TAJUPLN VATIKN Martin Weis weistf jcu cz cyklus

TAJUPLNÝ VATIKÁN Martin Weis (weis@tf. jcu. cz) cyklus přednášek OTAZNÍKY EVROPSKÉ HISTORIE přednáška č. 4 České Budějovice / Prachatice / Tábor 2019

n n Zjednodušení pojmů Vatikán – Svatý stolec – papežství – katolická církev (vedení) Mýty a legendy – papežské archivy – co všechno ukrývají? KNIHOVNA – rozdělení na knihovnu a archiv na konci 17. století.

n n Co se dochovalo? Hodně i málo (záleží na úhlu pohledu) Dochování archiválií poznamenaly negativně události jako Sacco di Roma (6. května – do září 1527 papež Klement VII x císař Karel Vz 53 000 bylo zabito více jak 20 000 obyvatel Říma) či drancování za Napoleona, který dobyl Řím roku 1798.

Co všechno tají? n n n n n Papež - odpadlík od víry Konstantinova donace Žena na papežském trůně Mravní zkaženost papežů Blázni na papežském trůnu Podivné finanční hospodářství Čarodějnické procesy Kletba inkvizice Katolická církev a nacismus Blíží se konec světa?

Papež apostata n n Třetí století a počátek čtvrtého století přineslo pro křesťany rychle se střídající období krutého pronásledování a masových pogromů s léty relativního pokoje a klidu. Tak jak se rychle na trůnu světovládných císařů střídali jednotliví panovníci, měnila se i politika císařů a jejich státního aparátu vůči křesťanům.

n n Po smrti císaře Publia Licinia Valeriána (cca 190 – 260) nastalo křesťanům delší období klidu, aby na počátku 4. století bylo vystřídáno těžkým pronásledováním císaře Gaia Aurelia Valeria Diocletiana (244 – 316). V tomto období žil a krátce jako římský biskup působil papež Marcel I. , jehož postava je v měsíci lednu připomínána v kalendáři.

n O jeho životě nemáme příliš mnoho věrohodných zpráv. Víme jen, že to bylo období pro římskou církevní obec velice těžké, neboť jeho předchůdce římský biskup Marcelín v období Diokleciánova pronásledování se rozhodl uposlechnout císařova ediktu a vydal posvátné křesťanské spisy ke zničení a snad i osobně obětoval pohanským modlám na oltáři kadidlo.

n To byla pro římskou církevní obec velká rána, nastaly v ní vnitřní spory a více jak tři a půl roku nebyl pastýřský úřad římského biskupa obsazen. Právě v tomto období nejspíše jako jakási neoficiální hlava místní církve působil presbyter Marcel, který někdy v rozmezí let 306 – 308 se stal římským biskupem. Stál před ním těžký úkol, reorganizovat církevní obec. V této souvislosti se udává, že prý snad on, městský okrsek Říma rozdělil na jednotlivé farnosti, což ale není nijak věrohodně doloženo.

n n Mentalitou byl blízký světci sv. Cypriánovi z Kartága, a stejně jako on, se snažil předejít nebezpečí náboženského synkretismu a odpadlictví. To že jeho předchůdce na biskupském stolci odpadl od víry, jej vedlo k hledání odpovědi na palčivou otázku co s odpadlíky, kteří v dobách pronásledování zapřeli svou víru v Krista?

n n Jeho požadavky na velice tvrdou kající praxi způsobil ale rozkol v římské církevní obci, který přerostl v otevřené nepokoje. A to byl i důvod, proč byl udán, obžalován a nakonec vypovězen do vyhnanství, kde snad někdy kolem roku 308 či 309 zemřel. Zajímavé je, že v martyrologiu sv. Jeronýma z 5. století je uváděn jako mučedník zpovědního tajemství.

n Co se týče informací, kterou obsahuje Liber Pontificalis, o tom, že za trest musel papež Marcel I sloužit jako poklízeč dravých šelem určených k hrám v cirku, či že císař mu jeho hlavní chrám změnil právě na jakousi „stáj“ dravých šelem, kterým musel sloužit, tak ta je značně nevěrohodná a patří do říše zbožných legend. Pokud tedy chceme odpovědět na otázku, zda byl papež Marcel I metařem, tak můžeme říci že v duchovním smyslu ano, metařem který musel vymést nepořádek koštětem pokání.

Konstantinova donace – největší podvrh v dějinách n n n Donatio Constantini ad Silvestrem I papam Podvržená listina údajně vystavená císařem Konstantinem Velikým papežovi Silvestrovi (314 – 335) jako dík za uzdravení z morové rány (malomocenství). Listina vznikla v době pontifikátu Pavla I. mezi lety 757 -767.

n n n Císař se přestěhoval do Konstantinopole a přenechal Řím a Západ papeži (problém v roce 324 to byl Byzantion) Císař podřizuje patriarcháty v Konstantinopoli, Jeruzalémě, Antiochii a Alexandrii pod svrchovanost papeže – to se ale objevuje až u Mikuláše I, který je ve velkém konfliktu s patriarchou Fotiem. Už od 12 stol se zpochybňuje pravost dokumentu, ale definitivně to papežství přiznalo až v 19. století.

