Soudob teorie vzdlvn Jana Polkov Soudob teorie vzdlvn

Soudobé teorie vzdělávání Jana Polčáková

Soudobé teorie vzdělávání – Yves Bertrand Úvod (zopakování) analýzy problémů soudobého vzdělávání � návrhy na změnu � úvahy o cílech vzdělávání, o roli učitelů, o postavení žáka, o významu učiva, o sociokulturním významu vzdělávání, atd. � Klasifikace: póly reflexe výchovy � subjekt (žák) � společnost (svět, okolí) � obsah (předměty) � interakce (mezi učitelem, médii, technologiemi)

Teorie vzdělávání: � Spiritualistické teorie (subjekt) � Personalistické teorie (subjekt) � Sociální teorie (společnost) � Akademické teorie (obsah)

Spiritualistické teorie metafyzické, transcendentální � jeden z nejstarších směrů (neustále se vrací) � vycházejí z orientálního náboženství a východní filozofie (zen-budhismus, taoismus, hinduismus) � zabývá se duchovním rozměrem a smyslem života na zemi �

Základní principy spiritualistických teorií transcendentální pohled na vztahy mezi lidskou bytostí a „univerzem“ (božské, posvátné, transcendentální) � člověk se musí naučit osvobozovat od viditelného světa a překračovat sebe sama, aby se mohl pozvednout na duchovní úrovně � člověk musí řídit a ovládat svůj duchovní vývoj využitím své vnitřní energie a jejím nasměrováním k činnostem, jako je meditace a kontemplace � zdroj energie je v nitru osoby (bůh, duše, Tao, božská energie) �

� lidská bytost je charakteristická transcendentálními schopnostmi svého vědomí → schopnost pozvednutí na transcendentální úroveň, která je vyšší rovinou vědomí → lidská bytost je skutečně lidskou, když se její vědomí dobere této kosmické a transcendentální úrovně

Dominantní hodnoty spiritualistických teorií: � � � komplementárnost fyzických a duchovních zkušeností teologické chápaní života a vývoje odhalení základních hodnot ve vnitřní zkušenosti životní cíle společnosti

Cíle spiritualistických teorií: � překonání rozdílů mezi subjektem a „univerzem“ a pochopení vztahů mezi jedincem a „celkem“ → cílem je dobrat se určité „jednoty“ � sblížení člověka s duchovní realitou a umožnit mu objevení metafyzické stránky světa Představitelé: A. Maslow, W. Harman, G. Leonard, M. Fergusonová, C. Fotinas

Teorie Abrahama Maslowa několik etap vědomí: behaviorismus, humanismus, metafyzika � myšlenka „ideální univerzity“ → objevení vlastní identity, smyslu života a svého poslání (seberealizace) � poté „teorie Z“ – mystičtější vize světa (pokus o překonání humanistické psychologie) � „Jsem freudista, behaviorista a humanista, rozvíjím čtvrtou, obsažnější psychologii transcendence“ �

Stanovuje 3 paradoxy: I. objevení mého „já“ vede k objevení něčeho nezávislého na „já“ II. nalézt smysl „univerza“ znamená nalézt sám sebe III. transcendentální zkušenost nemá nic společného s náboženskými institucemi, je dimenzí života a charakteristikou každé osoby cílem vzdělávání musí být podpora poznání “bytí“ u vzdělané osoby ( jádrem vzdělání = techniky meditace a kontemplace) � vyučující by měl být otevřený a zpřístupnit dítěti intuitivní prostředí pro pochopení jeho vztahu k „univerzu“ + uspokojit základní psychologické potřeby �

Personalistické teorie � humanistické → soustředí se na osobnost žáka reakce na systémy, jež se příliš orientovaly na vyučování předem daných obsahů velkým skupinám žáků � je potřeba zaměřit pedagogické úsilí na subjektivní dynamiku dítěte � 2 tendence: I. Nedirektivní vzdělávání (Neohumanismus) II. Interakční vzdělávání (Organická pedagogika, Otevřená pedagogika)

