Enkulturace socializace a morln vvoj Ph Dr Mgr

Enkulturace, socializace a morální vývoj Ph. Dr. Mgr. et Mgr. Filip Dostál

Homo symbolicus – kultura jako lidské specifikum � Symbol – jakýkoliv znak obdařený obecným, či abstraktním významem. Výsledek schopnosti člověka symbolizovat – rozlišovat a zevšeobecňovat � Díky tomu přisuzuje významy a hodnoty � Kulturní vzorec – souvislé vzorce významů a hodnot soubor charakteristik označujících chování lidí specifické pro určitou kulturu � „Kultura je celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojuje jako člen společnosti. “ (E. B. Taylor podle MONTOUSSÉ, REBOUARD, 2005) � „Kultura je celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím enkulturace a socializace předávají dalším generacím. “ (MURPHY, 1998)

� Proces, jehož prostřednictvím si jedinec v průběhu života osvojuje kulturu dané společnosti. � Synonymum socializace � Enkulturace do křesťanských kulturních vzorců není výchova víry! � Podmínka relativně nutná, nikoliv postačující Enkulturace

Vztah víry a církve ke kultuře (kulturám) � � Princip autonomie - křesťanská víra se neidentifikuje s žádnou konkrétní kulturou a může se „vtělit“ do všech (GS čl. 58) Princip vtělení víry do kultury - křesťanské poselství není myslitelné bez vazby na zprostředkování kulturou. „Víra, která se nestane kulturou, není vírou plně přijatou, celistvě pochopenou a věrně prožívanou. “ (Sv. Jan Pavel II. ) � Princip pozitivního přijetí kultur - vtělením Ježíše Krista přijímá evangelium autentické hodnoty kultur, zúrodňuje je a proměňuje, proto církev „… svou prací působí, aby žádné dobré símě, které se najde zaseté v lidských srdcích a myslích nebo ve vlastních obřadech a kulturách národů, nejenom nezahynulo, nýbrž bylo ozdraveno, povzneseno a zdokonaleno k oslavě Boha, k zahanbení ďábla a k oslavě člověka. “ (LG čl. 57) � Princip prorocké kritičnosti - vůči kulturám je nutno přistupovat s kritickým rozlišováním, vedle přijímání a rozvíjení dobrého také odhalovat a odsuzovat každé zlo, ať v rovině individuální, tak společenské, jakož i každou formu útoku na důstojnost člověka, stvořeného k Božímu obrazu. „Církvi jde o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé posuzují; jejich stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž čerpají své podněty a vzory, jestliže jsou v rozporu s Božím slovem a s plánem spásy. (EN čl. 19)

Pavel VI. – Evangelii nuntiandi � „Rozštěpení mezi evangeliem a kulturou je bezesporu drama naší doby. Ale bylo tomu tak již i dříve, v jiných obdobích. Proto je třeba vyvinout všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci kultury, anebo přesněji řečeno různých kultur. Je třeba je obrodit stykem s radostnou zvěstí. K tomuto vzájemnému setkání však nelze dospět, jestliže není hlásána radostná zvěst. “ (EN čl. 20)

Multikulturní společnost � „Žijeme ve světě, kde je kulturní výzva prvořadá, nejvíce provokativní a plná následků, katolická škola si je vědomá závažných úkolů, kterým mám čelit. “ KONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU: Vychovávat společně v katolické škole (8. 9. 2007) čl. 54 Přijetí majoritou Izolace Integrace Uchování identity Marginalizace Asimilace

Subkultury � Specifická kultura určité sociální skupiny

Jsou katolíci českou subkulturou?

Výchova kulturního projevu víry?

Některé kulturní projevy jsou dobově podmíněné � Když děláme přesně totéž, co naši předkové, neděláme totéž! �

� Výchova Socializace a socializace jsou dva zprostředkující nástroje mezi jedincem a společností (a její kulturou) � Výchova je záměrná, socializace méně � Socializací se z biologického tvora stává tvor společenský a kulturní � Společnost tím uplatňuje sociální kontrolu � Ale měla by dbát i začlenění spontaneity a individuality do sociálního kontextu � Cílem je zvnitřnění (interiorizace) sociálních norem � „Celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování, jednání, jazyk, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. “

