Pednka 7 vrobn postup volba zkladen sled operac

Přednáška 7 výrobní postup volba základen sled operací technologičnost konstrukce druhy montáže metody montáže

Výrobní postup a jeho členění Je to organizovaný sled kvalitativních a kvantitativních změn, jimiž prochází obrobek při své přeměně v hotový výrobek. Každý výrobní postup se dělí na: - operace ukončená a souvisle prováděná část výrobního procesu vykonaná na jednom nebo několika pracovních předmětech na jednom pracovním místě (stroji) zpravidla jedním pracovníkem (např. soustružení, kontrola rozměrů) - úsek část operace v níž se vykonává práce za přibližně stejných technologických podmínek (např. soustružení se dělí na hrubování a soustružení na čisto, tedy 2 úseky jedné operace) - úkon ucelená jednoduchá pracovní činnost (např. upínání obrobku, zapnutí stroje, apod. ) - pohyb nejmenší část pracovní činnosti ve výrobním postupu, popisované zejména v hromadné výrobě a u montážních prací (např. uchopit klíč, vložit obrobek do sklíčidla, apod. )

Obsah výrobního postupu Je to plán výrobního procesu, který stručně popisuje zpracování polotovaru na součást či výrobek. Ve výrobním postupu se uvádí: - popis prací a výrobních metod ve vhodném pořadí - počet vyráběných kusů - výrobní prostředky, přípravky a měřidla - řezné (technologické) podmínky - režimy práce strojů - rozměry polotovarů před obrábění - čas nutný k provedení jednotlivých operací - odměny za vykonanou práci Ve své podstatě musí zaručit výrobní podmínky při co nejnižších nákladech. Výrobní postup bude odlišný při výrobě na konvenčních strojích a na CNC strojích, při výrobě kusové a hromadné apod. Proto je nutné znát výše uvedené věci. Doporučuje se vypracovat několik variant, ty posléze porovnat a zvolit nejvhodnější. Dále je vhodné ctít a používat normy (ISO, podnikové…).

Volba základen Všechny polotovary i součásti je nutné v procesu obrábění ustavit a upnout. Základna je buď - plocha (rovinná, válcová, kuželová, tvarová…) - čára (osa souměrnosti) - bod (u koule) určující polohu součásti, ve výrobním stroji. Poloha obrobku musí být zvolena tak, aby byla zajištěna požadovaná jakost a přesnost obrobených ploch a jejich vzájemná poloha. Z hlediska použití se dělí základny na: - konstrukční základny - technologické základny - kontrolní (měřicí) základny - montážní základny Zásadou je, aby konstrukční základny byly zároveň základnami technologickými a kontrolními. Při obrábění se vychází zpravidla z jedné základny, aby byla zaručena přesnost obrobených ploch.

Základny - konstrukční – určují polohu součásti vzhledem k ostatním součástem při její funkci - technologické – určují polohu obrobku při jeho ustavení na stroji nebo v přípravku vůči nástrojům a současně zajišťuje podmínky pro dodržení všech požadavků na jakost výrobku. Dále se dělí na: - hrubé – neobrobené plochy na něž se ustavuje a upíná obrobek při první operaci - čisté – obrobené plochy určují funkční polohu součásti pro další operace - hlavní – měla by být zároveň konstrukční a kontrolní základnou k níž jsou vztaženy hlavní tolerované rozměry a vzájemné polohy - pomocné – slouží jen jako usnadnění ustavení a upnutí, ale nejsou to funkční plochy - kontrolní – slouží pro kontrolu dosažených parametrů rozměrové a tvarové přesnosti - montážní – určují polohu součásti k ostatním dílům (plochám) ve smontovaném stavu

Sled operací Operace by se měly řadit v takovém pořadí aby výrobní postup zajišťoval technické podmínky požadované konstruktérem ve výrobním výkrese. Při návrhu sledu operací je nutné přihlížet k tomu aby předcházející operace upravovaly povrch součásti pro operace následující a to tak aby se daly ve stroji rychle, bezpečně, přesně ustavit a upnout. Obecně první operací je příprava materiálu, která zajišťuje přípravu polotovaru z hutního materiálu. Další operace platí, že hrubovací operace se zařazují na počátek a operace, které dávají součásti konečný tvar, přesnost a jakost na konec výrobního postupu. Je vhodné do postupu zařadit tzv. kontrolní operace, které mají zjistit zda má součást předepsané rozměry, drsnost apod. Na úplný konec se dávají operace jako balení, konzervace, apod.

Zásady pro vypracování TP Při tvorbě TP se zpracovává velké množství informací. Nelze přesně popsat jak tvořit tento postup. Ovšem lze všeobecně postupovat podle této metodiky: - studium výrobního výkresu (nutno si všímat tvarů, rozměrů, tolerancí, jakosti povrchu, tepelném zpracování, apod. ) - kontrola údajů o materiálu (z hlediska určení přídavků, velikosti polotovaru) - určení výchozí základny (plocha z níž má obrábění vycházet) - stanovení sledu operací (viz předchozí) - popis rozsahu operací (měl by být stručný, srozumitelný, jednoznačný a úplný. Pokud je to požadováno tak rozpis až na úseky, úkony a pohyby) - stanovení pracoviště a stroje (podle číselníku se stanoví na které dílně a stroji se bude operace dělat) - kooperace (pokud se jedná o součást celku, kterou nejsme schopni vyrobit zajistit její výrobu v jiném podniku) - určení výrobních pomůcek (běžné (posuvka, hloubkoměr) i speciální) - rozbor a zhodnocení jednotlivých variant výrobních postupů - hodnocení hospodárnosti navrženého TP

