Vyprvc stylov postup Objevuje se ve vech funknch
Vyprávěcí stylový postup Objevuje se ve všech funkčních stylech. Prostě sdělný styl – např. vypravování kamarádovi o prožitém víkendu Odborný styl – např. příběh vzniku nového objevu Administrativní styl – nejméně časté, např. jako příběh precedentu zákona Publicistický styl – např. příběh autonehody a jejího vyšetření ve zprávách Umělecký styl – jakákoliv epika, od anekdoty po románový cyklus
Autor - vypravěč Vypráví příběh. Jsme jeho autorem, ale vždycky si musíme vzít nějakého vypravěče, který nám ho povypráví. A tím nemusíme být my. Vypravěč: • Ich forma - v 1. osobě, účastník děje vševědoucí (autorský) Er forma pozorovatel děje
Způsoby vypravování Je to příběh, který musí mít napětí a vztah k času v němž se odehrává. y napětí x čas Bez dostatečného napětí se dostáváme k dějovému popisu, což je častou chybou při tvorbě slohových prací.
Vzhledem k tomu, jak příběh v čase vypravujeme, rozlišujeme tyto způsoby vypravování. • Chronologické vyprávění Vypravujeme příběh v čase v němž se odehrává, nejjednodušší a nejčastější způsob vypravování. • Retrospektivní vypravování Vracíme se v čase, vzpomínáme na to, co se stalo. • Rámcové vyprávění Propojuje jedním příběhem několik nezávislých vyprávění – např. Boccacciův Dekameron nebo Čapkovy Povídky z jedné kapsy U větších epických celků se často jednotlivé typy vypravování prolínají. Např. příběh je vyprávěn chronologicky, ale postava vzpomíná na to, co se stalo.
Části vyprávění • Úvod • Zápletka • Vrchol děje • Rozuzlení • Závěr Odpovídá gaussově křivce, kde napětí kulminuje ve vrcholu děje.
Řeč postav • Přímá • Nepřímá • Nevlastní (neznačená) přímá řeč • Polopřímá řeč Řeč postav se využívá v maximální míře ve vrcholu děje, aby se děj zrychlil a napětí zvýšilo.
Přímá řeč Petr řekl: „ Dnes je venku krásně. “ uvozovací věta uvozovek) vlastní přímá řeč (včetně interpunkce uvnitř „ Dnes je venku krásně, “ řekl Petr.
Nepřímá řeč Petr řekl, že je venku krásně. Venku je krásně, řekl Petr. Nepřímá řeč vzniká jako souvětí odvozené z přímé řeči. Uvozovací věta je hlavní větou, vlastní přímá řeč větou vedlejší. Uvozovky zde nejsou žádné.
Nevlastní (neznačená) přímá řeč Petr si pomyslel: Venku je krásně. Odpovídá svou strukturou přímé řeči, nepoužívá však uvozovky. Autor ji obvykle používá, aby odlišil skutečnou řeč postavy (přímá řeč) od vnitřního monologu postavy (nevlastní přímá řeč).
Polopřímá řeč. Stojí meziřečí postavy a vypravěče v er-formě. Z kontextu je jasné, že jde o řeč postavy, ta je však nikoliv v první, ale ve třetí osobě. Obvykle se používá v krásné literatuře jako ozvláštňující prostředek. Např. v Olbrachtově románu Nikola Šuhaj loupežník. „Jak se máte Eržiko, “ řekl veselý mužský hlas. Ne, nemusí se bát, není tady služebně, slyšel jen, že má Eržika po muži nějaké medvědí kožešiny a rád by švagrovi do Čech nějakou poslal.
- Slides: 10