Ing Miroslav JANEK 2008 Ing Miroslav JANEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

HISTORIE POTÁPĚNÍ Touha člověka proniknout pod vodní hladinu je stará jako lidstvo samo. Historicky nelze přesně určit, kdy došlo k prvním pokusům dostat se pod hladinu. První dochovaná zpráva pochází z Asyrského reliéfu z doby asi 900 let před n. l. (doba kamenná). Je na ní zobrazen člověk, který se potápí pod vodou. První dochované zmínky o potápěčských zařízeních, která z fyzikálního hlediska mohla úspěšně fungovat, jsou dnes staré přibližně šest tisíciletí jednalo se o zásobníky vzduchu v podobě pružných kožených vaků, z nichž potápěči pod vodou dýchali. V roce 415 před n. l. zničili potápěči opevnění Syrakus. Traduje se, že se sám Alexandr Veliký nechal roku 332 před n. l. spustit v sudu s okny pod hladinu, aby pozoroval práci potápěčů při odstraňování zátarasů ponořených v přístavu maloasijského města Tyru. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

Rané počátky Potřeba člověka sestoupit pod hladinu moře za vojenským, záchranným, rekreačním nebo loveckým účelem sahá až hluboko do starověku. Nikdo dnes není schopen přesně říct, kde se to stalo poprvé, v každém případě však historikové věří, že se tak stalo již 5000 let před n. l. Nejstarší dochované zobrazení člověka potápějícího se pod vodou je možná obraz potápěče na Asyrském reliéfu dochovaném z roku 885 př. n. l. Staré původní záznamy o potápění lze nalézt v díle řeckého historika Hérodota, jenž vypráví příběh potápěče Scylis, zaměstnaného v 5. stol. př. n. l. perským králem Xerxem, aby nalezl potopený poklad. Velmi brzo se začalo potápění využívat k vojenským účelům. A 1 exandr Veliký používal potápěče k odstranění zátaras ponořených v přístavu Tyre, jenž byl dobyt po obléhání v roce 332 př. n. l. Říkalo se, že sám velký vojevůdce sestoupil pod vodní hladinu, aby sledoval práci svých potápěčů. Záznamy rovněž ukazují, že v 1. stol. př. n. l. bylo vyzvedávání předmětů z moře za úplatu situováno kolem všech hlavních přístavů Středomoří. Tento obchod byl tak dobře organizován, že byla uzákoněna mzda potápěčů, stoupající s hloubkou prováděných prací. Veškeré potápění bylo tehdy prováděno pouze zadržováním dechu. Protože výcvik začínal už v raném dětství, měli tito starověcí potápěči velkou výdrž a kapacita jejich plic byla rovněž mnohem větší. Při zanořování používali potápěči velkých plochých kamenů. Všeobecnou praktikou bylo používání provazu, jenž si potápěč uvázal kolem pasu, aby ho jeho pomocníci mohli vytáhnout na hladinu společně s nákladem vyzvedávaným z mořského dna, které bylo často 20– 30 m hluboko

Počátky technického rozvoje Jak zůstat pod vodou déle, než umožňují lidské plíce, byl problém, který trápil mnoho potápěčů už od samého počátku. Nejprve používali duté stéblo, avšak to mohli používat pouze do hloubek menších než délka stébla. Hlavní využití se jim však dostalo při válečných akcích, když vojáci potřebovali překročit řeku nepozorovaně. Začaly se objevovat první pokusy vyrobit delší trubici, někdy zakončenou jakousi přilbou, jež měla sloužit jako primitivní klapka – záklopka, jež by umožňovala potápěči volně dýchat. Ať tak, či onak, neexistují záznamy o tom, že by byl tento způsob účinný, a zdá se velmi nepravděpodobné, že by tehdejší potápěči měli materiál a výrobní možnosti k překonání problému tlaku, stoupajícího s hloubkou vody. Již v malé hloubce od 0, 3 m je tlak, jímž voda působí potápěčům na hrudník tak silný, že zabraňuje normálnímu dýchání. Dochovaly se záznamy o vynálezcích v 16. a 17. stol. , kteří se snažili navrhnout aparát, který by dovoloval potápěči pod vodou volně dýchat. Byly zveřejněny různé popisy a nákresy, avšak návrhy nebyly dostatečně účinné, a tak zbyl jen sen o nezávislosti člověka pod vodní hladinou. Navzdory tomu bylo na konci 16. stol. dosaženo průlomu ve stavbě potápěčského zvonu s otevřeným koncem, jenž by byl zatížen a spuštěn vertikálně do vody, a tak vzduch zůstával uvnitř zvonu a vlivem tlaku se koncentroval v jeho vnitřním vrcholu. Tím vznikla pro potápěče zásoba stlačeného vzduchu, která jim byla k dispozici. Potápěč se tak mohl uvnitř zvonu nadechnout a mimo zvon se pohybovat se zadržovaným dechem. První zmínka o jakémsi potápěčském zvonu je z roku 1531 a od té doby se již záznamy o podobných zvonech pro potápěče začínají objevovat pravidelně.

