STRUKTURA LITERRNHO DLA jednotliv sloky umleckho dla spolu

STRUKTURA LITERÁRNÍHO DÍLA - jednotlivé složky uměleckého díla spolu úzce souvisejí - nelze je od sebe oddělit - vzájemně se ovlivňují - podobu literárního díla ovlivňují i stylotvorné faktory – objektivní a subjektivní

1. Vrstva jazyková - spisovatel si vybírá jazykové prostředky a využívá je jedinečným způsobem - jazykovou stránku výrazně ovlivňuje zvolená výrazová forma – poezie, próza, drama - práce s jazykem je nejvíce patrná v oblasti slovní zásoby, při vytváření tzv. figur a tropů: a. slovní zásoba : archaismy, slova knižní a zastaralá, neologismy, poetismy (slova pro poezi b. tropy c. figury

2. Vrstva tematická Základní tematické složky jsou: - motiv - téma - děj - postava - čas a prostor - látka

LÁTKA látka = ta část skutečnosti, kterou si autor vybral k uměleckému zpracování (osoba, událost, děj) - látku rozlišujeme na námět a předlohu = konkrétní námět, který byl zpracován v literatuře již dříve ( Plautova hra Komedie o hrnci byla předlohou pro Moliérova Lakomce) - úpravou uměleckého díla či jeho části vzniká parafráze, popř. variace, která je obsahově i formálně volnější - adaptací se rozumí buď převedení literárního díla do podoby divadelní hry, filmu, televizní inscenace, nebo přizpůsobení textu jinému okruhu čtenářů, než autor původně zamýšlel, např. dětem

MOTIV motiv = dílo se skládá z určitých motivů, kterými může být cokoliv – postava, zvíře, neživá věc, přírodní jev, promluva, gesto, situace apod. - motiv je nejmenší stavební a významová složka literárního díla - motivy se mohou opakovat, stavět do protikladů nebo stupňovat ve vyšší celky - dělí se na dynamické (posouvají děj dopředu) a statické (nemají vliv na plynutí děje)

DĚJ děj = vše, co se v díle odehrává - v rámci děje můžeme rozlišit fabuli a syžet - fabule - je souhrn jednotlivých událostí toho, co se vypráví - syžet – představuje způsob vnitřní výstavby děje, konkrétní naplnění fabule – uspořádání jednotlivých výjevů, výběr postav, prostředí apod.

POSTAVA postava – má stěžejní úlohu při rozvíjení děje - literární typ – vzniká, pokud je postava nositelkou vlastností, jež jsou příznačné pro určitou skupinu lidí - lyrický subjekt - způsob sdělení , které je čtenáři předkládáno v nedějové lyrice

AUTORSKÝ POSTOJ autorský postoj – lze ho vyčíst z každého literárního díla, jde o to, jak se autor pravděpodobně staví ke skutečnosti, kterou zachycuje - autorský postoj se odráží například v tom, zda vzniká dílo vážné – tragické, či komické - satira (sarkasmus) – kritické nazírání skutečnosti v komických dílech - parodie – dílo, které dosahuje komiky napodobováním jiného literárního díla, jeho jazyka, postavy apod. , je vlastně karikatura provedená slovem, využívá často slabých stránek určitého díla – či dílo, které stylem vysoké literatury zachycuje jevy směšné, pokleslé, tím se liší od travestie – jež naopak zpřízemňuje témata pojímaná jako velká a vznešená

TÉMA téma – výsek skutečnosti zobrazovaný literárním díle, skládá se z motivů - témata postav ( motivy vzhledu, povah, chování, jednání, jazykového projevu, myšlenek, citů aj. ) - témata prostředí (zachycuje vnější prostředí – geografické a sociální, v němž se postavy pohybují) - témat může být v díle více – témata hlavní a vedlejší

! - titul – může napovědět mnohé o tematické stránce díla - může naznačit hlavní motiv, látku, postavu, prostředí, děj, téma, autorský postoj, žánr apod. - incipit – počáteční zvýrazněná písmena textu, starší díla neměla tituly - po vynálezu knihtisku se objevil titulní list – titul, jméno autora, nakladatel, místo a rok vydání ad. (např. ilustrátor)

3. Vrstva kompoziční - princip uspořádání jednotlivých témat - pro hodnocení způsobů kompozice jsou základními body počátek a konec díla - kompozice literárního díla je dána tím, jak jsou v něm uspořádány a spojeny jeho tematické nebo jazykové složky, a to z hlediska příčinnosti (logiky), času a prostoru - proti přísně logické kompozici (bajka) existuje protipól – díla psaná metodou tzv. proudu vědomí

KOMPOZIČNÍ POSTUPY - mohou být použity jak v rámci celého díla, tak v jeho částech ( kapitolách, odstavcích, slokách) - torzovité texty staré literatury neumožňují přesné určení kompoziční výstavby

a. chronologická (kronikářská) kompozice - děj se vyvíjí podle časové posloupnosti, jak šly události za sebou

b. retrospektivní ( zpětná) kompozice - autor na začátku naznačí či přímo prozradí výsledek děje a teprve pak se čtenář dozví, co se vlastně odehrálo - někdy předsadí chronologicky vyprávěnému ději jen první kapitolu - typické pro knihy vzpomínek, detektivky - pokud je čtenář vtažen přímo do děje, nezdržuje se úvodem, hovoří se u postupu in medias res = k jádru věci

c. kompozice rámcová - dílo se skládá z více příběhů vložených do příběhu hlavního - vložené příběhy mohou být rozvíjeny dalšími epizodami – typické pro rozsáhlá orientální díla

d. paralelní ( prolínavá) kompozice - souběžně se seznamujeme s několika dějovými liniemi, např. s jednotlivými osudy hlavních postav - různými způsoby se dějové linie propojují - využívána v rozsáhlých dílech s bohatým dějem – historické romány

e. řetězová kompozice - děj se odvíjí jako sled samostatných příhod spojených jednou postavou či několika málo postavami - v dílech s motivem putování či pronásledování

ukončení děje - jednoznačně epická díla bývají většinou uzavřena happy – šťastně, nebo tragicky - výrazné zakončení se nazývá pointa - pointa – dílo nebo jeho část je ukončeno překvapivým výrazným motivem, někdy jde jen o shrnutí motivů - někdy autor dějově, popř. tematicky dílo neuzavře a zvolí otevřený konec

syžet - pevné uspořádání dějových složek, tzn. vnitřní výstavbě děje, se říká syžet - pevné kompoziční uspořádání děje bylo typické pro antické drama : a. expozice (úvod děje, výchozí situace) b. kolize (zauzlení – počátek zápletky) c. krize (rozvinutí zápletky až k ostrému, nesmiřitelnému konfliktu), d. peripetie (nové zauzlení děje, překvapivý zvrat načas odkládající konečné řešení) e. katastrofa (tragický závěr)

f. kontrast - řazení protikladných jevů vedle sebe - oblíbený ve středověké a barokní literatuře

g. gradace - děj je organizován na principu stupňující se myšlenkové a emocionální intenzity - opakem je retardace = zpomalování

VYPRÁVĚCÍ POSTUPY - v epických textech - řeč vypravěče : a. prézens historický b. minulý čas c. 3. osoba = er-forma d. 1. osoba = ich-forma - řeč postav: a. nevlastní přímá řeč – vnitřní monolog postav, není oddělena uvozovkami - např. Pavel sáhl po její ruce, pojď, tady nemůžeme zůstat. b. nepřímá řeč – reprodukce řeči postav vypravěčem - např. Pavel sáhl po její ruce a řekl, že tady nemohou zůstat.