Zklady rodinn diagnostiky a rodinn terapie Doc Ph

Základy rodinné diagnostiky a rodinné terapie Doc. Ph. Dr. Karel Balcar, CSc. Pražská vysoká škola psychosociálních studií

R o d i n n á ( p s y c h o ) t e r a p i e Kdo tvoří rodinu? Ø Obvyklé pojetí: rodiče s vlastními dětmi ve dvou (někdy i více) generacích Ø Mnohé výjimky: odlišná hlediska teoretická – sociologická, demografická, kulturní, právní atd. , i praktická – neúplná rodina, rodina s adopcí či pěstounstvím, rodina s novým partnerem biologického rodiče… Ø V rodinné psychologii a rodinné terapii: „Jádrová rodina“ – rodiče a děti jako výše, s doplněním „žijící spolu“. „Rozšířená rodina“ – jádrová rodina + navíc ti příbuzní či spříznění, kteří v ní a s ní v současnosti nežijí, avšak jsou v ní vnímáni jako stále s ní těsnými osobními vazbami spjatí a život jejích členů v něčem významně ovlivňují.

Ú č e l r o d i n y Účelem rodiny je v dostatečné míře a kvalitě naplňovat vzájemné potřeby všech svých členů Ø Mnohé lidské potřeby jsou naplňovány mimo rodinu. Ø Potřeby naplňované rodinou a v rodině však patří k nejdůležitějším pro zdravé přežití a zdravý vývoj člověka. Ø Týkají se základních funkcí rodiny: - materiálně-ekonomické; - rozmnožovací; - socializačně-vývojové; - citově podpůrné. Ø Ačkoli tyto potřeby mohou být částečně uspokojovány i mimo rodinu, rodina je zdaleka nejdůležitějším a někdy nenahraditelným zdrojem jejich naplňování.

Úrovně psychologického popisu rodiny v Rodinná dynamika, tj. vzorce typických interakcí, které v ní probíhají v Rodinná struktura, tj. přetrvávající vlastnosti rodinných vztahů, které usměrňují rodinnou dynamiku v Rodinný vývoj, tj. změny v rodinné struktuře jejím přizpůsobováním změnám ve složení rodiny, v jejích zdrojích, v potřebách a schopnostech jejích členů Různé teoretické přístupy k rodinné psychologii, rodinné diagnostice a rodinné terapii se také liší tím, zda přímým terčem jejich zacílení je dynamika, nebo struktura, nebo vývoj rodiny.

Rodinná diagnóza Různá teoretická pojetí nabízejí mnohá diagnostická označení pro rodinné poruchy. Žádná soustava pojmů pro diagnostiku rodinné patologie však není všeobecně přijímaná. v “Diagnóza“ = pracovní hypotéza o tom, co a jak v rodinném dění a rodinných vztazích přítomnou dysfunkci pravděpodobně vyvolává. Tato hypotéza je v průběhu rodinné terapie postupně ověřována a upravována na základě získávané zkušenosti nashromážděné během léčby.

Rodinná diagnostika Ø Nepřímé zdroje: škola, sociální pracovníci, lékaři, poradci. . . – odborníci nebo instituce, kteří znají rodinnou situaci z nějakého důležitého pohledu a poskytnou o ní informace či zprávy Ø Individuální rozhovory a diagnostické testy: subjektivně, objektivně a projektivně získávané údaje poskytující poznatky o rodině „zevnitř“, od jejích jednotlivých členů ve vzájemném porovnání Ø Přímé pozorování spontánní nebo záměrně vyvolané rodinné interakce a jejích výsledků - V rodinném rozhovoru, např. při odpovídání na diagnosticky cílené otázky, při plnění diagnostických společných úkolů či cvičení v komunikaci a v řešení rodinných problémů - V experimentálních úkolech, např. znázornit scénu ze života rodiny Ø Zprávy o plnění domácích úkolů: jak to probíhalo, co se jak dařilo, jaký byl výsledek, jaké z toho vyplývají další terapeutické úkoly

FAST – Family System Test

FAST – Family System Test T. M. Gering, I. L. Wyler Test rodinného systému je metoda kvantitativního měření rodinných vztahů, které jsou znázorněny na ploše rozdělené na 81 čtvercových políček. V nich jsou rozmístěny figurky odlišené podle pohlaví s body představujícími oči, s možností podložit je kostičkami různé velikosti a tím je rozlišit i velikostí. Této metody rozmístění figurek se užívá pro kvantitativní a kvalitativní rozbor vztahových struktur. Byla vytvořena k hodnocení soudržnosti a hierarchie v rodině a v jejích součástech v různě stanovených situacích. Soudržnost je vyjádřena vzdálenostmi mezi figurkami na ploše. Hierarchie je představována rozdíly ve výšce figurek dosaženými jejich podkládáním kostkami. Test je využitelný různými způsoby v klinické a výzkumné práci s jednotlivci a s rodinami. Testový úkol je přiměřený osobám přibližně od šesti let výše.