V roce 1680 Američan William Phipps použil systém "Matka a dcera", potápěčský zvon, který umožnil potápěčům přístup k většímu množství zásoby vzduchu. V roce 1690 anglický astronom Edward Hailey navrhl složitý systém doplňování vzduchu v potápěčském zvonu přiváděním zásob vzduchu do menších zvonů nebo do džberu či kádí obrácených dnem vzhůru a naplněných čerstvým vzduchem, jež byly níže než hlavní potápěčský zvon. Otevřením ventilu na kádi nebo jejím překlopením byl vzduch vlivem vyššího tlaku v kádi (díky větší hloubce) nahnán do potápěčského zvonu, čímž zde doplnil zásobu čerstvého vzduchu. Hailey demonstroval výkonnost a funkčnost svého návrhu, když v hloubce 18 m v řece Temži setrval po dobu 1, 5 hod. V roce 1715 jiný Angličan, John Lethbridge, vyvinul "potápěčský kryt", který uzavřel potápěče uvnitř kůží potaženého "sudu vzduchu" s proskleným otvorem pro výhled a dvěma otvory pro ruce s vodotěsnými rukávy, které umožňovaly potápěči pod vodou pracovat. Kompletní zařízení bylo spouštěno z lodi a manévrováno na místo stejným způsobem jako potápěčský zvon. Lethbridge byl navzdory všem předpokladům neuvěřitelně úspěšný ve vyzvedávání pestré škály předmětů z mnoha vraků. V roce 1749 napsal dopis do jednoho populárního časopisu, ve kterém uvedl, že jeho běžná operační hloubka je 18 m s délkou pobytu pod vodou 36 min. Přesto jeho vybavení trpělo stejnými omezeními jako potápěčský zvon – nedostatkem schopnosti manévrovat a neschopností zajistit plynulou dodávku čerstvého vzduchu. Vyzvedávání předmětů ze ztroskotaných lodí bylo lukrativním obchodem, který zajišťoval neustálý podnět pro nové nápady v potápěčské technice a výstroji.

Augustus Siebe je oceňován pro svůj první potápěčský oblek, ale ve skutečnosti byl jen jedním z mnoha mužů, kteří experimentovali s velmi podobnými zlepšovacími návrhy ve stejnou dobu. John a Charles Deanovi, dva bratři, kteří se aktivně podíleli na obchodu okolo vyzvedávání ze dna moře, si v roce 1823 nechali patentovat návrh kouřového ústroje určeného pro potřebu hasičů. Po pěti letech předchozí práce vyvinuli "Deanův patentovaný potápěčský oblek", který se skládal z mohutného obleku na ochranu a ocelové helmy s průhledy, spočívající na ramenou potápěče, byl spojen hadicí se vzduchovým zdrojem na hladině. Vydechovaný vzduch unikal spodním okrajem helmy, a tudíž s ním nebyl žádný problém, dokud zůstával potápěč ve vertikální poloze. Pokud upadl, helma se rychle zaplnila vodou, což bylo pro potápěče značnou hrozbou. Siebe vylepšil stávající Deanův oblek utěsněním helmy klínci a obroubeným opásáním potápěčského obleku. To bylo daleko bezpečnější, vydechovaný vzduch byl vypouštěn obrubou potápěčského obleku a zároveň byl potápěč chráněn před vodou pronikající do helmy v případě, že by ztratil rovnováhu. V roce 184 Oc. Siebe vyvinul výkonný výdechový ventil, který mu umožnil celoplošně vodotěsný oblek, známý jako Siebeův potápěčský zlepšený oblek. Ten je přímým předchůdcem dnešního standardního hlubokomořského obleku se vzdušným napájením z hladiny. Ačkoli v té době byla vyvinuta i jiná zařízení, Siebe byl vybrán Britskými královskými lodními inženýry vraku HMS Royal George (plavidlo blokovalo důležité kotviště přímo před přístavem Porthsmouth). To zajistilo velkou podporu Siebeho potápěčského systému, zvláště pak důstojník pro řízení operací, plukovník William Pasley , formálně doporučil,

