Normansk vpd a jeho nsledky 1042 1100 Literatura

Normanský vpád a jeho následky 1042 – 1100

Literatura George Garnett, The Norman Conquest: A Very Short Introduction, 2009 Marc Morris. The Norman Conquest, 2015 David Crouch, Normans: The History of a Dynasty, 2006 Marjorie Chibnall, Anglo-Norman England 1066 – 1166, 1986 Marjorie Chibnall, The Normans, 2001 Charles Homer Haskins, Normani v evropských dějinách, 2008 (orig. 1915) David Bates, William the Conqueror, 2016 Marc Morris, William the Conqueror, 2016 Marjorie Chibnall, England Normandy 1042 – 1137 In: The New Cambridge Medieval History vol. IV 1024 – 1198, pt. II, ed. : David Luscombe, 2004, s. 191 – 216 Austin Lane Poole, Domesday to Magna Carta, England 1087 – 1216, 1993 Michael T. Clanchy, England its rulers 1066 – 1307, 2006 (doplněné a revidované vydání)

Prameny k normanskému období Anglo-saská kronika (správněji A-S kroniky) – série rukopisů z 9. – 12. století, několik rukopisu zahrnuje i rok 1066 a vládu Normanů (nejširší sahá do roku 1154) – anglosaský pohled na události – proto důležitá Gesta Normannorum – Vilém z Jumiéges, konec 11. století – navazuje na Dudona ze St. Quentin – pokračovatelé Orderic Vitalis a Robert z Torigni, vychází z normanského prostředí, legitimizace Vilémových nároků na trůn Gesta Guillelmi ducis – Vilém z Poitiers, životopis Viléma Dobyvatele (70. léta 11. století), autor byl kaplanem vévody Viléma, popis bitvy u Hastings, podpora Vilémových nároků Historia Ecclesiastica – Orderic Vitalis – anglo-normanský původ, jeden z nejvýznamnějších autorů, o období po normanském vpádu zejména od knihy IV. do knihy XIII. (až do roku 1141) Gesta regum Anglorum, Historia Novella – Vilém z Malmesbury, jeden z nejdůležitějších pramenů pro pozdní normanské období, rané 12. století Roberti Accessiones ad Sigibertum – Robert z Torgni, opat z Mont St. Michel, pramen pro závěr normanského období a vládu Jindřicha II. Historia Anglorum – Jindřich z Huntingdonu (+1157)

Tapisérie z Bayeux výšivka (název tapisérie je tradiční, ale není zcela správný) unikátní soudobý pramen zachycující dějiny normanského vpádu vznik v 70. letech 11. století, pravděpodobně z popudu nevlastního bratra Viléma Dobyvatele, biskupa Oda z Bayeux normanský pohled na události – propaganda a legitimizační prvek cca 70 metrů dlouhý středověký „komiks“ dnes ve zvláštním muzeu v Bayeux v Normandii

Anglie před Normanským vpádem Aethelred II. (979 - 1016) – 1002 manželství s Emmou z Normandie 1016 – 1042 vláda dánských králů král Knut (1016 – 1035) – zároveň král Dánska a Norska Harthacnut (1040 – 1042) – syn Knuta a Emmy z Normandie 1042 – Eduard Vyznavač – syn Aethelreda a Emmy – se stává králem (Harthacnut ho uznal za svého následníka) 1051 – Eduard nejspíš uznal Viléma z Normandie za svého následníka 1057 – Eduard za svého následníka uznává svého synovce Eduarda (Edward the Exile – syn Edmunda II. , v exilu v Uhrách) – Eduard téhož roku umírá 1064 – Harold Godwineson v Normandii – uznal Viléma za dědice trůnu?

Rodinné vztahy před rokem 1066 Godwine z Wessexu +1053 Richard I. 1. Aelfgifu Harold II. Godwineson Aethelred II. +1016 Edmund Ironside +1016 Eduard Aetheling +1057 Edgar Aetheling +1126 2. Emma z Normandie Eduard Vyznavač +1066 Edith Richard II. Robert z Normandie +1035 Vilém Dobyvatel

