Jaroslav Seifert esk bsnk spisovatel novin a pekladatel

Jaroslav Seifert český básník, spisovatel, novinář a překladatel se narodil 23. 9. 1901 v chudé rodině v Praze na Žižkově. Začal studovat na žižkovském gymnáziu, potom přešel do vinohradského, avšak ani tady nedospěl k maturitě. Ze školy odešel a v roce 1921 se rozhodl pro práci žurnalisty. Jaroslav Seifert viděl zpočátku východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí. V roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ, byl z KSČ vyloučen a nikdy už se tam nevrátil (na rozdíl od jiných). V televizním vysílání v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa. V letech 1969 - 70 byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Podepsal i Chartu 77. Nejvyššího ocenění jeho díla se mu dostalo 2 roky před koncem jeho života. Dne 11. října 1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu,

Do poezie vstoupil s vlnou proletářské literatury po 1. světové válce Město v slzách – 1921 přináší básnikovu představu revoluce Samá láska – 1923 přechod od proletářské poezie k poetismu Na vlnách TSF -1925 Telegraphie sans fil - bezdrátová telegrafie, sbírka je od roku 1938 vydávána pod názvem Svatební cesta. Je to lyrický deník z cesty do Francie. Slavík zpívá špatně -1926 básně přinášejí určité zvážnění Poštovní holub -1929 sbírka směřuje k písňové zkratce Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení: Jablko z klína - 1933 Ruce Venušiny - 1936 Jaro sbohem - 1937 Osm dní - 1937 - reakce na smrt T. G. Masaryka Zhasněte světla – 1938 vyjadřuje vztah k ohrožené vlasti v roce 1938

V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby - obraz národní kultury, historie, domova: Vějíř – 1940 věnováno Boženě Němcové Světem oděni - 1940 Kamenný most – 1944 První poválečné sbírky: Přilba z hlíny – 1945 verše z let 1937 - 45 a verše z Pražského povstání Píseň o Viktorce – 1950 spojení osudů Viktorky a uznávané spisovatelky B. Němcové Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy Šel malíř chudě do světa - 1949 Chlapec a hvězdy - 1956 Maminka - 1954, sbírka obsahuje melodické básně plné lásky a vzpomínek na dětství Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil v posledních letech ve sbírkách: Koncert na ostrově - 1965 Odlévání zvonů - 1967 Halleyova kometa - 1967 Deštník z Piccadilly - vydáno v Mnichově 1979 Morový sloup - vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977 Býti básníkem - 1983

Próza: Hvězdy nad Rajskou zahradou - 1929 Všechny krásy světa - vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981 Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností Apollinaire , Verlaine - Píseň písní.

Moje nejmilejší sbírka v různém vydání

ze sbírky Maminka Až, chlapečku, zavřeš víčka, vyskočíš si na koníčka. A koníček spí. Jiskry prší od podkůvek, pojedeš s ním do borůvek. A borůvky spí. Na louce je plno květin, pojedeš s ním do kopretin. Kopretinky spí. Krásná panna drží vlečku, sbírá si je do džbánečku. A džbáneček spí. Pojedeš s ním k černé skále po silnici u maštale. Černá skála spí. A pod skálou voda hučí, vezmu tě zas do náručí. A chlapeček spí.

Už vím, dám dopis na zrcadlo či do košíčku na šití, však žel dosud mě nenapadlo co psát, jak dopis začíti. štěstí zdraví – po t se píše ě – a zdraví – a pak selhává už nadobro má fantazie, tak přízemní a kulhavá. Maminko moje milovaná, a v zubech konec násadky, přemýšlím; stránka nenapsaná čeká a čeká na řádky. A trhám papír, muchlaje ho - maminka stojí nad válem a chystá něco voňavého – tu v odhodlání zoufalém Přeji Ti dnes v den Tvého svátku - ve slově Tvého velké Té no vida, už mám druhou řádku a pokračuji ve větě: přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, očima mlčky ptá se mě. Pak zamoučené ruce obě zvedly mě rychle se země.

Zrcátko v zlatém oválu ztrácelo stříbro pomalu, až bylo nakonec slepé. Půl života snad bez mála maminka se v něm česala. Kdys ukazovalo lépe. U okna visí na skobě, dívá se po mně, po tobě, proč by se neusmívalo? Maminka byla veselá a žádné vrásky neměla, a když, tak určitě málo. Odvíjejíc pak s hřebene truchlivou kořist plamene, v chomáček vlasy stočí. Když pak jej hodí do dvířek, vidím na skráních vějířek a drobné vrásky kol očí. Čas utíká, je šedivá, už na sebe se nedívá a zvyká na samotu. Když někdo klepe na dveře, přijde v klotové zástěře, v té černé zástěře z klotu. A zpívává si nad mlýnkem valčíky, které s tatínkem tančila šťastná snad trochu. Když vzpomíná si na mládí, letmo jen okem zavadí o jeho třpytivou plochu. Pak rám se zkroutil; jeho sklo nejdřív jen lehce naprasklo, plíseň v něm cizopasí. Posléze prasklo vejpůlky a maminka své drdůlky pak v rozbitém česala si. Vcházím. Dnes nemám odvahu, nikdo nestojí na prahu, nikdo mi nestiskne dlaně. A rozhlížím se zmateně, zrcadlo visí na stěně. Pro slzy nevidím na ně.