Test začarované rodiny

Kresba začarované rodiny Projektivní zkoušky užívající obrázků, kreseb, figurek, vyprávění a znázorňování dění v prostoru a v čase umožnují dětem, popřípadě i dospělým, vyjádřit symbolicky své vnímání a citové prožívání povahy osob a vzájemných vztahů v rodině. Patří k nim i „Kresba začarované rodiny“. Dítě je vybídnuto, aby si představilo, že nějaký kouzelník začaroval všechny členy rodiny do zvířat (popřípadě i do jiných objektů) a aby v té „začarované“ podobě svou rodinu nakreslilo. Potom se s využitím následného rozhovoru s autorem o jeho kresbě a o významu jejích různých prvků a znaků interpretuje obsah i forma kresby, které poukazují svým vědomě i mimovědomě – projektivně vyjádřeným obsahem na podpůrné, konfliktní a jiné významné vztahy a situace v rodině z pohledu jejího autora. Ten svým výtvorem poskytuje spolu s jejich vědomě znázorněným vnímáním i mimovědomě – projektivně ztvárněné prožívání a poukazuje na pro sebe „klíčová témata“ ve způsobech vzájemného vztahování a chování členů své

Stavba scény ze života rodiny

Scénotest G. von Scénotestu se užívá k rychlému zjištění především Staabsové citových problémů dětí v rodině. Je to projektivní nástroj užívaný k diagnostickým i terapeutickým účelům k získání vhledu do záležitostí, které může mít dítě i vytěsněné, může si je uvědomovat ale nechce je sdělit, nebo není schopno je vyjádřit. Důvodem může být citovým nebo fyzickým týráním vyvolaná úzkost, popřípadě jiné vnitřní zábrany nebo vnější překážky ve volném projevení toho, jak dítě situaci v rodině prožívá. Tento test má standardizovanou podobu. Sestává z lidských figurek různé velikosti, pohlaví a zřejmého věku, které lze v kloubech ohýbat a různě nastavovat, a z vybraného souboru dalších stavebních prvků: zvířat, stromů, symbolických bytostí a předmětů z běžného života. Scénotest vzbuzuje přirozenou hravost, umožňuje vyjádřit nevědomé prožitkové obsahy nestresujícím způsobem. Velké množství poskytnutých různých herních prvků dává vyšetřovanému dítěti příležitost k vybavení a symbolickému

Rodinná interakce Způsoby vzájemného prožívání a chování v rodině q Typické interakční vzorce: V určitých situacích se opakovaně vyskytující pro ně příznačné sledy („vzorce“) vzájemného prožívání a chování: Jak ve kterých přitom kdo co prožívá, sdílí s druhými, co kdo komu dělá? Ø Jak se členové rodiny k sobě chovají, když se jich něco v rodinném dění „dotkne“, když jim o něco jde? Ø Jak si kdy a o čem vůbec navzájem vyjadřují svá přání, city, myšlenky? Co si naopak v rodině nesdělují? Ø Jak jednotliví členové přijímají jaká vyjádření od druhých? Ø Jak se v rodině činí rozhodnutí, jak se tam uplatňuje autorita a moc? Ø Jak to vše probíhá v běžných situacích a jak v tísni popř. v

Komunikace a porozumění v rodině Čtyři stránky významu sdělení V Ě C N Ý O B S A H MLUVČÍ „ZDROJ“ S P E R O B J E E - V SDĚLENÍ V Ý Z V A POSLUCHAČ „PŘÍJEMCE“ V Z T A H Každé sdělení může být zamýšleno a vnímáno jako 1) věcná informace o něčem; 2) projev vlastního stavu, „sebeukázání“; 3) vyjádření osobního vztahu k příjemci; 4) výzva k nějakému činu. Ne vždy jsou zamýšleny a ne vždy jsou vnímány všechny