“ Eduard pak ve své touze ukázat svůj vděk, pomýšleje na velkorysou štědrost, neobvyklou čestnost, oddané přátelství, kterými byl zahrnován v Normandii od vévody Viléma, se kterým ho pojily vazby silnější než rodinné, pomýšleje také na obzvláštní pomoc, kterou mu, po návratu z vyhnanství, vrátil království, chtěl se mu odvděčit. Jelikož korunu získal díky jeho pomoci, rozhodl se jmenovat ho právoplatným následníkem trůnu. Se souhlasem mocných svého království (Optimatum) a prostřednictvím arcibiskupa Roberta z Canterbury, který byl určen, aby toto vyjednal, poslal mu jako záruku členy mocné rodiny, syny a vnuky earla Godwina. Vilém z Poitiers, Gesta Guillelmi, kap. 14 ” Okamžik udělení anglického království Vilémovi z Normandie, důraz je kladen na legitimitu designace, podpořenou souhlasem anglických elit, autoritou nejvyššího církevního hodnostáře a rukojmími z řad nejvlivnější anglo-saské aristokracie.

“ Eduard, král Angličanů, kterému Bůh nedal žádného dědice, již dříve poslal Roberta, arcibiskupa z Canterbury k vévodovi Vilémovi, aby mu předal svoje království, svěřené mu od Boha. Později poslal za tímto Vilémem také Harolda, největšího z earlů v jeho království bohatstvím, slávou i mocí, aby mu slíbil věrnost coby dědici koruny a dle křesťanského zvyku ji pak stvrdil přísahami. /…/ Když pak Harold mnoha přísahami slíbil věrnost ohledně království, slíbil mu (Vilém), že mu dá za ženu svojí dceru Adelizu a polovinu království Anglie. /…/ Nechal si jako rukojmí jeho (Haroldova) bratra Wulfnotha. ” Vilém z Jumiéges, Gesta Normannorum, kniha VI. , kap. 31 Slib anglické koruny Vilémovi (roku 1051? ) a následné přísahy earla Harolda (1064) – tato normanská tradice vytvořila základ pro legitimizaci Vilémových nároků na trůn, v různých variacích se objevuje ve většině hlavních narativních pramenů po roce 1066

“ Toho času král Eduard, který už dříve ustanovil dědicem vévodu Viléma, kterého miloval jako svého vlastního bratra nebo syna, dal mu nyní nejdůležitější důkaz. /…/ Aby stvrdil svůj slib přísahou, vyslal k němu (Vilémovi) Harolda, nejmocnějšího bohatstvím, ctí i mocí, jehož bratra již dříve poslal jako pojistku, ve stejné věci následnictví. Pro jeho moudrost, jeho zásluhy a autoritu, měl také zajistit, aby nebyly v národě anglickém žádné neshody, kdyby snad, po jejich nestálost a věrolomnost, bylo u nich pokušení povstat. Vilém z Poitiers, Gesta Guillelmi, kap. 41 Podobně jako Vilém z Jumiéges i Vilém z Poitiers popsal misi earla Harolda Godwinsona k Vilémovi, během které mělo dojít k přísaze věrnosti. ”

“ Někteří potvrzují, že Harolda poslal do Normandie král. Jiní, kteří lépe znali Haroldovy skutečné pohnutky, ale říkají, že, dohnán sem proti své vůli kvůli prudkému větru, si celou věc vymyslel, aby se odsud dostal. Jelikož to považuji za pravděpodobnější, budu se tohoto držet. /…/ (Harold) se vydal na moře a najednou začala bouře, která ho vrhla na pobřeží Ponthieu. /…/ Haroldovi muži, neozbrojení a v menšině, byli, jak se dalo očekávat, rychle přemoženi a zajati. Harold, přemýšleje o tom, jak se z této situace dostat, vyslal jednoho muže, kterého nalákal velkými sliby, k vévodovi Vilémovi, aby mu řekl, že byl vyslán do Normandie králem, aby mu potvrdil zprávu, kterou mu lidé nižšího postavení nedoručili pečlivě. Padl ale do kovů hraběte z Ponthieu a nemohl zprávu doručit. Vilém z Malmesbury, Gesta Regum Anglorum, kniha II Vilém z Malmesbury byl benediktinský mnich, jeden z nejvýznamnějších anglických středověkých kronikářů, svojí kroniku psal v 1. polovině 12. století. ”

