PLATN Platn Euthyfrn Obrana Skratova Kritn Faidn Kratylos

PLATÓN

Platón. Euthyfrón; Obrana Sókratova; Kritón; Faidón; Kratylos; Theaitétos; Sofistés; Politikos. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2003. (Edice Platónovy spisy, sv. 1. ) Platón. Parmenidés; Filébos; Symposion; Faidros; Alkibiadés I, II; Hipparchos; Milovníci. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2003. (Edice Platónovy spisy, sv. 2. ) Platón. Theagés; Charmidés; Lachés; Lysis; Euthydémos; Prótagoras; Gorgias; Menón; Hippias Větší; Hippias Menší; Ión; Menexenos. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2003. (Edice Platónovy spisy, sv. 3. ) Platón. Kleitofón; Ústava; Timaios; Kritias. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2003. (Edice Platónovy spisy, sv. 4. ) Platón. Minós; Zákony; Epinomis; Listy; Výměry; o spravedlivu; o zdatnosti; Démodokos; Sisyfos; Eryxias; Axiochos; Ledňáček; Epigramy. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2003. (Edice Pl

q Doporučená literatura: Novotný, F. O Platónovi I. Život. Praha: J. Laichter, 1948. Novotný, F. O Platónovi II. Dílo. Praha: J. Laichter, 1948. Novotný, F. O Platónovi III. Filosofie. Praha: J. Laichter, 1949. Novotný, F. O Platónovi IV. Druhý život. Praha: Academia, 1970. Thein, K. Vynález věcí: o Platónově hypotéze idejí. Praha: Filosofia, 2008.

„Božský Platón“ — pozdně antický a středověký titul athénského filosofa žijícího v letech 427 — 348 př. n. l. Platón si jako první důsledně a systematicky klade otázku - - co věc je? Tedy jaké je její určení jako celku nebo jaká je její podstata. Jeho odpověď na tyto otázky spočívá jednoduše v zařazení zkoumaného individua do odpovídajícího druhu: Co je Sókratés? Nikoli určitá kombinace živlů, nýbrž — člověk. Stejná odpověď navíc platí také pro Platóna, Aristotela atd. , zkrátka pro všechna individua téhož druhu, a to jak u individuí („věcí“), tak i u vlastností (např. krásy nebo dobra). „Říkáme, odpověděl jsem, že jest mnoho věcí krásných a mnoho dobrých a tak dále, a v řeči je rozeznáváme. A ovšem také krásno i dobro samo a tak při všech jevech, při kterých jsme tehdy uznávali množství, mluvíme zase o podstatě jednoho každého, uznávajíce při každém jednu ideu jako znak pro každou věc. “ Platón, Ústava VI, 507 b 2 -8

Díky tomu lze množství jednotlivých věcí kolem nás vysvětlit stejným způsobem — Sókratés je člověk, Platón je člověk, krásná žena … a tím postihnout jejich příbuznost (druhovou totožnost). Platón si tedy klade zcela novou otázku a určuje příčiny vzniku věcí novým způsobem. Přitom předpokládá, že existuje skutečnost, zcela odlišná od té, kterou bezprostředně vnímáme smysly. Ta je totiž nemateriální, a proto smyslově nevnímatelná, nýbrž poznatelná pouze rozumem, a je neměnná a věčná. Ona a jedině ona si plně zaslouží označení jsoucno a právě ona je pevným základem pravidelnosti a zákonitosti proměnlivých a pomíjivých materiálních věcí. Tuto rovinu představují ideje.

