DEM 20202021 8 1 st Doplnn minulho tmatu

DEM 2020/2021 8. 1. část Doplnění minulého tématu aneb ještě pár slov o pravdě a poznání

Kantova teorie poznání • Co tedy vlastně máme a priori, a tedy bezpečně a absolutně: čas a prostor • Ke vnímané realitě tedy vždy přistupujeme jako k něčemu, co se děje v čase a ve třech dimenzích

Rozvinutí Kantova Kopernikánského obratu – zkoumání fenoménů: Brentano (1838 -1917) • Franz Brentano: (Empirická či Intencionální) psychologie a fenomenologie: Psychologii vidí jako základní filosofickou disciplínu budoucnosti. Jejím předmětem mají být psychické fenomény, které odlišuje od fyzických fenoménů, tj. těch, které dodávají smysly. Psychické fenomény jsou evidentní, mají intencionální inexistenci. Rozlišuje mezi nimi představy, souzení a hodnocení v rozsahu láska – nenávist. V psychických fenoménech neplatí Kantovo popření danosti věcí o sobě. Zároveň v sobě spojují teorii poznání a etiku, rozum i cit.

Co to znamená „intencionální inexistence“ a k čemu to je? • Vztaženost obsahu, směřování k objektu, (čímž v tomto případě nemíníme realitu). • Každý psychický jev v sobě zahrnuje něco jako objekt, ačkoliv ne vždy stejným způsobem. V představě je něco představováno, v soudu něco tvrzeno či popíráno, v lásce (je něco)milováno, v nenávisti (něco) nenáviděno, v touze (něco) touženo…“ • Nepřemýšlíme jen tak, ale o něčem – žijeme ve vztazích, nejen k sobě, ale hlavně ke svému světu • Rozšíření Descartesova obratu o další dimenzi

Vnímání fenoménů v novější filosofii fenomenologie • Navazuje na Kanta – nejde o poznávání věcí vnějších, nýbrž toho, jak se nám jeví • Inspiruje se u teorie jevů podané Brentanem, zejm. jeho pojmu intencionální inexistence

„Přirozený svět“ ve fenomenologii • Člověk žije vždy na světě a ke světu se vztahuje • První poznání – ne vědecké, ale poznání „přirozeného světa“ • Poznání světa vždy vychází z určité perspektivy - jsme na světě jako lidé tělesní – jsme vždy v určitém čase a na určitém místě a z tohoto místa a času pozorujeme • Oproti tomu: poznání, které se učíme (např. historie či poznání míst, která jsme nezažili, ale i schémata, formy perspektiva apod. • Jaký je tedy vztah (subjektivního) poznání a (objektivní /vědecké) pravdy?

Co tedy je pravda? • Shoda poznání (rozumu) a věci: Aristotelés, TA aj. • Souvisí se schopností odkrávat to, co je skryté: aléthéiá • Určitá dohoda – tedy vlastně fikce: např. Nietzsche • Uskutečňuje se v praxi: pragmatismus

Friedrich Nietzsche (1844 -1900) - pravda • Základem je kritika poznání a z ní plynoucí kritika morálky, totiž její relativizace: • Dobro a zlo nejsou kategorie či vlastnosti věcí o sobě, ale vždy závisí na pozorovateli: jsou otázkou subjektivního hodnocení, nikoli věcí – v tomto smyslu říká Nietzsche, že je svět amorální, neboli mimo dobro a zlo. • Jedna z hlavních myšlenek, které se v Nietzscheho díle opakují je odmítání nároku na absolutní pravdu, resp. na vyloučení opaků – podle N. je svět složen z protikladných tendencí, které se navzájem doplňují a vytvářejí tak celek. N. odmítá zjednodušování složitosti a tragiky světa

Nietzscheho kritika poznání a jazyka • Spis O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním (1873): • Nietzsche se v tomto spisu zabývá otázkou, jak funguje jazyk – totiž arbitrárně a z toho plynoucí otázkou, zda je možné poznání pravdy, resp. jak si může vůbec člověk klást za cíl poznání pravdy • Jazyk sestává ze zvuků, které jsou přiřazovány nějakým představám o věcech • Věci, jak je poznáváme, tedy věci pro nás jsou subjektivní a antropomorfní. • Dalším problémem: obecniny: hledáme stejné v nestejném, v individuích vynecháváme individuálnost, abychom je popsali • Jazyk je soubor metafora metonymií: „Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka lidských relací, které - poeticky a rétoricky vystupňovány – byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém připadají lidu pevné a závazné: pravdy jsou iluze, o nichž člověk zapomněl, že jimi jsou…“ • S takto vzniklými pojmy následně pracuje věda, která tak tvoří svůj vlastní svět • Dále se zabývá vztah vědy a umění a mýtů, která nestojí na rozumové abstrakci, ale na intuici