Rok 1066 5. ledna 1066 zemřel Eduard Vyznavač – pohřben ve Westminsterském opatství (dokončeno 1065) Harold Godwinson se nechal korunovat králem – na základě údajné designace na smrtelné posteli Eduardem Vyznavačem – jeho nárok uznán většinou elit dalšími zájemci o trůn norský král Harald Hardrada (bez rodinných vazeb na vládnoucí dynastii, svůj nárokoval na základě nároku na dánský trůn), Vilém Dobyvatel (prasynovec Emmy z Normandie, údajně designovaný následník Eduarda Vyznavače) nebo Edgar Aetheling (z wessexské dynastie, prasynovec Eduarda Vyznavače) Září 1066 invaze Haralda Hardrady za podpory vyhnaného bratra Harolda Godwinsona Tostiga – poraženi a zabiti 25. září 1066 u Stamford Bridge 28. září 1066 – vévoda Vilém II. z Normandie se vylodil u Pevensey

“ Náhle přišla pravdivá zpráva, že Anglie ztratila svého krále Eduarda a jeho korunou se ozdobil Harold. Nečekal, ten bláznivý Angličan (vesanus Anglus) ani na rozhodnutí veřejné volby, ale v tento den zármutku, kdy byl zemřelý král pohřben, zatímco všechen lid truchlil, porušil přísahu a zmocnil se trůnu díky aklamaci za podpory pár nespravedlivých stoupenců. Obdržel pomazání, jež bylo rouháním, z rukou Stiganda, kterého ze spravedlivého zápalu papež exkomunikoval a zbavil ho jeho posvátného úřadu. Vilém z Poitiers, Gesta Guillelmi, kap. 1, část II Moment zrady – po smrti krále Eduarda se nechal Harold Godwinson korunovat králem, dle podání normanských pramenů tím porušil přísahy. Stigand byl v té době arcibiskupem z Canterbury, v roce 1070 ho vystřídal Lanfranc z Becu ”

“ A tak tento moudrý muž (Eduard) svěřil tuto říši muži vysoce urozenému právě Haroldovi tomu vznešenému earlovi Vždy věrně sloužil svému pánovi slovy i činy a nikdy se nevyhnul ničemu co bylo nutné pro jeho pána krále. Anglo-saská kronika, rukopis C/D, rok 1065 ” Anglo-saská kronika odkazuje k momentu designace Harolda Godwinsona těsně před Eduardovou smrtí

“ j se froda swa Þeah befæste ƿ rice heahÞungenum menn Harolde sylfum æÞelum eorle se in ealle tîd hyrde holdlice hæran sinum wordum j dædum wihte ne agælde Þæs Þe Þearf wæs Þeod kyninges. Anglo-saská kronika, rukopis C Originální text o jmenování Harolda následníkem v anglo-saské angličtině, kterou je rukopis C a D Anglo-saské kroniky psán ”

“ Když pak viděl (Vilém), jak Haroldova síla každým dnem roste, shromáždil rychle avšak pečlivě flotilu 3000 lodí v Saint Valéry v Ponthieu. Shromáždil také mnoho mužů z Normandie, Flander, Francie a Bretaně a když byla flotila hotová, naložil lodě bujnými oři a silnými muži v kroužkových zbrojích a helmách. /…/ Přistál pak v Pevensey, kde vybudoval silně opevněný hrad (firmissimo vallo castrum), který svěřil svých statečným bojovníkům. Pak přišel rychle k Hastingsu, kde postavil ještě jeden. Vilém z Jumiéges, Gesta Normannorum, kniha VI. , kap. 34 ”

Bitva u Hastingsu 14. října 1066 Harold se rychle přesunul na jih Anglie, když se po bitvě u Stamford bridge dozvěděl o vylodění Normanů podle pramenů trval boj celý den, i normanské prameny zdůrazňují odvahu Anglosasů dle tradice zvítězili Normané poté, co předstírali ústup a Anglosasové přecenili svoje možnosti zejména proti lučištníkům a jízdě. v bitvě zemřel Harold Godwinson, jeho bratři Leofwine a Gyrth a část vysoké anglo -saské aristokracie na místě bitvy založil Vilém Dobyvatel opatství (Battle Abbey) bitvu podrobně popsal Vilém z Poitiers, kaplan Viléma Dobyvatele

“ Pak přišel earl Vilém z Normandie do Pevensey, v předvečer svátku sv. Michala, a hned jak sem přišli, postavili si v Hastingsu hrad. To bylo sděleno králi Haroldovi, který shromáždil mohutnou armádu a vyrazil proti němu (Vilémovi) k místu, zvanému Stará jabloň. Vilém vyrazil proti němu, aniž by jeho (Haroldovi) lidé byli připraveni. Nicméně král bojoval velmi statečně spolu s těmi, kteří byli s ním. A byla to velká řež na obou stranách. Byl zde zabit král Harold a Leofwin, jeho bratr, také Gyrth, jeho bratr a mnoho dobrých mužů. A Francouzi opanovali místo bitvy, jež jim svěřil Bůh pro hříchy oněch lidí. Anglo-saská kronika, rukopis C/D Popis vylodění Viléma Dobyvatele a bitvy u Hastingsu z pohledu poražených ”