Homeostatická rovnováha v rodinné soustavě Ø Rodina je pojímána jako živá soustava, tzn. že změna vyvolaná v jedné její části ovlivní ostatní části jejího celku. Ø Probíhá-li v ní vzájemné uspokojování potřeb jejích členů ve vzájemné vyváženosti, je to chápáno jako obnovování stavu zdravé „rovnováhy“ v ní. Ø Nastává-li v tom podstatná nevyváženost, tj. nerovnováha, kterou se již nedaří vyrovnat normálními homeostatickými pochody v rodinné soustavě, vytvoří si rodina jiný vyvážený stav svého fungování, „patologickou rovnováhu“. Ø Příklady: - Onemocnění jednoho člena rodiny mu může získat jinak odpírané city či péči jiného či jiných a jim dát jinak odpíranou možnost mu je projevit.

Patologická rovnováha v rodinné soustavě Ø Patologické homeostatické vyvažování nesrovnalostí mezi tím, co je na jedné straně vyžadováno a co je na druhé straně poskytováno jednotlivým členům či součástem rodiny, mívá podobu buď otevřeného boje, nebo skrytého vynahrazování si nepřímými způsoby, obsahujícími nejčastěji individuální nebo vztahovou dysfunkci, např. klinické onemocnění nebo poruchu chování, jejichž psychologický účinek na druhé nějak tento nepoměr „napravuje“. Ø To dočasně přítomnou situaci v rodině vyrovnává. V déledobém vývoji to však celkový stav pro většinu členů rodiny zhoršuje, takže rodinná soustava potřebuje postupně stále více patologického vyrovnávání již tak narušených vztahů a interakci v sobě a/nebo vůči okolnímu světu. Tím vzniká postupně stále více škod a rodinná dysfunkce se zvýrazňuje a pevněji ustavuje ve způsobu rodinného soužití.

Homeostatická funkce onemocnění v rodině Příklad: “TRIANGULACE“ − + STRES Obávaný neřešený konflikt ÚLEV A − OMusíme pečovat o nemocné dítě!M + Teď není čas na spory! Buď na MÉ straně! − + Buď na MÉ straně! − D Astmatický záchvat + Teď není čas na spory!

Rodinná struktura Vzájemné vztahy, role a pravidla rodinného soužití. Jak jsou v rodině uspořádány trvalejší vzájemné vztahy? Ø Jaké postavení a roli kdo vůči komu má, jak to usměrňuje rodinnou interakci? Jak se rodina psychologicky „rozhraničuje“ uvnitř – kdo kam a ke komu patří a kudy a jak důrazně se rodina dělí na takové části? Ø Jak jsou vnitřní i vnější „hranice rodiny“ propustné pro přímou komunikaci a jak jsou přizpůsobivé pro náročné situace? Ø Jaké úlohy rodina přisuzuje členům svých rozhraničených částí a jak to přispívá k dobré funkci rodiny nebo k jejímu selhávání?

Hlavní dva rozměry rodinných vztahů CITOVÁ VAZBA a MÍRA ŘÍZENÍ PŘÍSNOST CITOVÁ BLÍZKOST CITOVÁ ODDÁLENOST VOLNOST

Zdravý a nezdravý průběh vývoje v rodině V řadě hlavních úkolů svého vývoje může rodina zdárně obstát, nebo více či méně selhat. Ø Vývojové selhání rodiny, které není včas a v dostatečné míře vyrovnáno, vede k ustavení porušené rodinné struktury a interakce se sklonem tuto poruchu stále více prohlubovat i neúspěšnými pokusy o její překonání. Ø Vývojově porušená – vztahově a interakčně „nemocná“ rodina působí frustrací či deprivací svých členů v jejich životních potřebách nadměrnou zátěží na funkce jejich soužití i jejich individuálního stavu. Ø Toto přetížení často vede ke vztahovému pokřivení či rozpadu rodinného soužití nebo i k onemocnění některého člena rodiny – jejího „identifikovaného Ø