Pragmatická koncepce pravdy • James: „Očekávám, že pragmatické pojetí pravdy projde všemi klasickými fázemi vývoje teorie. Víte, nejprve se teorie napadne jako absurdní, potom se přijme za pravdu, ale zřejmou a bezvýznamnou; nakonec se považuje za tak důležitou, že i její odpůrci tvrdí, že ji objevili právě oni. , Naše doktrína pravdy se nyní nachází v prvním z těchto tří stádií. “ • Pragmatická koncepce pravdy vychází z přesvědčení, že pravdou je shoda s realitou. • Tato shoda však podle pragmatismu není nějaký statický vztah, nýbrž událost, totiž událost uznávání za pravdu: „Pravdivé myšlenky jsou ty, které můžeme přijmout, potvrdit, uznat a verifikovat. Nepravdivé jsou ty, u kterých toto učinit nelze. To je praktický důsledek pravdivých myšlenek; a to je tedy význam pravdy, neboť to je vše, co o pravdě víme. “ Otázkou je, co je tento proces verifikace • James hovoří o hledání shody, harmonii mezi různými myšlenkami a jejich ověřování zkušeností. Zároveň umožňují pravdivé myšlenky predikci, kterou můžeme ověřit, a tedy opět ukázat shodu se skutečností, čili verifikovat. Znamená to také, že pravdivá myšlenka má potenciál být užitečná, čili ověřená zkušeností: „Z pohledu zdravého rozumu je pravdivost jistého stavu mysli jeho funkcí užitečného vedení. Když nás nějaký moment naší zkušenosti inspiruje myšlenkou, která je pravdivá, znamená to, že dříve nebo později se pod vedením této myšlenky ponoříme zpět do jednotlivin zkušenosti a učiníme v ní výhodná spojení. “ • Pojem pravdy je díky důrazu na praxi spojen také s pojmem užitečnosti

Pragmatická koncepce pravdy • Pravdu nevnímá jako něco statické, daného ve věcech, ale jako dynamický vztah člověka k věcem – jako akt, který se uskutečňuje, a to mezi člověkem a světem. Je proto vždy subjektivní, relativní. Předpokládá navíc, že tuto pravdu z nějakého důvodu potřebujeme, je, nebo bude nám užitečná. Jinak (tj. bez praktického účinku) nemá smyslu o pravdě hovořit • Navazuje jednak na skeptiky, částečně i na sofisty, ale především na kritiku vědy v 19. stol. – zejm. Macha či Avenaria – tím se také vymezuje vůči pozitivismu s jeho bezmeznou vírou ve vědecké poznání. • Poukazuje také na to, že vědy nedávají definitivní pravdy (s výjimkou matematiky), nýbrž hypotézy, které platí do svého vyvrácení • Vaihingerova teorie fikcí a jejich užitečnosti • Zároveň, ale i v subjektivistickém pojetí pravdy vidíme etický rozměr – odpovědnost za přijetí určitého, byť vlastního řešení – znamená též blízkost životu a lidské společnosti, za niž musí cítit odpovědnost

Komentář k ukázce od W. Jamese • Ukázka je z knihy Jamesových přednášek, v nichž se pokusil vymezit roli a učení pragmatismu jako filosofie stojící mezi racionalismem a empirismem, filosofie, která dává některé odpovědi na filosofické otázky, ale kterou je možno chápat hlavně jako metodu individuálního hledání těchto odpovědí. Zároveň představuje pragmatismus i jako filosofii, která v duchu skeptického myšlení v první řadě vylučuje mnohé filosofické otázky z filosofické diskuse jako nezkoumatelné či nerozhodnutelné, ale hlavně nicneřešící, resp. bez praktického důsledku. Nejprve tedy popisuje spor mezi empiristy a racionalisty (přednáška 1) a následně vysvětluje přístup pragmatismu, který se soustředí na praktický účinek filosofie a z hlediska praxe lidského života a užitečnosti i přínosu harmonie do poznatků hodnotí i pravdivost našeho poznání (přednáška 2).

Dějiny evropského myšlení 8. 2. část: etika 2: Co je dobro? různé koncepce - blaženost, dobré jednání, cíl jednání, úmysl, kategorický imperativ‚ Je možné hovořit o univerzální lidské morálce, nebo je morálka vždy relativní , nebo dokonce subjektivní? Ctnost a její vymezení

Co je dobro? • Problém mnohoznačnosti slova dobro: • 1. mravnost: dobrý člověk, dobré jednání, dobré zásady - ctnost • 2. dokonalost /jakost: dobrá věc • 3. užitečnost • Platón – snaha definovat podstatu obecného pojmu dobro • Aristotelés – snaha vymezit příklady, typy toho, co je dobré: Je něco, co příklady dobrého spojuje?