Nedirektivní vzdělávání pozitivní směřování lidských bytostí – je nutné být sám sebou, být autentický, přičemž nejvyšší autoritou je zkušenost → podporování zkušenostního učení � podněcuje osobní angažovanost, iniciativu a proměňuje žákovi postoje a celou osobnost � žák by měl učit sám sebe ( přirozená schopnost učit se) a učitel je zde v roli toho, kdo žákům učení usnadňuje( poradce) � Představitel: C. Rogers

Neohumanistické teorie � � � „Jedinec je tvůrčí silou, která se musí opřít o to, co zdědila i o vlivy prostředí. “ sloučení systémového přístupu a humanistické psychologie vzdělávací programy by se měly zaměřovat na rozvoj osoby a na kvalitu osobního života učitel je postaven do role facilitátora (rádce) program učení je vytvářen na základě projevených potřeb cíl výuky = připravit takový plán, který se soustředí na osobu žáka spíše než na předávané informace Představitel: A. Adler

Interaktivní teorie rozvoje osobnosti � � � vychází z nedirektivních praktik → narazily na meze – dětem chyběl pevný rámec (respektování zvláštností dětí) upřednostňují vnitřní dynamiku dítěte (nenechávají mu plnou zodpovědnost za jeho vzdělání) jde o společnou práci učitele a žáka vzdělání by mělo být chápáno jako činnost, která má svůj zdroj ve vnitřním životě osoby cíl : rozvoj dítěte (tvořivost, představivost, autonomie, hodnocení, úsudku) Představitel: P. Angers

Otevřená pedagogika aplikace interaktivních teorií → lidská bytost by měla být autorem i aktérem svého života (odstranit závislosti + směřovat k autonomii) � hlavním nástrojem je sebeanalýza � seberealizace žáků by měla napomáhat k vytvoření „aktualizovaných osob“ (rozvinuté všechny dimenze) � Otevřená škola je založená na aktivní účasti všech, kdo v ní žijí → umožňuje optimální růst žáků � Představitelé: A. Paré, C. Paquette

Protikladné principy personalistických teorií: vést žáka k sebeorganizaci × sami organizují výukové prostředí a nenechávají žákovi dostatečný prostor � snaha zachovat direktivní výuku × současně i nedirektivní � → paradox personalistické pedagogiky

Sociální teorie vychází z přesvědčení, že současný svět se nachází v hluboké krizi � vzdělání má širší sociální rozměr → vytváří nové nástroje k proměně světa a je nutné ho pojmout jako možný nástroj k rekonstrukci naší společnosti � cíl: vybudování nové společnosti, jejíž charakteristikou bude vyšší míra sociální, kulturní a ekonomické odpovědnosti 3 oblasti : I. Institucionální pedagogika II. Pedagogiky „probouzející uvědomění“ III. Ekosociální teorie �

Institucionální pedagogika snaha o změnu společnosti → zbavení se byrokratických institucí, zrušení společenských tříd a zprostředkování skutečného pohledu na současný svět � cíl: zapojení všech jedinců do procesu výuky, nastolit sociální samosprávu, kdy budou zodpovídat sami za sebe � psychoanalytické hledisko = nutnost nejprve léčit „prostředí“ nemocného (společnost) �

Pedagogika probouzející uvědomění snaha zvýšit vnímavost žáka k jeho roli sociálního činitele � hlavní způsoby: dialog, komunikace a demokratický přístup → učitel nemůže předávat poznatky na základě dominantní pozice � prohlubovat v žácích jejich kulturní vědomí, vyvolávat mezi žáky debatu o každodenních skutečnostech a vychovávat je ke kritickému myšlení �

