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) • Anarchismus (odmítá legitimnost jakékoli donucovací role státu, včetně demokratického) • Poručnictví (odmítá ideu, že lidé by si byli schopni samo vládnout) Kritici nepřátelští (D je nežádoucí, Platon a autoritáři, je nemožná Michels – železný zákon oligarchie) x sympatizující kritici (jsou nakloněni a hledají možnosti jejího fungování, ale jsou kritičtí) • Přímá demokracie? (je možná třetí demokratická transformace? Jsou POLYARCHIE – liberální demokracie uspokojivé? – princip reprezentace, smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus), ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv))

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) Anarchismus Názory: donucování je zlo, státy mají donucovací funci, stát není potřeba, stačí dobrovolná sdružení, mohou kooperovat na demokratickém principu Námitky: ospravedlnitelnost donucování (předpoklad, že by existovalo i mimo státní stav – v „přirozeném stavu“), utopická představa o člověku a jeho možnostech být dobrý, stojí to na tom, že když nebude stát, budou všichni dobří a nějak se dohodnou. . . , dodržování principu nenásilí – rozporný princip, co s násilníky? romantický odkaz na inuity a indiány – předstátní komunity Poručnictví nejsilnější idea vůči demokracii Názory: lidé si nejsou schopni vládnout, hierarchie je starší než demokracie a je přirozená, vládnout je umění. Platon, ale i komunistická vize vůdčí elity (dělníci nejsou s to pochopit svou revoluční úlohu, neznají zákonitosti dějin, nechají se uplatit blahobytem) či Skinner /král-psycholog/ Kritika: zpochybňuje exkluzivitu vědomí společného dobra, morálky a instrumentálních znalostí u filosofů. . . , politika není nikdy jen založena na technických znalostech (to by museli vládnout odborníci), ale i na morálních soudech, předpoklad o nezištném mravním vládci odporuje zkušenosti a předpokladu o mravní koruptibilitě jedince (Niebuhr), empiricky se ukazuje, že poručnictví škodí lidské svobodě a společnosti, ideál vládce filosofa je utopií

Výhody demokracie J. S. Mill – demokracie je formou politického vzdělávání občanů de Tocqueville – lidé jsou loajálnější k politickému řádu, na němž se podílejí K. R. Popper – možnost nenásilně odvolat vládce (vládu) Michael Doyle – demokratické státy mezi sebou neválčí R. Dahl: 1. zabraňuje vzniku tyranie 2. zajišťuje základní práva 3. zajišťuje všeobecnou svobodu 4. umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě 5. umožňuje mravní samostatnost 6. umožňuje rozvoj člověka 7. chrání základní osobní zájmy lidí 8. zajišťuje politickou rovnost 9. usiluje o mír 10. usiluje o prosperitu

Demokracie jako hodnota x mechanismus Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu

„Liberální demokracie“ „liberální“ a „demokratická“ složka systému „Demokracie vzkvétá, svoboda nikoli“ Fareed Zakaria, Budoucnost svobody Totalitní demokracie (Jacob L. Talmon ) Demokratická složka: vláda lidu, procesuální, formální stránka Liberální složka: obsahuje normativní aspekty, mravní předpoklady (konstituce, pravidla, ochrana svobody, lidská práva)

Habermasova teorie demokracie Procedurální pojetí demokracie Jednání instrumentální X komunikativní Deliberativní (diskursivní) demokracie „Systém musí obsahovat právě ty práva, jež musí být vzájemně uznány občany, kteří chtějí žít ve společnosti řízené pozitivními právy“. Odmítá uznat platnost jakékoli hodnoty či instituce, která nedokáže získat svůj mandát skrze racionální diskurs rovných osob

Demokratický fundamentalismus I Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: - elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu

Demokratický fundamentalismus I „obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J. J. O společenské smlouvě)

ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody (orig. 2003) Hovoří o trendu „demokratizace“, který má za následek méně lidské svobody a paradoxně méně ochoty lidí angažovat se za věci veřejné. Systém politických stran a zastupitelské demokracie je v krizi, politická moc je v rukou vlivných zájmových a lobbistických skupin. Dříve jednoznačná politická moc je roztříštěna a ovládána organizovanými menšinami sledujícími své záměry, schopnými za přispění mohutných finančních sum ovlivňovat veřejné mínění a manipulovat rozhodování politiků. „Společenské elity“ ztratily svou společenskou odpovědnost, mají „moc bez odpovědnosti“. Tato „deregulace demokracie“ přinesla dysfunkci, kterou lze napravit jen snížením možnosti extrémního vlivu na autentické a odpovědné rozhodování politiků, aby politický systém nebyl ovládán jen těmi, „kdo se dokážou lépe organizovat, bohatými lidmi a fanatickými menšinami hájícími své krátkodobé a partikulární zájmy. Americké příklady problémů s přímou demokracií: Soumrak politických stran – kritizuje primárky, strany nikdo neovládá, je to jen značka, skořápka, nádoba k naplnění Referenda – lákadlo pro levici i pravici, příklad Kalifornie – politici nemají žádnou moc, vše pod knutou referend, 85 % rozpočtu je dáno zákonem, politici mají odpovědnost, ale ne pravomoci (další nespokojenost lidí), eliminace diskuse, provázanosti a bezrospornosti zákonů, rozvaha, opozice

Demokratický fundamentalismus II Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba otázka Arabského jara: vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)

Demokratický fundamentalismus II „Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)

Argumenty pro omezení demokracie „hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010] Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Social Choice and Individual Values (1951) Problém „demokratické government oversupply) zátěže“ (democratic Giovanni Sartori – „revoluce rostoucího očekávání“ overload, government overload,

Democratic overload Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky) Teória demokracie (1962, 1987, 1993)

Argumenty pro posílení demokracie Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati - dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profitseeking) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat…. Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat. Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) NGO jsou „ve své podstatě nikým nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími se pouze sami sobě“, které si navíc „nárokují, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za dělníky či za lid“ J. Fonte. Democracy’s Trojan Horse

Občanská společnost Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) OS jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod. ), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila.