Dobro • idea dobra: V Platónských dialozích opakovaně zaznívá otázka co je „(ti esti) dobro? , tedy jaká je jeho podstata, jeho idea • dobro je jednou z idejí, ale ne lecjakou, nýbrž nejvyšší – skrze poznání dobra dochází člověk k pochopení univerza i polis. Dobrem se zabývá v Ústavě, avšak vždy se jeho vymezení vyhne. Dobro není jednou ideou mezi ostatními, ale je specifické. Platón také nikdy nehovoří o eidos dobra, vždy jen o ideji a určuje, že dobro nikdy nemůžeme chápat přímo, ale vždy jen v jeho účincích. Dobro je tím, co sjednocuje všechny ideje i všechny stránky areté. • Dobro tedy vyniká nad všechny ideje a je pro Platóna tím prvním, vládnoucím principem, tedy arché. V dialogu Filébos se Platón zabývá dobrem, ale nikoli dobrem obecně, nýbrž dobrem v lidském životě

Shrnutí etiky ve starověku • Platón / Sokratés: hledání toho, co je areté. Přesvědčení, že z poznání dobra plyne etické jednání (sepětí noetiky, etiky a politiky) • Aristotelés: Nejvyšším cílem je blaho, a to především blaho obecné (blaho obce) – sepětí etiky a politiky • Stoa: systém oprošťování se od emocí, cílem je apatheia, která zaručuje mravnost jednání, protože člověk koná ve shodě s rozumem bez podléhání vášním • Epikureismus: nejvyšším cílem jednání je rozkoš, jednou z nejvyšších hodnot je přátelství

Komentář k vybrané ukázce z Etiky Nikomachovy • Kniha první, kapitola 1, 2, 3 a 4 • Na vlastní pokus o definici etiky, blaženosti a dobra navazuje výklad o pojmu blaženosti a dobra u různých filosofů a Aristotelova kritika: • Aristotelés nejprve ukáže na to, že každá lidská činnost (umění, věda, praxe i záměr) směřuje k nějakému dobru, jež je jejím cílem. Existuje nějaký nejvyšší cíl? nějaké nejvyšší dobro? Snad dobro ve smyslu nauky politické, protože ta pojednává o dobru pro obec, které jest víc než dobro jednotlivce. Zdá se však, že toto dobro (krása a spravedlnost) není založena přirozeností, ale zákonem, tj. dohodou a je ve své definici nejisté a je možno o něm hovořit jen přibližně. Toto dobro lze nazvat blaženost, ale co to je? A je nějaké obecné dobro, které zapříčiňuje, že jednotlivosti jsou dobré? Dobro jako rozkoš, dobro politické a dobro kontemplativní • Kritika Platónova pojetí dobra, resp. spíše pojetí dobra u platonistů: je idea dobra oddělená od jednotlivých věcí? a je nějaké vědění o tomto jediném dobru? Jednotlivá dobra jsou však velmi odlišná, co mohou mít společného, toho jednoho? • Aristotelovi však jde o dobra v jednotlivostech

Seneca • 71. list Luciliovi: Při posuzování jednotlivých situací z hlediska mravního soudu je třeba vycházet z vnímání nejvyššího dobra, cíle života, s nímž pak je konkrétní jednání nutno uvádět do souladu. Co to je? Nejvyšší dobro je to, co je čestné. Vše ostatní je lhostejné

Shrnutí vybraných koncepcí etiky ve středověku a novověku • Augustinus: hlavním principem je láska, a to zejména láska k Bohu. Člověk je nadán svobodnou vůlí, takže může jednat dobře i zle. Boží milost nám pomáhá k výběru dobrého • Abélard: intence (záměr) je důležitější než samotný čin • Albert Veliký i Tomáš Akvinský: blaženost, tedy nejvyšší dobro je možno nalézt ve filosofii – přednost má teoretický kontemplativní život • Macchiavelli: Člověk přirozeně tíhne ke zlu, důležité je udržet se u moci • Hobbes: Člověk je od přirozenosti sobecký, z čehož plyne válka všech proti všem, již je nutno omezit zákony • Locke: přirozenou je rovnost mezi lidmi, přirozené právo vymezuje dva principy: právo na život a na náhradu škody. Svoboda jedince končí u života druhého • Rousseau: Člověk v přirozeném stavu je sobecký a zahleděný jen na sebe a své blaho. Respekt k druhému vzniká z tohoto pojetí sebe sama jako individua vyžadujícího respekt. To ovšem znamená, že musíme též respektovat druhé individuum se stejným nárokem na respekt. Spolupůsobí zde ovšem i jistá vstřícnost založená na přirozeném soucitu, jde o jakousi společenskou ctnost. • Kant: kategorický imperativ jako návod na kritické přemýšlení o morálce i jako metodologický návod na rozhodování o správném jednání