Ekosociální teorie základem je globální vztah mezi vzděláváním a zachováním života na naší planetě → společnost se industralizuje, nastávají závažné ekologické problémy → nutné vést k větší ekologické uvědomělosti, péči o životní prostředí a objevení nového pohledu na svět + pochopit fungování sociálního organismu a vytvořit spolu s novými vědeckými objevy jiný přístup k současnému světu � formou vzdělávání je především simulace �

hlavní přístupy sociálních teorií: výchova kritického myšlení, výcvik pro sociální intervence, interaktivní participace žáků na dění ve třídě i ve společnosti, afektivní charakter učení � výuka: • osvobozena od pocitů soutěživosti, zvýhodňování některých žáků a frustrace (snaha o pozitivní pocity) • demokratická (klást otázky a svobodně se vyjadřovat) a multikulturní (rozdíly) � strategie: kooperativní vyučování, projektové vyučování, vytváření pracovních týmů, řešení praktických problémů Představitelé: J. Dewey, P. Freire, H. Giroux, J. G. Maison, G. Lapassade, M. Young �

Akademické teorie klasické – definují charakter obecného vzdělávání (předávání obecných obsahů), které by žákovi umožnilo stát se široce kultivovaným člověkem � hl. problém = nedostatečná kulturnost studentů → plyne z nevyhovujícího obecného vzdělávání a předčasné specializace učiva (specialista = barbar) � podstatou je předávání trvalých a na společnosti nezávislých hodnot � 2 významné tendence: � Tradicionalismus � Generalismus

Tradicionalismus návrat k minulosti a ke starým hodnotám → zakládá na velkých dílech západního světa, humanismu, klasické kultuře a solidních nezpochybnitelných poznatcích � snaha reorganizovat výuku (hlouběji zkoumat velká díla minulosti, nabídnout širší a ucelenější dějepisný pohled se všemi souvislostmi, v oblasti techniky poskytnout obecné vzdělání, rozšířit výuku filosofie) �

Generalismus snaha vytvořit střediska obecného vzdělávání → přispívat k rozvoji kritického myšlení, schopnost adaptace a řešení problémů, otevřenost ducha, chuti bádat � je třeba zkoumat a analyzovat různé interpretace světa a naučit se rozpoznat pravé hodnoty → dosáhneme jen tehdy, jeli dostatečně široké všeobecné vzdělávání �

Akademické teorie kladou velký důraz na dobrou přípravu učitelů (vyvinout max. úsilí předat kvalitní klasické vzdělávání) → předávají se tak zároveň hodnoty jako je: disciplína, vytrvalá práce, úcta k tradici a k demokratickým hodnotám, smysl pro občanskou zodpovědnost � úkolem učitele je předávání daných obsahů a úkolem žáka je jejich asimilace � Paradox akademických teorií → požadují předávání téže kultury všem žákům ale zároveň preferují elitářský přístup před rovnostářstvím Představitelé: M. J, Adler, A. Bllom, J. Domenach, E. Gilson, J. Laliberté

Vztahy a srovnání těchto teorií je velice obtížně → každá v sobě nese něco podstatného a žádnou z nich není možné zavrhnout � je třeba se zamyslet nad současným stavem školství a pokusit se analyzovat podstatu dnešních problémů � vzdělávání musí spočívat v nových vzdělávacích strategiích, které budou přiměřenější ke globálnímu řešení problémů naší planety � společnost by měla projít sociálními, kulturními a ekologickými změnami, aby se mohla dále rozvíjet → k tomu nám poslouží poznatky z těchto teorií a usnadní nám tak budoucí pedagogickou činnost �

Závěrem závěrem tohoto stručného přehledu je možno říci, že každá z uvedených teorií má své přednosti i rozpory (ani představitelé jednotlivých proudů nebývají ve svých názorech zcela jednotní) � každá z těchto teorií však přináší jiný úhel pohledu na pedagogickou realitu a mnoho významných koncepčních i dílčích poznatků a podnětů � orientace v základních proudech pedagogického myšlení nám umožní lépe porozumět jednotlivým pedagogickým koncepcím i jejich sociálním souvislostem �