aby byl Siebeho oblek používán při všech budoucích námořních operacích. Stojí za připomenutí, že oficiální vládní historikové, kteří zaznamenali vyzvednutí a přemístění Royal George, komentovali fakt, že si potápěči pracující na přemisťování 6– 7 hod. v hloubce 18– 21 m stěžovali na záchvat revmatismu a podchlazení. Plukovník Pasley a jeho muži si nebyli vědomi, že se nejedná o revmatismus, nýbrž o potápěčskou nemoc, jež bude odhalena jen o několik let později dekompresní chorobu známou také jako "kosti". Objev dekompresní nemoci Nejprve byla dekompresní choroba známá jako "kesonová nemoc", protože její příznaky byly částečně popsány mezi "kesonovými dělníky". (Keson je odvozené od francouzského slova crisson - bedna). "Kesonáři" byli používáni hlavně k hloubení mostních ukotvení i při výstavbě tunelových sekcí a byli konstantně zásobováni stlačeným vzduchem. Pod vodou byly zajištěny "suché" podmínky pro odboráře, kteří pracovali v osmihodinových směnách a někdy i déle. Čím více byl díky větší poptávce po podvodních prácích kladen důraz na techniku, tím více nabývala nemoc na významu. Byli to právě "kesonoví dělníci" na stavbě Brooklynského mostu v New Yorku, kteří dali této chorobě přezdívku "kroucení". Je to pravděpodobně nejznámější choroba spojená s potápěním. Francouzský filozof Paul Bert provedl rozsáhlý výzkum v oblasti dekompresní choroby a v roce 1878 objevil, že dýchání stlačeného vzduchu shromažďuje velké množství dusíku, který se rozpouští v krevním oběhu a tělních tkáních.

Při náhlém snížení tlaku se dusík nestihne vyloučit z krevního oběhu přirozeným způsobem. Výsledkem jsou bublinky plynu v celém těle, jejichž důsledkem byla bolest tehdejších potápěčů a stavebních dělníků spojována s revmatismem. K překonání tohoto problému Bert doporučil kesonovým dělníkům a potápěčům, aby na hladinu vystupovali pomaleji, a toto opatření se okamžitě projevilo zlepšením zdravotního stavu potápěčů a snížením fatálních důsledků choroby. Bert rovněž zjistil, že účinek nemoci lze zmírnit zvýšením tlaku, a tak jeho návrh v roce 1893 vedl k sestrojení první dekompresní komory v Americe, Byla použita s dobrými výsledky při výstavbě tunelu pod řekou Hudson mezi New Yorkem a New Jersey. Historie dekompresních tabulek Berkovo doporučení, aby potápěči vystupovali z hloubky pomaleji, nevyřešilo všechny problémy , které potápěče trápily. Dekompresní nemoc stále trápila potápěče, kteří se na jakoukoli dobu ponořili do hloubky okolo 40 metrů ( 130 ft), a bylo zjištěno výrazné snížení jejich tělesné zdatnosti, vedoucí někdy až ke ztrátě vědomí. Anglický filozof J. S. Haldane vedl řadu pokusů s potápěči královského námořnictva v letech 1905 -1907 a zjistil, že problém spočívá v nedostatečné ventilaci vzduchu v přilbách potápěčů. Následně se pak zvyšovala koncentrace oxidu uhličitého v přilbě potápěčů, jenž trvale způsoboval potápěči postupnou otravu. Haldane doporučil zvýšit plynulý tok vzduchu do potápěčovy přilby přímo úměrně s tlakem (hloubkou) okolí potápěče. Haldane rovněž sestavil soubor tabulek, jež určovaly maximální délku pobytu potápěče v určité hloubce, a vypracoval metodu dokomprese