JEDNOTLIVINY Materiální skutečnost kolem nás sestává z jednotlivých věcí, tedy z jednotlivin. Jejich charakteristiku podává Platón na mnoha místech svých dialogů. „A jak tomu jest, když jde o množství krásných věcí, jako jsou lidé nebo koně nebo roucha nebo kterékoli jiné takové věci, nebo o množství stejných věcí nebo všech jiných, majících s tam těmi jsoucny stejná jména? Zdali pak jsou ty věci stále stejné či v úplném opaku proti tam těm jsoucnům nejsou zkrátka nikdy a nijak stejné, ani každá sama se sebou, ani mezi sebou navzájem? S těmito, řekl Kebés, je to zase takto; nikdy nejsou v témž stavu. Nuže těchto věcí se jistě můžeš i dotknouti i viděti je i ostatními smysly vnímati; ale těch jsoucen, která jsou stále stejná, ničím jiným bys nikdy nepojal nežli rozumovou činností mysli; takové věci jsou neviditelné a nejsou viditelné. “ Platón, Faidón 78 d-79 a

VLASTNOSTI JEDNOTLIVIN a) Mnohé Různých jednotlivých věcí nacházíme kolem sebe velmi mnoho. Přitom je podstatné, že se některé z nich navzájem velmi podobají. Tyto skutečnosti vyjádříme obecně filosoficky tvrzením, že jednotliviny jsou individua, která náležejí do různých druhů a rodů. A ta individua, jež patří do téhož druhu, se navzájem podobají. Druhovou strukturu skutečnosti si nejsnáze osvětlíme poukazem na moderní klasifikaci živých organismů do druhů, rodů, čeledí, tříd atd. Příkladem druhu může být třeba „člověk“, do nějž patří například tato individua (jednotliviny) — Sókratés, Platón, Aristotelés, Xanthippa, Aristotelův syn Níkomachos.

b) Smyslově vnímatelné jednotliviny jsou smyslově vnímatelné. To je dáno tím, že jsou materiální — pouze to, co je materiální, lze vnímat smysly. c) Proměnlivé Platón absolutizuje nepřetržitost změny všech materiálních věcí natolik, až popře možnost jakékoli identity. Takové tvrzení se zdá být příliš radikální, ale kupodivu nám by mohlo být bližší než Platónovým současníkům. My dnes totiž dobře víme, že skutečně ve všech jednotlivinách neustále probíhají procesy na buněčné úrovni (u organismů) nebo až na úrovni molekulární a atomární (to i u neživých jednotlivin), a že tedy se věc opravdu neustále proměňuje a ani okamžik nezůstává neměnná a zcela identická se svým předchozím stavem. Z evidentní zkušenosti, že všechny materiální věci míří od vzniku k zániku, vyvodil závěr, že se mění neustále, a tedy vlastně unikají naší snaze je uchopit a získat o nich pevné a neměnné poznatky.

Ideje Jestliže se něco neustále mění a nezůstává to v nějakém stavu, nelze to poznat. Pak o těchto věcech nemáme žádné vědění, protože skutečné vědění je trvalé a neměnné. Na tomto místě narážíme na jedno ze základních specifik antického myšlení, totiž přesvědčení, že má-li být poznatek skutečně věděním (ἐπιστήμη), musí být definitivní a nutně pravdivý. Věda je pak souborem takových nutně pravdivých poznatků.

Platón většinou používá různé opisy a ideje označuje jako jsoucna sama o sobě — ὄντα αὐτὰ καθ' αὑτά, případně jednoduše jako jsoucna (a výjimečně jako jsoucnost — οὐσία). Velmi často narazíme také na výraz označující konkrétní jsoucno o sobě, například krásno samo o sobě — καλὸν αὐτὸ καθ' αὑτό. Takový způsob existence označuje stav, kdy daná „věc“ existuje zcela nezávisle na čemkoli jiném, tedy bez čehokoli dalšího, a proto „sama o sobě“. V případě Platónových idejí se tím myslí, že existují nezávisle na materiálních jednotlivinách (a „odloučeně“ od nich, tj. mimo ně).