Rodinný vývoj Etapy na cestě rodiny životem 1. „Známost před sňatkem“: Vzájemné poznávání, připoutávání k partnerovi a odpoutávání od původní rodiny, rozhodnutí o vůli žít s ním v rodině. 2. „Partnerství ve dvou“: Slaďování dvou životů a zvyklostí, utváření vzájemného vztahu a přetváření vztahů navenek. 3. „Rození, přijímání a výchova dětí“: Příchod nově narozených členů do rodiny, nové přizpůsobování se navzájem, jejich vyspívání, růst a osvojování způsobů, jak žít, úkoly rodičovské péče a výchovy. 4. „Osamostatňování a odcházení dětí“: Vztahové a praktické odpoutávání dětí, změna vztahu rodič-dítě na dospělý-dospělý, přebírání volby a odpovědnosti za vlastní život a za svá rozhodnutí, odchody do světa a vstupování do nových blízkých vztahů a závazků. 5. „Život v prázdném hnízdě“: Soužití rodičů bez dětí, znovuutváření párového vztahu a změna vztahu

Postup v rodinné terapii v Vyjednávání o rodinné terapii a o předkládaném problému v Explorace rodiny ve zvolených sestavách účastníků terapie: - rozvíjení interakce a vztahu s rodinou - diagnostické postupy s rodinou v Terapeutické vstupy a zásahy a odezvy rodiny na ně: - různé způsoby odporování a setrvávání u dosavadního - změny v rodině: pokusy, zdary a nezdary, vyrovnávání s nimi v Pozorované proměny struktury a funkce rodiny: - výsledky změn a jejich hodnocení - jsou-li příznivé, upevňování a pokračování započatým směrem - jsou-li nepříznivé, změna v terapeutické strategii

Indikace rodinné terapie Hlavní indikací rodinné diagnostiky a léčby je podložená domněnka, že zjevná porucha slouží homeostatickému účelu v rodinné dynamice uspokojování vzájemných potřeb. Její výskyt je signálem frustrace, překážky či utrpení v rodině a slouží jako způsob jejich sdělování – „volání o pomoc“; zároveň však nějakým způsobem, i když v posledku se škodlivými následky, slouží jako prostředek, jak se s nimi vyrovnávat, jako způsob patologického a patogenního řešení přítomného problému. Nositel zjevného příznaku – „identifikovaný pacient“ v rodině je tak na jedné straně „obětí“ rodinné dysfunkce a zároveň jejím velice mocně působícím „agentem“ – činitelem a podílníkem. Většina tohoto svými účinky homeostatického dění probíhá na nevědomé úrovni a lze je rozpoznat pouze porovnáváním jeho pozorovaných podmínek v rodinné situaci, v postavení jednotlivců a v jejich vzájemných vztazích a působení, s jeho zjevnými účinky v prožívání a chování členů rodiny, v motivačně působivých událostech

Podmínky pro účelné uplatnění rodinné terapie Ø Je problém zralý pro terapeutické řešení? Nakolik je pro rodinu naléhavé, aby „podstoupila“ léčbu s veškerými k ní patřícími útrapami a náklady? Ø Jak jsou jednotliví členové rodiny motivováni, aby podstoupili námahu a strasti, které vyžaduje spolupráce při zavádění změn ve způsobech, jak v rodině žijí a jak si tam počínají? Ø Jsou členové rodiny rozumově, vzdělanostně, kulturně atp. způsobilí spolupracovat v indikované metodě léčby? Ø Je rodina jako celek schopna plnit praktické nároky indikovaného způsobu léčby na potřebný kontakt v čase a v prostoru, který si vyžaduje její realizace? Ø Je terapeut schopen účinně pracovat s touto konkrétní rodinou, s jejím konkrétním problémem a s indikovanou metodou léčby?

Relativní kontraindikace rodinné terapie Kontraindikace užití rodinné terapie jako hlavní či jediné metody léčby závisí na konkrétních okolnostech. Někdy její uplatnění vylučují, jindy je možno překonat je dostupnými opatřeními přípravě na terapeutickou práci s rodinou a při volbě jejího praktického provádění. Často k nim patří: Ø Vzájemná nedostupnost členů rodiny a vhodného terapeuta pro kontakt v takové míře, že to brání soustavné průběžné spolupráci. Ø Nezpůsobilost rodiny k požadované komunikaci a spolupráci, např. lhaní jako „životní styl“ rodiny; nepřekonatelné předsudky v rodině proti zasahování zvenčí; rodina již neschopná vzájemných citových vztahů. Ø Typ poruchy, který svou povahou vyžaduje bezprostředně jiný druh opatření nebo terapie, který zároveň vylučuje provádění rodinné léčby, např. akutní psychotický stav u člena rodiny, somaticky kritický stav u pacienta s psychosomatickým onemocněním, aktuální výskyt násilí mezi členy rodiny atp. Ø Představuje-li pravděpodobný následek jinak úspěšné rodinné terapie pro rodinu větší ohrožení, pokračování současné dysfunkce; např. odhalení společensky ničivého tajemství v rodině, nebo jiné nepříznivé