při výstupu potápěče. Během dalších let byly Haldanovy tabulky postupně upraveny a modifikovány, jejich základní principy však tvoří základ dnešních metod výstupu potápěče k hladině. Jedním z důsledků Haldanových objevů bylo posunutí hloubek ponorů potápěče na úroveň bezmála 65 metrů (210 ft) maximální hloubky, do které bylo možno tehdejším manuálním způsobem pumpovat vzduch. Avšak v hloubkách okolo 30 metrů a hlouběji se objevila další nemoc: euforie, při které se potápěči začali chovat velmi podivně. Tento syndrom je známý jako "hlubinné opojení", dnes nazývaný jako dusíková narkóza. Jeho příčina byla diagnostikována v roce 1920 a určena jako výsledek anestetických účinků dusíku dýchaného pod tlakem. Amatéři i profesionálové byli stále více fascinováni kouzlem hlubin a mnoho pokusů vedlo ke zdokonalení potápěčské výstroje, která umožnila pronikat potápěčům do stále větších hloubek. Jedním z výsledků tohoto úsilí byla výroba vyztužených potápěčských obleků, schopných odolávat tlaku vody a tím umožňujících potápěči dýchat pod vodou vzduch o normálním atmosférickém tlaku. Argumentem bylo, že při odstranění účinků tlaku působícího na potápěče bude možno dosáhnout větších hloubek. Zpočátku se však nedařilo vyrobit oblek, který by byl dostatečně silný a byl schopen odolat působení tlaku vody a zároveň byl dostatečně flexibilní na to, aby byl použitelný. Tato situace se táhla až do šedesátých let, než byly vyvinuty moderní verze obleků a skafandrů jako obleky Jim" a "Newt". Vývoj dýchacích přístrojů SCUBA Snaha přestřihnout onu pupeční šňůru spojující potápěče s jeho životodárnou

zásobou vzduchu na hladině byla silná, avšak ještě neexistovala technologie přístrojového potápění SCUBA (z anglického Self Contained underwaler breathing apparatus). Existovaly tři základní problémy. Zaprvé nebyl znám způsob, jakým by byl potápěči Pod vodou dodáván vzduch o správném tlaku v každém okamžiku v závislosti na měnící se hloubce. Za druhé nebylo možné najít poměrně lehký kov odolávající vysokému tlaku, potřebný k výrobě přenosné nádrže na vzduch, kterou by potápěč mohl mít s sebou připevněnou na zádech. Konečně, nebyl způsob, jak zredukovat tlak stlačeného vzduchu v lahvi na použitelnou úroveň. Přesto bylo jen otázkou času, než člověk nalezne odpovědi na tyto otázky, a tedy i způsob nezávislého pohybu pod vodou. Stalo se tak s příchodem SCUBA přístrojového vybavení. Postupem času byly vyvinuty tři základní typy: uzavřený okruh, polouzavřený a otevřený okruh. Vývoj komponentů nezbytných k sestavení SCUBA systému neprobíhal simultánně. První řízený regulátor vyvinutý k regulaci zásobování vzduchem ze zdroje umístěného na hladině byl patentován v roce l 866 Benoistem Rouquayrolem. Později byl adaptován pro použití ve SCUBA systému. V roce l 878 H. A. Fleuss vyvinul první použitelný samočinný dýchací přístroj pro potápění. Byl použit 100% kyslík, který znamenal nižší objem potřebný pro zajištění normálního dýchaní (vzduch obsahuje jen 21 % kyslíku), a potřeba velkých lehkých a vysoce odolných zásobních lahví tak byla eliminována. Fleussův systém se brzy dostal do problémů, protože tehdy se nevědělo, že dýchání 100% kyslíku pod určitým tlakem přivodí otravu. Během první světové války došlo k průlomu, modifikovaná verze řízeného regulátoru byla zachována a byly