Papežka Johanka a temné století n n Kdo první píše? Liutprand z Cremony (920 – 972) n n n Pocházel z urozené italské (lombardské) rodiny, která byla u dvora v Pavii, diákonem a věnuje se studiu historie. Diplomat (vyslanec u byzantského dvora Konstantina VII a Nikefora II Od roku 961 biskup v Cremoně.

Dílo Liutpranda n Liber antapodoseos (Kniha mzdy, odplaty. . ) n Historia Ottonis, deutsch Buch von König Otto. Relatio de legatione Constantinopolitana, n Homilia paschalis n

n n O papežích své doby napsal: Lovili na koních se zlatými čabrakami, po lovu na bohatých hostinách jin tančily dívky a potom odcházeli s nimi do postelí, jejichž prostěradla byla vyšívána stříbrem a přikrývky zlatem. Všichni římští biskupové měli ženy a ty si šily hedvábné šaty z posvátných rouch…

n n Satirická poznámka, že v Římě nevládne papež Jan ale papežka Jana (místo mladičkého Jana XII vládla jeho babička) Ve 13. století převzal doslova kronikář Martin z Opavy (? -1279)

Protikatolická agitace či legenda?

Český vklad? n n Blažena (Vilemína) česká – 1210 – 1281 Nejistý původ – snad dcera Přemysla Otakara I a Konstancie Uherské – zbožná vdova v Miláně, pohřbena v tamním cisterciáckém klášteře – kult světice – následovnící – sekta vilémitů – vtělení Ducha svatého – nový věk – bude vládnout v církvi žena – inkvizice – spálení ostatků – zápisy inkvizice nalezl Palacký a objevil „neznámou“ Přemyslovnu

A co Řím? n V rozmezí let 816 – 900 se na papežském stolci vystřídalo 20 papežů: Štěpán IV. (816 -817), Paschalis I. (817 -824), Evžen II. (824 -827), Valentin (necelý jeden měsíc roku 827), Řehoř IV. (827 -844), Sergius II. (844 -847), Lev IV. (847 -855), Benedikt III. (855 -858), Mikuláš I. (858 -867), Hadrián II. (867 -872), Jan VIII. (872 -882), Marinus I. (882 -884), Hadrián III. (884 -885), Štěpán V. (885 -891), Formosus (891 -896), Bonifác VI. (896), Štěpán VI. (896 -897), Romanus (897), Theodor II. (897), Jan IX. (898900)

n Papežství si zvolna buduje i svůj vlastní pozemský stát na území Itálie. To ovšem nikterak neznamená, že by nástupci sv. Petra byli nezávislí a svobodní ve svém rozhodování a jednání. Ba právě naopak, stojí to mnoho diplomatického úsilí a bojů, aby si alespoň trochu uhájili svou nezávislost. A ne vždy se to podaří. Tak například takový papež Evžen II. (824 -827) souhlasil s tím, že napříště musí nově zvolený papež skládat přísahu věrnosti římskému císaři.

n n n Papež Řehoř IV. (827 -844) byl zase zatažen do rozporů císařské rodiny, která byla rozpolcena dynastickými spory. Papež Jan VIII. (872 -882) dokonce byl zavražděn svým doprovodem při svém útěku do Konstantinopole a to nejdříve jedem a pak byl „pro jistotu“ utlučen kyjem. Za pontifikátu Sergia II. (844 -847 Saracéni pronikli do Itálie a dokonce vyplenili i chrám sv. Petra v Římě.

n Papež Mikuláš I. (858 -867), v době jehož pontifikátu je kupříkladu adresována žádost Rostislava o zřízení biskupství na Velké Moravě, je považován za prvého z papežů, který vyslovil zásadu o vrchní moci papeže nad světskými panovníky a ostře se postavil proti dosazování církevních hodnostářů světskými vládci. Bývá označován historiky za největší postavu na papežském stolci od doby Řehoře Velikého a za muže neobyčejné energie a mravní opravdovosti.

n n Ostudný soud s mrtvolou papeže Formosa (Vládl 6. 10 891 – 4. dubna 896) Papež Štěpán VII. 896 -897 nechal jeho mrtvolu vykopat, odsoudit, zohavit. Theodor II (897 – jen cca 20 dnů v prosinci) rehabilitoval a nechal pohřbít slušně. Sergius II (904 – 911) znova vykopat mrtvolu, useknout hlavu a hodit do Tibery. Řím ovládají urozené děvky Marozia a Theodora - období označováno jako „vláda děvek“ či papežská „pornokracie“

Ďábel na papežském stolci? n n n n Alexandr VI. (–) * 1. 1. 1431 poblíž Valencie Rodrigo de Borja y Borja (v italštině Borgia) Strýček z matčiny strany Alfons biskup ve Valencii (1455 -1458 papež Kalixt III. ) 1456 – titul kardinála 1457 – vicekancléřem Svatého stolce 11. 8. 1492 – zvolen papežem +18. 8. 1503