Jsoucnost idejí Platón považuje za jsoucí právě ideje, nikoli vnímatelné jednotliviny. Platón evidentně pokračuje v elejské myslitelské tradici, protože se pokouší najít skutečné jsoucno, aby pak na jeho základě vyložil vše, co kolem sebe vnímáme. Tato skutečnost Platón popisuje jako „jsoucnost vskutku jsoucí“ (οὐσία ὄντως οὖσα). Jednoduchost, sebetotožnost a neměnnost Právě ideje („jsoucna o sobě“) jsou. Nemají totiž v sobě žádnou mnohost (nebo dokonce protikladnost), nýbrž jsou zcela jednoduché, jsou jen tím, čím jsou (tj. jsou totožné samy se sebou; například krásno má v sobě jen krásu, nikoli ošklivost. Tedy skutečně právě jednoduchá a nesložená „věc“ může trvat bez vzniku, zániku a vůbec beze změny. Neměnnost, trvalost a jednoduchost (sebetotožnost) zároveň zajišťují identitu dané vlastnosti (např. krásy).

Nemateriálnost Proto například krásno samo o sobě není nic tělesného ani nic spojeného s tělem. Platón je prvním myslitelem v evropské tradici, který zavádí nemateriální či „ideové“ jsoucno. V d. Faidros čteme, že skutečná jsoucnost — ideje — není přístupná smyslům (zraku ani hmatu), nýbrž lze ji poznat pouze rozumem, intelektem, je tedy inteligibilní. Tohle přesvědčení zakládá rozhodující význam rozumu a rozumové činnosti nejen z epistemologického hlediska, nýbrž i v rovině lidské morálky a lidského dobra.

Identifikační (epistemologická) funkce Ideje představují standardy vlastností (ale i druhů věcí), jež umožňují identifikovat vlastnosti jednotlivin (i druhovou identitu jednotliviny). V dialogu Euthyfrón se jedná o otázku, jak určíme, který čin je zbožný a který ne. Podle Sókratových slov k tomu potřebujeme znát obecný výměr nebo obecnou definici zbožnosti. U zkoumaného (konkrétního, jedinečného) činu pak jednoduše posoudíme, zda obsahuje definicí vyměřenou podstatu zbožnosti.

Pojmenovávací (logická) funkce Ideje jsou dokonalou reprezentací vlastnosti či druhu, proto jim také primárně náleží odpovídající „jméno“, např. zbožnost, krásno, člověk. Proměnlivé a neurčité jednotliviny lze tímtéž jménem označit v té míře, v níž aktuálně mají danou vlastnost díky své účasti na ideji. Jak vlastnost samotná, tak i její označení náleží jednotlivinám jen odvozeně a v závislosti na jejich vztahu k ideji. Platón tedy předpokládal existenci odloučených idejí a na základě této hypotézy pojímal materiální svět, v němž žijeme.

DUŠE — MEZI IDEJEMI A SMYSLOVĚ VNÍMATELNÝM SVĚTEM Duše a ideje Problematika duše patří k ústředním tématům dialogů: Faidón, Ústava, Faidros, Tímaios, Zákony, Epinomis. Jestliže jsou ideje ontologicky nadřazeny materiálnímu světu (a dokonce od něj odloučeny), ale přitom mezi těmito úrovněmi má fungovat podstatný vztah, pak je nezbytné, aby zde fungoval nějaký prostředník, zprostředkovatel těchto dvou „světů“. Tento úkol či toto místo náleží ve více ohledech právě duši. Konkrétně lze uvést jednak „řídící“ působení duše, která zprostředkovává věčný a neměnný řád proměnlivému materiálnímu světu (nejvýrazněji v Tímaiovi, ale i ve Faidrovi a v Zákonech).