Vedení a průběh rodinné terapie Ø Rodinná terapie je obvykle krátkodobou psychoterapií, trvá od jednorázové intervence v 1 až 5 setkáních po systematickou spolupráci trvající 1 až dva roky. . Ø Členové rodiny se setkávají s terapeutem většinou jednou za jeden až dva týdny, v krizových situacích častěji, před ukončením léčby v postupně delších časových odstupech. Ø Terapeut si při vedení léčby počíná zpravidla aktivněji, způsob jeho práce se blíží režírování terapeutického dění. Ø Časový průběh a obsah rodinné terapie bývá v různých případech značně odlišný v závislosti na problémech rodiny, na dostupnosti způsobů terapeutické práce a na užité metodě. Obvykle však obsahuje čtyři důležité kroky: (1) zahájení léčby, (2) řešení rodinných konfliktů, (3) změny v životě rodiny, (4) ukončení léčby.

Zahájení rodinné terapie Návrh užít rodinné terapie nejčastěji vychází od terapeuta. Typické námitky proti práci s celou rodinou ze strany jejích členů bývají: § Proč my? On/ona je nemocný/á, ale my přece ne. § Chcete říci, že jsme jeho/její nemoc nějak způsobili/zavinili my? § On/ona/oni stejně nepřijdou. § Co říci, abychom získali členy rodiny ke spolupráci na terapii? Nemůžeme trávit čas léčením, které nepotřebujeme. Ø Udělali jste to nejlepší, co jste mohli, že jste k nám přišli. Správně jste odhadli, že jenom sami mu/jí nemůžete pomoci. Ale aby se to podařilo, také já potřebuji vaši pomoc. Vy ho/ji znáte mnohem lépe než já a víte, co potřebuje a co dokáže. Jste ochotni pomoci své(mu). . . tím, že se se mnou také sejdete. . . Ø. . . aspoň třikrát (čtyřikrát, pětkrát), a pak uvidíme a rozhodneme se společně, jak nejlépe pokračovat dál?

Řešení rodinných konfliktů Nezdary rodiny v uspokojování potřeb svých členů vyvolávají konflikty. Patologické příznaky u identifikovaného pacienta slouží jako nouzové řešení či regulace takových konfliktů, aby nepropukly otevřeně. Proto je podstatnou součástí léčby, aby Ø skryté konflikty byly v ochranném ovzduší terapeutického setkání rozpoznány a ukázány; Ø členové rodiny byli dovedeni k jejich uznání, přijetí, a vynaložení snahy k jejich přímému vyřešení v těch vztazích, v nichž vznikly; tím se rodina osvobozuje od nutnosti řešit je patologickým způsobem zdravotní nebo vztahové poruchy, často na úkor někoho, kdo na konfliktu není přímo zúčastněn Ø účastníci konfliktu dostali nezbytné vedení a podporu k tomu, aby sebrali odvahu vystavit se dosud obávané konfrontaci svých vzájemných potřeb a požadavků a aby si osvojili osobní a interpersonální dovednosti potřebné k docílení všem zúčastněným prospěšného řešení; Ø terapeuticky vypracované postoje a způsoby řešení konfliktů byly

Navozování změn v rodinném soužití Obnovit úspěšné rodinné soužití často vyžaduje změny v trvalejších způsobech rodinné organizace – v „rodinné struktuře“ – současně se změnami v přechodných způsobech vzájemné interakce – v „rodinné dynamice“. Jen takové změny umožní rodině lépe se vyrovnávat se vznikajícími konflikty a předcházet dalším selháním v důsledku porušených vztahů v rodině. V tomto ohledu bývají cílem léčby nejčastěji tyto změny: Ø Změna v rodinou přisouzených postaveních, rolích a moci jejím jednotlivým členům. Jsou-li jim přisouzeny nepatřičně, vede to ke vzniku problémů. Ø Změna v uplatňování nevyhovujících pravidel a hodnot v životě rodiny. Iracionálně motivované nevhodné představy, jak má vypadat soužití v „dobré rodině“ – „rodinné mýty“, které jsou členům rodiny vnucovány jako „samozřejmé normy rodinného života“, vedou k selhávání a ke konfliktům, vyvolávají zklamání, vzájemné obviňování, nerealistické požadavky na sebe a na druhé, zbytečné city viny a zbytečné vzájemné trestání.