Kantova etika • Praktický rozum se nezaměřuje na teoretické vědění, , nýbrž na praktické mravní jednání – klade si otázku: Co mám konat? • Mravní zákony mají být obecně závazné, tj. musí vycházet a priori z čistého rozumu. • Na rozdíl od poznání však není pouhým jevem, ale bytím o sobě, absolutně platnou realitou. Proto ovšem také nemůže být vědou v Kantově slova smyslu. Je výsledkem autonomního zákonodárství čistého rozumu pro sebe sama↓ • Kategorický imperativ: Není obsahem, ale metodou: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla zároveň platit jako princip veškerého zákonodárství • Povinnosti dokonalé – dokonale splnitelné zákony: zákaz sebevraždy ze znechucení životem, zákaz lživého slibu; povinnosti nedokonalé – které je možno stupňovat: povinnost rozvíjet své vlohy, povinnost poskytnout pomoc • Jiná formulace kategorického imperativu: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek

Kantova etika • Vychází z apriorní danosti mravního zákona, jak se ohlašuje v našem mravním vědomí • Ptá se na vztah morálky a náboženství: Morálka náboženství nepředpokládá, ale nutně k němu vede. • Vůli rozumí jako „mohutnost jednat podle představy zákonů“ Tím, že k odvození jednání ze zákonů je potřeba rozum, je vůle vlastně praktickým rozumem • Otázky, které si klade: ‚Jak zní nejvyšší mravní zákon a jak může určovat vůli? • Podle Kanta dělá člověka člověkem jeho schopnost mravně jednat, tedy etika vůle • Ptá se na svobodu vůle. Člověk je určován přírodními zákonitostmi ve své smyslové stránce, ale ve své stránce inteligibilní není jeho svoboda omezena zkušeností a její kauzalitou • Realitu svobodné vůle ale nelze plně dokázat, stejně jako nesmrtelnost duše nebo existenci Boží • Primát praktického rozumu: Podstata člověka a jeho úkol nespočívá v teoretizování, ale v prakticko-mravním vedení života: „Důstojnost člověka spočívá v nejvyšší míře v dobrém jednání. “

Jean Jacques Rousseau (1712 -1778) • Narozen v Ženevě vychován v kalvínském duchu, 1728 odchází do Savojska a konvertuje ke katolicismu nejznámější díla – rozpravy o politické filosofii: O původu nerovnosti (1755) a O společenské smlouvě – navazuje na Hobbese a Lockea • O výchově: román Emil: člověk v přirozeném stavu byl dobrý, vyzdvihuje srdce před přírodovědným racionálním empirismem svých současníků i před stávajícími konfesemi •

Arthur Schopenhauer (1788 -1860) a jeho etika • „Svět je má představa“ – centrální postavení subjektu • Navazuje na Kanta: rozdělení na svět o sobě (tj. vůle) a svět pro mne (tj. představa) • Vůle, jak ji S. definuje je slepá iracionální primitivní síla, která je podstatou světa i nás (naše vůle) • Pesimistické vnímání světa: svět jako utrpení • Z něj vedou jen 2 cesty: estetická (povznesení ke krásnu) a etická (oproštění od vášní, od vlastní vůle a splynutí s vůlí veškerenstva – vliv indické filosofie)

Friedrich Nietzsche (1844 -1900) - Kritika poznání, etiky, estetika, výchovy a náboženství • Základem je kritika poznání a z ní plynoucí kritika morálky, totiž její relativizace: • Dobro a zlo nejsou kategorie či vlastnosti věcí o sobě, ale vždy závisí na pozorovateli: jsou otázkou subjektivního hodnocení, nikoli věcí – v tomto smyslu říká Nietzsche, že je svět amorální, neboli mimo dobro a zlo. • Zarathustra byl indický reformátor morálky, je proto podle Nietzscheho povolán morálku kritizovat, resp. zcela ji jako systém odmítnout • Kritizuje křesťanství (a církev), neboť vytváří systém morálky, který je falešný →„Bůh je mrtev“ • Jedna z hlavních myšlenek, které se v Nietzscheho díle opakují je odmítání nároku na absolutní pravdu, resp. na vyloučení opaků – podle N. je svět složen z protikladných tendencí, které se navzájem doplňují a vytvářejí tak celek. N. odmítá zjednodušování složitosti a tragiky světa