Filosofie vchovy Studijn pomcka pro studenty FTVS 2

Filosofie výchovy Studijní pomůcka pro studenty FTVS 2. ročníku NMgr studia TVS – KS Přednáší doc. Ph. Dr. Miloš BEDNÁŘ, Ph. D. Rozsah: 6/0 Zk v ZS – 4 kredity Podmínky ZK: napsat esej na jednu z devíti antinomií postmoderní výchovy (viz závěrečná stránka)

DIMENZE VÝCHOVY KOSMOS/BŮH kosmická/božská ČLOVĚK PAIDEIA/EDUCATIO ontogenetická existenciální POLIS/SOCIETY fylogenetická/sociální PŘÍRODA ekologická

TRESŤ HISTORIE VÝCHOVY 1. doba EDUKAČNÍ I. archetypy výchovy: a) řecká PAIDEIA; b) křesťanské EDUCATIO; c) Komenského EMENDATIO RERUM HUMANARUM /náprava věcí lidských/ II. „škola“ versus scholé 2. doba POSTEDUKAČNÍ antinomie výchovy (Fink, Pelcová)

ad Ia): PAIDEIA Je především péčí o duši (epimeleiá tés psýchés). Ta má tyto složky: 1. vlastní péče o duši - pedagogická katarze coby očista zejména v dialogu; - rozvoj rozumu i pěstování ctností; - pěstování filosofie a múzického umění. 1/2. pěstování kalokagathie + areté 2. Péče o tělo - gymnastika + medicína 3. Zabývání se smrtí (meleté thanatú) - filosofie jako nejlepší příprava na smrt

Sókratovský DIALOG a) ELENKTIKA (fáze „usvědčování a napomínání“) - očista od špatnosti a nevědomosti (dvojí zlo v duši); - zejména odstranění „tuhého /a vysokého/ mínění o sobě samých“; - občas nutno „léčit“ ironií… /eiróneia jako „lišáctví“/ b) PROTREPTIKA (fáze „pobízení a nabádání“) - umění obracení (k správnému toku života); - pospolné hledání a objevování; - stálepřítomné tázání; - výsledkem „win – win“

ad Ib) křesťanské EDUCATIO Pedagogicky využitelné starozákonní knihy „mudroslovné“ (filosofické), zejména JÓB a KAZATEL. JÓB má etické přesahy a je významný pro pochopení otázek dobra a zla (Jób versus Satan) Obsahový rámec knihy KAZATEL (Ecclesiastés; Kohelet): a) POMÍJIVOST (či snad MARNOST? !) života; b) Jak se s tím vyrovnat? Jak najít klíč ke smyslu života?

ad a) Člověk je jen „prchavý ranní opar/obláček/mlha“ (hebr. hebel/abel = 37 x! ve 12 kap. ) – jde tedy o pomíjivost, nikoli marnost! Odtud: „pomíjivost, samá pomíjivost“ ČAS není naším „přítelem“ – „veškeré dění má svůj čas“ (tj. vhodnou dobu pro danou událost); následuje 14 protikladných časových určení (Kaz 3, 2 -8). Člověk „má čas“; čas „je dán“ – člověk jej neurčuje! Je však na něm, jak využije „nabídnutý“ „prostor“ času k příslušné/potřebné smysluplné aktivitě… Takovýto čas není pouhý lhostejně a s neúprosnou pravidelností kráčející CHRONOS, leč příležitost nabízející KAIROS (hebr. ÉTH).

čas rození i čas umírání čas sázet i čas trhat čas zabíjet/mordovat i čas léčit čas bořit i čas budovat čas plakat i čas smát se čas truchlit i čas poskakovat čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat čas objímat i čas objímání zanechat čas hledat i čas ztrácet/vzdát se něčeho jako ztraceného čas opatrovat/uchovávat i čas odhazovat/odvrhovat/zavrhovat čas čas roztrhávat i čas sešívat mlčet i čas mluvit milovat i čas nenávidět boje i čas pokoje

ad b) Jak tedy vyplnit vymezený/“nabídnutý“ čas? *Hledáním BLAŽENOSTI? Ne, to jen honba za větrem. *BUDOVÁNÍM velkolepých děl? Ne, to jen klopotné pachtění – „pod sluncem není nic nového“. *Hromaděním MAJETKU? Ne, stejně vše připadne někomu, kdo přijde po mně… *Usilováním o MOUDROST? To sice nese více užitku než pomatenost, leč týž úděl potká moudrého i hlupáka… Klíč k „řešení“: TRANSCENDENCE jako přesah (do)časnosti – POKORA – LÁSKA jako jádro étosu