“ Normané, vidouce, že Angličané jsou poražení, pronásledovali je pak po celou nedělní noc, avšak nikoliv bez utrpení velké ztráty. Jelikož, spěchajíce kupředu při zapáleném pronásledování, padli nevědouce, koně i ozbrojenci, do starého příkopu, zarostlého a zakrytého trávou. a lidé ve zbrojích a jejich koně, jak se váleli jeden přes druhého, byli rozmačkání a udusáni. Orderic Vitalis, Historia Ecclesiastica, kniha III. , kap. 14 ” Scénu popisuje i Vilém z Jumiéges, který ji vykládá jako trest za přílišnou horlivost normanských rytířů při pronásledování poražených a loupení. Podle zcela nerealistických líčení kronikářů zde zahynulo 15 000 lidí.

“ A tak 14. října všemohoucí Bůh ztrestal různými způsoby nepočítaně hříšníků na obou stranách. Vilém z Jumiéges, Gesta Normannorum, kniha VI, kap. 36 ”

Normanská jízda v bitvě u Hastingsu Tapisérie z Bayeux, kolem r. 1080

Smrt krále Harolda II. Godwinsona Tapisérie z Bayeux, kolem. r. 1080

Boj normanské jízdy s anglosaskou pěchotou Tapisérie z Bayeux, kolem r. 1080

Opatství Battle založené Vilémem Dobyvatelem na místě bitvy Dnešní stav

Vilém se stává králem některé anglosaské elity (earlové Morcar a Edwin, arcibiskup Aeldred z Yorku) vyjádřili nejprve svojí podporu Edgaru Aethelingovi Vilém zůstal jistou dobu v okolí Hastingsu, pak začal plenit okolí Londýna delegace v čele s arcibiskupem Aeldredem, který chtěl nejprve na krále povýšit Edgara se nakonec Vilémovi poddala a uznala ho za jejich vládce 25. prosince 1066 – Vilémova korunovace ve westminsterském opatství v roce 1066 byl Vilém jediným pretendentem trůnu, mimo Edgara Aethelinga, který měl reálný nárok na korunu, což nakonec uznala i většina elit

“ Aldred, arcibiskup z Yorku a londýnští měšťané chtěli za svého krále Edgara, jak bylo jeho nezpochybnitelným dědičným právem. A earlové Edwin a Morcar mu slíbili, že za něj budou bojovat. /…/ Nakonec však toto zcela pominulo. Anglo-saská kronika, rukopis C/D ” Anglo-saská kronika, podobně, jako normanské prameny, zmiňuje přání některých elit podpořit nárok Edgara Aethelinga, ASC zdůrazňuje jeho právoplatnost.

“ A earl Vilém se pak vrátil do Hastingsu a čekal zde, zda se mu lid poddá. Když pak pochopil, že se mu nepoddá, vzal všechno vojsko, které s ním zůstalo i ty, kteří přijeli zpoza moře, a plenil všechna místa, kterými procházel, až dorazil do místa, zvaného Berkhampstead. A sem za ním přišli arcibiskup Aldred, Edgar, earl Edwin a Morcar a všichni přední mužové z Londýna, a z nutnosti, když jim byla způsobena největší škoda, se mu poddali. Bylo velmi nerozvážné, že to neudělali již dříve, jelikož Bůh toto pro naše hříchy nezmírní. A dali mu pak záruky a složili přísahy a on (Vilém) jim slíbil, že bude laskavým pánem. Anglo-saská kronika, rukopis C ”

