Svtenost Sekulrn svtek Ritul vtinou v kontextu nboenstv
Svátečnost
Sekulární svátek • Rituál: většinou v kontextu náboženství • Společenský život: • velké množství subtilních událostí mezi pravidelným a improvizovaným, pevným a flexibilním, opakující se a měnící se. Společenský život probíhá někde mezi imaginárními extrémy absolutního řádu a absolutním chaotickým konfliktem a anarchickou improvizací. (Moore a Myerhoff 1977) • Část života byla pod řádnou kontrolou • Rituál nespočívá pouze ve strukturovanější straně společenského chování, ale může být také chápán jako pokus strukturovat způsob, jakým lidé myslí o společenském životě = legitimizují postavením určitých osob, organizací, příležitostí, morálních hodnot, pohledu na svět a podobně
Co to je rituál, svátek, slavnost, obyčej…………. • Pojmově odkzující k různým kontextům (oborovým diskurzům) • Kulturní praktika (kulturní = má nějaké distinkce, ustanovuje hranice mezi lidmi, situacemi, prostory) • od jednoduchých každodenních aktů (podání ruky) až po komunitní veřejné události, které vyžadují spolupráci velkého množství lidí (Šíma 2017: 30) • Murphy: opakující se scénicky ztvárněná událost. • Symbolický význam x mimořádná událost
Svátek a rituál – vývoj konceptu • Kořeny ve studiu rituálu jako součásti náboženství • rituál principiální prvek ustavování náboženství, který sakralizuje komunitu a vytváří tak společenství solidarity (Smith 1894 in Šíma 2017). • pro Jamese George Frazera byl rituál původní formou veškerého kulturního života a mýtus jeho odvozenou podobou (Šíma 2017). • X (Eliade 1994), odmítaly redukovat zkoumání rituálu na jeho historický vývoj a jeho vztah k mýtu. Rituály podle něj byly pouze prostředkem, jak znovuprožívat mytické příběhy, které dávaly lidskému jednání smysl. – • Sokol: každodennost x svátečnost – rytmy, které dávají člověku a společnosti smysl, činí ho člověkem, vyjímá ho z rutiny a nabízí styvy a situace, které ho překračují
Vývoj konceptu • Durkheima nebylo základem náboženského jednání individuální prožívání ať již rituálu nebo mýtu, ale zajištění kolektivní existence skupiny jedinců. Pravidla jednání, která se vztahují odlišně k oblasti sakrální a profánní, ustavují společenství jako homogenní celek a náboženské představy jsou tak především představami tohoto společenství o sobě samém. • Alfred Reginald Radcliffe-Brown rozvedl durkheimovské pojetí společenské funkce rituálu do teze, že samotný rituál ustavuje společenské struktury komunity →je udržován určitý společenský řád • negace rituality jako takové v moderních společnostech (Mary Douglas) Šíma – asi v kontextu religiozity
Vývoj konceptu II • R: jsou obrazem stavu společnosti nejen v tom, co její členy spojuje, ale i v tom, co je rozděluje (Gluckman 1962). Projevuje se tak v nich také sociální napětí a konflikty, a nejsou tudíž prostým výrazem společenské jednoty a homogenity. • (Gluckman 1962) – podstata přítomnosti přechodových rituálů v kmenových společnostech = konkrétní sociální vztahy sloužit mnoha účelům, protože v nich neexistuje, tak jako v moderních společnostech, současné zastávání několika sociálních rolí. (Šíma 2017) • Turner – rituál jako nástroj sociálního řádu, prožití rovnosti (chaosu) x následné ustanovení hierarchií – communitas • Podle Geertze (Geertz 2000) může tudíž rituál poskytovat lidem symbolické nástroje pro pochopení a vyrovnávání se svou žitou zkušeností, resp. společenským kontextem.
Performativní teorie • Performativní teorie především zdůrazňuje aktivní roli účastníků rituálu. Život jedinců je jimi neustále utvářen a přetvářen v interakci s jinými tak, že změna je integrální součástí života a procesů kulturní reprodukce (Bell 2008). - rituál jako dynamického procesu • Nenásledují pouze stabilní rituální formy, ale že s nimi pracují kreativně a účelově. • propojuje individuální a kolektivní kreativita, která nastavuje zrcadlo existujícím vztahům a představám • Rituál ve smyslu změny stausu x divadelní performance „transportování“ jedinců do určitých rolí a jejich návrat do původních rolí či jejich další výměnu (Schechner 1985). Rozpor : účinnost (efficacy) x zábava (entertainment) – póly na ose. • Vliv na přístup ke studiu = obrat k jednání, tedy ke studiu pozorovatelných, fyzických a tělesných, společenských aktů (Grimes 2006), jimiž se „něco dělá“ (Austin 2000).