V Novém zákoně jsou pedagogicky využitelné: * Horské kázání Ježíše (Matouš 5. -7. kap. – zkráceně Lukáš 6. kap. ) Ježíšovy maximy („od litery k duchu“) jsou replikou k starozákonnímu Desateru (Exodus 20) a) „Nezabiješ“ – trest zasluhuje i hněv b) „Nesesmilníš“ – nečistá už touha c) „Nebudeš křivě přísahat“ – nepřísahej vůbec d) „Oko za oko…“ – duch neodplácení e) „Miluj bližního…“– láska i k nepříteli * Ježíšova podobenství (první tři evangelia – ne v Janově) – je jich celkem cca 80 * Láska je víc než „přikázání“ – křesťanské ctnosti: víra – naděje – láska (1. Kor 13)

Podobenství o milosrdném Samařanu (Lukáš 10, 25 -37) Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? “ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš? " On mu řekl: „, Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a , miluj svého bližního jako sám sebe´. Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ. " Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní? "Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili, a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: , Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. ´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? " Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství. " Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak. "

I. MILOSRDNÝ SAMARITÁN JÁ TY � "nouze volá" II. � "pohnut soucitem" "vstupuji do nouze" � AGAPÉ III. JÁ TY „stan setkání" NE-DVA IV. "účinná pomoc" � � "plod setkání"

VDĚK ? /odpověď in Lukáš 17, 11 -19/ V. JÁ TY � � "pohnut vděkem" � � REZONANCE � VI. � � TY 1 =JÁ2 XY SCHOPNOST POMOCI SCHOPNOST BÝT BLIŽNÍM

BENEDICTUS z Nursie (480 – 547) * „Patron“ Evropy; zakladatel kláštera Monte Cassino (529) * Tvůrce klášterní „řehole“ („Regula“ = regulace klášterního života); motto: ORA et LABORA (et LEGE, MB) * Rozvoj (a fakticky záchrana) „vnějšího“ školství: trivium a quadrivium * Vnitřní cesta duchovního zrání alias cesta POKORY: „Výstup k Bohu se děje sestoupením ke skutečnosti sebe sama. “ *Metafora žebříku, kde postranicemi TĚLO a DUŠE (tělo stejně důležité!) a 12 příček pokory je cestou DUCHA.

očista srdce + apatheia = láska 12 ztělesnění pokory v držení těla 11 ztělesnění pokory v hlase 10 ztělesnění pokory ve smíchu 9 konfrontace s vnitřní pravdou 8 přizpůsobení se realitě 7 setkání se stínem 6 přijetí vlastní průměrnosti 5 vyslovování myšlenek a pocitů 4 zacházení s emocemi 3 vztah k lidem 2 vztah k sobě samému 1 vztah k Bohu

UNIVERZITY Vedle klášterů přinesl středověk i další významné instituce: katedrály a university. První universita vznikla v Bologni někdy kolem roku 1100 a jejich hlavní rozkvět přineslo 13. století. Samo slovo „universita“ má v sobě zaklet klíč k směřování této vzdělávací instituce, která se skládala minimálně z fakult teologické, lékařské, právní a artistické (filosofické): AD UNUM VERTERE znamená: k jednomu směřovati. To Jedno, to úběžiště všech snah, byla PRAVDA. Tento vysoký cíl se dařilo naplňovat, pokud fungovala universita jako „universitas magistrorum et scholarium“, tedy (živé) společenství studentů a učitelů, méně pak, změnila-li se v „universitas litterarum“, tedy (neživé) společenství učenosti („písmen“).