vyvinuty potápěčské lahve schopné obsahovat kyslík o tlaku vyšším než 200 barů (200 kg/cm 2). Tento Fleussův modifikovaný automatický přístroj s uzavřeným okruhem byl standardním únikovým vybavením na ponorkách Royal Navy. Francouzský námořní důstojník, velitel Le. Prieur, sestrojil částečně úspěšný SCUBA systém s otevřeným okruhem vyztuženou láhev na stlačený vzduch. Přesto hlavní pozornost byla i nadále upřena na vývoj systému s uzavřeným okruhem, navzdory jeho omezení pro praktické účely se stálým rizikem otravy kyslíkem. Během druhé světové války byl systém s uzavřeným okruhem používán na obou stranách, ale dva Francouzi, námořní důstojník a inženýr, pracovali na vývoji SCUBA systému s otevřeným okruhem. Kapitán Jacques Yves Cousteau a Emile Gagnau, pracující ve ztížených podmínkách Němci okupované Francie, završili stovky let pokroku v potápění pod vodní hladinu vyvinutím prvního bezpečného a plně funkčního SCUBA systému s otevřeným okruhem. Byli to oni, kdo vyvinul první akvalung, se kterým Cousteau úspěšně sestupoval do hloubky 60 metrů (200 ft) bez jakýchkoliv zdravotních následků. Po válce akvalung zaznamenal komerční úspěch. Výsledkem komfortu a jednoduchosti, které umožňoval otevřený okruh, bylo, že rekreační potápění se stalo jedním z nejrychleji se rozvíjejících sportů na světě. Umožnil podmořským biologům, geologům a archeologům a mnoha dalším vědcům a výzkumníkům objevovat a objasňovat některá z mnohých tajemství moře.

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

1) HISTORIE © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008 2) FYZIOLOGIE POTÁPĚNÍ

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

3) PSYCHOLOGIE A ÚRAZY © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

ZRANĚNÍ A NEHODY PŘI POTÁPĚNÍ 1) barotrauma – zranění zaviněná změnami tlaku okolí; 2) tepenná plynová embolie; 3) onemocnění a otravy dýchacími plyny a jejich složkami; 4) dekompresní nemoc (DCI); 5) újmy způsobené teplotou; 6) syndrom kyfotického sinu; 7) pohmoždění a naražení; 8) zranění způsobená vodní faunou a flórou; 9) hloubkové opojení; 10) účinky kyslíku v přetlaku.

POTÁPĚČSKÉ NEHODY A NEMOCI Nedostatek kyslíku Může se to stát při hyperventilaci. To znamená, jestliže se člověk usilovně rozdýchává před zanořením, aby oddálil nutkání k nádechu a prodloužil si tím pobyt pod vodou. Tím způsobí pokles oxidu uhličitého v organismu pod hranici, která je nezbytně nutná pro správné řízení dýchání. Podnět k nádechu pak k dýchacímu centru putuje se zpožděním, během kterého může dojít ke spotřebování veškerého kyslíku a k nástupu bezvědomí. Zásadním signálem k nádechu je zvýšení koncentrace CO 2. Úbytek kyslíku jako podnět k samotnému nádechu nestačí, musí být podpořen nadbytkem oxidu uhličitého. Dalším způsobem je tlak na tepny. Který podněcuje centrální nervovou soustavu ke snížení dodávky krve a tím i přísunu kyslíku k určitému orgánu. Situace ve spojení s fyzickou zátěží vede ke mdlobám. To kupříkladu používají policisté při uklidnění pachatele. Přiloží mu ruku ke krku a následně omezí přísun kyslíku do mozku. Také při křeči hrtanu nebo hlasivek – při vdechnutí nějakého předmětu nebo tekutiny. Následuje dušení. Barotraumata Jsou to nejhorší dýchací nemoci, či úrazy, které jsou způsobeny v důsledku změny tlaku v tělních dutinách.

Rozdělujeme je na barotraumata z podtlaku – kdy v dutině vznikl relativní podtlak a barotraumata z přetlaku – v dutině vznikl relativní přetlak. Těmito podíly tlaků mohou být postiženy: a) plíce a hrudní dutina b) dutina středoušní a bubínek c) vnitřní ucho d) vedlejší dutiny nosní e) oči f) zažívací ústrojí Barotrauma plic z přetlaku Pokud člověk, v našem případě potápěč s dýchacím přístrojem během výstupu dostatečně nevydechuje, nebo dokonce zadržuje dech, zvětšuje se objem zadrženého vzduchu v plicích úměrně s poklesem okolního tlaku. Při takto rozepjatých plicích postačuje minimální hodnota nitroplicního přetlaku k jejich následnému poškození či protržení a vmetení vzduchu do krve, pohrudniční štěrbiny nebo okolních tkání. Barotrauma plic z přetlaku provázejí následky, které se mohou vyskytnout všechny najednou v různých vzájemných kombinacích, nebo jednotlivě. Jsou to: 1) vzduchová embolie; 2) pneumotorax; 3) emfyzém.