Ukončení rodinné terapie V průběhu rodinné terapie se rodina stává závislou na terapeutovi a jeho/jejím vedení. To činí terapeuta potřebnou oporou pro ni a umožňuje mu to vznášet náročné požadavky na jejich spolupráci. Cílem terapie však je ukončit tuto závislost, jakmile jsou současné problémy v podstatě vyřešeny a členové rodiny si osvojili vhodnější postoje a účinnější dovednosti ke zvládání svých problémů v budoucnu. Ø Čas ukončení je volen v závislosti na docílených výsledcích. Předčasné ukončení ohrožuje dosud neustálené nové uspořádání rodinného soužití a nese s sebou riziko, že rodina bude ve stresu regredovat k dřívějším patogenním způsobům uspořádání vzájemných vztahů a chování. Ø Protahování léčby ze strany rodiny odráží skutečnost, že byl zanedbán cíl dovést rodinu k větší samostatnosti. Je proto na místě vést terapii od samého počátku s ohledem na její předjímané skončení. Ø Rodinu je třeba upozornit na blížící se čas ukončení léčby a je potřeba to s ní projednat.

Přístupy v rodinné terapii Rodinná terapie spočívá v soustavném vyvolávání změn ve vzájemném prožívání a chování členů rodiny, ve způsobech jejich interakce, v uspořádání rodinného soužití ve vzájemných vztazích, postaveních, rolích a pravidlech. Tyto změny umožňují rodině překonat individuální a rodinnou dysfunkci, lépe zvládat překážky v jejích vývojových pokrocích a vytvořit si nové, zdravější a prospěšnější způsoby rodinného soužití. Při pohledu na volby bezprostředních záměrů a cílů užívaných diagnostických a terapeutických zásahů lze v rodinné terapii vytknout několik různých celkových strategií. Jako příklady lze uvést nejobecnější uváděné rodinněterapeutické přístupy, i když žádný z nich se ve své praxi ve skutečnosti neomezuje pouze na strategii, ke které se „oficiálně“ hlásí.

Zacílení různých rodinněterapeutických strategií Různé strategie rodinné terapie lze odlišit podle úrovně popisu rodinného života, na niž jsou především zacíleny. Souhrnně je lze uspořádat a představit příklady jednotlivých rodinněterapeutických „škol“: q RODINNÁ DYNAMIKA – INTERAKČNÍ VZORCE: - Ve vzájemném CHOVÁNÍ: Behaviorální rodinné terapie - Ve vzájemném PROŽÍVÁNÍ: Experienciální rodinné terapie q RODINNÁ STRUKTURA – VZTAHOVÉ VZORCE: - V konkrétních VZTAZÍCH: Strukturní rodinná terapie - V abstraktních PRAVIDLECH: Racionální rodinné terapie q RODINNÝ VÝVOJ – STRUKTURNÍ PŘIZPŮSOBENÍ:

Behaviorální rodinné terapie (např. Patterson, Liberman. . . ) v Hlavní zacílení: Změny ve vzájemném chování a rozvíjení sociálních dovedností potřebných pro úspěšnou funkci rodinného soužití v Typické metody: osvojování účinnějších způsobů chování, zvláště využívající zvláště - změny ve vzorcích zpevňování poruchového chování / symptomů - změny způsobů chování nápodobou a pozorováním chování - nácviku behaviorálních dovedností v komunikaci a společném

