Pohdka RADY MOUDRHO KRLE Byl jednou jeden moudr

Pohádka RADY MOUDRÉHO KRÁLE

Byl jednou jeden moudrý král. Povídalo se o něm, že jedl vtipnou kaši. Král měl však syna, který byl, stejně jako mnoho jiných mladých lidí, lehkomyslný a nafoukaný.

Namyšlenému princi se začalo zajídat bydlet v domě svého otce a jednoho dne se vydal do společnosti svých vrstevníků. Navrhl jim: „My mladí už nepotřebujeme rady starců. Postavme si své vlastní město vedle otcova.

Budeme moci žít svobodně a dělat, co se nám zlíbí a já vás povedu. “

Přátelé s princem souhlasili a začali stavět nové město. Brzy byly domy a ulice města naplněny hrozným křikem, který se linul z divokých pitek a nezřízených oslav.

Rozjaření mladí lidé hodili všechny rady svých rodičů za hlavu. A když náhodou potkali někoho, kdo jim chtěl poradit, pěkně se mu vysmáli.

Jednoho dne padlo kralevici do oka telátko pasoucí se na louce u potoka. Hlavou mu prolétl bláznivý nápad.

„Chtěl bych mít něco zvláštního, co nemá nikdo na světě. “ „A co by to mělo být? “ ptali se ho přátelé. „Chtěl bych mít na sobě kůži toho telete. “

Sotva přání vyslovil, vrhli se mladí muži bez rozmýšlení na ubohé zvíře. Stáhli z něj kůži a přetáhli ji ještě teplou princi přes hlavu až k nohám.

Královský syn se v kravské kůži hrdě postavil před své přátele a oznámil jim: „Nikdo není krásnější než já! Nikdo nemá lesklejší a jemnější kůži! Nebojím se ani slunečních paprsků, ani deště. “

Radoval se tak dlouho, dokud kůže nezačala tvrdnout. Již druhého dne ji vysušilo sluníčko. Scvrkla se a kralevic se nemohl ani pohnout, ani pořádně nadechnout. Začal naříkat a křičet a s ním bědovali i jeho přátelé. „Princ umírá! Náš princ umírá!“

Jednoho mladíka napadlo konečně řešení: „Rozřízneme kůži a tělo z ní tak vysvobodíme. “ Telecí kůže se však přilepila na tělo tak pevně, že všechny pokusy ztroskotaly.

Kralevic naříkal a plakal tak mocně, že přilákal pozornost svého otce, který jel právě okolo se svou družinou.

Král vyslal posla, aby zjistil, co se vlastně stalo.

Královský syn naříkal: „Okamžitě přiveďte mého otce! Řekněte mu, že umírám!“

Starý král přispěchal, a když uviděl svého syna, smál se tak vydatně, až se z toho svalil na zem.

Tu se moudrý král obrátil na princovy přátele: „Věděl bych, jak odstranit tu kůži z princova těla. Protože ale znám váš názor na rady starších, raději si vše ponechám pro sebe. “

„Pomoz, otče! Pomoz nám, “ prosil princ. Jeho přátelé bědovali: „Králi! Řekni nám, co máme dělat!“ Král se nechal obměkčit: „Řešení je jednoduché. Popadněte mého syna a odneste jej k řece. Ponořte jej do vody, počkejte, až telecí kůže změkne a pak ji z těla lehce sundáte: “

Udělali, jak jim král poradil. Princ byl brzy vysvobozen ze své nucené kazajky, která jej málem udusila. Všichni mladí lidé se samozřejmě po této události vrátili do královského města. U vstupní brány byl postaven pamětní kámen s nápisem: „Ctěte stáří!“