Kreativně žitý celibát n Jako biskup/kardinál: Rodrigo + Vannoza de Cattanei Juan Borgia Cesare Borgia Joffre Borgia Lucrecie Borgia

n n Jako kardinál: Rodrigo + ? n n n Jako papež: Rodrigo + Guilia Farnesse + ? n n n Pedro Luis Borgia Girolamo Borgia Isabella Borgia Giovanni Borgia Rodrigo Borgia + dalších cca 5 dětí u nichž je otcovství sporné

Kardinálský klobouk pro milenku? n n n Bratr Guilie Farnese Alessandro byl „za odměnu“ jmenován kardinálem a pokladníkem Svatého stolce. (kardinál „toho co je pod sukní“) papež Pavel III 1534 -1539

Více velmož než papež n n Po svém zvolení r. 1492 jmenoval Alexandr VI. svého syna Cesara arcibiskupem ve Valencii a po roce kardinálem Cesare zabíjí roku 1497 svého staršího bratra Juana a chápe se po něm světské vlády 1497 laicizován a jmenován knížetem v Romagni Až do smrti papeže vede politiku Svatého stolce

n n Časté války proti jednotlivým státům v Itálii a jednotlivým rodům Válka s francouzským králem Karlem VIII

Boží muž Girolamo Savonarola n n *1456 ve Ferraře Dominikán Převor konventu ve Florencii „přispěj na pomoc církvi, kterou ničí ďábel…“

n n n Itálie měla svého horlitele pro Boží pravdu a čistotu života – Girolama Savonarolu, který ve svém zápalu pro čistotu víry a mravů nakonec položil v boji s dekadencí papežského dvora a rodu Medicejů život. Smutně proslulý papež Alexandr VI, Savonarolu, poté co se nedal koupit za kardinálský klobouk, exkomunikoval a tím de facto odsoudil jako heretika k mučednické smrti. Dle pramenů, Savonarola, stejně jak náš M. Jan Hus, umíral s modlitbou na rtech.

Klady a zápory vlády Alexandra VI 1493 stanovení demarkační čáry u Azorských ostrovů mezi Španělskem a Portugalskem. O rok později posunuto o 100 mil. n Snaha zastavit islámské nebezpečí vojensky i diplomaticky. Problematický svatý rok 1500 – pohoršení z Říma se dostává do světa n

Smutné důsledky n n Renesanční Řím se nepoučil a pokračoval na své cestě ke zkáze. Roku 1510 v záležitostech svého řádu pobýval v Římě mladý augustiniánský mnich, který prožil hluboký otřes nad mravní zpustlostí papežského dvora. Nebyl to nikdo jiný, než Martin Luther, který zde právě nabyl přesvědčení, že církev musí být reformována za každou cenu…

n n Rodná zem Martina Luthera, Německo, na přelomu 15. a 16. století bylo v mnohém podobné Čechám před vypuknutím husitských válek. Na prvém místě je nutno připomenout, že Německo bylo doslova finančně vykořisťováno papežskou kurií a že téměř všechna biskupství a další církevní úřady byly v rukou vysoké šlechty, která pramálo dbala o duchovní povinnosti.

n n Tak kupříkladu bratr říšského kurfiřta Jáchyma Braniborského kardinál Albrecht Braniborský, držel již ve věku 25 let arcibiskupství magdeburské, arcibiskupství mohučské a biskupství halberštatské. Za tato jmenování musel zaplatit papežské kurii neuvěřitelnou sumu 24000 zlatých. Aby je nějak „bezbolestně“ získal, dostal od kurie „monopol“ na prodej odpustků pro Německo.

n n Z tohoto prodeje odpustků měla část jít na stavbu chrámu sv. Petra v Římě a část na splátku dluhu 24000, které pan kardinál zaplatil za své jmenování a které si půjčil. Kupčení s odpustky, které hlásal dominikán Jan Tetzel, vyvolalo v Německu hotovou bouři nesouhlasu. Ono nechutné kupčení s odpustky, stejně jako kumulování církevních beneficií, už zakazovaly dokumenty koncilu v Kostnici. Leč renesanční papežství dokázalo dát dispens téměř ode všeho.

Čarodějnictví v běhu dějin n n Víra v nadpřirozeno a účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět v nejstarších civilizacích. V tomto kontextu bylo kouzlení samo o sobě eticky neutrální (kouzla mohla být dobrá i zlá). Čarodějnictví pak specificky znamenalo škodlivé užití kouzel.

n n n Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru a Egyptě. Postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i Chammurapiho zákoník Existenci čarodějnictví v antickém Řecku dokládá Homér, stejně tak jej dosvědčují i římští autoři.

n n n Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byly přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (náhlá úmrtí dobytka i lidí, požáry, atp. ) Zákon dvanácti desek (Římané) Bible, mezi jinými např. čarodějnici v Endoru (1 Sam 28), zmínka o čarodějích v Egyptě (Ex 7, 11). Bible se však staví vůči čarodějnictví velmi záporně.

n n Jako trest za čarodějnictví byla v Izraeli stanovena smrt. Od raných křesťanských dob odmítala církevní autorita pohanský názor, že ďábel může někomu udělit čarodějnou moc ke škodě druhých. Karel Veliký v 8. století trestal dokonce smrtí ty, kteří šířili tento bludný názor. Papež sv. Řehoř VII. zaslal v sedmdesátých letech 11. století dánskému králi Haraldovi dopis. .