Funkční analýza poruchového chování užívaná v behaviorální rodinné terapii PODNĚTOVÁ SITUACE OSOBA „SPOUŠTĚČ“: KDO JE TÍM CO SE DĚJE? OVLIVNĚN? KDY? KDE? JAK? JAKÉ MÁ S KÝM ČI BEZ VLASTNOSTI, NAČ KOHO? V JAKÉ JE CITLIVÝ? JAKÝM SITUACI? ZPŮSOBEM TO MŮŽE ZVLÁDAT? DYSFUNKČNÍ ODEZVA NÁSLEDKY CO PŘESNĚ SE PAK STANE? JAKÉ CHOVÁNÍ BY MÍSTO TOHO BYLO V TÉTO SITUACI ŽÁDOUCÍ? KÝM A JAK MŮŽE BÝT TOTO CHOVÁNÍ ODMĚŇOVÁNO? JAK TO ZMĚNIT NA VYHASÍNÁNÍ? + 0 – ODUČIT“ JEDINCE NEZDRAVÉ ODEZVĚ A JAK HO MÍSTO TOHO „NA RAVÉ? TENTO PROCES V RODINĚ SESTÁVÁ Z NAVOZOVÁNÍ ZMĚN V ÁJEMNÉM CHOVÁNÍ – VE VYVOLÁVÁNÍ ODEZEV, V REAGOVÁNÍ NA N VE ZPEVŇOVÁNÍ ŽÁDOUCÍCH A VE VYHASÍNÁNÍ NEŽÁDOUCÍCH.

Experienciální rodinné terapie (např. Satirová, Kempler. . . ) v Hlavní zacílení: Náprava komunikace a sdílení citů a potřeb, budování důvěry, blízkosti, respektu vůči sobě a druhým v Typické metody: učení se komunikovat otevřeně a pravdivě, budování vzájemné důvěry a odvahy k projevům citů, využívající zvláště: - uvědomování a projevování pozitivních citů a potřeb u sebe a u druhých členů rodiny - přijímání odlišností a jedinečnosti jako přirozených a obohacujících vzájemné vztahy a soužití

Cíl experienciální rodinné terapie q V. Satirová – „satirovská rodinná terapie“: „Rodina je vyproštěna ze své patologie, když každý v terapii umí užít první osoby „já“ následované aktivním slovesem a přímým předmětem. “ Kongruentní jedinec se chová tak, že jeho vnější projev je v souladu s jeho nitrem. … Pouze postoj a projev kongruence může realisticky vyřešit problém v rodině. q W. Kempler – „tvarová rodinná terapie“: Nástrojem uzavírání konfliktních neukončených záležitostí je „úplné sdělení“. Vyjadřuje všechny tři součásti, které prožívání v konfliktu

Strukturní rodinná terapie (např. Minuchin, Montalvo. . . ) v Hlavní zacílení: Přestavba dysfunkčních rodinných vztahů a interakčních vzorců na zdravé v Typické metody: Zkoumání nových způsobů vzájemného vztahování zacílených na nápravu uspořádání rodinného soužití a funkcí, využívající zvláště - terapeutova spojování s rodinou a přizpůsobení jeho chování stylu rodiny - zkoumání povahy a funkce hranic rodinných subsystémů, mocenských hierarchií a dysfunkčních pozic a rolí v nich - terapeutovo střídavé připojování ke členům rodiny či jejím

Rodinný systém a jeho subsystémy PRARODIČOVSKÝ BO Pm O SUBSYSTÉM Pž M PARTNERSKÝ SUBSYSTÉM RODIČOVSKÝ SUBSYSTÉM SA SOUROZENECKÝ SC DC SUBSYSTÉM ADOLESCENTNÍ SUBSYSTÉM

Mapové značky hlavních vztahů v rodině užívané ve strukturní rodinné diagnostice a) HRANICE: JASNÉ PROSTUPN É STRNULÉ NEPROSTUPN É b) VAZBY: SPOJENECT VÍ SPOLEČNÝ POSTUP KONFLIKT ZTOTOŽNĚNÍ NEURČI TÉ PROPLETEN É OKLIKA NADMĚRNÁ VAZBA KOALICE PROTI. . . ŘEŠENÍ KONFLIKTU OKLIKOU TRIANGULACE

Průběh léčebné změny rodinné struktury Od poruchového rozštěpení rodiny na koalici dospívajícího syna s matkou proti izolovanému otci terapeut svými zásahy postupně vyvolává přestavbu skladby rodinných vztahů na zdravou, odpovídající vývojovému období

Racionální rodinné terapie (např. Ellis, Bandura. . . ) v Hlavní zacílení: Odkrývání a přepracovávání iracionálních myšlenek a pravidel, které vedou k rodinné dysfunkci v různých oblastech vzájemného soužití členů rodiny v Typické metody: Zkoumání patogenních představ, pravidel a „mýtů“ o správném způsobu rodinného života, zpochybňování jejich platnosti racionálními a empirickými argumenty a pomáhání rodině přepracovat je na realistické s využitím zvláště - rodinných diskusí o tom, co je v této rodině vědomě nebo bezděčně vnímáno jako pro rodinné soužití správné a nesprávné - poukazování na iracionální povahu rozpoznaných dysfunkčních pravidel předepisujících způsoby chování a prožívání v rodině