ad Ic) Komenského EMENDATIO RERUM HUMANARUM /náprava věcí lidských/ Jan Amos KOMENSKÝ (1592 – 1670) teolog – filosof – pedagog – politik (politolog) Pro filosofii výchovy důležitá tato díla: „Labyrint světa a ráj srdce“ (napsáno 1622/23) Už zde hlavní hrdina Poutník (alter ego JAK) cílí k „nápravě světa“, jehož diagnóza zní: „Tento svět jest labyrintem. “ Labyrint – symbol bloudění, chaosu, temnoty. Poutník nahlíží do bezedna (nicoty!) a prožívá existenciální krizi. Řešení je veskrze křesťanské v podobě usebrání do svého vnitřního světa, v němž nalézán „ráj srdce“

KOMENSKÉHO trojiční metoda: VIA LUCIS („Cesta světla“) 1642/1668 věčné (u Boha) SVĚTLO CIT svědomí ROZUM VŮLE vnitřní (v mysli) vnější (v přírodě)

VIA LUCIS 6 cest vštípení světla do lidských myslí (postupně v dějinách): - autopsie (bezprostřední vhled do věcí); - vzájemná řeč (v páru); - veřejná shromáždění; - dar písma; - knihtisk; - cestování. 7. cesta (objev Komenského) = světlo univerzální (vede k všeobecnému ozáření). Čtyři potřeby šíření tohoto světla: - univerzální sbor; - univerzální školy; - univerzální knihy; - univerzální jazyk.

Ad univerzální sbor: * „stráž blaha“ a vychovatelé lidského pokolení; * vybraní jedinci, uvolněni od stálých úkolů, ale vzájemně propojeni k soustředění na věci univerzální; * nezbytnost vnitřního řádu (MB: řehole); * heslem „Vracejme se!“ - od domněnek k pravdě etc. Ad univerzální školy: * předávání základů vědomostí všem vrstvám, ale zejména mládeži; * později výuka pansofie. Ad univerzální knihy (zejména trojí „souhrny“): * PANSOFIE – „jádro věčné pravdy“ (základní stav věcí, „jak jsou ve svých idejích“); * PANHISTORIE – vysvětluje „všechnu rozmanitost jednotlivých věcí“; *PANDOGMATIE – správná či mylná mínění různých lidí. Ad univerzální jazyk: * nový jazyk, který by mluvil „věci, ne slova“; * jazyk jako „nálevka moudrosti“.

JAK: VŠEOBECNÁ PORADA O NÁPRAVĚ VĚCÍ LIDSKÝCH (1656 -1670) 1. PANEGERSIA – Všeprobuzení k vědomí nutnosti nápravy podstatných věcí, kt-é činí čl. člověkem; 2. PANAUGIA – Všesvětlo jako prostředek nápravy, sjednocující všechny prameny světla; 3. PANSOFIA – Všemoudrost, směřující k uspořádání všech věcí („světů“); 4. PAMPAEDIA – Vševýchova, směřující k uspořádání všeho smýšlení; 5. PANGLOTTIA – Všemluva, směřující k uspořádání všech jazyků; 6. PANORTHOSIA – Všenáprava coby završení veškerého napravování; 7. PANNUTHESIA – Všepovzbuzení k neúchylnému úsilí o dosažení naznačených cílů („sabat světa“).

PAMPAEDIA – Vševýchova * Syntéza filosofie výchovy a praktické didaktiky; * Universální charakter pedagogiky, vycházející z celku světa (= asubjektivní pedagogika); * Výchova jako uvedení čl-a do světového celku, aby spolupracoval na jeho sjednocení, usmíření a harmonii. * Cíl: (pansofické) světlo mysli vštípit všem – udělat z čl-a universální bytost; * Celý lidský život školou – od doby prenatální (!) až do smrti („Škola stáří“).

„JEDNO NEZBYTNÉ“ (Unum necessarium, 1668) * Dva modely života: Martin a Mariin (podle Lukáše 10, 38 -42) * Vzorec lidství: čl. je „MALÝ SVĚT A MALÝ BŮH“ * Inventarizuje výskyt LABYRINTŮ. Shledává je: ve světě; v lidské mysli; ve školách; v mnohosti témat a metod; v knihách; v sektách a vyznáních. Souhrnně je nazývá daidalovskými labyrinty a k vybřednutí z nich doporučuje „nit jednoduchosti“ s následným výběrem „jednoho nezbytného“ v té které sféře našeho života. Vedle bloudění labyrinty vidí jako překážky koncentrace na ono „jedno nezbytné“ také „sisyfovské námahy“ (kdy valíme zbytečná břemena úkolů, která na sebe bereme) a „tantalovské přeludy“, které interpretuje jako věčnou žízni po bohatství.