“ V den určený ke korunovaci se arcibiskup z Yorku, člověk s velkým zápalem pro spravedlnost a vyzrálého věku, plný moudrosti, laskavosti, výmluvný, tázal Angličanů jestli souhlasí s tím, aby byl (Vilém) korunován jako jejich pán. Všichni mu dali svůj nadšený souhlas bez nejmenšího zaváhání, jako kdyby jim nebesa seslala jednoho ducha a jeden hlas. Podle vůle Angličanů Normané bez obtíží souhlasili, poté, co k nim měl biskup z Coutances řeč a získal jejich názor. Avšak ti, kteří byli určeni, aby ozbrojení a na koních hlídali okolo kláštera, slyšíce neznámé zvuky /…/ začali nerozvážně zapalovat okolní město. A tak byl (Vilém) zvolen a pomazán tímto arcibiskupem svatého života a neporušené pověsti. Nasadil mu královský diadém, a posadil na královský trůn za přítomnosti a se souhlasem mnoha biskupů a opatů v basilice svatého apoštola Petra, která se mohla pyšnit tím, že se zde nachází tumba krále Eduarda, svatosvatého dne Narození Páně roku 1066. Vilém z Poitiers, Gesta Guillelmi, kap. 30, kniha II ”

“ A tak za přítomnosti biskupů, opatů a nobility z celého království Anglie pomazal Aldred, arcibiskup z Yorku, Viléma, vévodu z Normandie na krále Anglie a vložil mu na hlavu korunu v kostele sv. Petra Apoštola, kde je pohřben ctihodný král Eduard. Mezitím z popudu ďábla, nepřítele všeho dobrého, udála se nevídaná událost, naplněná zlem pro oba národy, předzvěst příštích tragédií. Když se arcibiskup Aldred tázal Angličanů a biskup Geoffroi z Coutances Normanů zda chtějí Viléma za krále a všichni hlasitě vyjádřili svůj souhlas /…/ ozbrojenci, hlídající zvenčí opatství, když slyšeli radostný křik lidí uvnitř kostela v jazyce, kterému nerozuměli, tušíce zradu zapálili okolní domy. Plameny se rychle šířily a lidi v kostele zachvátila panika /…/ Pouze biskupové /…/ zůstali před oltářem a třesouce se strachem s námahou dokončili korunovační obřad, sám král byl zděšen. Orderic Vitalis, Historia Ecclesiastica, kniha III. , kap. 14 ”

Vilém I. Dobyvatel (1066 – 1087) roku 1067 se Vilém vrátil do Normandie, v Anglii zanechal svoje zástupce (nevlastní bratr Odo z Bayeux, Vilém fitz. Osbern, earl z Herefordu) zpočátku ponechával na svých pozicích klíčové osobnosti z řad anglo-saských elit (ty, kteří nebojovali s Haroldem, arcibiskupa z Canterbury Stiganda – v roce 1067 odjíždějí do Normandie s Vilémem) v letech 1068 – 1071 čelil vážným vzpourám po celé Anglii, vzpouře Edagara Aethelinga (1068 prchá do Skotska ke králi Malcolmovi III. ; 1069 podporuje vzpouru northumbrijských earlů), 1069 invaze dánského krále Sweina (1070 mír), vzpoura earlů Edwina a Morcara; vzpoury podpořeny Skoty a Velšany – Vilém postupně vzpoury potlačuje; výstavba hradů do poloviny 70. let se Vilémovi více méně daří potlačit nepokoje, velká část staré anglosaské aristokracie ztrácí svoje postavení a majetky, ti, kteří zůstávají, jsou pod Vilémovou kontrolou

v 70. a 80. letech je Vilém nucen bojovat ve Francii a bránit Normandii zejména před agresí francouzského krále a jeho spojenců 1077/1078 vzpoura nejstaršího syna Roberta 1082 – Odo z Bayeux zatčen a zbaven statků v Anglii 1085 – Knut IV. hrozí invazí do Anglie 1086 – Kniha posledního soudu – soupis veškeré půdy v Anglii 1087 Vilém umírá, když bojuje v Maine

“ Když pak bylo tělo ukládáno do kamenného sarkofágu, museli použít jisté síly, aby ho dostali dovnitř, protože nepozorností kameníků byl vyroben příliš malý. Jelikož král byl poněkud při těle, jeho vnitřnosti pukly a nesnesitelný zápach pak zasáhl okolo stojící. Ani oblaka kadidla a dalších vonných látek nedokázala přebít zkažený vzduch. Kněží tak v rychlosti dokončili obřad a co nejrychleji se rozprchli do svých příbytků. Orderic Vitalis, Historia Ecclesiastica, kniha VII, kap. 16 ”

Vilémova doména, 1087

Kniha posledního soudu

Potomstvo Viléma I. Dobyvatele Vilém I. (+1087) Robert Curthose (+1134) Vilém II. Rufus (+1100) Jindřich I. (+1135) Geoffrey Plantagenet (1151) Matylda (+1167) Jindřich II. Adéla Štěpán z Blois Theobald z Blois Štěpán (+1154)