n n …. kde mu zakazuje konat čarodějnické procesy. Dánsko bylo tenkrát postiženo suchem a neúrodou. Svedlo se to na domnělé „čarodějnice“. Papež králi napsal: „Spíše hleďte odstranit metly Božího hněvu pokáním a ne je ještě rozmnožovat běsněním proti nevinným. "

n n n Ve 12. a 13. století se však rozšířil albigenský blud, jenž připisoval ďáblu stejnou moc jako Bohu. (Dualismus) To se projevilo nárůstem satanistických sekt a oživením staré pověry o možnosti intimního kontaktu se zlými duchy. Ti údajně mohou udělit člověku schopnost škodit druhým.

n Ve 14. století se zapojila do stíhání čarodějství také světská moc, docházelo k rozsudkům smrti, při nichž církevní i světské instituce spolupracovaly, jak se to stalo kupříkladu v případě sv. Jany z Arku, jejíž upálení na hranici nelze nazvat jinak než justiční vraždou.

n n Inocenc VIII 5. 12. 1484: nedávno došlo našemu sluchu, že v některých částech horního Německa mnoho osob obou pohlaví se oddává ďáblům a že svými zaklínadly, kouzly a čarováním ničí a působí záhubu potomstvu, plodům země, rovněž i mužům a ženám… Inkvisitorům musí být povoleno uplatnit k nápravě uvěznění a potrestání výše uvedených osob …

Klatba inkvizice n n Co s kacíři? Kacířství je staré téměř stejně jako samo křesťanství. V počátcích s neortodoxními názory bojoval především biskup, neboť právě jeho hlavním úkolem bylo strážit čistotu pokladu víry. První biskupové tak činili ve svých homiliích.

n V prvé řadě se první biskupové jako správní pastýři svého stádce soustředili především na vykládání Písma, vybízeli lid ke svatému životu, eventuelně jejich životy usměrňovali. Též ve svých homiliích ale lidem vysvětlovali podstatu jejich víry a chránili je svými kázáními před tím, aby byli sváděni falešnými názory. Dodnes si můžeme připomenout kázání takových osobností jako byl svatý Augustin nebo papež Řehoř Veliký.

n Ve středověku byl biskup především šlechtic a jeho pastýřská péče se spíše zaměřovala na hmotné statky, popřípadě organizování úřední byrokracie. V této době byl bohužel zcela běžný obraz biskupa třímajícího v ruce meč, který ale nikdy ve svém úřadu nevystoupil na katedru, aby pronesl slovo Boží

n když tento úkol přestali plnit biskupové, ujali se ho „profesionálové“ z řad akademické obce či příslušníků jednotlivých řádů. Na počátku třináctého století se v boji proti kacířům nejvíce vyznamenal řád cisterciáků, který zejména v severním Španělsku a na jihu Francie bojoval proti katarům nazývaných podle města Alba jako albigenští.

n Jejich nevděčnou práci převzal v průběhu prvé poloviny třináctého století řád dominikánů, založený svatým Dominikem. Tento řád byl spolu s františkány určen, aby výhradně životním příkladem i kázáním vymýtil kacířství. Co ale se zatvrzelými kacíři, kteří dobrovolně nechtěli poslechnout hlasu církve? Objevila se teze, že kacíře je nutno přivést k pravé víře i za použití násilí.

n n Nejděsivěji se v tomto vyznamenal papež Inocenc III. , který vyhlásil křížovou výpravu proti kacířům v jižní Francii. Strašlivá slova papežského legáta: „Hoďte je do ohně všechny, však si Bůh své vyvolené pozná“ , se stala mottem neúprosné církevní despocie středověku.

n n Inkvizitor Alana z Lille: „Dnešní kacíři říkají, že existují dva principy věcí. Princip světla a princip temnoty. Říkají, že princip světla je Bůh, z něhož pocházejí duchovní věci: rozum, duše a andělé. Princip temnoty – Lucifer je ten, z něhož pocházejí světské věci. protože Bůh je nejvyšší dobro, zla z něj nepocházejí. Ale protože zla existují, a to nikoli od Boha samotného, pocházejí tedy od někoho jiného než je Bůh. A protože Bůh je princip dobra, existuje jiný princip, princip zla. Na začátku Genesis se píše, že tma byla nad propastnou tůní. Svět se tedy počal v temnotě a původce světa, který povolal jeho stvoření z temnoty, byl Zlý. “

n n n Reakce církve Zpočátku katolická církev reagovala na šíření učení albigenských misijní činností. Papež Inocenc III. poslal do jižní Francie legáty Rainiera a Quidona. Bohužel nikterak nepořídili a ani sám svatý Dominik spolu s biskupem Diegem z Osmy nepřesvědčili albigenské k návratu k ortodoxnímu učení. A to i přesto, že svatý Dominik spolu s biskupem Diegem chodil v chudém roztrhaném rouše s bosýma nohama, aby tak odstranili nejčastější argument albigenských – přílišná zkaženost a bohatství katolické církve. Roku 1202 byl zabit papežský legát Pietro di Castranova. Vyšetřováním tohoto zločinu nikam nevedlo a tak nakonec papež Inocenc III. sáhl k razantnímu řešení - proti albigenským a jejich údajnému ochránci Raymondovi VI. , hraběti z Toulouse vyhlásil křížovou výpravou.

