Pednka 1 Msto filosofie vchovy v eskm filosofickm

Přednáška 1. Místo filosofie výchovy v českém filosofickém prostředí – filosofie provádějící.

Filosofie výchovy podle Patočky „filosofie provádějící“ – ve smyslu filosofie je výchovou. Filosofie a „theumadzein“ (diviti se) – vyvádění ze zaběhaných stereotypů – pohyb myšlení. Etymologicky vý-chova, die Er-ziehung, e-ducatio – poukazuje na vy-tahování z partikularity do celkovosti. „Pro tento závazek „nadhledu“ je odpovědností nahlížet odjinud, nepředsudečně, z různých stran, otevřeně věci a nikoli z hlediska stereotypního lidského fungování. “ (Palouš Radim)

Filosofie výchovy Jana Patočky Podstata a struktura výchovy. Tázání po „zdánlivě“ samozřejmém. „Když výchovu pojímáme jako formaci, jakožto utváření možností, které jsou člověku přirozeně dány, je výchova dána trojím momentem: především ti, že ve společnosti jsou dospělí, to znamená již zformovaní, a nedospělí, ještě nezformovaní pohromadě, tedy nutným střídáním generací; potom tím, že ti noví jsou právě nehotoví; a konečně tím, že členové těchto různých generací patří k sobě, že tato soupatřičnost jim ukládá jisté úkoly. Musí se o sebe starat. “ (Patočka J. ) Výchova jako setkání generací – soupatřičnost – starost. Výchova jako agon. Elány učitelství.

„Péče o duši“ (epimeleia peri tes psyches) Kacířské eseje k filosofii dějin, Evropa a doba poevropská, Platón a Evropa. Péče o duši jakožto péče o celek. Duše je pojata jako jakési silové centrum mezi člověkem, druhými lidmi a světem, jako centrum všech lidských možností, které člověku umožňují obracet se k sobě, k druhým lidem a ke světu a sebe tímto vztahováním a problematizováním smysluplně utvářet. Znakem takové duše je její „otevřenost“ pro druhé, pro celek, ale naopak také možnost sebeztráty nebo úpadku. Proto je smyslem skutečného poznání a jednání (tedy i výchovy), péče o duši. Tři hlediska péče o duši (péče o logos – kosmos, – péče o polis, - péče o duši – arété).

„Péče o logos (ontologický rozvrh péče o duši) Péče o kosmos je vyjádřena v kapitole „Péče o duši jako ontologický rozvrh“ (a vychází především z dialogu Timaios a Faidros). „Pokud duši přísluší v bytí střední pozice, odkud může jak stoupat, tak upadat…“ potom základním rysem duše je její pohyb. Duše je „auto heauto kinún“. Duše může ze sebe v péči o sebe samu učinit buďto pevný útvar, má hrany, eidos – tvar, je pevně konstituovaná anebo, nedbá-li o sebe, vyhýbá-li se jakékoli Paideia – výchově, může propadnout neurčitosti, neohraničenosti, žádostivosti a rozkoši. Patočka píše: „…duše je to, co samo sebe určuje ke svému bytí a co se tedy zaměřuje buď k zákonnému růstu, k růstu bytí, nebo naopak k úpadku a ztrátě bytí: duše je ukazatelem magistrály bytí. “ Chórismos Péče o polis (společenské souvislosti) Struktura budoucí spravedlivé obce odpovídá struktuře duše. Je místem setkávání a střetávání sil, mohutností, ctností – arétai: moudrosti (sofia), statečnosti (thymos) a uměřenosti (sófrosyné). Dohromady drží tento celek díky harmonické vyváženosti, kterou nazývá spravedlnost (dikaiosyné). Duše i obec jednota mnohého. Rozdíl mezi intelektuálem a duchovním člověkem. Péče o duši (individuální rovina) Péče o duši jakožto sebepoznání, prohloubení a ovládnutí sebe sama, tedy jako niterný proces sebekonání, který je vyprovokován otřesem, proměnou, vyznačuje se „životním obratem“. „To, že bytí nejen jest, nýbrž se také zjevuje, to je duše…“, „Zkušenost duše spočívá v objevu, že existuje hloubka bytí, kterou člověk odkryje jen tehdy, když kráčí zcela proti proudu a obecnému trendu reality, věcnosti. “

Pokračovatelé Patočkovi Radim Palouš Patočkův žák a pokračovatel. Základní díla: Čas výchovy, K filosofii výchovy, Totalismus a holismus, Ars docendi, Komenského boží svět, Heretická škola, Paradoxy výchovy, Odpovědnost, Homo educandus Motiv intencionality výchovného vztahu, umění učitelské a člověk jako homo educandus Jaroslava Pešková „žáci nežáci“. Základní práce Já člověk……Humanitní vědy o člověku dnes a zítra, Základy společenských věd, Vybrané spisy Jaroslavy Peškové Motiv výchovného vztahu – „sejít se u společné věci“, výchovného prostoru, problematika hodnotové výchovy. Zdeněk Kratochvíl Základní práce Výchova, zřejmost vědomí. Motiv výchovy jako hafé, Herakleitův logos, polymatia x sofia, interpretace Platónova mýtu o jeskyni Jiří Michálek Základní práce Topologie výchovy Motiv: povaha výchovného vztahu – dějinnost, otevřenost, básnivost. Antinomie výchovy. Interpretace Platónova mýtu o jeskyni, k didaktice vyučování.