Rozdělení Vilémova dědictví Nejstarší syn Robert obdržel Normandii Vilém Rufus se stal anglickým králem nejmladší Jindřich obdržel finanční sumu současná historiografie řeší, zda se jednalo o rozdělení na tzv. patrimoniálním principu (nejstarší dědí tzv. otcovské statky, mladší území dobytá), nebo ad hoc rozdělení na základě aktuální situace (schopnější Vilém dostal titulárně významnější doménu) – otázka - jak byla Anglie vnímána? došlo k rozdělení anglo-normanské říše – 1088 vzpoura anglo-normanských baronů v čele s Odem z Bayeux a Robertem z Mortain (nevlastní bratři Viléma Dobyvatele) – cílem sesadit Viléma II. Rufuse a na trůn dosadit Roberta z Normandie sjednotit obě části pod jedním vládcem – rebelie byla poražena na počátku 90. let se Vilému II. podařilo získat část Normandie 1096 – Robert odjíždí na křížovou výpravu potřebuje prostředky postupuje Normandii Vilémovi (drží jí až do smrti r. 1100)

Vilémova doména, 1087

“ Svěřil jsem vévodství Normandie svému synovi Robertovi, jelikož je nejstarší, již předtím, než jsem bojoval proti Haroldovi. Již téměř všichni baroni této země mu složili přísahy. Udělení, již předtím potvrzené tedy nemůžu zrušit. Ale vím jistě, že země pod jeho vládou bude skutečně zničená. /…/ Nejmenuji nikoho dědicem Anglie, ale nechávám toto na věčném Stvořiteli, který řídí všechny věci. Nezískal jsem tuto zemi dědičným právem, ale odňal jsem jí zrádnému Haroldovi v zoufalé bitvě, kde bylo prolito mnoho krve, a bylo to zabitím a vyhnáním jeho přívrženců, jak jsem si podrobil Anglii. /…/ Důvěřuji svému synovi Vilémovi, který mě doprovázel již od raného dětství a byl věrný v každé zkoušce, že bude žít dlouhý a bohatý život ve duchu Božím, a bude-li to vůle Boží, že nastoupí na trůn, jeho vláda bude slavná. Orderic Vitalis, Historia Ecclesiastica, kniha VII ”

“ Můj synu, buď uspokojen svým dílem a spoléhej na Pána. Měj strpení s tvými bratry, kteří jsou před tebou. Robert bude mít Normandii, Vilém bude králem Anglie. Ale ty také, až přijde tvůj čas, budeš pánem všech panství, která mi patří, a překonáš své bratry bohatstvím i mocí. toto král dořekl, obávaje se, že v tak mohutné říši by mohly nastat nepokoje, napsal arcibiskupu Lanfrancovi o jmenování následníka trůnu, a připojiv svojí pečeť, svěřil ho svému synovi Vilémovi Rufovi a přikázal mu, aby bez meškání odplul do Anglie. Pak ho políbil a dav mu své požehnání, apeloval na něj, aby nemeškal a odplul zajistit si trůn. Orderic Vitalis, Historia Ecclesiastica, kniha VII. Orderic psal svojí kroniku ve 20. a 30. letech 12. století za vlády Jindřicha I. ”

Vilém II. Rufus (1087 – 1100) pokračoval úspěšně v otcově politice postupného prosazování suverenity nad sousedními celky (Skotsko, Wales, několik kampaní v 80. a 90. letech) nejvlivnějším členem Vilémova správního aparátu Ranulf Flambard – biskup z Durhamu především efektivně opatřoval pro krále peníze po smrti arcibiskupa Lanfranca (1089) ponechal Vilém II. canterburský stolec neobsazený a čerpal z něj plynoucí důchody (obdobně zacházel i s jinými uvolněnými stolci) – v roce 1093 jmenoval arcibiskupem Anselma z Becu – v té době onemocněl snaha o jakési pokání (později spory s Anselmem exil) 2. srpna 1100 Vilém II. zemřel během lovu v New Forest v Anglii

“ Ve třináctém roce, který byl posledním rokem jeho života, událo se mnoho nepříznivých událostí. Ale ta nejstrašlivější z nich byla, když se Ďábel viditelně zjevoval lidem v lesích a na skrytých místech a promlouval k nim, když procházeli. Navíc v hrabství Berks ve vsi Finchhampstead, tekla z kašny krev po celých patnáct dní v takové síle, až zbarvila i blízkou tůň. Vilém z Malmesbury, Gesta Regum Anglorum ”