Caesarius z Heisterbachu n Nejznámějším kronikářem, který zaznamenal ohlasy na kruciátu proti albigenským byl cisterciácký mnich Cesarius z Heisterbachu. Populárním se stal především pro výrok, který vložil do úst papežského legáta protialbigenské kruciáty Arnolda – „hoďte je do ohně všechny, však si Bůh své vyvolené pozná“. Cesarius se narodil kolem roku 1170 nejspíše v Kolíně nad Rýnem. Zde také navštěvoval katedrální školu, kde získal vzdělání u nejlepších duchovních autorit tehdejší doby. Zamiloval si zejména filosofii Boethia a stará antická díla Vergilia, Ovidia a Seneky. Byl seznámen i podrobně se spisy církevních Otců. Na radu Gevarda, opata v Heisterbachu, Cesarius vstoupil do tohoto cisterciáckého kláštera.

n Velice rychle začal stoupat v církevních hodnostech, od novicmistra až po zástupce opata, kterého doprovázel na mnoha oficiálních cestách v Německu i v okolních krajinách. Popularitu Caesarius získal především ale jako spisovatel. Když kolem roku 1238 rekapituloval své literární dílo uvedl v seznamu 36 literárních prací, z nichž některé čítaly více než deset knih. Za nezdařilejší se považuje „Dialogus Magnus Visionum atque Miraculorum Librí XII“

n Toto obsáhlé dílo se ve 13. století stalo nejoblíbenějším souborem knih v Německu té doby. I současní historici toto dílo velice oceňují pro plastický obraz papežů, kněží, opatů, mnichů, bohatých i chudých. Na druhou stranu je nutno připomenout, že v jeho díle běžně vystupují démoni a příběhy neobstojí v přísném kritickém pohledu dnešní doby. Proto i již výše zmíněný výrok bývá některými historiky zpochybňován jako nadsazený.

Pierre des Vaux de Cernay n Pierre des Vaux de Cernay byl francouzským cisterciáckým mnichem a údajně i vnukem (? ) biskupa z Carcassone. Ve svém díle „Historia Albigensis“ popsal detailně křížovou výpravu proti albigenským. Narodil se kolem roku 1182 a zemřel roku 1215. Jeho dílo se jednoznačně staví na stranu křižáků hubících albigenské. Ve svém náboženském fanatismu se dopustil nakonec i stejného „bludu“, který byl vytýkán samotným albigenským, neboť křížovou válku proti albigenským pojímal jako souboj dvou světů - Dobra a Zla.

Guillaume de Puylaurenc n Tento kronikář (1200 -1276) sepsal dílo, které v plném znění se jmenuje „Chronica magistro Guillame de Poudio Laurenci Compilata“. Začíná kázáním svatého Bernarda z Clairvaux proti kacířům a končí 15. březnem 1275, kdy dochází k částečné restituci zabaveného majetku v protialbigenském tažení. Kronika se snaží o objektivní pohled na zmíněnou problematiku, a to i přesto – nebo snad právě proto – že kronikář byl kaplanem toulouského hraběte Raymonda.

Guillaume de Tudele n Albigenské křížové výpravě věnoval „Chanson de la Cruisade Albigeoise“ neboli Píseň o albigenské křížové výpravě. Skládá se ze dvou částí, přičemž první část napsaná po roce 1210 obsahuje nenávistnou kritiku vůdce křižáků, Šimona z Montfortu: „V epitafu se praví, že je svatým mučedníkem a dočká se vzkříšení. . . Takhle už to chodí, za zabíjení lidí a krveprolévání, za zabíjení žen a usmrcování dětí, korunu smí nosit a zářit v nebesích“. Druhá část této písně je dle zkoumání současných historiků napsána jeho pokračovateli a mimo jiné takto popisuje křižácké plenění města Besierres: „Obklopí město a zboří jeho hradby, všichni, kdo byli v kostele, byli pobiti, nic nemohlo je spasit, ani oltář, ani kříž. Francouzi posedlí vztekem přinesli pochodně, aby vzplála hranice, oheň zachvátil střed, v něm hrůza šíří se a celé město lehlo popelem. . . “

Guillaume Figueira n n Působil jako trubadúr na dvoře Fridricha II. Pocházel z prostého rodu, byl syn krejčího, který v důsledku pronásledování albigenských musel opustit svou vlast a odejít do Lombardie. Guillaume Figueira ve svém díle „Sirventes contra Roma“ velice ostře kritizuje papežský Řím za všechny nepravosti tehdejší doby. Toto dílo, které snad vzniklo na objednávku císaře Fridricha II. , bylo pronásledováno a již pouhé vlastnictví pouhého textu této písně znamenalo velký konflikt s inkvizicí. Nelze se divit, když papežský Řím není titulován jinak než „Mater fornicationem“ neboli „matka smilstva“.

