Vanatci materil slou pouze k vukovm potebm koly

Vačnatci (materiál slouží pouze k výukovým potřebám školy)

Klokan stromový Mládě ve vaku • Obr. 5

Kuskus pozemní Koala medvídkovitý

Vačice opossum

Vakoveverka létavá Vakoplšík létavý

Vakokrt písečný Vombat obecný

Vakovlk tasmánský medvědovitý Tasmánský čert = Ďábel

Zajímavosti:

Koala medvídkovitý • Koala medvídkovitý známý také jako medvídek koala, je jedno z nejznámějších australských zvířat. Slovo koala je domorodého původu a znamená “nepije”. • Koaly se vyskytují prakticky po celém východním pobřeží Austrálie. Jsou to potravní specialisté - živí se listím a kůrou blahovičníků a to jen některými druhy. • Blahovičníkové listy obsahují velké množství vlákniny a terpeny, které způsobují, že eukalypty jsou pro většinu zvířat jedovaté. Je v nich jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je tedy nízká. Koaly proto musí šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně.

• Krmí se většinou v noci. Průměrná koala denně zkonzumuje 500 g listí. Koalí játra jsou schopná odbourat škodlivé látky obsažené v potravě a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může koala zužitkovat i tak málo živin, které listy obsahují. Koala nepije tekutiny, veškerou vodu přijímá v rostlinné potravě. • Způsobem života se koaly nejvíce podobají jihoamerickým lenochodům. Málokdy opouští svůj strom, obvykle se pohybuje velmi pomalu. Dokáže ale skákat ze stromu na strom a dobře plave. • Koaly jsou samotáři, s ostatními koalami se dorozumívá hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.

• Mládě je kojeno, ale také pojídá matčiny výkaly, které obsahují symbiotické bakterie, které bude mládě potřebovat k trávení blahovičníkového listí. • Stejně jako vombati, i koalí vak se otevírá dozadu. Zatímco u vombatů je to proto, aby se jim při hrabání nor nedostala do vaku hlína, u koal se jedná spíše o důkaz toho, že se vyvinuly z předků, kteří žili podobným způsobem života jako vombat. U stromového druhu je dozadu obrácený vak spíše nevýhoda.

Vačice opossum • Trochu myš, trochu klokan a trochu opice • Vačice v nebezpečí hraje mrtvou • Vačice opossum je podobná větší kryse. I s dlouhým ocasem na délku měří 50 – 90 cm. Dospělá vačice váží asi 1, 5 – 2 kg. Je všežravec, pochutná si na ovoci a zelenině, ale rozhodně nepohrdne ani myší, krysou, vejci, hmyzem, nebo třeba drůbeží. Žije pouze v noci a jako jeden z mála živočišných druhů je schopná tzv. AKINEZE, čili předstírá, že je mrtvá. Když je v ohrožení života, prostě se převalí na bok, zavře oči, vyplázne jazyk a tváří se, jako že už je pár dnů po smrti.

• Specialitou jsou částečně protistojné palce na zadních nohou, které jsou díky tomu chápavé, podobné dlaním. • Vačice má navíc velmi pružný ocas, pomocí kterého se zavěsí na větev a v této poloze klidně usne. • Mláďata tráví hlavou dolů spoustu času a v této poloze si velmi často hrají. Mláďata se rodí nevyvinutá a absolutně bezmocná, samice je tedy ještě několik týdnů nosí ve speciálním vaku na břiše.

Vombat obecný - obří vačnatec s hranatými bobky • Vombat obecný je typický obyvatel lesů jižní Austrálie. Tento vačnatec se vyznačuje zavalitým tělem, hranatou hlavou a hustou hrubou srstí. Vypadá trochu jako medvěd, je to ale vačnatec příbuzný koalám. Taky vypadá jako velmi přerostlý křeček, však si také hrabe nory a živí se převážně trávou. Útočníkům se brání svým mohutným pozadím a jeho bobky jsou velmi suché a hranaté. • V dospělosti dorůstají až do délky jednoho metru, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy. Jejich přední zuby se průběžně obrušují a dorůstají.

• Vombati jsou převážně noční tvorové, přes den se zdržují v rozsáhlých norách, které hloubí pomocí silných končetin opatřených drápy. Jejich rozvětvené systémy nor mohou měřit celkově až 200 m. Samiččin vak se otevírá směrem k zadním nohám, to aby se do něj při hrabání nedostala zemina. Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy trvá až týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – vodu získá většinou z potravy, močí jen velice málo.

• Vědci konečně odpověděli na otázku, proč má trus vombatů tvar krychle • Při pokusech zjistili, že se jsou vombatí střeva elastická a mohou pod tlakem měnit svůj tvar. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci: vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.

Obrana • Pokud je útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. • Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. • Dravci také hrozí poranění od silných zadních nohou, kterými jejich majitel dokáže najednou vykopnout. • Když se navíc útočník dostane přes mohutné vombatí pozadí, vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a dravce tak díky své síle často i rozdrtí.

Tasmánský čert = Ďábel medvědovitý • Tasmánský čert kdysi žil po celé Austrálii, ale ještě před příchodem prvních evropských osadníků vyhynul a nyní se vyskytuje pouze v Tasmánii. I tamní populace je ovšem nyní vážně ohrožena, decimuje ji choroba označovaná jako infekční rakovina tváře. • Jedná se o endemický druh vačnatce, jinde než na jmenovaném ostrově se v přírodě nevyskytuje. Zoologické zahrady v Evropě ďábly nechovají z důvodu zákazu vývozu těchto zvířat mimo Austrálii.

• Černé robustní zvíře velikosti menšího psa disponuje silnými čelistmi, které dokáže rozevřít až do pravého úhlu, a také má velmi kousavou povahou. Setkání ďáblů často provázejí šarvátky, bez pořádných kousanců se neobejdou ani námluvy. Tasmánský čert kouše své příbuzné rád a často. Tento povahový rys je mu nyní jednoznačně ke škodě. A právě tato nátura připravila výborné podmínky pro takřka nepřemožitelného nepřítele – onemocnění, které se zprvu projevuje vznikem nádorů v oblasti tlamy, krku i čenichu a v horizontu několika měsíců končí bolestivou smrtí nositele, který přichází o zrak a nedokáže se uživit.

• Lidskými formami rakoviny se od postižené osoby nakazit nemůžeme, každému však zatrne při představě, že by tato nemoc mohla být skutečně infekční. I takové zákeřné formy nádorového bujení ale v přírodě existují. Své o tom vědí ďáblové medvědovití, psům či medvědům podobní vačnatci z Tasmánie. • Infekční rakovina přenosná slinami pronásleduje tato zvířata již desetiletí a dosud proti ní není žádná obrana. Výskyt zmíněné raritní choroby zaznamenali vědci v roce 1996. V dalších letech bylo zaznamenáno její šíření celým ostrovem následované prudkým poklesem početnosti ďáblů medvědovitých. Populace vzteklých čertů se v důsledku onemocnění během dvaceti let zmenšila o 70 procent.