Stedovk spolenost v 10 a 13 stolet Vymezen

Středověká společnost v 10. až 13. století

Vymezení dle RVP • Název prezentace: Středověká společnost v 10. až 13. století • Vzdělávací oblast: Dějepis • Učivo: Středověk- křesťanství jako nové kulturní a společenské pojítko; vzdělanost a umění středověké společnosti • Průřezová témata: Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, Multikulturní výchova • Klíčová slova: stavy, společnost, císař, král, papež, spor o investituru, sv. Thomas Becket, feudálové, šlechta, rytířská kultura, Židé

• Rodina- širší pojem – společenství, sdílení domácnosti-nejen manželé a děti, ale i rodiče, příbuzenstvo, na statku i děvečka, čeledín, služebnictvo, řeholní rodina v klášteře. • Střežení zvyklostí, morálky, ochrana členů, zabezpečení. • Rodová linie- předáván statků, sňatky s osobami sobě rovnými- šlechta, panovnické rody. • Dědění jména- část jména, např. Chlodovech- Chlodomer a Chlothar, nebo Hadubrand nebo Hildebrand, od 8. -9. století dědění celého jména- rodinné dynastie- Karlovci, Konradinci, Otoni, typická jména dynastie- Karel, Ludvík, Václav. • Hlava rodiny- otec, v případě úmrtí přebírá nejstarší syn. • Mladší synové dostávali určitou náhradu a odcházeli a zakládali si vlastní rodinu- mnohdy odchod do kláštera, rytířství- vydobytí si postavení a majetku; často napětí mezi syny- povstání proti otci, bratrům. • Dcery se vdávaly a přecházely do domu a podrůčí manžela.

Trojí lid • Kolem roku 1000 po Kr. středověká společnost představována jako trojí lid: • Oratores, bellatores, laboratores • Bajka o ovcích (mají se modlit a dávat lásku Boží), psech ( mají chránit a hlídat) a volech (prostý lid). • Od 11. stol. se objevuje třída obchodníků, od 12. stol. Triparitní společnost- stavy- sociálně profesní postavení- různý počet uváděných stavů dle autora. • Napětí mezi mocí světskou a duchovní. • Snaha církve o podřízení si válečníků, aby se stali ochránci církve a náboženství.

Papež a císař • Křesťanstvo- jedno tělo se dvěma hlavami. • Papež x císař, rivalita kněží a válečníků. • Od 1054 schizma východního křesťanství- vedoucí úloha papeže pro západní církev. • Občas panovníci prosazuji vzdoropapeže (ve 12. stol. jich bylo 10), papež je i tak hlavou společnosti. • Papež Řehoř VII. Dictatus Papae (1075) „ Ten, kdo není s římskou církví, nemůže být považován za katolického křesťana. “ • Nejdelší uprázdnění papežského stolce trvalo 34 měsíců po smrti Klimenta IV. 1268 do nástupu Řehoře X. 1271.

císař • Císař není zdaleka hlavou světské společnosti. • Evropa nemá císaře od roku 476 do roku 800, od roku 899, od 924 až 962, od 1260 - smrt Fridricha II. Do zvolení Rudolfa Habsburského 1273, od 1212 do 1218 jsou najednou 2 císaři Ota IV. a Fridrich II. • Volba v Německu- král římský, korunovace v Římě- císař, mezi oběma volbami někdy několik let, případně císařská korunovace neuskutečněna vůbec- např. Václav IV. • Odboj proti císaři v Německu, vzpírají se mu v Itálii- lombardská města. • Mocní panovníci ho většinou neuznávají a nepovažují se za císařovy poddané- např. francouzští králové od 10. stol. , od. 12. stol. angličtí, španělští panovníci. • Ludvík IX. Svatý: „ Král nezávisí na nikom kromě Boha a sebe. “ • Císařský titul se objevuje také tam, kde nepronikli karolínští císaři, tj. Anglie a Španělsko- zde císař panovník nad ovládnutým územím • Anglie- 1. císař 970, poslední císař 1035 Knud- ovládal 5 království- Dánsko, Anglie, Norsko, Skotsko, Irsko. • Španělsko- císař všech národu španělský do roku 1248.

