Koeny historickho vdom MAREK FAPO FF UK ZS

Kořeny historického vědomí MAREK FAPŠO (FF UK, ZS 20/21)

V čem spočívá podstata této kauzy? Co říká tato kauza o naší společnosti? Jakou roli hrají dějiny v naší přítomnosti? Kdo o dějinách mluví?

Osy historického vědomí přítomnostní charakter ◦ vědomí je z podstaty „tady a teď“ ◦ otázka užitečnosti veřejnost ◦ široké pole mluvících subjektů ◦ „právo na dějiny“ medialita ◦ různé formy artikulace historického vědomí

19. století bývá označováno jako století historismu ◦ formování národních hnutí malých národů (Hroch) a role konstruované minulosti ◦ umělecké směry vycházejí z fenoménu dějin (romantismus, neo-styly, …) ◦ konstituování moderní historické vědy problematika falz ◦ Ossian, RKZ ◦ vytváření neexistující minulosti dokládá její význam pojetí historicity jako konstitutivního prvku reality ◦ Herder: „Každá kultura má těžiště sama v sobě. “

Vznik moderního historického vědomí existenciální rovina ◦ identifikace vlastního bytí jako součásti dějinného procesu ◦ výklad světa jako historicky vzniklého metodologická rovina ◦ definování specifického vědeckého oboru zabývajícího se předmětem minulosti ◦ snaha definovat svůj vztah ke vzoru přírodních věd kulturní rovina ◦ konstituování specifického segmentu historické tvorby ◦ akcelerace kapitalistického trhu (Václav Smyčka)

Existence

Johann Gustav Droysen (1808 -1884) vyšel z podvojnosti dějin ◦ dějiny z podstaty nejsou ◦ nějak přítomné být musí, protože o nich přemýšlíme odlišení „metaforických“ dějin a „skutečných“ dějin ◦ kámen má dějiny, ale bez vzpomínek a nadějí ◦ odlišení od konceptu Naturgeschichte ◦ vědomí jako distinktivní rys nabízí konstrukci možnosti orientace člověka v jeho časovosti

Historik = historika, základy historie ◦ později vydané přednášky a výtah nazvaný Grundriss der Historik (1857) Dějiny nejsou sumou všeho, co se odehrálo, ale věděním o tom. Předmětem dějepisu není minulost, nýbrž to, co z ní zůstává. Příroda nemá paměť. Rozumění dějinám je založeno v tom, že jsou produktem lidského nitra (mravní produkt).

František Palacký (1798 -1876) ve 20. letech píše své estetické spisy (krasověda) ◦ silný vliv klasické německé filozofie (Kant, Schiller Hegel) ◦ dlouho mimo soustředěnou pozornost (výjimkou jsou práce Leandera Čecha a J. L. Fischera) ◦ Jan Patočka je vyložil jako zásadní prvek vývoje (i) historického myšlení Františka Palackého svůj pohled na estetiku a kulturu chápe historicky ◦ ve staré kultuře národa se ozývá jeho jedinečný duch, kterému je třeba rozumět ◦ dějiny jsou dokladem realizace svobodného ducha (Schiller) ◦ historické vědomí – uchopení dějiny jakožto opakujícího se sváru (tíhnutí ke hmotě a tíhnutí k duchu) a pochopení vlastní role v nich

Palacký a historické vědomí Dějiny, ve vyšším a pravém toho slova smyslu, jen tam vznikají, kde národ duchem procitlý a ke společenským účelům ve stát zákony vlastními spojený, svobodnou vůlí s odpory svými zápasí, a kde zápas ten spolu tak jímavý bývá, že i paměť jeho ráda se obnovuje. (Palacký, Dějiny národa českého I) Dějepis tedy stejnou podstatou zakládá se jak na skutcích, tak i a paměti o nich zachované. Kdekoli jednoho z obou těchto živlů se nedostává, tam ani dějepisu není a býti nemůže. (Palacký, Dějiny národa českého I)

Homo historicus radikální obrat v myšlení kolem roku 1800 ◦ otázka prehistorie: A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. (Kosmas) ◦ nové pojetí dějinnosti (Reinhart Koselleck) dějiny nejsou kratochvíle ani souhrn nezměnitelné osudovosti pilíř existence ◦ my jsme dějinami ◦ zásadní je prvek svobody, který se promítá do dějin a dějinnosti proměna různých poloh ◦ pozice historické vědy se v 19. a ve 20. století změnila ◦ proměna mediality (odborné knihy, časopisy, počítačové hry, beletrie, pamětnické vyprávění)

Spor o smysl českých dějin I 1895 – Tomáš G. Masaryk – Česká otázka ◦ Humanitní ideál hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický – humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století, humanitou kráčet máme v hlavě lidského pokroku. ◦ Jsme národ Žižkův a Prokopův, či Husův a Komenského? 1912 – Josef Pekař – Masarykova česká filosofie ◦ S minulostí husitskou spoután je tedy Dobrovský docela přirozeně jen svou účinnou láskou k národu a jazyku jeho, tím poutem ideovým, jež mocně vine se dějinami českými vůbec a jež představuje hlavní všudypřítomnou jednotu tradice. ◦ Proto také nepojímáme historii již za učitelku života jako Masaryk r. 1895 a starší škola historická, ale pěstujeme historii kvůli historii. Osvětné i mravní zisky historie tak pojaté budou mnohem účinnější.

