Zklady ekonomickch teori Ing Petr Bak petr bacikupol
Základy ekonomických teorií Ing. Petr Bačík petr. bacik@upol. cz
Přednáška č. 9
Neokeynesiánství Po druhé světové válce se stalo hlavním proudem keynesiánské ekonomie tzv. neokeynesiánství, které přerostlo až do neoklasické syntézy. Neokeynesiánská interpretace Keynese byla poznamenána několika významnými vlivy: • místo nejistoty spojené s očekáváními se prosadilo úsilí o pragmatický výklad Keynese, jako návodu pro opatření v oblasti hospodářské politiky • výrazně byl podceněn peněžní sektor ekonomiky a peněžní stránka ekonomiky byla plně podřízeně stimulaci poptávky v ekonomice • nastal postupný odklon od Keynesových kauzálních závislostí mezi veličinami. Pronikající vliv neoklasické ekonomie vedl ke zkoumání procesů vzájemného ovlivňování, vzájemné závislosti, co. otevřelo prostor k neoklasické syntéze, ve které: - je chápána Keynesova ekonomie jako speciální případ neoklasické teorie (nastává v krátkém období, jsou-li ceny nepružné, resp. mzdy nejsou pružné směrem dolů). - otevřelo prostor ke zvýraznění mechanismu autoregulce ekonomiky. • Neokeynesiánství bylo spojeno se snahou dynamizovat Keynesovu ekonomii, což vyústilo do vzniku prvních růstových modelů ekonomik.
Agregátní nabídka a poptávka v klasické politické ekonomii (v dlouhodobém časovém horizontu) P potenciální produkt = AS AD Q
Keynesiánci tvrdí, že mzdy i ceny jsou nepružné či strnulé, takže svislá klasická AS křivka se musí nahradit mírně rostoucí či dokonce vodorovnou AS křivkou. Z toho plyne, že produkt roste se zvyšováním agregátní poptávky tak dlouho, dokud jsou k dispozici nevyužité zdroje. Keynesiánci se proto zaměřují na ovlivňování křivky AD, zejména pak monetární a fiskální politikou. P potenciální produkt AS AD Q
Účinky makroekonomické politiky v modelu AD – AS: expanzivní a restriktivní politika expanzivní fiskální politika – vláda se svými opatřeními jako je zvýšení nákupů statků a služeb, transferových výdajů nebo snížení daní snaží o posun AD křivky nahoru a doprava. Účinek expanzivní fiskální politiky je rozdílný v závislosti na využití výrobních faktorů. Při nedostatečném využití výrobních faktorů se rovnovážný bod posune do blízkosti potenciálního produktu. Naopak při úplném využití výrobních faktorů se rovnovážný bod posune za potenciální produkt a výrazně vzroste cenová hladina. 2) restriktivní fiskální politika – vláda se svými opačnými opatřeními snaží o posun AD křivky dolu a doleva.
Monetární politika – je nástrojem hospodářské politiky centrální banky. Centrální banka používá opatření jako je regulace nabídky peněz, úrokových sazeb a úvěrových podmínek. Mezi nástroje monetární politiky patří především operace na volném trhu, povinné minimální rezervy, diskontní sazba apod. Centrální banka se snaží o posun křivky AS. Existují také dvě varianty monetární politiky a to: 1) expanzivní monetární politika – centrální banka např. zvýší nabídku peněz v oběhu, to má za následek pokles úrokové sazby. 2) restriktivní monetární politika – centrální banka např. sníží nabídku peněz v oběhu a tak zvýší úrokovou sazbu
K hlavním představitelům tohoto proudu patřili: • • • Paul. A. Samueslson 1915 Alvin Hansen 1887 - 1975 Roy F. Harrod 1900. 1978 John R. Nicka 1904 - 1989 Lawrence R. Klein 1920
P. A. Samuelson • Popularizace a obecné rozšíření tohoto modelového přístupu je spojeno s učebnicemi Ekonomie P. A. Samuelsona. Na vodorovné ose je důchod (příjmy) a na svislé ose jsou výdaje. • Podmínkou rovnováhy je, aby výdaje rovnali příjmům, což předpokládá, že se úspory přemění v investice. Graficky zobrazuje množinu rovnovážných bodů osa kvadrantu (svírá úhel 45 stupňů s osami). • Celkové výdaje jsou tvořeny soukromými výdaji na spotřebu (C), pro které platí, jak bylo uvedeno výše, že s rostoucím důchodem rostou, ale tempo jejich růstu zaostává za tempem růstu důchodu. Současně však platí, že určité výdaje na spotřebu jsme nuceni vydávat i při nulovém důchodu (tzv. autonomní výdaje na spotřebu). Jejich zdrojem mohou být vytvořené úspory nebo majetek, kterého jsme nuceni se zbavovat. .