Fridrich Barbarossa

císař • Němečtí císařové omezují svůj vliv čím dál víc na Svatou říši římskou národa německého (Německo, S Itálie). • Císař volen německými knížaty (kurfiřty), císař SŘŘN- císař Německa • Poslední myšlenka univerzálního císaře za Fridricha II. – snaha po světovládě, je onačen protivníky za Antikrista, sám se představuje jako císař konce času- spasitel, nový Adam, Augustus, druhý Kristus. • Snaha papeže stát se i světským vůdcem. • Snaha císaře stát se i vůdcem duchovním. • Spojení obou mocí- caesaroapismus- 1 osoba vůdce politický i náboženský. • Pomazání, korunovace krále- připojení krále k nebeské hierarchii • Jen ti, kdo jsou pomazáni svatým olejem (křižmem) mohou stát včele Božího lidu- král a kněží. • Obřad korunovace: předání ostruh a meče- potvrzení vojenského vůdce, předání nábož. symbolů-prsten, žezlo a koruna. • Císařská koruna-tvořena čelenkou, sestavenou z osmi zlatých destiček, z oblouku tvořícího čepičku s osmi políčky, číslo 8 - symbol věčného života, oktogon, kaple v Cáchách- obraz nebeského Jeruzaléma. • Kříž- symbol vítězství, panování Krista, prsten a hůl- repliky biskupských insignií, kopí sv. Mořice- v něm údajně hřeb z Kristova kříže.

Spory císařství a papežství • Vzácná shoda papeže a císaře kole roku 1000 - Ota III. a Silvestr II. –snaha po společném panování. • Církev pomáhá panovníkům- papež Lev III. podporuje a utváří vládu Karla Velikého, benediktini ze St. Denis utvářejí Kapetovce • Církev činí krále svým světským ramenem- král užívá fyzické síly, násilí. • Církev podporuje krále proti nepříteli a přisuzuje mu úlohu ochránce církve • Biskup orleánský: „ Úkolem krále je, aby byl lid veden v právu a spravedlnosti, aby dbal o zachování míru a spravedlnosti. , aby byl ochráncem slabých. Je třeba, aby se poddaní podřizovali této moci. Ten, kdo mu odporuje, odporuje Bohu. “ • Pokud došlo k rozepři církve a panovníka- panovník ztrácí podporu církve, kněžství, božství krále, není král ale tyran- špatný král- exkomunikace, sesazení • Střet Jindřicha II. a arcibiskupa z Cartenbury- biskup zavražděn jako mučedník, prohlášen za svatého, svědek jeho vraždy John ze Salisbury hlásá tyranovraždu.

Svatý Tomáš Becket (asi 1181– 29. prosince 1170) • lord kancléř krále Jindřicha II. (1155– 1162), arcibiskup z Canterbury (1162– 1170). • Původně byl blízkým přítelem krále Jindřicha II. , ale poté, co se stal arcibiskupem z Canterbury, se jejich cesty rozešly. • Střetli se spolu ve sporu o práva církve, což nakonec vedlo k tomu, že arcibiskup musel prchnout z Anglie (Claredonské úmluvy 1164). Odjel cisterciácké opatství Pontigny ve Francii. V roce 1170 se vrátil do Anglie na příslib odpuštění a s bezpečnostními zárukami od krále. • V červnu roku 1170 korunovali v Yorku arcibiskup z Yorku a biskupové z Londýna a Salisbury krále Jindřicha Mladíka (syna Jindřicha II. ). Tím porušili korunovační privilegium Canterbury. V listopadu 1170 Becket všechny tři exkomunikoval. , Becket pokračoval v exkomunikaci svých odpůrců v církvi. Brzy se to doneslo ke králi Jindřichovi. • Po nahlášení těchto Becketových aktivit se nemocný Jindřich údajně zvedl z lůžka a následoval výbuch frustrace. Nejčastěji citovaná věta „Copak se nenajde nikdo, kdo by mne zbavil toho otravného kněze? “ pochází z ústní tradice.

Svatý Tomáš Becket • Přihlížející si to vyložili jako královský rozkaz a čtyři rytíři se vydali přímo za Becketem. • Do Canterbury dorazili 29. prosince 1170. Následně Becketa zpravili o tom, že musí odejít do Westminsteru a zodpovídat se ze svého jednání. Becket ale odmítl. • Když se odmítl podrobit králově vůli, se rytíři chopili zbraní a spěšně se vrátili do katedrály s úmyslem usmrtit jej. Becket se mezitím odebral do hlavní lodi k modlitbě nešporů. Rytíři s tasenými meči jej zastihli blízko vchodu do kláštera, schodů do krypty a schodů vedoucích do katedrály, kde mniši zpívali nešpory. Existuje několik dobových svědectví. Rytíři prý Becketa několikrát zasáhli do hlavy a při třetí této ráně měl Becket rozpřáhnout ruce se slovy „Ve jménu Ježíšově a ochrany církve jsem připraven obejmout smrt. “ • Becket byl po třech letech 1173 prohlášen papežem Alexandrem III. za blahoslaveného, za rok potom za svatého a místo jeho hrobu se stalo oblíbeným anglickým poutním místem. • Vražda Tomáše Becketa a fakt, že Jindřich II. nepotrestal jeho vrahy, vedly ke konfliktu s papežem a byly jednou z příčin (resp. záminek) následného povstání mnoha Jindřichových vazalů, včetně jeho vlastních synů.