Koncilní kritika přehmatů n V letech 1311 – 1312 se ve francouzském městě Vienne konal všeobecný koncil. Historici jej často citují pro skutečnost, že potvrdil zrušení a konfiskaci majetku řádu templářů. Předmětem jednání koncilu byla ale také diskuse o františkánském ideálu chudoby, znovudobytí Svaté země křížovou výpravou a jiných potřebných reformách církve.

n První dokument se týká stížností na práci inkvizičních tribunálů které byly adresovány přímo Svatému stolci. Z těchto stížností vyplývá, že inkvizitoři se často dopouštěli přehmatů a překračovali meze svých pravomocí. Koncilní otcové v tomto dokumentu trvají na tom, že inkvizitoři musí postupovat rozvážně a rozhodně musí být vyloučeno nebezpečí, že by sledovali své vlastní pozemské zájmy.

n Činnost inkvizičního tribunálu měla být v přísné součinnosti s místním biskupem. Pokud inkviziční tribunál došel k přesvědčení, že se jedná o nenapravitelného a zatvrzelého kacíře, měl být rozsudek nad ním vynesen a potvrzen jak inkvizitorem, také biskupem. Nikdy nesměl být „nejtěžší trest“ vynesen nezávisle pouze jedním z nich.

n n Dále se doslova se v dokumentu uvádí aby práce soudu byla velice obezřetná a prosta „zbrklosti v rozhodování“: Ačkoliv je vážným přečinem neusilovat o vymýcení kacířství, je rovněž vážným přečinem zlovolně přisuzovat tuto špatnost nevinným“. Druhý dokument zdůrazňuje, že za inkvizitory by měly být voleny osoby zralého věku. Inkviziční tribunál by se měl snažit zajistit, aby inkviziční soudní proces nebyl v žádném případě ovlivněn vydíráním a uplácením.

Tyto dokumenty nespíše v sobě odráží zkušenost koncilních otců se zneužitím inkvizice při procesu s templáři, ale dle názoru historika G. R. Evanse dokazují, že inkvizice všeobecně si v tehdejší době počínala často velice krutě a že ztrácela ze zřetele principy, na kterých byla ustanovena: „Tato instituce měla v úmyslu vykořenit kacířství, ale stávala se nástrojem tyranie nad obyčejnými lidmi, z nichž mnozí ani netušili, že by mohli být ocejchováni pro neortodoxnost své víry. “

„Zrádný katolicismus“ a nacismus n n n Papežství a italský fašismus Mlčel Pius XII až příliš? Problematika Andreje Hlinky, Slovenského štátu, prezidenta Tisa…

Tři fáze nacistické politiky vůči církvím První fáze, která trvala cca do roku 1935 se vyznačovala hledáním cesty k pokojnému soužití. Proto také ve vládním prohlášení Německa z 1. 2. 1933 se hovoří o „přátelství k církvím, o křesťanství jako základu morálky a rodiny, základní buňce celého národního a státního tělesa“. Z téhož roku je také konkordát uzavřený mezi Svatým stolcem a Říší.

Tento význačný dokument byl vnímán katolickou církví jako poslední možnost, jak si udržet určitou míru vlivu na vývoj v Německu ve prospěch křesťanů. Nacistický režim konkordát přivítal zase především ze zahraničněpolitických důvodů. Jednak potřeboval podporu od katolické části obyvatelstva Německa a také hodlal prohloubit spolupráci s tradičně katolickými zeměmi jako byla Itálie, Španělsko a Portugalsko. Z taktických důvodů nacisté v této prvé fázi své církevní politiky proti křesťanským církvím nevystupovali otevřeně, ale snažili se skrytě o jejich postupnou izolaci a vyřazení ze společnosti.

n Druhá fáze církevní politiky nacistického Německa probíhala v letech 1936 – 1940 a vyznačovala se již neskrývanou snahou o podřízení všech církví totalitnímu režimu a to i za pomoci represí vůči jednotlivým duchovním, kteří byli žalářováni. Na tuto vzniklou situaci reagoval papež Pius XI encyklikou Mit brennende Sorge ve které hájil křesťanství vůči nacistickému novopohanství. Hitlerova rasová politika vyvolala rozhodný odpor mnohých představitelů katolické církve v Německu. Připomínám např. neohrožená stanoviska katolických biskupů Michaela Faulhabera, Konráda Preysinga a C. A. Gahlena.

n Třetí fáze nacistické církevní politiky započala rozpoutáním válečného běsnění. Nacisté poznali, že křesťanské církve v Německu nebudou podporovat jejich válečné tažení a proto se „otázkou dne“ stala diskuze, zda křesťanství jako takové má být zničeno ihned, nebo se k tomuto kroku má přistoupit až po skončení války. Svou významnou roli zde sehrály i protesty čelných představitelů katolické církve proti provozované euthanasii a zvůli v zacházení s lidmi jiných národností nebo rasy.

Nacistická církevní politika v Protektorátu Čechy a Morava n Po rozbití Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava nacisté svou církevní politiku začali ihned uskutečňovat i na našem území, kde ji řídil úřad říšského protektora. V této souvislosti je nutné podívat se blíže na postavu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který sehrál v koncipování církevní politiky nacistů velmi důležitou roli. Přestože byl vychován v náboženském duchu, roku 1936 vystoupil z katolické církve a ostře proti ní bojoval.