Spor o smysl českých dějin II tradiční vysvětlení protichůdných názorů ◦ Masaryk filozofuje a vytváří politický program ◦ Pekař hají institucionalizovanou empirickou vědu obě pozice vyrůstají ze stejného konceptu historického vědomí ◦ o minulost se vede fundamentální boj, jenž ve výsledku řeší přítomnou existenci ◦ obě strany předpokládají, že nacházejí cestu k tomu porozumět minulosti ◦ oba překládají svět minulosti do své přítomnosti ◦ dobytí světa dějin (Ernst Cassirer)

Metodologie

Hledání nové metodologie paradox ◦ modelem vědeckosti jsou přírodní vědy ◦ celé století je promořeno historickým myšlením cesta podřízení metodám přírodních věd ◦ kritika fyzika Hermanna Helmholtze (nástupní řeč z roku 1862) hledá se podobná jistota, kterou dal Kant přírodním vědám ◦ kritika historického rozumu

Wilhelm Dilthey (1833 -1911) snaha odlišit se od přírodních věd ◦ potřeba najít nový zakládající princip vědeckosti vychází z fenoménu prožitku (Erleben) a rozumění (Verstehen) ◦ specifikum historické vědy spočívá ve vztahu poznávajícího subjektu a jeho předmětu ◦ znovuprožívání nějakého produktu minulosti poznává předmět a zároveň utváří subjekt problém subjektivity ◦ klíčový problém metodologie humanitních věd (Geisteswissenschaften) ◦ snaha překonat rozpor mezi subjektivitou prožívání a objektivitou vědeckého poznání ◦ hledání obecnější struktury dějinného světa, která drží dohromady jednotlivé prožitky

Max Weber (1864 -1920) konstituce nové sociálně vědné motody ◦ „Objektivita“ sociálněvědního a sociálněpolitického poznání (1904) není žádné 100% objektivní zkoumání poznávání v napětí mezi jedinečností a obecností ideální typ jako řešení

Kritika

Kritika historismu reakce na masivní nástup historického myšlení v evropské kultuře ◦ kritika přeceňování dějin ve společnosti ◦ kritika metodologie historických věd ◦ expozice ideologičnosti historických vyprávění poukaz na nesamozřejmosti a rozpory v přístupu k dějinám ◦ důraz na otázku přítomnostního charakteru myšlení o minulosti ◦ tvůrci dějepisu jsou součástí dějin samotných

Karel Marx (1818 -1883) kritika moderní situace ◦ z počátku hodně antropologická (později objevené rukopisy) ◦ později zejména ekonomická (Kapitál) Německá ideologie (1845, s Bedřichem Engelsem) ◦ život jako předpoklad dějin ◦ U Němců nezatížených předpoklady musíme začít tím, že konstatujeme první předpoklad veškeré lidské existence, tedy i veškerých dějin, totiž předpoklad, že lidé musí mít možnost žít, aby mohli „dělat dějiny“. ◦ sdílení iluze nějaké epochy ◦ Proto mohlo dosavadní pojetí vidět v dějinách jen politickou činnost potentátů a náboženské, vůbec teoretické boje, a zejména při zkoumání každé historické epochy muselo sdílet ilusi této epochy. Nějaká epocha si na příklad o sobě myslí, že je určována čistě „politickými“ nebo „náboženskými“ pohnutkami, ačkoli „náboženství“ i „politika“ jsou jen****formy jejích skutečných pohnutek, a dějepisec této epochy přejímá toto mínění.

Friedrich Nietzsche (1844 -1900) O užitku a škodlivosti historie pro život (1874, součást souboru Nečasové úvahy) tři druhy historií ◦ antikvární – omezující úcta k minulosti ◦ monumentální – zatracuje každodennost v dějinách a vybízí k nebezpečným analogiím ◦ kritická – odsouzení všeho před námi a ztráta vědomí, že jsme toho produktem historie a život ◦ Co je živé: že žít přestává, je-li nadobro rozpitváno, a že žije bolestně a chorobně, počnou-li se na něm konat historická pitevní cvičení. ◦ Vždyť historické poznání je také jistým druhem vrozené prošedivělosti a ti, kdo jsou jí poznamenáni od dětství, musí ovšem dospět k instinktivní víře ve stáří lidstva; pro stáří se pak ovšem hodí též za-městnání starců, totiž hledět nazpět, přepočítávat, uzavírat, vzpomínáním hledat útěchu v minulém — zkrátka historické vzdělání.

Kultura

Kultura a dějiny Johann Gottfried Herder ◦ Každá kultura má těžiště sama v sobě. ◦ hledání hodnoty kultury v dějinách národní hnutí ◦ zejména malé (nestátní) národy se obrací do dějin (Miroslav Hroch) ◦ hledání útěšné obrazu v minulosti jako kontrast s přítomností ◦ historizace vědomí (dějiny jazyka) komerční konzumace dějin doprovázela „vysokou“ reflexi

… Obrátil se Beneš vzhůru, pokynul mečem vpravo, a šiky tam se hrnou, pokynul vlevo, a bouří i vlevo šiky. A zadem k skalnatému lomu a všechen kámen na Sasy svrhnou. Z chlumu v rovinu boj přešel; úpěli nepřátelé, prchali nepřátelé, pobiti byli!

bourání sochy sv. Jana Nepomuckého v České Skalici

Literatura Mikuláš ČTVRTNÍK, Duchové dějiny, Praha 2019 Wilhelm DILTHEY, Der Aufbau der geschichtlichen Welt in den Geisteswissenschaften, Frankfurt am Main 1981 Johann Gustav DROYSEN, Historik, Stuttgart 1977 Jean GRONDIN, Úvod do hermeneutiky, Praha 2011 Karel MARX – Bedřich ENGELS, Německá ideologie, Spisy 3, Praha 1958, s. 23 -551 Friedrich NIETZSCHE, Nečasové úvahy, Praha 2005 František PALACKÝ, Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, Praha 1997 Jan PATOČKA, Češi II, Praha 2006 Jan PATOČKA, Umění a čas II, Praha 2004