Rituál jako reakce na události • Rituál již není možné interpretovat bez toho, abychom zohlednili, že je součástí určitého procesu apropriace kulturních tradic v konkrétních nových situacích, tj. historie samotné. (dynamika rituálu reaguje na společenské změny a nutnost integrovat tyto okolnosti do jádra rituálu, resp. skrze rituál tyto změny zahrnout. (Sahlins) • Asad tak chtěl především ukázat, že pojem rituálu měl a má hegemonickou funkci, která politicky a kulturně strukturuje mocenské vztahy mezi Západem a ne-Západem – podobně Hobsbawm.
Bell (2008) a nový pohled • Vychází z protikladu myšlení versus jednání. Rituál pak má být svorníkem, který spojuje tyto dva póly, stejně jako rozpor mezi myšlenkami a akty, mezi kulturou a společností (Šíma 2017) • Kritika, že R je považován za distinktivní jednání v principu odlišné od ostatního jednání x za soubor určitých kvalit, které je možné vztáhnout na jakékoli jednání • Zaměření na praktiky: proces ritualizace, pomocí něhož se určité jednání vymezuje jako rituální od jiného, ne -rituálního. • Jednání představuje v prvotním kroku především tělesný pohyb v čase a prostoru, který se může specificky v určitých situacích stát dominantním schématem. • Cílem procesu ritualizace tak podle Bell není porozumět obsahu rituálu či dokonce integrovat jedince do nějakého koherentního kulturního či společenského rámce, ale prostě vytvořit aktéra rituálu, který si osvojí určitá kulturní schémata a dokáže je flexibilně používat v různých, i nepředpokládaných situacích. = Rituál jako sociální kompetence • studován v kontextu veškerých praktik, které jsou v dané komunitě využívány • Rituální jednání je pak specifické tím, že aktéři považují své jednání za reakci na jisté vnější prostředí či podněty (ať už se jedná o Boha, bohy, přírodu či sousední společenství), ve skutečnosti však právě toto prostředí svým jednáním současně konstruují, definují a zažívají. • R. Reprodukuje mocenské vztahy, jejichž prostřednictvím je moc odosobňována a odtržena od konkrétních mezilidských situací.
Povaha rituálu - Rituál jako nástroj vyjednávání sociálního řádu či místa člověka v sociální realitě – jeden z přístupů • každodennost x svátečnost • Eliade: Posvátné x profánní - , transcendentním a pozemským • Sokol: každodennost x svátečnost – rytmy, které dávají člověku a společnosti smysl, činí ho člověkem, vyjímá ho z rutiny a nabízí stavy a situace, které ho překračují • sociální rozměr • Zrcadlí sociální uspořádání – Van Gennep Přechodové rituály • Durkheim: posiluje tradiční sociální vazby, nebo vyjadřuje sociální konflikty (karneval), zrcadlí nerovnosti (Glucman) nebo vymezuje sociální role, uvědoměnní si sociální blízkosti (Turner): cíl solidarita • Rituál může dělat víc než zrcadlit existující sociální uspořádání a existující způsoby myšlení. Může jednat o jejich reorganizaci nebo dokonce o jejich vytvoření. • který udržuje sociální diskusi [Leach 2004: 85] • Sennet 2012 – rituál jako praktika – nácvik spolupráce • hodnoty • Durkheim: upevňování hodnost x nastolování nových hodnot (Moore a Myerhoff 1977, Henig 2014? ) • D. Miller: Vánoce jako rituál spotřeby
Povaha rituálu - Rituál jako nástroj vyjednávání sociálního řádu či místa člověka v sociální realitě – jeden z přístupů • Rituál jako kulturní prvek v sobě zahrnuje sociální změny – je třeba ho nazírat historicky • Rituál jako praxe : Politický nástroj/ nástroj vyjednávání – představa dynamiky – performativní pojetí, individuální, kreativní (účinnost x zábava), rituál jako nástroj hegemonie (Asad), reprodukuje mocenské vztahy (Bell 1992) praxeologický předpoklad, že rituály je nutné zkoumat z hlediska toho, co skutečně dělají a jaké mají důsledky. • Bell – rituál jako sociální kompetence (Goffmanův interakcionalismus) • Seligman: oddělení sebe samotného od rámce jednání neboli individuální hranici soukromé autonomie vůči veřejné ritualitě.