Vzduchová embolie – je vyvolána průnikem vzduchu do krve skrze stěny plicních sklípků a plicních cév. Vzduchové bubliny jsou plicním krevním oběhem unášeny směrem do srdce a odtud do velkého krevního oběhu. Jejich nahromaděním dochází k uzavření cév, které má za následek přerušení dodávky kyslíku a živin do tkání. Tento stav může v několika minutách vést k trvalému poškození životně důležitých orgánů. Projevuje se poruchami řeči a smyslů – kupříkladu při proniknutí vzduchových bublin do mozku, nebo rychlým nástupem bezvědomí. V lepším případě pouze chvěním a mravenčením končetin. Uzávěra srdečních cév může přivodiz infarkt srdečního svalu, pro který je typická silná bolest na hrudi někdy vystřelující do ramen, pocit úzkosti a pocení. Pneumotorax – se dostaví po vniknutí vzduchu z protržené plíce do pohrudniční štěrbiny. Plíce se vlastní pružností smršťují a jsou z převážné většiny vyřazeny z funkce. Projevuje se zrychleným dýcháním, bolestí na hrudi, kašlem, promodráváním pokožky a nepravidelným tepem. Nápadným příznakem jsou naběhlé krční cévy. Těžší případy vedou k bezvědomí v důsledku selhání dýchacího ústrojí a krevního oběhu. Emfyzém - je způsoben vniknutím vzduchu do okolních tkání. Při středohrudním emfyzému se bubliny vzduchu hromadí v mezihrudí a utiskují orgány v tomto prostoru. Především srdce a velké cévy. Příznaky jsou

podobné jako u pneumotoraxu. Podkožní emfyzém vzniká průnikem vzduchových bublinek do podkožních prostor. Nejčastěji to je v oblasti krku. Postižené místo reaguje na pohmat slyšitelným třaskáním. To se vám určitě někdy stalo při profouknutí eustachovy trubice. A když jste si zmáčkli za ucho, bylo slyšet typické třaskání. Barotrauma plic z podtlaku Pokračuje li člověk po stlačení hrudního koše do maximální výdechové hranice v sestupu, začne se část hrudníku vyplněná plícemi chovat jako dutina s pevnými stěnami a při dalším nárůstu okolního tlaku vzniká v této dutině relativní podtlak. Může se to stát při potápění na nádech při kterém hrozí poškození plic pod tlakem po překročení tzv. hraniční hloubky to je takové, v níž je hrudník na hladině plně nadechnutého člověka stlačen na objem odpovídající usilovnému výdechu. Příznaky jsou pocity prázdnoty a bolest v plicích. Otravy plynnými směsi Otrava CO 2 – při zadržování dechu, pobyt ve vydýchaných prostorách (jeskyně…), velkém mrtvém prostoru – při dýchání z dlouhých dýchacích trubic. Příznakem jsou promodralé tkáně, rty a lůžka nehtů.

Otrava O 2 – týká se potápěčů, kteří se potápějí pouze s čistým kyslíkem pod hranicí 15 metrů. Kyslík je pod tímto tlakem toxický. Příznaky jsou křeče a bezvědomí. Hloubkové opojení – dýchání obyčejného vzduchu pod tlakem vyšším, než je 40 metrů. Zde se stává toxickým podíl dusíku v dýchací směsi složené z normálního vzduchu. Příznaky jsou zpomalené reakce, euforie, ztráta soudnosti a ovládání a nakonec bezvědomí. No a nakonec se pro zajímavost zmíním o nejtěžší a nejčastější potápěčské nehodě a to o Dekompresní neboli kesonové nemoci Při potápění s obyčejnou dýchací směsí, která obsahuje velké množství dusíku. Je proto nutné, aby potápěč znal záludnosti tohoto problému. Při výstupu je proto nutné mít změřenu hloubku a délku pobytu ve vodě. Tedy pokud nemáte přístroj, který vám vše vypočítá, je nutné při výstupu setrvávat nějaký čas v určitých hloubkách. Většinou je to ve 3, 6, 9, 12, 15, 18, 21, … metrech. Při výstupu se snižovaným tlakem úměrně zvyšuje podíl dusíku v krvi a proto je nutné setrvat v určité hloubce a vyčkat na vyloučení dusíku v krvi. Toto opomíjejí amatérští potápěči a nastoupí rychlý výstup. Tedy nevyčkají na vyloučení dusíku z krve – vydechováním v určité hloubce a bublinky dusíku jim pak způsobují potíže. Tato nemoc se vyskytuje v těchto základních formách:

a) kožní forma – bublinky dusíku ucpávají drobné cévy v pokožce, která pak prokazuje zvýšenou citlivost. Střídání zarudlých, bledých míst či skvrnek. b) svalově kosterní forma – bublinky jsou lokalizovány ve svalech a velkých kloubech. Způsobují úpornou bolest a nutí postiženého držet zasaženou končetinu v typicky pokrčené poloze. c) forma plicní – bublinky dusíku ucpávají plicní vlásečnice a blokují výměnu dýchacích plynů. Postižený trpí dušností, bolestí na hrudi a v těžších případech upadá do bezvědomí. Hrozí selhání srdeční činnosti. d) nervová forma – způsobena mechanickým působením dusíku na nervovou soustavu. Projevuje se různými formami ochrnutí, případně ztrátou vědomí. Při projevených příznacích je dobré pacienta v poloze s nohami nahoru – aby bublinky nepřešly do orgánů – přepravit do dekompresní komory, kde je člověk postupně vystaven zvyšujícímu se přetlaku. Po vymizení příznaků je pacient postupně řízeně uváděn do atmosférického tlaku. Může se to stát každému při letu letadlem, když před tím prováděl potápěčskou činnost.

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

SLOŽENÍ VZDUCHU © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÁ NEMOC DUSÍKOVÁ NARKÓZA A Potápěčská nemoc (dekompresní nemoc, kesonová nemoc) je způsobena tvorbou velmi drobných bublinek plynu (dusíku) v kloubech, cévním systému a ostatních tkáních těla. Při potápění je lidské tělo vystavováno zvyšujícímu se tlaku v závislosti na tom, jak hluboko se potápí. Dusík, který je vdechován pod stále větším tlakem se stále více rozpouští v krvi. Jestliže se potápěč vynoří rychle, tlak v těle se vrací rychle k normálu, což způsobí, že dusík se rychle uvolňuje z roztoku, nestačí se rychle vydýchat a tvoří drobné bublinky. Bublinky pak takto blokují drobné cévy a způsobují stav zvaný embolie. Tato embolie je obzvláště nebezpečná, jsou-li blokovány cévy v mozku. Příznaky provázející dekompresní nemoc mohou být následující: bolest v kloubech, závratě, nenormální držení těla nebo potíže při chůzi, zkrácený dech, svědění kůže, nebo částečné či přechodné ochrnutí. Nástup těchto příznaků je podle závažnosti do několika minut až několika hodin. První pomoc vytažení postiženého z vody, uložení do stabilizované polohy na levém boku (snaha zabránit plícní embolii), uložení hlavou dolů (snaha zabránit mozkové embolii), inhalace čistého kyslíku (je-li k dispozici), zabránit ztrátám tepla (podchlazení může zhoršit dekompresní nemoc), co nejrychlejší transport do nejbližšího zařízení,

