Vady dolnch konetin n S poruchami stavby a

Vady dolních končetin

n S poruchami stavby a funkce dolních končetin se setkáváme velmi často. n Nejčastější vady dolních končetin jsou : - funkční oslabení kyčelního kloubu - vbočená, vybočená kolena - ploché nohy

Funkční oslabení kyčelního kloubu n Nejčastější diagnóza provázející děti s postižením kyčelního kloubu někdy ještě i během školy je stav po vrozeném vykloubení (luxaci). n Často však nemusí jít hned o vykloubení, ale o tzv. dysplazii kyčelního kloubu, kdy se tento kloub vyvíjí pomaleji. n Kromě následujících níže uvedených faktorů se zde podstatně uplatňuje i vliv dědičnosti.

Normální stavba kyčelního kloubu n n Ve zdravé kyčli je stehenní kost (femur) napojena na pánev v kyčelním kloubu. Téměř kulovitá hlavice stehenní kosti zapadá do kloubní jamky (tzv. acetabulum). Kostěný povrch hlavice a jamky je krytý chrupavkou. Kosti poskytují sílu nutnou k nesení váhy těla, zatímco chrupavka umožňuje široký rozsah pohybu.

Dysplastická kyčel n n hlavice stehenní kosti není pevně a hluboko usazená v acetabulu (drží jen volně nebo je usazená pouze zčásti); hlavice a jamka nejsou hladké a oblé, ale deformované, a způsobují tak opotřebení kloubu a abnormální tření při pohybu. Na tento stav tělo reaguje několika způsoby: Kloub sám se neustále opravuje vrstvami nové chrupavky. Nicméně tento proces je poměrně pomalý (chrupavka není prokrvená a proto neregeneruje stejně rychle jako tkáně, kterými protéká hodně krve). Kyčel tedy trpí nadměrným opotřebením nebo nedrží váhu těla odpovídajícim způsobem. Kloub se zanítí a vznikne cyklus ničení chrupavky, zánětů a bolestí.

Při vrozeném vykloubení kyčlí různou měrou spolupůsobí více faktorů: jamka v kyčelní kosti, určená pro hlavici kosti stehenní, je velmi mělká, neumožňuje hlavici stehenní kosti dostatečné zakloubení, n horní konec stehenní kosti, má změněné tvarové a prostorové poměry, n jednak úhel, pod kterým vstupuje krček stehenní kosti do jamky směrem vpřed (torní úhel) je oproti normě zvětšen, jednak je buď zvětšen nebo zmenšen inklinační úhel mezi tělem kosti stehenní a jejím krčkem (normální je asi 130 stupňů), n kloubní pouzdro kyčelního kloubu je uvolněné. n

n Výsledkem pak může být více či méně narušený prostorový vztah hlavice a jamky kloubní s případným úplným či částečným vykloubením kyčle. n Při včasném rozpoznání příznaků (a to je u nás zajištěno několika časnými preventivními prohlídkami kojenců) je možné tyto stavy zcela vyléčit, podle postižení buď konzervativně nebo v nutných případech operativně.

n Mechanické poměry v kloubu však ani po úplném vyléčení tohoto stavu nemusí dosahovat kvalit zdravého kloubu, což s sebou nese i určité funkční oslabení kyčelního kloubu s možnými dalšími obtížemi. n Některé faktory ovlivňující nestabilitu kyčelního kloubu se však mohou projevit i později.

n Např. tzv. Perthesova choroba (rozpad kostních trámců a měknutí hlavice stehenní kosti s její následnou deformací) se může objevit až mezi 3. až 12. rokem, především u chlapců. n Další vada se může projevit až během puberty. Při ní dojde ke zmenšení inklinačního úhlu, kdy hlavička stehenní kosti jakoby sklouzne proti krčku.

n Všechna tato i další postižení kyčelního kloubu, která se projevila až v pozdějším dětském věku, mohou mít za následek sníženou pohyblivost, nestabilitu a zhoršené statické poměry v kyčelním kloubu, při jednostranném postižení i mírné zkrácení jedné končetiny. n S rozdílem 2 až 3 cm se tělo je schopno vyrovnat poměrně dobře, někdy napomůže zvýšený podpatek. Při větším zkrácení vznikají již předpoklady pro rozvoj skoliózy či kulhání při chůzi.

n V dalších letech života to s sebou nese rychlejší opotřebování tohoto kloubu a časnější vznik artrózy se všemi důsledky, jako jsou zvýšená bolestivost, omezená hybnost v kloubu, kulhání apod.

