Zklady etiky Vymezen pojmu Etika je jedna z

Základy etiky

Vymezení pojmu Etika je jedna z nejstarších teoretických disciplin, která vznikla jako součást filozofie. Termín etika pochází z řeckého slova ethos = obyčej, mrav, charakter nebo způsob myšlení. Od Aristotela se vztahuje pouze na mravnost a jako filozofická disciplína se zabývá mravností a mravními ctnostmi člověka. Člověk si vytvořil etiku jako nástroj na zkoumání toho, co je pro něj v praktickém životě nesmírně důležité, na zkoumání morálky. Prameny norem etického chování musíme hledat v samotné lidské přirozenosti. Už od starověku se etika považovala za praktickou filozofii na rozdíl od čistě teoretického poznání světa. Specifičnost etiky spočívá v tom, že cíle se tady formulují jako ideje o tom, co má být, o dobru a zlu, morálních principech a normách chování, v učení o poslání člověka ve smyslu jeho života.

Základní etické kategorie • Užitečnost • Spravedlnost • Čest • Povinnost • Svoboda

Pojetí etiky • Nekognitivní - Jazyk etiky podle tohoto pojetí neříká nic objektivního, pouze vyslovuje osobní preference mluvčího. V takovém případě by etika neměla význam. • Relativistické - V tomto pojetí nelze srovnávat dvě situace, protože žádné dvě situace nejsou zcela stejné. Není absolutní základ, ke kterému by se různé situace mohly vztahovat, a tak vše zůstává relativní. • Absolutistické - Snaha vytvořit myšlenkový rámec, který umožňuje tvrdit, že něco je vždy správné a něco vždy nesprávné. Nemusí to nutně znamenat, že existují neměnná, pevně daná pravidla, toliko říká, že mravní chování lze vztahovat k univerzálně použitelným principům.

Etika v Antice • Sókratés 469 -369 př. n. l. • mluví o tom, že jej vede daimonion (svědomí), věřil, že poznání je ctnost a neřest je důsledkem neznalosti. • Platón 427 -347 př. n. l. • ve svém známém podobenství o jeskyni naznačuje, že idea Dobra je transcendentní. Člověk má podle Platóna tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. Rozum má ovládat žádosti za použití vůle. Na otázku, proč je lepší být spravedlivý, odpovídá takto: rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost. Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž. • Aristotelés 384 -322 př. n. l. • je zastáncem teorie středu („zlatá střední cesta“). Špatné jsou pouze extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie). Mezi extrémy se nalézá harmonie. Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho žít. Eudamonia – štěstí, blaženost, je stav, kam nás dovede náš rozum.

Přístupy etiky • Deskriptivní etika – popisuje mravní hodnoty a soudy, které ve společnosti platí • Metaetika – zkoumá jazyk, kterým pronášíme etické výroky a morální soudy Normativní etika – hledá odpovědi na to, zda je něco morálně správné či nikoli • Aplikovaná etika Vyjadřuje se ke konkrétním, praktickým otázkám, které se týkají etických rozhodnutí • Stoická etika – nejvyšší blaho spočívá ve zdatnosti (rozumnosti, statečnosti, uměřenosti, spravedlnosti) • Etika odpovědnosti – mravní hodnotou je vztah k jiným lidem

Etika autonomie: Vychází z autonomie svědomí a svobody jako základní mravní hodnoty. Zdůrazňuje, že jen to je morální, co vychází z čistého upřímného přesvědčení. Sem můžeme zařadit etiku existencialismu. Jediným příkazem mravním je jednat svobodně a autenticky. Vše je dovoleno. Za vše jsme ale také absolutně zodpovědní. K etice autonomie patří také etika Kantova. Autonomie znamená, že mravní autorita není dána zvnějšku, ale vychází z člověka. Podle Kanta je touto sebeurčující autoritou praktický rozum, který formuluje mravní zákony, platící nepodmíněně. Takovým zákonem je kategorický imperativ: Jednej tak, aby zákony tvého jednání se mohly stát principem všeobecného zákonodárství. Kategorický imperativ je dán sám sebou, není třeba ho dokazovat, mluvíme o mravní apriori. Mravní zákon se projevuje také jako povinnost. Ta podle Kanta rozhoduje o morálně dobrém, které musí být vždy ve shodě s povinností. Naopak sklony a smyslové impulsy, stojí-li proti povinnosti, zapříčiňují jednání nemorální

Kategorický imperativ nám přikazuje, abychom jednali podle principu, podle něhož by mohl jednat každý. Např. každý může být pravdomluvný, pokud slibuje vrácení peněz. Naopak není možné, aby každý lhal, chce-li nějaké peníze získat. Protože pokud by obecným pravidlem bylo lhát, nebylo by v takové společnosti možné půjčit si peníze, protože by nám nikdo nevěřil, že je vrátíme. Stejně tak není možné, aby se obecným pravidlem stalo to, že každý, kdo touží po věci někoho jiného, jej zabije a věc si přivlastní. Taková společnost by se brzy rozpadla, až by nakonec zůstal jen nejsilnější jedinec, nebo ten, kdo s pomocí náhody unikl smrti. Každý, kdo jedná podle maximy, která by se mohla stát obecným zákonem, jedná tedy v souladu s morálkou. Kdo naopak jedná podle maximy, jejíž ustanovení obecným zákonem by vedlo k ohrožení společnosti, jedná v rozporu s morálkou. Proto považuji jednání podle kategorického imperativu za mravné, jednání proti němu za nemravné.