Vražda sv. Tomáše Becketa

Spor o investituru • Papež používá podobenství o 2 mečích (moc duchovní a světská), podle sv. Bernarda mají oba patřit papeži, držitelem je sv. Petr, kněz užívá meč duchovní, rytíř meč světský, ale jen na znamení kněze, pro církev • Císař používá podobenství o 2 světlech- římský císař se ztotožňoval se Sluncem, stejně raně středověcí panovníci • X papež Řehoř VII. parafrázoval genesis. „ Řekl Bůh, aby byla na obloze 2 světla, aby oddělovala noc a den. Učinil větší světlo, aby vládlo ve dne a menší, aby vládlo v noci. “ Větší slunce je papež- denní světlo x menší slunce císař – měsíc- nemá vlastní zář, slunce mu poskytuje světlo • Středověký protiklad dne a noci. • 2 meče se nikdy neocitly v jedněch rukou x Rusko, Byzanc • Spor o investituru

Feudálové, panstvo – • Příslušníci světského stavu, měli zvláštní výsady, rodový znak- erb, příslušnost ke šlechtě souvisela s brannou povinností služby ve vojsku. • Příslušníkem šlechtického stavu se stávali buď dědičně, nebo povýšením za zásluhy. • Měli řídit nejen panství, ale zajišťovat také ochranu proti nepřátelům a bránit a šířit křesťanskou víru. • Na svém panství měli v rukou feudálové úřady i soudcovství- nižší spravedlnost (pokuty), vyšší spravedlnost (vězení, mučení, popravy). • Vybírali poplatky od poddaných, ale platili desátky církvi- zdroj napětí. • Šlechta spolurozhodovala někdy i proti vůli vládce o státních záležitostech v rámci šlechtické demokracie, tvořila zemský, případně říšský sněm a schvalovala jednotlivé zákony a někdy volila panovníky.

Obrázky z Gesta Romanorum

Vyšší a nižší šlechta • Vyšší šlechta- pánové - dominus, lord, baron, vévodové, hrabata x nižší šlechta- rytíři, zemanové, vladykové. • Vévodové, knížata- královi vojevůdci, vojenští správci rozsáhlých území (Champagne), vládci kmenových knížectví uvnitř i vně říše (Bavorsko, Akvitánie). V období vrcholného feudalismu se z vévodů stali často téměř nezávislí panovníci, kteří mnohdy převyšovali mocí i své vlastní krále. • Král propůjčoval půdu šlechticům a rytířům, kteří se vyznamenali v boji nebo jiným způsobem pomohli králi. Získávali tak vládu nad určitým územím (panstvím) a těmi, kdo na něm žijí. • Tato půda však nemusela být udělena dědičně a navíc se její vlastník stával královým leníkem. Feudál z ní musel odvádět daně a poplatky panovníkovi. Ty mu platili poddaní na jeho panství. • Postupně se stávalo takové postavení dědičným, feudální pánové skládali přísahu věrnosti panovníkovi. • V Čechách se počátky panského stavu kladou do 12. století, kdy se rozlišovali podle velikosti majetku a délky tradice rodu držitelé velkých- panství, potomci bývalých kmenových vládců, župané a nejvyšší zemští úředníci.