Janina Svobodová červenec 1985 V knihovně mám knížku malou, kolik lidí miluje ty verše ani nevíte. Verše, které odráží lásku neskonalou, vzpomínky na Vaše dětství pane Seiferte. Znova je čtu, znova je obdivuji. Písmeno s písmenem slovo dává, ze slov vzpomínky vystupují, ze vzpomínek se báseň skládá. V UKOLÉBAVCE, v té něžné básni, sen padá i na má víčka. Na chvíli jsem dítko spící, sedám s Vámi na koníčka. Na chvíli se zasním, jedem´ spolu po silnici. Ze snu cítím vůni květin. Na chvíli jsem dítko spící, jedem´ spolu do kopretin. PRVNÍ DOPIS MAMINCE čtu po sté, možná po tisící. Ten sladký pocit znám, když dítě obejme ruka milující. Ve vzpomínce na MAMINČINO ZRCÁTKO řádky jako kresba promluvily a poslední verše nakrátko oči mé zas´ orosily. KYTIČKU FIALEK dočítám tiše, v krku se všechno svírá. Láska a stesk Vaše verše píše. Smrt je krutá – smrt si nevybírá.

Láska však, zdá se, je smrt v krásné masce. Každá veselá láska je smutná, neboť láska je jako celý svět: je sice hořká, ale sladce chutná. Je-li štěstí žít, snad také není bez užitku sáhnout si na svou smrt. Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen. Ženy jsou běloučký cukr v tom hořkém kafi života.

Karikatura Adolfa Hoffmeistra Jaroslav Seifert, Josef Hora, František Halas, F. X. Šalda, Jindřich Hořejší, Vítězslav Nezval

tovou ramos h C u o t s la s. V

10. 1. 1986 zemřel básník, nositel Nobelovy ceny a signatář Charty 77 Jaroslav Seifert. Kvůli podpisu Charty byl neustále sledován Státní bezpečností a agenti nic neponechali náhodě ani přípravě a vlastním průběhu básníkova pohřbu Snímek je pořízen z unikátní videonahrávky výtvarníka J. P. Krásného zachycuje atmosféru pohřbu Jaroslava Seiferta. Ten hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení se konalo v břevnovském kostele sv. Markéty za účasti stovek statečných lidí, kteří se přišli s básníkem rozloučit i přes vědomí, že všude bude státní bezpečnost.

21. 1. 1986 "Ten pohřeb byl vlastně trojí. První část - státní - se odbývala v Rudolfinu. Nejprve tam byl prostor pro veřejnost. Od velmi časných ranních hodin se před Rudolfinem scházely stovky a tisíce lidí. Disciplinovaně a naprosto tiše čekali v dlouhých frontách, až budou moci v Rudolfinu projít pod pódiem, na kterém byla vystavena Seifertova rakev. Přinášeli tam spousty a spousty květin. I tady samozřejmě velmi bděle dohlížela Státní bezpečnost, především na to, aby se tam neobjevily nějaké květiny se závadnými nápisy. Vzpomínám si například, jak se jeden z příslušníků bezpečnosti vrhl na kytici, na které byl nápis ´Jazzová sekce´. Takže i tady se už snažili vyloučit jakýkoliv náznak odporu nebo opozice. Pak Rudolfinum bezpečnost naprosto vyklidila. To znamená, že vytlačila všechny lidi, prohledali všechny prostory, včetně toalet. Odvedli například jednu velmi starou paní ze Znojma, která se přijela rozloučit se Seifertem. A ani té nedovolili, aby tam zůstala na oficiální část. Pak přijeli státní představitelé a zástupci uměleckých svazů, rodinní příslušníci. A ve zcela zaplněném Rudolfinu proběhla oficiální část rozloučení, všechna ta vystoupení, často velmi trapná. Potom následovala církevní část obřadu v bazilice sv. Markéty na Břevnově. Bazilika se naprosto zaplnila lidmi. Tam už to Státní bezpečnost neměla v takové režii, protože do kostela vpouštěli i lidi, které Státní bezpečnost jistě neviděla ráda. Tam se se Seifertem přišli rozloučit lidé, kterým byl blízký jako básník i jako člověk, jeho čtenáři od těch nejstarších babiček až po mladé studentky. A na závěr proběhl obřad přímo v Kralupech, kde byla Seifertova rakev uložena do země. Tady se zase role St. B projevila velmi silně, protože - a to je ostatně vidět i na fotografiích - tam všude stály špalíry estébáků, kteří hlídali a

V Kralupech básník často pobýval jako malý chlapec u svých prarodičů. Do Kralup nad Vltavou se rád a často vracel po celý svůj život a nakonec zde byl i pohřben V Kralupech - Lobečku byl postaven. Sefertův pomník.

foto a texty: síť internetu verše: Jaroslav Seifert Neodeslané vyznání. . . – vlastní tvorba hudba: Básník od Adventon Za trochu lásky - Vladimír Veit Hvězda - Jaroslav Nohavica © 3. 8. 2009 JS www. jkk. estranky. cz