Krsa tajemstv a zludnosti CHIRURGIE I Historie chirurgie

Krása, tajemství a záludnosti CHIRURGIE I.

Historie chirurgie Patří k nejstarším odvětvím lékařství Odvozeno od řeckého cheirurgia (cheir – ruka, ergein – pracovat) Vývoj chirurgie probíhal v několika etapách 1) Období empirické – znalosti se předávaly z generace na generaci 2) Směr anatomický 3) Dnes – práce klinické, experimentální, fyziologie, biochemie, věda a výzkum, prevence Léčebný proces v chirurgii zahrnuje: Diagnostiku, posouzení místního nálezu a celkového stavu nemocného, indikace k operaci, operační přípravu, asepsi a antisepsi, znalost základních způsobů anestezie, operaci, pooperační péči o nemocné, poznávání a včasné léčení pooperačních komplikací, rehabilitační péči, prevenci, posudkovou činnost, depistáž a dispenzarizaci.

Nedílnou součástí je uplatnění etických principů při péči o nemocné (získání důvěry nemocného, a to v průběhu celého léčení) Předpoklad pro práci chirurga: znalosti anatomie, fyziologie, farmakologie, biochemie, patologické anatomie a patologické fyziologie… Chirurgie je týmová práce V chirurgii se uplatňuje v široké míře mezioborová spolupráce

Dějinný vývoj chirurgie Přímo souvisí s vývojem člověka (nálezy trepanovaných lebek neandrtálského člověka, nálezy zhojených zlomenin) První písemné doklady – spisy ze starověkého Egypta – papyrus Edwina Smitha (pojmenováno podle objevitele) Datuje se asi 3000 let před naším letopočtem V tomto dokumentu jsou návody na léčení ran, vymknutí, zlomenin, ulcerací a je zde návod k provádění některých operací Lékaři tehdy prováděli incize, kastrace, odstraňovali nádory, při léčbě zlomenin používali dřevěné dlahy a plátěná obinadla. Medicína v Babylónu a Asyrii byla pod vlivem astrologie Na vysoké úrovni byla chirurgie v Indii, znali steh střeva a odstraňování kamenů z močového měchýře, plastické operace- náhrady za trest useknutých uší a nosů Vysoká úroveň chirurgie ve starém Řecku – asi 400 let př. n. l.

Hippokrates – léčení kýl, píštělí, hemoroidů, i způsoby stavění krvácení Později v Řecku prováděli např. trachetomii a punkci břicha. Znalosti anatomie získávali při pitvách zvířat Písemný dokument: Aulus Cornelius Celsus – z počátku 1. století našeho letopočtu. Tehdejší léčba krvácení: opich, podvaz cévy, později požahání železem, a otáčení konců cévy. Říman Claudius Galenus Psané dílo – zdroj poznatků na dalších 1000 let. K vývoji chirurgie však jeho spisy příliš nepřispěly, chirurgie tehdy nebyla počítána k lékařských oborům.

• Tádžický filosof a lékař Abú Alí ibn Síná (Avicenna) Kniha Canon medicinae – zde velmi přispěl k vývoji chirurgie Zabývá se léčením rakoviny, empyému, nemocí varlat apod.

• Středověk Zakládání a rozvoj univerzit – nepřinesl příliš pokroku v chirurgii. 17. století – William Harvey Objev krevního oběhu Ambroise Paré – lékař císaře Napoleona prokázal, že střelné rány nejsou jedovaté, vypalování ran, podvazování cév, zlepšení techniky amputací.

19. století – objevy: rozvoj patologické anatomie, Zavedení anestezie, antisepse, asepse W. C. Roentgen – objev X paprsků Při lékařských fakultách založeny kliniky, zabývající se chirurgií, lazebníkům a bradýřům zakázána chirurgická činnost Koncem 19. století: radikální operace kýl, anastomózy a resekce na trávicí trubici, apendektomie, cholecystektomie, nefrektomie, operace kostí a kloubů, kožní plastiky. Urologie, počátky chirurgie CNS, kardiochirurgie.

20. století zdokonalování diagnostiky, operačních technik, více indikací k operaci, nové operační metody Uplatnění poznatků válečné chirurgie během 1. světové války Mezi válkami: rozvoj chirurgie vegetativní nervové soustavy, operace mozku a míchy, neuralgie trigeminu, operace na štítné žláze, tuberkulózy plic, chirurgie srdce a perikardu, rozvoj chirurgie náhlých příhod břišních, osteosyntéz u zlomenin, kloubních plastik, rekonstrukcí močových cest, operací rozštěpů obličeje. Významné objevy: transfuze krevní, sulfonamidová chemoterapeutika

Po II. světové válce Nové možnosti díky rozvoji anestezie a počátku používání antibiotik (Flemming – objev penicilínu) Zdokonalena předoperační příprava nemocných a pooperační péče, nové techniky – intubace dýchacích cest, umělá plicní ventilace Endoskopická vyšetření , sonografie, počítačová tomografie (CT) Nukleární magnetická rezonance (MRI) Nové chirurgické přístroje a nástroje, endoskopické operace (laparoskopické, torakoskopické, arthroskopické).

Česká chirurgie Rozvoj chirurgie lze datovat od roku 1882 rozdělením pražské univerzity na českou a německou: vznik 1. české chirurgické kliniky v Praze Významné osobnosti, které se podílely na rozvoji chirurgie: Křišťan z Prachatic (+1439) Jan Jesenský (+1621), provedl první veřejnou pitvu člověka Marcus Marci z Kronlandu (+1527), první profesor na lékařské fakultě v Praze Vilém Weiss, první přednosta 1. chirurgické kliniky v Praze, Jeho následovník Karel Maydl Otakar Kukula – prosadil operace appendicitidy a ileu

• Osobnosti české chirurgie: Julius Petřivalský, Jan Zahradníček, Rudolf Jedlička, Jiří Diviš, Vladimír Novák, Jan Bedrna, Vladislav Rapant, Arnold Jirásek

Etika v chirurgii V zásadě vycházejí mravní hodnoty z nejhlubších antropologických poznatků a konstant, současnou antropologii chápeme jako nauku o člověku, jeho díle a hodnotách. Klasická Hippokratova norma „primum non nocere“ – v první řadě neškodit Dnešní pojetí medicíny: pomoci – aedere.

• Nejvyšší zákon pro lékaře- záchrana nemocného • Morální závazek – jednat s nemocným jako s člověkem v obtížné životní situaci

Chirurg a mezioborová spolupráce Nemocný při léčení vnímá i mezilidské vztahy na pracovišti Dodržování profesionální etiky Vztah pracovníků navzájem i k vedoucímu celého týmu Stupeň etické vyzrálosti vztahů se projeví ve stresových situacích V týmu pečujícím o chirurgického nemocného má rehabilitační lékař a fyzioterapeut opodstatněné a nezastupitelné místo