Vbočená, vybočená kolena n Na postavení celé osy dolní končetiny se podílejí především poměry v kyčelním kloubu. Je-li tzv. inklinační úhel zvětšený, může se to na dolních končetinách projevit vbočením kolen dovnitř (X nohy), zmenšení tohoto úhlu pod 130 stupňů může provázet vybočení kolen (O nohy). n valgozita - vbočená kolena(nohy do „X“) n varozita – vybočená kolena(nohy do „O“)

Přetrvává-li vadné postavení dolních končetin i po šestém roce věku, je dobré poradit se s lékařem. n Na vbočení kolen se totiž může podílet též vadné postavení kostí v jednotlivých skloubeních hlezna (kotníku) spolu s rozvinutou plochou nohou nebo i vady v kolením kloubu (vadné statické poměry v kloubu v důsledku úrazu, zánětu, poranění menisků apod. ). n Změny inklinačního úhlu však mohou nastat i mnohem později , během puberty (zmenšení úhlu s následným vybočením kolen). n

n n n Nevyhovující tvarové a prostorové poměry kostí a tím i změněné statické poměry v kloubech se velmi obtížně upravují. Částečnou příčinou menších vybočení od osy dolní končetiny jsou špatné pohybové návyky. Čím déle přetrvají, tím více se fixují a celkový stav se může i zhoršovat. Jednou z příčin těchto nesprávných pohybových návyků mohou být nedostatečně funkční svaly okolo některých či všech kloubů dolní končetiny (ale i nevhodná či sešlapaná obuv apod. ). Cílená úprava svalových poměrů (posílení oslabených a protažení zkrácených svalů) dolní končetiny může u dětí spolu s nácvikem správné chůze a vhodnou obuví napomoci ke zlepšení těchto odchylek.

Vhodné jsou zde cviky zaměřené na zlepšení funkce svalů, které se mohou podílet na přetrvávajícím vbočení či vybočení kolen. n Ke zlepšení pohyblivosti kyčelního kloubu a hlavně ke zvýšení jeho stability může vydatně přispět i dobrý stav kolem kloubních svalů. Po cvicích uvolňujících a protahujících se věnuje zvýšená pozornost posilovacím cvikům na oslabené svaly, především pak všem svalům hýžďovým (velký, střední a malý hýžďový sval). n Cvičení probíhá v polohách, při kterých je oslabený kloub stabilní a jsou voleny pohyby, které tomu napomáhají. n

Plochá noha Lidská noha má dvě základní charakteristická vyklenutí – podélnou a příčnou klenbu nožní. n Tím je zajištěna pružná a nebolestivá chůze. n Ploché nohy se vyznačují tím, že je tato příčná nebo podélná klenba (nebo oboje) porušena, a to jak je již uvedeno výše, způsobuje po zvýšené zátěži chůzí nebo po dlouhodobém stání občasné a někdy až nesnesitelné bolesti. n Často se přidružují i bolesti v bederní páteři. n

Příčiny vzniku Získané plochonoží může vzniknout zejména nedokonalou péčí o nohy v době růstu a špatnou péčí o správné obouvání. n Zprvu malé odchylky od správného postavení nohy se mohou zafixovat, vazy a svaly nohy jsou přetěžovány vadným postavením, ale i rychlým růstem či závodním sportem. n V dospělém věku má vliv na vznik ploché nohy přetěžování v zaměstnání či při sportu. n Významný je i vliv nezdravé módní obuvi n zvláštní skupinou jsou poúrazové stavy hlavně po zlomeninách patní kosti, kostí nártu a záprstních kostí. n