Ideová struktura rodiny Vyslovená i nevyslovená pravidla rodinného života Představy a hodnocení, jaké má rodina správně žít: - jsou pro rodinné soužití nezbytná; - zastává je jeden či více členů rodiny společně; - jsou někdy uvědomována, někdy se uplatňují nevědomky; - mohou být prospěšná, nebo škodlivá, svým obsahem a rozsahem; - mohou přispívat k jednotě rodiny, nebo ke konfliktům v ní; - mohou pocházet od členů dané rodiny, nebo být do ní přenesena; Nesnáze vznikají nabývají povahy nevyřčené partnerské či rodinné úmluvy, -- s jejich odkrytím, uznáním, popř. ochotou k přezkoumání a kdo je ke změně; - čím komu povinován a nač má od koho nárok. s řešením jejich rozpornosti s jinými pravidly a s realitou, do níž vnášejí

Iracionalita rodinných pravidel Diagnostikování a přestavba „rodinných mýtů“ Příklady iracionálních požadavků XXX BÝT SPOLU STÁLE NAPROSTO ŠŤASTNI XXX VŽDY NAJÍT PŘÍČINU A VINÍKA XXX VŠECHNO DĚLAT SPOLEČNĚ BÝT VŽDY VE VŠEM NAPROSTO UPŘÍMNÝ XXX XXX VŽDY VYCÍTIT, CO DRUHÝ POTŘEBUJE ZMĚNIT SE PODLE PŘÁNÍ PARTNERA XXX

Psychoanalytické rodinné terapie (např. Ackermann, Boszormenyi-Nagy. . . ) v Hlavní zacílení: Oproštění členů rodiny od nevědomých omezení ve vzájemné interakci na základě správného vnímání současné reality namísto nevědomých představ o ní přenášených z minulých rodinných vztahů v Typické metody: Rozbor a propracování nevědomých představ – „projektivních systémů“ rodinného soužití přenesených do rodiny z dřívějška – zpravidla zkušeností současných rodičů z jejich původních rodin – na úkor realistického vnímání současných vztahů, s využitím zvláště - empatického, byť „terapeuticky neutrálního“ naslouchání a rozpoznávání znaků zkresleného kontaktu s realitou současné rodiny - interpretování rozpoznaných přenosů a obranných reakcí

Strategické / Systemické rodinné terapie (např. Haley, Watzlawick, Selvini-Palazzoli, Tomm . . . ) v Hlavní zacílení: Změna vzorců komunikace, chápání a ovládání v rodinné soustavě ku pomoci jejím členům, aby se dopracovali prospěšnějšího způsobu svého soužití v Typické metody: Změna významu a tím i vlivu dosud dysfunkčně působících událostí, interakcí a myšlenek v současném životě rodiny, s využitím zvláště - pozorování rodinných interakcí ve vztahu k předkládanému problému - ukládání (často paradoxních) příkazů rodině ke změně jejích obvyklých, avšak patogenních způsobů vnímání, myšlení, cítění a jednání - pomoc rodině přizpůsobit se vývojovému stadiu, které jí

Studijní prameny k rodinné psychoterapii Základní: v Přednáška „Rodinná psychoterapie“ v rámci předmětu „Základy psychoterapie“ v současném akademickém roce PVŠPS. § Langmeier, J. , Balcar, K. , Špitz, J. Dětská psychoterapie. 2. vyd. Praha: Portál, 2000, kap. 9 až 13. § Balcar, K. Rodinná psychoterapie s dětmi. In: Říčan, P. , Krejčířová, D. a kol. Dětská klinická psychologie. 4. vyd. Praha: Grada 2006, kap. 22. 4. 3. Rozšiřující: § Gjuričová, Š. , Kubička, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009. § Trapková, L. , Chvála, V. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Rodina jako sociální děloha. Praha: Portál, 2009. § Rieger, Z. , Vyhnálková, H. Ostrov rodiny. Hradec Králové:

Na cestu. . . přání, ať se vám daří dobře zvládat všechna úskalí osobního i rodinného života v tomto světě! K. B. , vyzkum@pvsps. cz