“ Léta 1100, které bylo třináctým rokem panování krále Viléma, skončil uboze jeho krutosti plný život. |…| 2. srpna se vydal nad ránem lovit do Nového Lesa a zatímco lovil, trefil ho omylem Walter Tyrell, šipkou, která byla určena jelenovi. Král, zasažen do srdce, padl beze slova. Krátce předtím byla spatřena krev, jak vystřikuje ze země v hrabství Berks. Král byl spravedlivě umlčen uprostřed své nespravedlivosti. |…| Byl pak pohřben ve Winchesteru a jeho bratr Jindřich byl pak vybrán za krále [in regem electus], a svěřil pak biskupství ve Winchesteru Williamu Giffardovi. Pak se odebral [Jindřich] do Londýna kde byl pomazán [sacratus] londýnským biskupem Mořicem. Nejprve pak slíbil obnovit a zachovávat dobré zvyky a ctěna práva. Jindřich z Huntingdonu, Historia Anglorum Zda se skutečně jednalo o náhodu nebo o záměr není zcela jisté. ”

Jindřich I. (1100 – 1135) Nejmladší ze synů Viléma Dobyvatele – jako jediný se narodil po roce 1066 královská krev – nejvhodnější k vládě? Při dělení otcových držav získal pouze finanční apanáž – dle některých pramenů „nezměrnou“ – později hrabství Cotentin v Normandii – snaha starších bratrů připravit ho o majetky Byl v Novém Lese, když byl Vilém Rufus zastřelen (2. srpna) rychle odjíždí do Anglie zmocňuje se pokladnice ve Winchesteru korunovace v Londýně (5. srpna 1100) – využil nepřítomnosti nejstaršího bratra Roberta (na cestě zpět z křížové výpravy) 1100 – 1101 – Robert Curthose se snaží získat trůn vylodění v Anglii smlouva s Jindřichem – uznává ho králem Anglie 1101 – 1102 vzpouta Roberta de Belleme Jindřich konfiskuje jeho statky Sňatek s Matildou, dcerou skotského krále Malcolma III. – po matce byla potomkem wessexské dyxnastie – vazba na anglo-saské dědictví

Příbuzenstvo Jindřicha I. Aethelred II. (+1016) Richard I. z Normandie Richard II. Emma z Normandie Eduard Vyznavač (+1066) Eduard Aetheling (+1057) Robert Ďábel (+1035) Vilém I. (+1087) 2. Adeliza z Louvain Edmund Ironside (+1016) Matilda Flanderská Jindřich I. (*1068 +1135) Vilém Aetheling (+1120) Malcolm III. Markéta Skotská 1. Matilda Skotská Matilda „Císařovna“

“ Jindřich, nejmladší ze synů Viléma Velikého, se narodil v Anglii třetího roku po příchodu jeho otce. Již jako dítěti mu bylo všemi přáno a byl opatrován, jelikož byl jediným z Vilémových synů, který se mu narodil jako králi a jemu tedy mělo náležet království. (…) A když si ho jeden z bratrů dobíral a on byl v slzách, povzbudil ho jeho otec slovy „Neplač můj chlapče, ty budeš také králem“. Vilém z Malbesbury, Gesta Regum Anglorum, kniha V ” Jindřichovu vládu a jeho nárok na trůn podporuje Vilém z Malmesbury konstatováním, že jako jediný měl „královskou krev“ a proto pouze jemu mělo náležet království, čehož si měl být vědom i jeho otec.

Vláda Jindřicha I. 1106 – bitva u Tinchebray – porážka Roberta Normandského – vězněn až do smrti (+1134) opětovné spojení Anglie a Normandie pod jedním vládcem (do r. 1144) Musí čelit občasným vzpourám baronů v Anglii; zejména konflikty v Normandii – s hrabaty z Anjou o vládu nad hrabstvím Maine, s francouzským králem Ludvíkem VI. , s hrabaty z Flander, se synem Roberta Normandského Vilémem Clitem 1113 – 1. sňatková smlouva s Fulkem z Anjou jeho dcera si má vzít Jindřichova syna Viléma (dědic trůnu; sňatek 1119) 1120 – potopení „Bílé lodi“ – Vilém Aetheling umírá 1119 – bitva u Brémule – porážka Ludvíka VI. Ludvík uznává Jindřichův nárok na Normandii – Vilém Aetheling skládá hold za Normandii 1127 – Vilém Clito (syn Roberta z Normandie) flanderským hrabětem spojenectví s hrabětem z Anjou obnovený boj s Jindřichem Jindřich neutralizuje Fulka z Anjou domluvením sňatku jeho syna Geoffreyho s Matildou, dědičkou anglického trůnu – sňatek 1128