kde je k dispozici přetlaková (hyperbarická) komora k léčbě těchto stavů. Zde je provedena rekomprese pod odborným lékařským dohledem a postupná, pomalá dekomrese. Velkou úlohu hraje časový faktor od nehody do poskytnutí odborné pomoci. Prodleva může znamenat závažné odradit ostatní od pokusů postiženého znovu ponořit do předchozí hloubky a tím provést zbytečný pokus o "rekompresi". To je velmi nebezpečné a může to naopak dekompresní nemoc zhoršit. Je třeba mít na paměti, že dekompresní nemoc se může manifestovat při cestě letadlem, při kterém je tělo dekomprimováno poklesem tlaku v závislosti na výšce letu. To může způsobit opožděnou reakci na dekompresi při potápění. Dusíková narkóza Dusík je inertní plyn, což znamená, že při běžném atmosférickém tlaku, na který jsme zvyklí, na nás nikterak nepůsobí. Je-li však vdechován pod vysokým tlakem, objevují se u něj vlastnosti, které pozorujeme u anestetik (látky, které nás omamují, nebo přímo uspávají). Obecně je dusíková narkóza stav, který se může objevit při dlouhotrvajícím potápění v hloubkách větších než 35 metrů. Budete-li poskytovat první pomoc potápěči postiženému dusíkovou narkózou, budete mu spíše poskytovat první pomoc při poraněních, nebo jiných situacích, které budou tímto stavem způsobeny. Jaké jsou příznaky? Pocit euforie, iracionální chování, poruchy soustředění, závrať, brnění a znecitlivění rtů, úst a prstů a extrémní únava. Postižení potápěči si strhávají dýchací náústky, brýle a ploutve, nebo se náhle potápějí do větších a nebezpečnějších hloubek. Postižený potápěč podlehne velmi pravděpodobně panice a příliš rychle se

vynořuje, nebo zůstává příliš dlouho na dně, neschopen se pro velkou únavu vynořit. Všechny tyto iracionální činy mohou způsobit vážné poranění nebo smrt nejen postiženého, ale i neškoleného zachránce. První pomoci je dostat postiženého co nejrychleji z vody. Jsme-li svědky takové příhody, je třeba dotyčného odradit od dalšího potápění a přemluvit jej k odpočinku za kontroly až do zotavení. Pokud se nemocný zotavuje velmi pomalu je třeba vyhledat lékařskou pomoc. Je třeba mít na paměti, že dusíková narkóza může být spojena s potápěčskou nemocí a zkomplikovat postupné vynořování. Stlačení potápěčských brýlí Jedná se o nepříjemnou příhodu, která je způsobena změnou tlaku vzduchu uvnitř potápěčských brýlí během sestupu. Objem vzduchu uvnitř brýlí se zmenšuje s hloubkou a gumová nebo latexová manžeta brýlí může stlačit nebo sevřít tkáně obličeje. Jestliže není tlak vzduchu v brýlích vyrovnáván, mohou být oči nebo tkáně obličeje spolu se vzrůstajícím tlakem vody přímo nasávány do brýlí. Potápěč musí vyrovnat nosem tlak v brýlích a tím situaci zvládnout. Podtlak v brýlích působí nejen na oči a tkáně tváře, ale i na nosní, čelní a čelistní dutiny, což může způsobit náhlé a silné krvácení z nosu. Krvácení z nosu většinou člověka na souši moc nerozhází, ale v několikametrové hloubce vždy působí hrozivě a panika při potápění může skončit velmi nebezpečnou situací. Krev může přilákat i některé hladovce.

Příznaky stlačení brýlí mohou být: bolest a nepříjemný tlak okolo tváří a očí, popraskané cévky v bělmu, bolest hlavy, bolesti v hlavových dutinách a následné červené podlitiny, modřiny a otok tváře. První pomocí je ošetření krvácení z nosu a prohlídka dalších škod u lékaře. Před cestou k moři mějme na paměti: potápění do menších hloubek se "šnorchlem" bez kyslíkového přístroje je bezpečnější po krátkém nácviku, nafukovací bóje je i při tomto druhu potápění velmi vhodná, neboť lodní šrouby motorových člunů mohou potápěčům zamotat hlavu, potápění s dýchacím přístrojem vyžaduje dobrý nácvik pod vedením zkušeného potápěče, nikdy se nepotápět pouze sám, neboť čím více lidí je přítomno, tím větší je naděje na záchranu při jakékoliv náhlé příhodě, pokud je vám víc než 45 let, nebo máte zdravotní potíže, nechte se před kursem vyšetřit vaším lékařem a zkonzultujte s ním svůj zdravotní stav, mořskou faunu a jiná lákadla je bezpečnější obdivovat spíše z povzdálí, zvláště nerozeznáme-li žraloka od delfína!

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

© Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

KONEC 1. části DĚKUJI ZA POZORNOST