Za jakousi „frontovou organizaci“ mezinárodního židovstva považoval svobodné zednářství a u katolické církve obdobně vnímal řád jezuitů. Snad také právě proto již na začátku války uvažoval o tom, že jezuité budou posláni do koncentračních táborů na Východě. Po svém příchodu do Prahy smutně proslul Heydrich mimo jiné také tím, že vypracoval plán na proniknutí oddaných nacistů do řad katolické církve. Hodlal vybrat z příslušníků Hitlerjugend vhodné kandidáty, které chtěl dát pod falešnými jmény studovat teologii. Vážně počítal s tím, že za cca 15 let by mohli pak obsadit vedoucí pozice v katolické církvi. Obdobně se podle jeho plánu mělo postupovat i proti ostatním křesťanským církvím.

n Řada katolických duchovních odešla do zahraničí a zapojila se do zahraničního odboje, domácí organizovali pouti, které se změnily v protinacistické manifestace a nesmím opomenout ani statečná vlastenecká kázání mnohých duchovních. Odpor duchovenstva vůči nacistickému režimu přerostl v mnohých případech i do přímého zapojení do domácího organizovaného odboje, přechovávání zbraní, ilegálních tiskovin a osob pronásledovaných režimem. Odveta nacistů byla velmi krutá a ve velkém množství případů nepomohly ani intervence kardinála Kašpara státnímu prezidentu dr. Emilu Háchovi ve prospěch zatčených a perzekuovaných katolických duchovních či intervence olomouckého arcibiskupa dr. Leopolda Prečana.

P. Engelmar Unzeitig - „Anděl z Dachau“ n P. Hubert byl příkladem typického sudetského Němce, který pocházel ze zbožné katolické rodiny. Narodil se 1. března 1911 v Greifendorfu. Jelikož P. Hubert měl pět sourozenců, musel již od raného dětství pomáhat své mamince s péčí o ně. Vychováván byl v dvojjazyčném prostředí. Doma a ve škole na něj mluvili německy, česky pak hovořil, když pomáhal u českých sedláků.

n Ke kněžské dráze se rozhodl v roce 1927, rok poté vstoupil do řádu v Reimlingenu v Německu. Nejdříve musel složit na řádovém gymnáziu maturitu a poté v dubnu 1938 mu bylo dovoleno složit v mariánské misijní kongregaci tzv. „obláčku“. Při této příležitosti také obdržel řeholní jméno Engelmar. Kněžská studia absolvoval ve Würzburgu, kde byl také 6. srpna 1939 ordinován. Svými představenými byl poslán do Čech, ale po začátku války odchází zpět do Würzburgu, odkud v roce 1940 byl přidělen na duchovní výpomoc do Horního Rakouska v Riedeggu. Jelikož od roku 1940 přináležela část farností pohraničních farností českobudějovické diecéze pod duchovní správu diecéze v Linci, byl poslán do „budějovické“ farnosti ve Zvonkové. Ta tehdy nesla německé jméno Glöckelberg a čítala téměř dva tisíce obyvatel.

n Zde se P. Hubert Engelmar Unzeitig dostává poprvé do konfliktu s představiteli nacistické strany a místními udavači. P. Hubert je pro své hluboké náboženské nasazení při správě farnosti obviňován z tzv. „protiněmecké činnosti“, která měla spočívat v jeho kázání na „obranu Židů“. Gestapem byl zatčen 21. dubna 1941 a bez jakéhokoli soudního rozsudku jej linecké gestapo odeslalo do koncentračního tábora v Dachau.

n Když se již blížil konec 2. světové války, zaplavila koncentrační tábor Dachau epidemie skvrnitého tyfu. P. Engelmar byl mezi těmi, kteří se dobrovolně přihlásili k ošetřování nemocných. Zde se také při této činnosti sám nakazil a 2. března 1945 v Dachau umírá. Tehdy již skutečně přestal být pouhým číslem, ale stal se pravou osobností s přezdívkou „Anděl z Dachau“. Podle slov osobního svědectví spoluvězně poslední slova P. Engelmara byla „Pro spásu duší bych snesl další vyhnanství a cokoliv jiného“.

Biskup Jan Nepomuk Remiger n Byl světícím biskupem v Praze. Narodil se 4. května 1879 v obci Weshorsch u Miesu. Pro velké nadání byl poslán na studia do Říma, kde také 24. května 1902 přijal kněžské svěcení. Biskupské svěcení mu bylo uděleno dne 2. května 1930 v Praze v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Byl určen světícím biskupem pražské arcidiecéze. Po smrti českobudějovického biskupa Šimona Bárty v roce 1940 byl navrhován nacistickou státní správou za diecézního biskupa do Českých Budějovic. Jelikož Svatý stolec trval na svém jmenování jiného pražského světícího biskupa, Antonína Eltschknera, který přes své německé jméno byl české národnosti, nedošlo k dohodě

n . Biskup Remiger se de facto ocitl mezi dvěmi mlýnskými kameny. Nunciem v Berlíně Orenigem a nacistickou státní mocí. Po smrti pražského arcibiskupa, kardinála Kašpara v roce 1941 již bylo zabráněno jeho jmenování pražským arcibiskupem. Přesto však na svých bedrech nesl tíhu 2. světové války jako jakýsi neoficiální správce diecéze. Často se musel utkávat s gestapem, když usiloval o záchranu pronásledovaných katolických kněží pražské arcidiecéze. Bohužel, mnohé se mu nepodařilo zachránit, např. pražského svatovítského kanovníka Geberta, nebo opata tepelského kláštera Helmera.