II. „škola“ versus scholé Edukace podle „vzorců lidství“: * Locke († 1704): tabula rasa – nutno „naplnit prázdeň“ * Rousseau († 1778) + Tolstoj († 1910): homo naturalis svoboda + příroda – „primum nil nocere“ (= negativní pedagogika) * Dilthey († 1911): homo historicus – důraz na empatii a porozumění * Scheler († 1928): homo amans – důraz na sympatii a citovost * Buber († 1965): zoon politikon – důraz na dialog a jinakost

„Vzorce lidství“ alias antropologická paradigmata Antika: HOMO MENSURA ZÓON POLITIKON ZÓON LOGON ECHON Křesťanství: HOMO VIATOR HOMO ADORANS → HOMO AMANS → IMAGO DEI → HOMO RELIGIOSUS → HOMO DIVINUS HOMO QUADRATUS HOMO BRUTALIS Počátky novověku: HOMO CREATOR HOMO RATIONALIS HOMO ABSCONDITUS + „MYSLÍCÍ TŘTINA“ (Pascal) „MALÝ SVĚT A MALÝ BŮH“

„Vzorce lidství“ alias antropologická paradigmata II Novověk: homo naturalis (Rousseau) homo aestheticus (Schiller) homo mechanicus (La Mettrie in „L'Homme machine“ z r. 1748 + Fromm 20. stol. ) homo historicus (Dilthey) homo oeconomicus (19. stol. ) homo volens (Nietzsche) homo spectator (Marcel) homo particeps (Marcel) homo explorans („čl. zvídavý“ – Lorenz aj. ) homo faber (Bergson; též „toolmaking animal“) homo automaticus (Fromm) homo consumens (Fromm) homo symbolicus (Cassirer in „An Essay on Man“, 1944; jazyk, mýtus, morálka, filosofie, umění aj. )

DUCHOVĚDNÁ PEDAGOGIKA Návaznost na Diltheye; důraz na osobnost vychovatele: ani umělec, ani technolog – spíše prostředník dítěte a světa. Eduard SPRANGER († 1963) Typologie osobností: ekonomický typ - prakticky založený, stojí oběma nohama pevně na zemi náboženský typ - oceňuje především duchovní hodnoty a zkušenosti teoretický typ - zaměřuje se zejména na vědění a hledání pravdy estetický typ - dokáže vychutnat každý okamžik a ocenit jeho krásu politický typ - nevyšší hodnotou je pro něj moc, dychtí po dominantní roli sociální typ - nejdůležitější je pro něj láska k druhým Ideální vychovatel by měl mít v sobě imanentně obsaženy všechny typy s vůdčí rolí typu sociálního.

Herman NOHL († 1960) Důraz na humor („prost ironie“) + „přátelskou lásku, která je silnější než všechny metody“. Dva směry výchovy: A. VITA ACTIVA Aktivující a iniciující výchova se zaměřením na thymos (stojí mezi pudovostí a duchovností) ergo kultivaci vůle a energie; „radostné zvnějšnění sil“, které působí ve třech směrech: 1. Ad momentální energie (bdělost, iniciativa, pohotovost) 2. Ad setrvalá energie (vytrvalost, trpělivost) 3. Ad uzavřená energie (plánovitost, vnitřní konzistence) Skrze prožitek rozvoj příslušné osobní kvality. Vhodným prostředkem soutěžení s rolí cvičení a sportu. B. VITA CONTEMPLATIVA Důraz na vnitřní činnost a koncentraci; schopnost ztišení – dát prostor „pro tiché zabývání se sebou samým“. Rozvoj imaginace, duchovnosti, mravnosti, Transcendence (analogon k „pohybu pravdy“ Patočky).

