Vvoj etiny Vechny jazyky se stle mn stle

Vývoj češtiny

Všechny jazyky se stále mění, stále se vyvíjejí. Stejně tak se vyvíjela a vyvíjí i čeština. Např. od poloviny 90. let 20. století se objevuje skladebný obrat je to o něčem (je to o penězích, je to o vůli, …), který se rychle uchytil a dnes je běžnou součástí jazyka.

Změny v jazyce obvykle trvají dlouho, desetiletí, někdy staletí. Např. změna ý ej (mladý mladej, být bejt) se objevuje ve středních Čechách ve 12. století. Do 14. století se vyskytuje ve značné části Čech. Na Moravu se však dostává až ve dvacátém století. Například v Brně se objevuje až v šedesátých letech 20. století. A i dnes je zde běžné spíš jen na konci slov než uvnitř nich. Hezkej je běžné, ale umývat se ještě tolik lidí neřekne. A na Slovácku nebo Ostravsku tato změna neproběhla téměř vůbec.

Existují období, ve kterých se jazyk vyvíjí daleko rychleji, počet změn je zde velký. V češtině je to období 9. – 14. století. V 9. a 10. století se rozpadá praslovanština a oddělují se západoslovanské jazyky od jihoslovanských a východoslovanských. V 11. -14. století se pak čeština svými změnami odděluje i od polštiny a slovenštiny.

Mluvnické změny středověké češtiny 1. Zánik duálu (dvojného čísla) V češtině byla tři čísla jmen – kromě jednotného a množného čísla existovalo také dvojné číslo. Dvojice tedy měly zvláštní způsob skloňování (např. jedno město, dvé městy, tři města). Ve středověku se čeština zjednodušuje a duál zaniká. Přesto se s jeho pozůstatky setkáme i v dnešní češtině u skloňování párových lidských orgánů, kde duál nahradil množné číslo- např. oči, uši, ramena, kolena, ruce, …

2. Zánik složeného minulého času Na rozdíl od angličtiny nebo němčiny ve většině slovanských jazyků, tedy i v češtině, zaniká složený minulý čas. Byl jsem odešel se mění na odešel jsem. S pozůstatky tohoto minulého času se dnes setkáváme u podmiňovacího způsobu. (Např. Byl bych býval odešel)

3. Zjednodušení skloňování podstatných jmen Skloňování podstatných jmen bylo daleko složitější, mohli jsme rozlišit několik desítek vzorů. V rámci zjednodušení češtiny těchto různých druhů skloňování ubývá, takže v dnešní češtině třeba u ženského rodu rozlišujeme jen čtyři vzory skloňování. V dnešní češtině se sice objecvují pozůstatky původního skloňování, ale jsou spíše výjimkami – u ženského rodu např. bytná)

Hláskové změny středověké češtiny Hláskových změn je ve středověké češtině velké množství, my si ukážeme jen několik z nich. Zejména ty, jejichž pozůstatky se ještě objevují v některých tvarech slov nebo v nářečích. Velmi často se totiž tato změna neprojeví ve všech tvarech slova, ale jen v některých. Existuje jen jediná hlásková změna, která proběhla zcela stoprocentně. Touto změnou je g h (grad – hrad). Neexistuje české slovo, v němž by zůstala hláska g. Slova s touto hláskou se do češtiny dostávají přijmutím z jiných jazyků, tak guláš z maďarštiny, guma z řečtiny, …

ě í (věra – víra, měra – míra, běly - bílý) Když mluvíme o tom, že tyto změny neproběhli zcela – máme víru, ale věříme v ni, stejně tak změna neproběhla ve vlastním jméně Věra. ý ej (hezkej, mejdlo, bejt) ú ou (múka – mouka, trúba – trouba)

aj ej (vajce – vejce, daj – dej, volaj - volej) (Opět – máme jedno vejce, ale několik vajec, dáváme dárky, voláme o pomoc) šč r šť (ščúrat – šťúrat- šťourat) ř (rěka – řeka, chrest – křest)

Tím, jak se jednotlivé měny prosadily či neprosadily v různých místech českého jazyka, rozlišujeme dnešní nářečí.