Dále se její „střední status“ projevuje v tom, že se snaží o vzestup z pouze tělesného života k životu rozumovému, jehož náplní je nahlížení idejí. Duše je sice spojena s tělem, ale přitom je smyslově nevnímatelná a nemateriální stejně jako ideje, tedy je vlastně idejím podobná (Faidón). Ve Faidónovi čteme, že duše má s idejemi společné některé vlastnosti — je nesložená, a tedy nerozložitelná, z čehož má vyplývat její trvanlivost (ve srovnání s tělem). To vše platí za podmínky, že se duše oddá rozumové činnosti, myšlení a nenechá se zaplnit a zotročit podněty vycházejícími od těla, např. smyslovými vjemy. Ve Faidrovi se má duše (konkrétně rozum) k idejím pozvednout, tzn. , že je nutno duši vyzývat k poznávání idejí, duše se totiž této činnosti nevěnuje automaticky a neustále.

Duše a svět Na této úrovni se setkáváme s novou myšlenkou — duší celku, tedy celého světa. Přesvědčení o její existenci vychází především z pozorování pohybů nebeských těles: Pro Platóna (stejně jako pro mnoho jeho současníků) byla nepochopitelná stálost a pravidelnost těchto pohybů. Nedokázali si je nakonec vysvětlit jinak než jako výsledek rozumové činnosti. Platón tento motiv rozvinul do koncepce světové duše.

Působení světové duše na tělo vesmíru se pak projevuje v kruhových pohybech nebe. Planety, Slunce a Měsíc se pohybují po sedmi drahách rozděleného kruhu různosti (Tim. 38 c-d), hvězdy stálice se pohybují pod vládou dráhy totožnosti a stálosti (Tim. 40 a-b). Takovým způsobem světová duše působí rozumový pohyb viditelného světa (Tim. 39 e, 47 b). Dokonalost duše je zajištěna zvláštním způsobem její konstrukce - duše je démiúrgem vytvořena z určitých látek, jež se řídí harmonickými poměry (Tim. 35 b-36 b).

Duše jako zdroj pohybu Duše je sebepohybem, to znamená, že nepotřebuje žádného dalšího činitele, aby započala svou činnost (Zákony 896 e). Duše je starší než příroda - ve významu látka a její vlastnost. Protože je zároveň prvním pohybem (jakýkoli další pohyb už potřebuje vnější zdroj, podnět, impuls), řídí duše všechny tělesné a látkové děje. Příklad — duše něco chce, a tím vzniká impuls pro tělo, aby za chtěným směřovalo.

Duše a člověk Duše má tři složky Tato myšlenka je vedle Faidra rozpracována v Ústavě, kde se přímo vyvozuje, že v duši má být více složek. Úvaha vychází od předpokladu, že všechny životní projevy mají svůj původ v duši. Ale protože se v člověku objevují současně rozdílné stavy nebo touhy, občas dokonce protikladné, nemůže být duše jednoduchým, jednolitým činitelem. rozum (uvažování, nabývání poznatků — učení, odpírání žádostí a tužeb, negace aktivit žádostivosti, vláda v duši) vznětlivost (oprávněný hněv, statečnost, strach, boj proti nespravedlnosti, ctižádost, touha po vítězství, stud) žádostivost (žízeň, hlad, erotická touha, tělesné touhy vůbec, touha po penězích)

Rozlišení tří složek umožnilo vysvětlit několik snadno pozorovatelných skutečností: Různé tendence v člověku, vnitřní konflikt Různost lidí Podstatu mravního úsilí. Mravní život složené duše tkví v tom, že rozhodující slovo má složka rozumová, zbylé dvě mají být podřízené a mají poslouchat, protože jedině rozum ví, co svědčí celku duše. Takový řád v duši nazývá Platón spravedlností (Ústava IV, 444 c-445 a). Překážkou k jeho dosažení je konflikt zájmů různých složek, především žádostivost se často vzpírá a je přesvědčena, že lepší jsou tělesné požitky než rozumové poznatky (viz např. Faidros 253 e-254 e).