Princip tzv. ČINNÉ/PRAGMATICKÉ ŠKOLY Hl. osobou John DEWEY († 1952) Dítě (žák) se stává centrem, kolem kterého krouží veškerá výchova, učební prostředky, atd. Žák má aktivně pracovat, žít vlastním životem a zmocňovat se aktivně životních zkušeností. Základním východiskem je hluboké studium psychologie dítěte. Vyučovací proces není chápán jako předávání systematicky uspořádaných vědomostí, ale jako rozvíjení dětské zkušenosti. Dítě je má získávat vlastní aktivitou a experimentováním; tato činnost ho výrazně motivuje, vzbuzuje zájem a vyvolává problémové situace. Učitel se mění v poradce, učebnice v pracovní příručky. V tomto duchu se rozvinula mj. i projektová metoda. Vytýkán přemrštěný utilitarismus, ale to Dewey odmítá: „Nevyplácí se nám, připoutáváme-li své myšlenky příliš krátkým provazem ke sloupu užitečnosti. Způsob činnosti vyžaduje jisté šíře rozhledu a obrazivosti. “

MONTESSORI školy Zakladatelka MUDr. Maria Montessori (1870 -1952). První školy od r. 1907. Principy: *Podpora činnosti dítěte - učitel jako facilitátor („Pomoz mi, abych to dokázal sám. “). *Nenapomínání, absence trestů, nenátlakový přístup. *Užití materiálů a pomůcek s ohledem na věk a psychický vývoj dítěte. *Přiměřené užití uznání, snaha o nevybudování závislosti dítěte na pochvalách. *Posílení zdravého sebevědomí a sebedůvěry dítěte, podpora jeho bezpečí. *Princip tzv. dělené odpovědnosti (dítěti je poskytována svoboda pouze v těch případech, kdy je schopno s ní adekvátně naložit). *Dítě aktivně přispívá ke konstrukci svého vzdělání. *Možnost volby materiálů a pracovního místa. Poté důraz na koncentraci (nerušit!). *„Připravené prostředí“ v Montessori třídě beroucí v potaz vývoj žáků a jejich schopnosti.

DALTONSKÉ ŠKOLY Experimentální střední školu založila v Daltonu (USA) Helen Parkhurstová r. 1919. Inspirovala se u M. Montessori, jejíž byla žákyní. U nás Daltonské postupy využívala ve 30. letech 20. stol. řada Zlínských škol a škola Příhodova. Po dlouhé odmlce začaly školy s daltonskými prvky v ČR vznikat r. 1996 (t. č. cca 25 škol – i SŠ; centrem Brno). * Princip: volnost limitovaná odpovědností * „Smlouvy“ o zvládnutí učiva * Pro zlepšování mluveného projevu se pořádají dětské konference k různým tématům. * Volba předmětu; spolupráce ve třídě; řešení úkolů vyvěšováno „veřejně“

WALDORFSKÉ školy Zakladatel Rudolf STEINER (1861 -1925). 1919 „Svobodná waldorfská škola“ (u Stuttgartu). To ZŠ s 8 třídami; postupně i vyšší školství, včetně „Svobodné VŠ pro duchovní vědu“ (Dornach u Basileje) Principy: * Souvislosti a rozumění > poznatky a fakta * Důraz na rozvoj smyslů * Edukace přiměřená podle sedmiletých period: 1. Rituál – řeč – náboženství 2. Mýtus – umění 3. Věda – logos * Postupně by měli krystalizovat žáci s vlohami intelektuálními, uměleckými či řemeslnými. * U učitelů důraz na pedagogický étos ------V ČR tři LYCEA (Pha-Opatov, Ostrava, Semily) – 2 r. jednotně, pak větve přír. věd. a humanitní

ANTINOMIE VÝCHOVY 1. Výchova jako POMOC versus výchova jako MANIPULACE 2. MOC vychovatele versus jeho BEZMOC 3. Výchova nemá konce aneb i vychovatel je VYCHOVÁVÁN (educandus) 4. Společný nárok kultury versus jedinečnost INDIVIDUALITY 5. Výchova k POVOLÁNÍ versus výchova k LIDSTVÍ 6. MEZE a MOŽNOSTI výchovy samé (sféra formování versus sféra svobody) 7. SYSTEMATIČNOST výchovy versus riziko PEDANTERIE 8. Škola HROU versus škola PRÁCE a STUDIA 9. Velikost IDEÁLŮ versus REALITA prostředků