Ukázky srovnání správné a porušené klenby nožní

Klinicky se dělí plochá noha na: I. stupeň (pokles klenby někdy s valgózním postavením paty, deformitu lze aktivně korigovat, nejsou bolesti) n II. stupeň (klenbu lze upravit aktivním či pasivním přístupem, jsou otoky a únavnost nohou) n III. stupeň (bolestivá ztuhlá plochá noha, ztuhlost je výsledkem svalové kontraktury, svraštělá pouzdra nebo artrózy kloubů, hlezenní a člunková kost prominují mediálně, na noze jsou deformity prstců a otlaky). V léčbě kromě vhodného obouvání, nošení ortopedických vložek, denního režimu (redukce váhy, péče o nohy - večerní sprcha střídavě teplou a studenou sprchou, masáž, elevace končetin, chůze na boso v nerovném terénu) má především léčebná tělesná výchova (LTV): chůze po zevní straně chodidla, cviky, "píďalka", plavání atd. n

Postupující deformity:

Prevence a způsob nápravy oslabení Ve vyrovnávací činnosti je třeba se zaměřit na jednotlivé klouby a zabezpečit pohyblivost v optimálním rozsahu. n Dbát na přesné provádění elementárních pohybů. Tím se zajistí tonická rovnováha svalů ovládajících klouby a provádějících pohyb. n Cíleně zaměřené cvičení začínat v nejnižších cvičebních polohách, tzn. bez zatížení. n Procvičovat obě končetiny od prstů až po kyčelní kloub a pletenec pánevní. Postupně přecházet do vyšších poloh až do stoje. n

Ve všech polohách procvičit vlastní pohyby – přednožování, zanožování, unožování, skrčování, natahování, kroužení a rotaci. Při tom dbát na správné postavení pánve, aby nedocházelo k souhybům s bederní částí. n Zvýšenou péči pak věnovat posilování svalů nožní klenby. Sklápění chodidel, přenášení váhy na hrany chodidel, rozložení váhy na celou plosku s přenášením středu úsilí – tato cvičení zajišťují posilování podélné klenby. n Příčná klenba se zlepšuje pohyby ve kterých provádíme tzv. špetky – prsty se svírají a rozevírají, uchopování drobných předmětů, odchylování chodidel. n

n Tyto cviky působí rovněž na vyrovnávání odchýlených (vbočených) kotníků a kolen. n Oslabeným jedincům tělesná cvičení napomáhají i psychickému stavu, kdy se zbavují zábran, jež s sebou oslabení přináší. Kromě uvedeného zlepšují i krevní zásobení a přispívá ke správnému držení těla a pružné chůzi

Použitá literatura n n n n n Bursová, M. (2005). Kompenzační cvičení. Praha: Grada. Buzková, K. (2006). Strečink Praha: Grada. Čermák, J. et al. (1992). Záda už mě nebolí, Praha. Haladová, E. , & Nechvátalová, L. (1997). Vyšetřovací metody hybného systému. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Hálková, J. et al. (2001). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební texty I. část - obecná]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Hošková, B. , & Matoušová, M. (2000). Kapitoly z didaktiky zdravotní tělesné výchovy. Praha: Karolinum. Janda, V. (1996). Funkční svalový test. Praha : Grada Publishing. Kabelíková, K. , & Vávrová, M. (1997). Cvičení k obnovení a udržení svalové rovnováhy (průprava ke správnému držení těla). Praha: Grada Publishing. Kolář, P. et al. (2009). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galém. Kyralová, M. , & Matoušková, M. (1995). Zdravotní TV, Sport pro všechny, Praha. Kyralová, M. , & Matoušová, M. (1995). Zdravotní TV, 2. část, Sport pro všechny, Praha. Novotná, H. (2001). Děti s diagnózou plochá noha. Praha: Olympia. Lewit, K. (2003). Manipulační léčba v myoskeletální medicíně. Praha: Sdělovací technika. Přidalová, M. , & Riegerová, J. (2002). Funkční anatomie II. Olomouc: Hanex. . Rašev, E. (1992). Škola zad. Praha: Direkta. Riegerová, J. , & Ulbrichová, M. (1993). Aplikace fyzické antropologie v TV a sportu (příručka funkční antropologie). [Učební texty]. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Schreiber et al. (1998). Funkční somatologie. Jinočany: H & H. Syslová, V. et al. (2003). Zdravotní tělesná výchova. [Speciální učební text II. část - zdravotní tělesná výchova při jednotlivých druzích oslabení]. Praha: Česká asociace Sport pro všechny. Tanner, J. (1995). Co s bolavými zády. Bratislava: Perfekt. Véle, F. (2006). Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Praha: Triton.