Důkazy nesmrtelnosti duše Platón ve Faidrovi (245 c-d) podává důkaz nesmrtelnosti duše jako kosmického či fyzikálního principu, ve Faidónovi hned čtyři důkazy a v závěru Ústavy (X, 608 d-611 a) jeden další pro nesmrtelnost individuální lidské duše. Uprostřed Faidra Platón líčí osudy duše po smrti, a to v duchu tradičních řeckých mýtů Duše je po smrti souzena a podle svého života trestána či odměňována. Po jistém čase se většinou znovu vrací do světa a vstupuje do dalšího těla. Nejkratší a nejjistější cestou, jak z tohoto pro ni nepříjemného cyklu vystoupit, je cesta filosofie jako rozumové činnosti. Ve všech fázích se duše rozhoduje sama, a tedy je plně zodpovědná za svůj osud.

Platón byl podobně jako Sókratés přesvědčen o tom, že správný život se musí zakládat na spravedlnosti a vůbec na ἀρετή. Vypracoval teorii duše, jež to měla odůvodnit už pro fázi života duše v těle člověka. To mohlo Platóna přivést k víře v nesmrtelnost duše a její neustálé převtělování, a dokonce i k jakoby mýtickému líčení procesů, jimiž má duše procházet.

Ústava — vláda filosofů Dobro v jeho podstatě (a podobně spravedlnost, statečnost a další ctnosti, jež jsou k dobrému životu potřebné) reprezentuje idea dobra. Poznání idejí jsou schopni jen nemnozí lidé s obzvláště vyvinutými rozumovými schopnostmi, které označujeme jako filosofy. Proto musejí vládnout filosofové (viz citát z Ústavy výše), kteří dokážou společnost zařídit podle dokonalého vzoru (Ústava VI, 484 c-d, viz C. c. ). Pro ostatní lidi jsou v ideálním státě připraveny jiné úkoly podle jejich schopností.

Filosofičtí vládci budou mít pochopitelně nejvíce rozvinutou či nejsilnější rozumovou složku duše. Ti, u nichž má převahu složka prostřední, vznětlivá, ctižádostivá a bojechtivá, budou nejlepšími vojáky. A konečně největší část lidí, jejichž duše pod převahou žádostivosti směřuje především k tělesným požitkům a dokáže je zajistit, bude mít za úkol obstarat pro celou obec nezbytné či vyhovující materiální prostředky počínaje jídlem a konče nástroji.

Dostáváme strukturu obce, jež odpovídá struktuře duše, tedy lidské přirozenosti, a jež zaručuje maximální realizaci dobra: vládnoucí filosofové - rozum strážci - vznětlivost výrobci - žádostivost Filosofům náleží vláda díky jejich kvalifikaci — poznávají dobro a ostatní ideje. Díky tomu dokážou každý problém individuálně posoudit a zvolit adekvátní rozhodnutí. Proto jim oprávněně náleží absolutní moc, nejsou vázáni ničím jiným než skutečností idejí a rozumovou úvahou.

Zákony (korekce názorů z Ústavy) tedy Platón sepsal proto, aby představil sice ne tak dokonalý model obce jako v Ústavě, ale zato model, jenž více bere v potaz skutečné lidské vlastnosti, a který by tedy měl fungovat lépe než utopická obec plná ctnostných lidí (především ve vládnoucích třídách). Základní a nejdůležitější princip této realističtější obce vyjadřuje už název celého spisu — vládnout nebudou lidé, nýbrž zákony, jejichž autoritě lidští vládci podléhají. Platón používá mnohem radikálnější vyjádření, vládcové mají být sluhy, či dokonce „otroky zákonů“ (Zákony IV, 715 c-d).

Oproti obrazu ideální obce v Ústavě — spojení moci a filosofie v každé generaci, je zřejmé, že jsou Zákony realističtější. Není třeba speciálního vědění, není třeba filosofů, není třeba, aby se muž s politickými a legislativními schopnostmi sám dostal k moci. Stávající vládcové budou dál vládnout, jen musejí být natolik osvícení, aby si nechali vysvětlit, které zákony jsou nejlepší, a byli ochotni je nastolit.