� Status Sociální status a role je pozice člověka v sociální struktuře � Ke každému statutu je připsána sociální role � Sociální role je chování, která společnost od jedince zaujímající daný sociální status očekává. � Většina lidí zastává současně více sociálních rolí � Osvojování rolí je sociální zrání � Děje se procesem sociálního učení � Obrovskou roli v něm hraje nápodoba vzorů � Nebezpečí „vyprázdnění“ individuality člověka

Sociální normy � Pravidla, která řídí jednání jedinců ◦ Explicitní – zákony a další psaná pravidla ◦ Implicitní – „nepsaná“ – vynucovaná pocitem „co by tomu řekli lidé“ (tzv. zobecněný druhý) � Vycházejí z hodnot uznávaných danou společností – často je jich více

Náboženská socializace � „Náboženská socializace sleduje zapojení dítěte do světa zbožnosti, tak, jak je formován církví, do běžné náboženské praxe podle našeho katolického vyznání. Náboženskou socializací nedochází automaticky k první konverzi a ke vzniku osobního vztahu k Bohu. “ (DŘÍMAL) � Náboženská socializace není výchovou víry! � Podmínka (relativně) nutná, nikoliv postačující � Výsledkem pouhé náboženské socializace je pouze úspěšné „hraní sociální role katolíka“!

Etická a sociální výchova - součást náboženské výchovy � Výchova víry není pouze etická výchova! � Náboženská výchova nutně obsahuje etickou výchovu � Náboženská výchova nutně obsahuje také prosociální výchovu ◦ K participaci na společenství církve ◦ K lásce ke společnosti zahrnující veškeré lidstvo „Lidská bytost jako osoba je jednotou duše a těla, která se uskutečňuje dynamicky skrze otevřenost člověka pro vztah s druhým. Pro osobu je utvářející být s druhým a být pro druhé, což se uskutečňuje v lásce. Právě láska vede osobu, aby postupně rozšiřovala škálu svých vztahů nad rámec soukromého života a rodinných citů, že získá ducha univerzality a alespoň ve své touze obejme celé lidstvo. “ KONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU: Vychovávat společně v katolické škole (8. 9. 2007) čl. 44

František – Evangelii gaudium � „Autentická víra, která nikdy není pohodlná ani individualistická, implikuje vždy hlubokou touhu po změně světa, po předávání hodnot a po tom, abychom po svém odchodu zanechali po sobě něco lepšího. “ (EG čl. 183)

Vzájemná podmíněnost kognitivního, sociálního a mravního vývoje

Lawrenc Kohlberg (1927 – 1987) � Bezprostřední návaznost na Piagetovu teorii � Podobně jako stádia kognitivního vývoje, předpokládá neměnnost jejich posloupnosti (relativizováno) � Stádia morálního vývoje jsou kulturně nezávislá (relativizováno) � Výrazně volnější vázanost morálního vývoje na věk, než u kognice

Kohlbergova stadia morálního vývoje � Prekonvenční morálka – základ ve vnějších podnětech ◦ 1. stupeň – orientace na trest ◦ 2. stupeň – orientace na odměnu � Konvenční morálka – základ v normách ◦ 3. stupeň – orientace na konkrétní osobu ◦ 4. stupeň – orientace na řád a konvenční morálku � Postkonvenční morálka – základ v principech ◦ 5. stupeň – orientace na společenskou smlouvu ◦ 6. stupeň – orientace na transcendentní hodnoty

Literatura: � � � � � ALBERICH SOTOMAYOR, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978 -80 -7367 -382 -6. HAVLÍK, Radomír a KOŤA, Jaroslav. Sociologie výchovy a školy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. 174 s. ISBN 80 -7178 -635 -7. HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. Vyd. 1. Praha: Portál, 1997. 175 s. Studium; 2. ISBN 80 -7178 -154 -1. KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 4. , rozš. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. Studijní texty; sv. 2. ISBN 80 -85850 -25 -7. MONTOUSSÉ, Marc a RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 335 s. ISBN 80 -7178 -976 -3. MURPHY, Robert Francis. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. 267 s. Studijní texty; sv. 15. ISBN 80 -85850 -53 -2. PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 199 s. Psychologie. ISBN 80 -7178 -885 -6. PRŮCHA, Jan, MAREŠ, Jiří a WALTEROVÁ, Eliška. Pedagogický slovník. 3. , rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2001. 322 s. ISBN 80 -7178 -579 -2. ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŽKOVÁ, Jitka et al. Přehled vývojové psychologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 175 s. ISBN 978 -80 -244 -2141 -4. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 522 s. ISBN 80 -7178 -308 -0.