n Při pronásledování Němců v Praze v roce 1945 byl držen ve sklepení Černínského paláce a poté jeden rok internován v bývalém františkánském klášteře v Hájku u Prahy. Je jediným biskupem německé národnosti z Čech, který byl zařazen do odsunu německého obyvatelstva. Útočiště našel v benediktinském klášteře Schäftlarn, později působil devět let jako duchovní správce v Buchendorfu u Mnichova, kde se denně setkával s vyhnanými sudetoněmeckými katolíky. Zemřel dne 21. května 1959 v Gautingu u Mnichova. Z rozhodnutí mnichovského arcibiskupa byl pochován do mnichovské biskupské hrobky v dómu

Jan Pavel I n Byl zavražděn papež Jan Pavel I. , který v roce 1978 nečekaně zemřel po pouhých 33 dnech svého pontifikátu, nebo zemřel na srdeční selhání?

n n - David Yallop a kniha Ve jménu Boha (1984) vraždu papeže spojil s korupcí ve Vatikánské bance, lóží zednářů P 2 Luis Miguel Rocha a kniha Poslední papež: za vraždou Jana Pavla I. byla konspirace finančních magnátů, několika evropských vlád, mafiánských organizací a také vysokých představitelů Římské kurie včetně papežových osobních sekretářů.

n n Stefanie Falascová – postulátorka procesu blahořečení - kniha „Papež Luciani. Kronika jedné smrti“ (Papa Luciani, Cronaca di una morte, Piemme 2017) V díle rekonstruuje detailně poslední chvíle papeže. Opírá se přitom o lékařské zprávy, svědectví i další dokumenty, z nichž mnohé dosud nebyly nikdy zveřejněné. Přílohy na konci publikace obsahují přepis osobních svědectví o papeži, mezi jehož autory patří i emeritní papež Benedikt XVI. , dále přetištěné rukopisné poznámky papeže a lékařské zprávy.

Tají Vatikán informaci o blížícím se konci světa? n Dne 13. května 1917 došlo ve Fátimě v Portugalsku ke zjevení Panny Marie třem chudým dětem z Aljustrelu - Lucii, Františkovi a Jacintě. Vždy 13. každého měsíce od května do října 1917 se těmto dětem zjevila Matka Boží jako krásná mladá žena, která byla oděna v bělostném zářícím rouchu a která držela ve svých rukou růženec.

Vyvolení pasáčci n n Lúcia de Jesus dos Santos, O. C. D. *-28. března 1907 Aljustrel, Fátima +13. února 2005 Coimbra, známá také jako sestra Lucie z Fátimy, řeholním jménem Sestra Maria Lúcia od Ježíše a Neposkvrněného srdce.

Lucie dos Santos zpočátku po zjevení žila u svých rodičů v Aljustrelu a v roce 1925 vstoupila do kláštera v Pontevedře a v roce 1948 přestoupila se souhlasem papeže Pia XII. do kláštera karmelitek v Coimbře. Bohorodička předala Lucii zaslíbení, spočívají v tom, že kdo po pět prvních sobot za sebou vykoná sv. zpověď (přistoupí ke svátosti smíření), přistoupí ke stolu Páně, pomodlí se růženec a bude minimálně rozjímat čtvrt hodiny o jeho tajemstvích, dosáhne milosti šťastné smrti.

n n Francisco Marto se narodil roku 1908, jeho mladší sestra Jacinta o v roce 1910. Oba se velmi brzy stali pastýři rodinného stáda dobytka, doprovázeli přitom starší sestřenici Lucii. Třem dětem se nejprve několikrát zjevil anděl, který je vyzval k úctě k Bohu. 13. května 1917 se setkali v Cova da Iria s Pannou Marií. Ta je vybídla, aby se na téže místo vraceli 13. dne každého měsíce.

n n n Francisco následně vyhledával samotu v horách, kde se často modlil růženec. Jacinta se obětovala a modlila za obrácení hříšníků a za mír na světě a za papeže. Oba sourozenci zemřeli na epidemii španělské chřipky v letech 1918 a 1920. Děti blahořečil papež Jan Pavel II. ve Fatimě v roce 2000. Svatořečil je papež František v roce 2017.

Je to pravé a o čem to je? n Uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání!

n V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa, „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem…

n rozechvělý, kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.

n Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.

n n Fatima nenabízí uspokojení pro naši zvědavost, ostatně křesťanská víra většinou vůbec nechce a nemůže být návnadou pro naši zvědavost. To, co zůstává, jsme viděli hned na počátku našich úvah o textu tajemství: výzva k modlitbě jako cestě ke „spáse duší“ a ve stejném smyslu volání – čiňte pokání a obraťte se! kardinál Josef Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry, současný emeritní papež Benedikt XVI.