Rituál jako sám o sobě – opozice R jako zrcadla • Rituál byl podle těchto kritiků vnímán jako „okno“ do povahy společnosti a kultury, jako výsostné místo pro zkoumání kulturních kódů a procesů, jako privilegovaná a výjimečně přístupná forma jednání, která reprezentuje společenský a kulturní řád. (Handelman, Lindquist 2004) • Proto – zkoumat rituál sám o sobě • Představa vnitřní dynamiky rituálu • Experiment • Samoorganizující se entita • poměr mezi rituálem, jeho formou i obsahem, a vnější skutečností je zde otázkou empirickou, nikoliv teoretickou
Rituál a moderní společnost • Durheimovské tradice. Politický rituál je naplněn funkcemi, které společnost „drží pohromadě“ x Představa moderních rituálů že se odehrávají v stabilizované společnosti sdílených norem neplatí (Lukes 1975, in Šíma) • Problém v moderních společnostech empiricky prokázat takovou míru konsensu • V moderních společnostech existuje ale mnoho, ne-li více politických rituálů, které jsou postaveny na rozdělování společnosti, na zviditelnění nebo řešení společenských konfliktů, na boji proti sociálnímu a politickému řádu, nebo dokonce na snaze o jeho zrušení. • Rituál jako politický nástroj – nikoliv koheze ale přenos ideí – kognitivní složka. • Seligman: oddělení sebe samotného od rámce jednání neboli individuální hranici soukromé autonomie vůči veřejné ritualitě. Osobní upřímnost, a odsunula tím rituál do oblasti symbolického jednání, které nastoluje problém vztahu mezi osobním a kolektivním, jedinečným a věčným, horizontálním a vertikálním (Šíma 2017: 30)
Hobsbawm a vynalezená tradice 1973 Důsledek nacionalismu Zvyk x tradice x rutina Tradice neměnná, opakující se, iniciovaná elitami, prosazující idee elit a přispívající k soudržnosti • Forma pevně svázaná s obsahem má potenciál k iluzi sdílení, jistá míra stavu těla, který se opakuje • Na tomto principu interpretace řady rituálů, které posilovali národní vědomí, národní slavnosti – princip my x oni • Zůstává zároveň přítomno mnoho zvyků, které nemají vztah k etlitám • •
Výzkum rituálů v moderní společnosti • Nahlížen jako praxe, která je důležitá, protože umožňuje lidem navazovat vztahy a vyjednávat pozice. Popření symbolické funkce a funkčně strukturálních modelů • praxe či praktik, které lidem slouží k dorozumívání Odmítnutí modernistického přístupu (což platí také o většině antropologické tradice) vidět v rituálech dichotomii racionálního a afektuálního, a tím rituál stavět do role jakéhosi prostředníka mezi duchovním a tělesným, mezi emocionálním a rozumovým, transcendentním a pozemským atp. • Rituál jako něco samozřejmého, co je součástí naší reality (navzdory toho, že modernistické pojetí rituál přisoudilo kmenovým společnostem a vnutilo moderní společnosti pocit, že rituál je něco vnějšího) Šíma
Kontext migrací a menšin • Slavnosti jako důsledek procesů transmise/akulturačních procesů: výzkum reziduí x kulturních přejímek (kulturní změna) a interpretace těchto jevů. • Slavnosti revitalizace (Tanec duchů) aktivující minority (Buzalka SS) – znovu ustanovující paměť na události • Slavnosti jako identitní záležitost – etnoemancipační proces • Slavnosti jako legitimizace - vztahování se k místu – procesy integrace, vyjednávání legitimity v prostoru dovnitř skupiny i ven • Rituály migrantů jako způsoby vyjednávání změny významů a pozic (Salich, Henig) – globalizace • Rituály jako aspekt udržování angažmá na dění v zemi původu – transnacionální vazby. • Festivalizace – způsob zvýznamňování určitých hodnot, nikoliv soudržné skupině, ale právě divákům – získat je pro určité idee, důraz na atraktivitu, korespondence s očekáváními
Literatura • Sally F. Moore, Barbara G. Myerhoff (eds. ): Secular Ritual, Uitgeverij Van Gorcum, 1977,
- Slides: 17