„Trojský kůň demokracie“?

Postdemokracie? Měkká forma postdemokracie - organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie - znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)

Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „. . . politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.

Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně. “

Uměřené hledání demokracie? Ø Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování) Ø Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí? ) Ø Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Ø Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí

Ačkoli sociální nauka církve do té doby demokracii explicitně neodmítala, byla velice nedůvěřivá vůči konkrétní praxi demokratických řádů, proto v klíčových sociálních encyklikách pojednání o demokracii nenacházíme. V principu ale byla možnost demokratické formy vlády uznána již za Lva XIII. v encyklikách Diuturnum illud (1881) a Immortale Dei (1885). „…demokracie je spojena s křesťanstvím a že demokratický impuls v lidských dějinách povstal jakožto časná manifestace inspirace evangelia. Otázka se netýká ani tak křesťanství jako víry a cesty k věčnému životu, ale spíše křesťanství jako kvasu v sociálním a politickém životě národů a nositele časné naděje lidstva, netýká se křesťanství jako pokladu božské pravdy podporované a propagované církví, ale křesťanství jako historické energie působící na svět “. [MARITAIN, Christianisme et democratie, 1944] „Je to smysl člověka pro spravedlnost, který činí demokracii možnou, ale je to jeho tendence k nespravedlnosti, která ji činí nutnou. “ [Reinhold Niebuhr, Synové světla a synové tmy. Kritika a ospravedlnění demokracie, 1944]

Vánoční poselství rozhlasem k národům celého světa (24. 12. 1944) „Krutá zkušenost je [národy] poučila a proto důrazněji se staví na odpor monopolům diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládní soustavy, která by se lépe snášela s občanskou důstojností a svobodou“ „Církev se neobrací ani tak ke vnější kostře a výstavbě – které záleží na vlastních přáních každého národa – nýbrž k člověku jako takovému, který není pouze předmět a trpný prvek společenského života, nýbrž je naopak a musí být a zůstat jeho podmětem, základem a cílem“ „Lid a beztvaré množství, nebo jak se říká, masa, jsou dva rozdílné pojmy“ „masa – (…) – je úhlavní nepřítel pravé demokracie a jejího ideálu svobody a rovnosti (…) Svoboda, která je mravní povinností osoby, semmění v tyranský požadavek svobodného vybití lidských pudů a chtíčů na úkor ostatních lidí. Rovnost se zvrhá v mechanické usměrnění a jednobarevnou jednotvárnost…“

Pacem in terris (1963) Jan XXIII. v Pacem in terris (1963) o „demokracii“ hovoří v adjektivu. . . S odkazem na personální princip jako: 26. K tomu dále přistupuje, že s osobní důstojností je spojeno právo činně se účastnit veřejného života a přispívat k uskutečňování obecného blaha. "Člověk nesmí být považován za objekt a trpnou složku společenského života, je a musí naopak být a zůstat jeho subjektem, základem a cílem. " 52. Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat, že lidem nepřísluší možnost volit ty, kteří mají stát v čele státu, určovat formu státu a vymezit způsob a rozsah výkonu moci. Proto je tato nauka slučitelná s každou opravdu demokratickou formou vlády.

Gaudium et spes (1965) Koncilní konstituce Gaudium et spes sice pro změnu pojem „demokracie“ neužívá, za to chápe politickou participaci jako lidské právo v zásadě vyplývající z lidské přirozenosti: „Je v naprosté shodě s lidskou přirozeností, že existují právně politické struktury, které poskytují všem občanům stále lépe a bez jakékoli diskriminace účinnou možnost podílet se svobodně a aktivně na stanovení právních základů politického společenství, na řízení veřejných záležitostí, na vymezení pole působnosti a cílů různých institucí a na volbě vládních činitelů. “ (čl. 75)

Sollicitudo Rei Socialis (1987) 44. . „Jiné národy potřebují zreformovat některé nespravedlivé struktury a zejména své politické instituce, aby nahradily úplatkářské, diktátorské nebo autoritářské režimy demokratickými, které umožňují účast občanů na vládě. To je proces, který si přejeme, aby se šířil a upevňoval. Neboť "zdravé" politické společenství, projevující se dobrovolnou a odpovědnou účastí všech občanů na veřejných záležitostech, právní jistotou, respektováním a povznášením lidských práv – je nutnou podmínkou a spolehlivou zárukou rozvoje "celého člověka a všech lidí".

Centesimus annus (1991) 46. Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů. . Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.

František (projev v Evropském parlamentu, 11/2014) „Výzvou nynějšího historického okamžiku je udržovat naživu realitu demokracií, předcházet tomu, aby jejich reálná síla, politický výraz národů byl odstraněn na nátlak nadnárodních, nikoli univerzálních zájmů, které demokracii oslabují a přeměňují na uniformní systémy sloužící neznámým impériím. Toto je výzva, před kterou vás dnes dějiny staví“.

František Laudato si’ (2015) „Je dramatické, že politika soustředěná na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády odpovídající na zájmy voličů nechtějí provokovat obyvatelstvo opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice. “ (čl. 179)