Přednáška 2. Tři rozměry výchovy – socializace, individuace a transcendence

Odlišnosti místa výchovy v době moderní a postmoderní doba moderní jako doba a pojetí člověka jako homo educans a homo educandus (člověk vychovávající a člověk vychovávaný) doba postmoderní, charakterizovaná jako post-edukační, se vyznačuje rezignací na výchovu a důrazem na vzdělávání, jak dosvědčuje dnešní označení „vzdělanostní společnost“ („education society“), společnost zaměřená na vzdělávání Filosofie výchovy a pedagogika Filosofie výchovy se táže po bytostné povaze výchovy, klade otázky po nesamozřejmosti výchovného vztahu. Pedagogika chápe výchovu jako proces dlouhodobého, cílesměrného formování celku lidské osobnosti z hlediska jejího rozvoje rozumového, volního, morálního, sociálního ad. Rozdíl je v pojetí výchovy jako „živého vztahu“ a jako „procesu formování“ Výchova jako živý vztah Jako prioritní ve filosofii výchovy vyvstaly: vztah mezi výchovou jako individuací (rozvojem dispozic a předpokladů jednotlivce) a socializací (zespolečenšťováním, přejímáním společenských a morálních hodnot); vztah mezi výchovou a vzděláváním vztah mezi vzdělaností a kvalifikací.

K etymologii pojmu výchova a vzdělání (vzdělávání) anglický pojem education, i francouzský l´education znamená dvojí, výchovu i vzdělání (a to vzdělání jako produkt i vzdělávání jako proces). německá terminologie, shodně se současnou českou, striktně odlišuje výchovu (Erziehung) od vzdělání (Bildung). Vzdělání je zde záležitostí znalostní a vědomostní, výchova naproti tomu kultivuje celou osobnost člověka. Rozvíjí nejen intelektové, paměťové, volní, morální, ale především praktické jednací schopnosti člověka.

Tradiční pojetí vzdělanosti Vzdělanost byla významným vhledem do společenského, kulturního a sociálního dění. Komenský spojil ideu vzdělanosti s pansofií, vševědou, všeobecnou moudrostí, která není shrnutím, sumací všeho vědění, ale, jak uvádí Komenský, je takovým řádem vědění, jež odpovídá řádu bytí. Smysl takto pojatého vzdělávání není v sebe-rozvoji člověka, ve svévolném zmnožování sil a moci člověka, ale v emendaci, nápravě věcí lidských, ve schopnosti člověka vnášet řád do porušeného světa. Smyslem výchovy je pečovat o jednotu moudrosti, mravnosti a zbožnosti. To jsou síly, které jsou člověku potenciálně dány v jeho přirozenosti (rozum, svobodná vůle a víra), ale které musí být výchovou rozvinuty a uskutečněny. Vzdělanost a kvalifikace Propast mezi výchovou a vzděláváním zvětšuje, a to zvláště v instrumentálně pojatém vzdělání, kdy smyslem není vzdělanost ve smyslu garance všelidských hodnot (jako tomu bylo u Fichta), moudrosti (jako u Sókrata, Platóna či Komenského), nýbrž získání určité specifické kvalifikace, která člověka disponuje k výkonu povolání. Eugen Fink hovoří v této souvislosti o tom, že se výchova k lidství dnes proměnila na pouhou výchovu k povolání. Pouhým zmnožením znalostí se nestáváme vzdělanými, a i kdybychom se celý život vzdělávali, nebo spíše rekvalifikovali (jak se po tom dnes volá), můžeme zůstat nevychovanými. Dnes není cílem vzdělávání vzdělanost (to byl osvícenský ideál), ale příprava na praktické uplatnění na trhu práce. Vita aktiva a vita contemplativa Spojení aktivního přístupu s kontemplací, výkonu s imaginací Smyslem výchovy není sloužit praxi, ale být „místem vyššího života“, „věčnou životní formou“ ‚H. Nohl) Třetí rozměr výchovy (v psychoanalytické, fenomenologické i duchovědné tradici) Socializace, individuace a transcendence

Psychoanalytická tradice Viktor von Weizsäcker (odlišuje 3 stupně výchovy) 1. vitální (jeden člověk je vázán na druhého – dítě na matku, milý na milou) 2. sociální a duchovní (formování vazby na druhého jako rodič, kněz, lékař, učitel) 3. Transcendentní (člověk přesahuje své původní určení) Fenomenologická tradice Jan Patočka – odlišení tří základních pohybů 1. pohyb akceptace, přijetí zakotvení, zakořenění 2. pohyb sebeprosazení, pohyb práce a boje o místo ve světě 3. pohyb v pravdě nebo k pravdě – transcendentní Duchovědná tradice Wilhelm Flitner – „třetí rozměr výchovy“ Schopnost člověka otevřít se světu a konstituovat se jako osoba „Jednání a činy vychovávaného jsou závislé na jeho vlastním sebeurčení, jsou však ovlivněny i interpretovanou sociální a přírodní skutečností. V každém výkladu totiž to vyložené zůstává vždy otevřeno skutečnostem, které transcendují pouhé zakoušení. “ „Dospělá a charakterově zdravá osoba se vyznačuje jistotou rozhodování a jednání ve všech mravně relevantních situacích. “