Administrativa království Za vlády Jindřicha I. nárůst listinné produkce a právních ustanovení (Leges Henrici) Počátky instituce tzv. Exchequera kontrola královských financí – dvakrát do roka šerifové přijížděli ke dvoru – předkládali účty před komisi – finance evidovány (Pipe rolls) – o fungování úřadu se dovídáme z díla Richarda fitz. Nigela ze 70. let 12. století (Dialogus de scaccario) Počátky funkce tzv. vrchního justiciára – zástupce krále se soudními a správními pravomocemi (potřeba králů být v obou částech říše, v letech 1096 – 1100 a od r. 1106) – např. Roger ze Salisbury (+1139)

Následník trůnu Jindřich měl více než 20 nemanželských dětí Syn a následník trůnu Vilém Aetheling umírá r. 1120 Jindřich se rychle žení s Adelizou z Louvain – očekává další potomky – manželství zůstalo bezdětné Dcera Matilda – 1110 odjíždí do Říše 1114 sňatek s císařem Jindřichem V. po jeho smrti (1125) návrat do Anglie Jindřich nechá barony přísahat Matildě věrnost jako následnici trůnu 1128 – sňatek Matildy s Geoffreyem z Anjou (otázka – jaký by byl jeho status po smrti Jindřicha I. – král iure uxoris nebo jen „ozdoba královny“? ) Ke konci života se Jindřich dostal s dcerou a jejím manželem do sporu ohledně držby hradů a statků v Anglii

Rodina Jindřicha I. Jindřich I. (+1135) Adéla Robert z Gloucesteru Matilda Skotská Vilém „Aetheling“ Fulk V. z Anjou Matilda „císařovna“ Geoffrey z Anjou Jindřich z Anjou Štěpán Theobald z Blois

“ Nyní na tomto sněmu přesvědčil veškerou anglickou nobilitu, společně s biskupy a opaty, aby přísahali, že pokud by zemřel bez potomka (mužského), bez meškání a váhání přijmou jeho dceru Matildu, dříve císařovnu, jako svou paní (dominam). (…) A všichni, kdo byli na tomto sněmu a byli považováni za významné, složili přísahu. A jako první Vilém, arcibiskup z Canterbury, poté další biskupové a opati. A mezi laiky byl první David, král skotský, strýc císařovny. Potom Štěpán, hrabě z Mortain a Boulogne, synovec krále Jindřicha skrze jeho sestru Adélu. Pak Robert, králův syn, jež se mu narodil, než nastoupil na trůn a z kterého udělal earla z Gloucesteru (…) A tak když byli všichni vázaní přísahou a věrností (fide et sacramento), rozešli se do svých domovů. ” Vilém z Malmesbury, Historia Novella, kniha I. Na sněmu roku 1127 nechal Jindřich přísahat anglo-normanské elity věrnost své dceři a dědičce

“ Třicátého prvního roku své vlády se Jindřich vrátil do Anglie a sním se téhož roku do rodné země vrátila i císařovna. V Northmaptonu se sešel velký sněm nobility, kde byly obnoveny přísahy věrnosti (Matildě) těmi, kdo již přísahali a přidali se ti, kteří tehdy tak neučinili. Vilém z Malmesbury, Historia Novella, kniha I Matildina pozice následnice trůnu byla potvrzena opakovanými přísahami. Vilém z Malmesbury také říká, že Jindřich ji určil následnicí na smrtelné posteli. ”

“ Když se vrátil z lovu v Lions-la-Foret do St-Denis, povečeřel olihně, pokrm, který mu vždy dělal těžko a které velmi zbožňoval. Jeho lékař mu zakázal toto jídlo jíst avšak král nic nedbal této spásné rady a poznamenal, že vždy toužíme po tom, co je nám zakázáno a prahneme pop tom, co je nám odpíráno. Toto jídlo, nejen že v jeho žaludku způsobilo velmi zlé prostředí, ale dalo do pohybu podobné zlé věci, které již v jeho těle byly. Nebezpečně rozechvělo tělo starého muže a způsobilo mu náhlé a těžké porušení útrob. Robert z Torigni, Chronica ”