Technologičnost konstrukce Pod tímto pojmem rozumíme lehkou vyrobitelnost a smontovatelnost dané součástky a celku. Konstruktér vychází při návrhu z funkčnosti a často volí nevhodné materiály, vysoké tolerance a jakost povrchu a složitý tvar součásti. S těmito požadavky se potom dostávají do sporu s technologem, jehož snahou je vyrobit součástku s minimálními náklady. Prakticky by měl konstruktér ctít tyto zásady: - používat co nejvíce normalizovaných částí - zvolit co nejméně obráběných ploch na součástce - upřednostňovat lépe obrobitelné materiály - volit vhodné konstrukční základny, aby se daly použít i jako technologické - předepisovat vhodnou přesnost a drsnost povrchu - zohlednit požadavky jednoduché montáže - přizpůsobit tvar obráběných ploch tvaru nástrojů, kterými se bude obrábět Důležitá je taktéž komunikace mezi technologem a konstruktérem. Každý technolog musí být trochu konstruktérem a opačně!

Požadavky na technologičnost Hlavní požadavky na konstrukci součásti z hlediska technologičnosti: - jednou z hlavních zásad pro zjednodušení obrábění je vytvoření pomocných ploch při obrábění tak, aby začínalo i končilo na rovné ploše. - díry by měly být průchozí, bez zbytečných zápichů, drážek, osazení - díry pro spojovací materiál musí být v určité minimální vzdálenosti od stěny - délka závitové části díry nemá být vetší než dvojnásobek průměru závitu - šroubové spoje by měly být snadno dostupné pro utahování a seřizování - přihlížet k unifikaci jednotlivých částí

Montáž Je to v podstatě operace při níž se ze součástí skládá výrobní celek a obvykle je to závěrečná fáze výrobního procesu ve strojírenství. Základním principem je spojení dvou částí a je to operace velmi pracná a nákladná (zabírá až 50% nákladů). Každá montáž se skládá z několika prvků a je členěna: - součást – je to nerozebíratelný prvek (prvotní článek montáže) - díl (podskupina) – představuje jednotku vzniklou spojením dvou či více součástí, přičemž nezáleží na způsobu spojení, je to primární montážní prvek - sestava – tvoří ji soubor několika součástí či dílů a je montážně samostatná jednotka, ve spojení s jinou sestavou tvoří výrobek Podobně jako u výrobního postupu je nutno věnovat zvýšenou pozornost požadavkům technologie montáže, zejména na minimální počet součástí tvořící celek a stavebnicové uspořádání výrobků. Způsob a organizace montáže závisí především na typu a rozsahu výroby, na pracnosti montáže, na způsobech dodávky, apod. Rozeznáváme dvě základní formy montáže: - interní - externí

Druhy montáže - interní - nepohyblivá (stacionární) - soustředěná (celé montáži je vyhrazeno jedno stacionární pracoviště a provádí ji jedna skupina montážníků) - rozčleněná (celá montáž se dělí na montáž dílčích celků a montáž konečnou, provádí ji jednotlivé specializované skupiny na stacionárním pracovišti) - proudová (probíhá na stacionárních pracovištích, kdy specializované skupiny provádí určitou část montáže a přechází od jednoho pracoviště ke druhému) - pohyblivá - předmětná (volný pohyb montovaného předmětu, který prochází jednotlivými pracovišti a pracovníci vykonávají jen určitou opakující se operaci - linková (nucený pohyb montovaného předmětu, který je dán taktem montážní linky, přičemž je nutno dodržet sled operací - externí – provádí mimo výrobní závod např. montáž strojů a zařízení, mostů a konstrukcí, vzduchotechniky, potrubí, armatur, elektromontáže, apod.

Metody montáže Součásti vstupující do procesu montáže jsou vyrobeny s různou přesností a v různých tolerancích. Tzn. že tvoří tzv. rozměrový řetězec. Způsob řešení těchto řetězců ovlivňuje způsob montáže a dělíme je: - úplná vyměnitelnost součástí součásti se vyrábějí v úzkých tolerancích, takže se mohou libovolně zaměňovat, výroba je velmi drahá a vyžaduje nákladné vybavení - částečná vyměnitelnost součástí součásti se vyrábějí ve větších tolerancích, vymezení vůle se řeší výpočtem, který bere v úvahu riziko, že jí nebude dosaženo - výběr (selekce) součástí vyrábějí se podobně jako u předchozí ve větších tolerancích, ale třídí se pomocí měřidel, potom vhodně seskupené je možno montovat bez jakéhokoliv dalšího přizpůsobování - kompenzační (vložení členu) vůle se vymezí vložením pevného členu (kompen. ) potřebných rozměrů - regulační (pohyblivý člen) obdobně jako u předch. , ale člen je pohyblivý (např. stavěcí lišty, klín) - lícování (úprava) moc se nevyskytuje, náročné na čas, u kusové výroby (lisovací formy)

Děkuji za pozornost