Rytíři • • • Rytíř (z německého Ritter, jezdec), chevalerie- francouzsky (latinsky miles, pl. milites)- středověký bojovník, později označení společenského stavu. Středověký válečník v raném středověku zpravidla neurozeného původu, který bojoval převážně na koni. Ve vrcholném středověku byl každý rytíř automaticky šlechticem, ale ne každý šlechtic byl rytířem! K pasování na rytíře byla potřeba prokázat statečnost, věrnost, štědrost. Atributy- kůň- zdatný, drahý- nes velkou váhu, těžké kovové zbroje- brnění, přilba a štít, zbraně- meč a dlouhé kopí, případně sekera, kladivo či palcát. Těžkooděná jízda představovala elitu a ve většině bitev i rozhodující sílu středověkého vojska. První zmínky o rytířském stavu se objevují kolem roku 1000, rozvoj Francie, svatá říše římská 11. století. Rytíř byl elitní bojovník, většinou neurozeného původu. Rodokmen zatím nehrál důležitou roli, důležitá byla osobní odvaha a způsobilost k boji. Rytíř většinou pocházel z bohaté rodiny, nebo musel mít štědré podporovatele- kůň a zbroj byly velmi drahé. Označení rytíř jako šlechtický titul se začíná používat až ve 12. století, mizí postupně nutnost atributů rytířství, převládá dědičnost, rozvoj rytířství během křížových výprav.

Rytíři • Šlechtičtí synkové byli pro rytířství vychováváni již od dětství. • Jako pážata a panoši sloužili významným šlechticům, a seznamovali se tak se zásadami života rytíře. Cvičili se také v zacházení se zbraní a v boji. • Pasováni na rytíře přicházelo po bitvě, kdy projevili odvahu a statečnost, nejdříve v 15 letech. • Pasování na rytíře byl slavnostní obřad, který měl probíhat v kostele. Většinou se však odehrával přímo na bojišti před zahájením bitvy či po ní. Rytíře pasoval panovník nebo jeho zástupce. • Mladý bojovník před tím, kdo ho pasoval, poklekl a přednesl předepsanou přísahu. Poté ho pasující lehce udeřil (původně dlaní na tvář, později i plochou stranou meče na obě ramena) a předal přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství (odtud pochází výraz pasování).

Walther von der Vogelweide

Vojáci Boží, rytířská kultura • Rozvoj rytířství během křížových výprav. • Z rytíře se stává miles Christi, voják Kristův a služebník Boží. • Svojí přísahou se rytíř zavazoval, že bude dodržovat zásady, které byly spojeny s životem pravého křesťanského bojovníka: oddanost panovníkovi a zemi, věrnost Bohu a církvi a šíření křesťanské víry, třeba i mečem. • Rytíř měl také ochraňovat slabé a pomáhat vdovám a sirotkům. • V případě porušení slibu mohl rytíř utrpět ztráta rytířské cti- nejvyšší hodnota. • Specifická rytířská kultura- turnaje, rytířská klání- zpočátku velmi tvrdé, smrtelná zranění- postupné nahrazení soubojů kolbou, tjosem- shození protivníka dřevcem ze sedla. • Rytířské písně- minesengři a trubadúři, rytířské eposy (Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi, Alexandreida) a romány.

Rukopis Codex Manesse • Vznikl v Curychu v první polovině 14. století- „průřezem středověkým světem". • Miniatury představují středověkou společnost od císaře, přes krále, knížata, rytíře, duchovní, měšťany, řemeslníky až po potulné pěvce, kteří jsou vyobrazeni ve válce, na turnaji, lovu, při tanci, hře i pouhém rozhovoru. • http: //www. manesse. de/manesse 0 -9. shtml

Židé • Židé měli v křesťanské Evropě zvláštní postavení. • Židovská víra se opírá o Starý zákon, křesťanský Nový zákon neuznává. • V evropských zemích byli Židé přímými podanými panovníka a stáli pod jeho ochranou, kterou jim zaručovaly královské výsady. • V českých zemích bylo jejich postavení určeno privilegiem Přemyslem Otakarem II. (vydaným roku 1254 a platným až do 19. století) • Křesťané Židy nechovali v lásce, spatřovali v nich viníky umučení Ježíše Krista. • Židé byli ale uznávanými lékaři a učenci. • Byli i zdatnými obchodníky, půjčovali peníze na úrok, což křesťanské učení odsuzovalo jako lichvu. • Židé obývali vlastní ulice a čtvrti, zde měli své synagogy, školy, hřbitovy i další instituce.

• Nesnášenlivý postoj vůči Židům zaujala křesťanská společnost ve vrcholném středověku, v době křižáckých výprav. • Na počátku 13. století vyhlásila katolická církev, že je třeba Židy z křesťanské společnosti vyloučit. • Docházelo také k rabování židovských čtvrtí – tzv. pogromy. • Na základě církevního výnosu z počátku 13. století byla řada židovských čtvrtí ve velkých městech ohrazena a uzavřena v tzv. ghetta.