Výše investic nezávisí na důchodu a proto posouvá křivku spotřebních výdajů směrem nahoru. Rovněž stát uskutečňuje určité nákupy (G) a součtem těchto tří položek je dána úroveň celkových výdajů: AD = C + I + G V tomto vyjádření pak přírůstek, kterékoliv se složek vyvolává multiplikační efekt. Např. dodatečná investice vyvolá přírůstek důchodu, neboť posune křivku výdajů nahoru a rovnovážnému bodu (je v průsečíku s osou kvadrantu) odpovídá vyší výkon (důchod) na vodorovné ose. ∆Y = k. ∆I kde k je multiplikátor (násobitel) jehož velikost je závislá na mezním sklonu ke spotřebě V tomto modelovém zobrazení platí, jestliže výkon (Y) nedosahuje úrovně výkonu při plné zaměstnanosti (YP), je to způsobeno nedostatečnou úrovní celkových výdajů. Funkcí státu je pomocí nástrojů fiskální případně monetární politiky dosáhnout takového vzestupu celkových výdajů (AD*), při kterých by ekonomika mohla dosahovat výkonu odpovídajícímu stavu plné zaměstnanosti (YP). Model multiplikátoru preferoval poptávkovou stranu ekonomiky, vycházel z předpokladu, ke problémy výkonu jsou spjaty se zaostáváním agregátní poptávky (nízký výkon a vysoká nezaměstnanost), případně s její oscilací (podle Keynesiánců vyvolávala hospodářské cykly).
Model multiplikátoru příjmy = výdajům Výdaje AD* AD C+1 Y Yp Příjmy(důchod)
A. W. Philips Významnou fází ve vývoji keynesiánství se stalo zavedení Phillipsovy křivky. A. W. Philips se pokusil identifikovat vztah mezi mírou nezaměstnanosti a vývojem hodinových sazeb nominálních mezd. Vyšel z údajů Velké Británie za období 1861. 1957. + % změna nominální mzdy (později míra inflace) 0 % změna míry nezaměstnanosti Původní křivka protínala osu nezaměstnanosti mezi 5 a 6%. Vzhledem k tomu, že mezi změnou nominálních mezd a cenovou hladinou existuje snadno ověřitelná souvislost, umožnila Phillipsova křivka doplnění neokeynesiánského systému o zbývající rozměr. Neokeynesiánská výklad chápal Phillipsovu křivku jako funkční vztah mezi mírou nezaměstnanosti (vodorovná osa) a mírou inflace (svislá osa) a vyvodil z toho závěr. že hospodářská politika musí volit mezi dvěma možnostmi, neboť rostoucí cenová hladina (míry inflace) je doprovázena poklesem nezaměstnanosti a naopak pokles nezaměstnanosti musí být vykoupen rostoucí mírou inflace. Na počátku 70. let, po ropných. ocích se prokázalo, že neokeynesiánskou ekonomií byla přeceněna obecnost vztahu mezi těmito veličinami.
Milton Friedman 1912 • • • je považován za zakladatele monetarismu, je jeho dominantní osobností. V 50. a 60. letech Friedman rozhodujícím způsobem formoval monetarismus, tedy nový směr ekonomického myšlení, který byl v té době stranou zájmu ekonomie hlavního proudu. Největší Friedmanův příspěvek je oblast peněz, peněžní politiky, inflace a nezaměstnanosti. Jeho formulace kvantitativní teorie peněz (sborník "Studie o kvantitativní teorii peněz. " Chicago, 1956 ) přináší obhajobu peněz a jejich významu pro růst a rovnováhu ekonomiky. Tuto koncepci, původně nazývanou kvantitativní teorie peněz, později monetarismus, M. Friedman postupně rozvíjel v celé řadě článků a knih. Za hlavní body monetaristické ekonomie lze posuzovat spotřební funkci vycházející z hypotézy permanentního důchodu a novou kvantitativní teorii peněz.
Friedrich A. von Hayek • • Hayek ve své knize Cesta do otroctví tvrdil, že centrální sledování “společenského cíle”, byť by šlo o tak ušlechtilý cíl, jako je boj s nezaměstnaností, není slučitelné s individuální svobodou. Hesla jako “práce pro všechny” mohou podle Hayeka vyvolat zhoubné následky. Vyžaduje buď přemístění pracovní síly (jako se to provádělo v socialistickém zařízení), nebo vytvářením pracovních míst za cenu organizování málo produktivních veřejných prací. V obou případech dochází k mrhání lidskou prací. Hayek tvrdil, že plnou zaměstnanost nelze zajistit jinak než poklesem mezd. Teorie hospodářského cyklu - Hayek patří mezi autory, kteří nejúplněji rozpracovali monetární teorii hospodářského cyklu. Tvrdil, že zdrojem ekonomické nerovnováhy mohou být peníze, zvláště pak bankovní úvěr. Peněžní injekce, inspirovaná centrální bankou a šířená bankovní soustavou jako expanze bankovního úvěru, sníží peněžní úrokovou míru po úroveň odpovídající mznímu produktu kapitálu. Podnikatelé v domění, že je pokles úrokové míry důsledkem poklesu vzácnosti kapitálu, mění strukturu kapitálu ve směru oklikovějších výrob. Ve skutečnosti však vzácnost kapitálu nepoklesla a investice nejsou podpořeny dobrovolnými úsporami.
Lafferova křivka Daňový výnos 0 50 100 Míra zdanění
- Slides: 15