Otokar Bezina vlastnm jmnem Vclav Jebav 13 z

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý 13. září 1868, Počátky 25. března 1929, Jaroměřice nad Rokytnou

§ Jeho první literární pokusy spadají do let 1883 – 1887 kdy studoval na reálném gymnáziu v Telči – (sociální epika, historické povídky, humoresky, fejetony, vše laděno v harmonických barvách maloměstského spektra) – psal je pod pseudonymem Václav Danšovský. § Jeho první tištěné básně (Vesna, červen 1886) mají epický charakter a snaží se s mírně sociálním podtextem básnicky ztvárnit prostý životní příběh (jako epika S. Čecha). § V próze používá naivně bodrého humoru, s nímž se snaží vykreslit po Nerudově vzoru různé typy lidí. § Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne!!!

§ Po maturitě v roce 1887 se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, do jeho tvorby proniká pojem samoty. § Roku 1888 složil učitelské zkoušky a stal se učitelem v Nové Říši, kde učil až do r. 1901, poté až do r. 1925 učil v Jaroměřicích. V Nové Říši se jeho samota prohlubuje, mnoho studuje v místní klášterní knihovně. K osamělosti a pesimismu se přidává pocit vyděděnosti. § V letech 1887 – 1892 píše Březina hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy tohoto období jsou smrt (1890 mu oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne!), vzpomínka na minulost a nepřekonatelná osamělost: novely Důležitý den života příštipkáře, Protější okno.

§ V letech 1890 – 1891 vzniká Román Eduarda Brunnera. Roku 1892 poté, co nebyl otištěn ve Světozoru, jej autor zničil. Zničení tohoto díla, do něhož Březina podle korespondence s E. Bauerem vkládal značné naděje a v němž chtěl být psychologickým anatomem sebe sama i okolního prostředí, signalizovalo hlubokou vnitřní i uměleckou krizi autora. § V letech 1892 – 1893 převládá v Březinově rozpoložení deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby (čte Baudelaira a Schopenhauera. ) Je to doba zásadního uměleckého přerodu: Březina přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost jeho samoty i negativní poměr k všední skutečnosti.

§ V roce 1907 uzavírá devětatřicetiletý básník své dílo – krize básníkovy noetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků. § V roce 1919 získal čestný doktorát Karlovy university a téhož roku se stal členem České Akademie. § Roku 1925 odešel do výslužby. Učitelství považoval za nutné zlo. § Roku 1928 získal Státní cenu za literaturu, a s ní spojených 100 000 korun - tuto částku věnoval Svatoboru. § Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek.

§ Soukromě studoval filosofii a moderní přírodovědu. § Publikoval v Moderní revue. § Zajímavost: Byl osmkrát (1916, 1917, 1918, 1920, 1921, 1925, 1928 a 1929) navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Díla: § Tajemné dálky (1895) – konstitutivními pojmy Březinova básnického světa se stávají „tajemství“, „umění“, „samota“, „smrt“. Loučí se s dosavadním životem a tvorbou, neguje minulost, která je často spojena s odporem ke skutečnosti. § Přírodní děje symbolizují duchovní lidskou samotu nelze zmírnit prožitkem přírody. § Tato sbírka má v Březinově tvorbě přechodné postavení – objevují se zde ještě vyumělkované poetismy a pozůstatky lumírovského verbalismu. Svět Tajemných dálek, v němž dominovala samota, bolest a smrt, se nemohl stát noetickou základnou básníkova uměleckého vývoje natrvalo.

§ Svítání na západě (1896) – kult krásy, bolesti a smrti, ale oproti Tajemným dálkám je temnota pramenem světla, smrt otevírá cestu vyššímu poznání. Je to pokus sblížit „krajinu snů“ se „zemí žití“. § Zatímco v Tajemných dálkách byl především lyrikem vlastního „já“, vyvstávají zde básnické konstrukce obecných zákonitostí chápaných jako součást kosmického procesu. § Hlavním hrdinou je duše, jejímž středem prochází stále bolestně pociťovaná protikladnost hmotného a duchovního světa ztělesněná „tajemnou vinou“. Objevují se zde první velké symbolické postavy (Vladaři snů, Silní) – vliv Nietzscheho.

§ Větry od pólů (1897) – základem je idea o existenci 2 světů (hmotného a duchovního), přičemž vše živé směřuje k světu ducha a idejí, kde jsou smiřovány všechny protiklady a je zde sídlo věčné spravedlnosti. § Zmizel bolestný dualismus reality a snu, na vrcholu světa je Božská Bytost obklopená symbolickými postavami Silných, Svatých a Čistých, kteří jsou odleskem Nejvyššího, jsou jakýmisi archetypy zduchovnělého lidstva budoucnosti. § Duše musí stoupat pomocí víry a lásky, oprostit se od individualismu. Básně jsou vytvářeny pomocí řady významově samostatných obrazů, které vyjadřují celý komplex smyslově názorných představ a myšlenek.

§ Stavitelé chrámu (1899) – jsou Svatí, kteří chtějí svými činy vykoupit utrpení milionů. Snaha překonat statičnost a básnickou umělost Větrů od pólů se projevuje v rozmanitosti básnických forem + značném výskytu konkrétní látky ze soudobé reality – obraz města a bezejmenných zástupů. § Naléhavá přítomnost bídy zástupů narušuje básníkovy spirituální jistoty: láska k Umění a láska kosmická se proměňuje v lásku k milionům trpících bratří. § Rodí se zde další Březinova symbolická postava: Prorok (předobrazem je Jeremiáš): básník už nechce jen sloužit Umění, ale obětovat se pro bratry. § Příklon k pozemskosti a zesílení smyslu pro sociální problematiku doby znamenal zkonkrétnění básníkovy obraznosti, a tím i její snazší čtenářské pochopení, proto byli Stavitelé chrámu často považováni za vrchol Březinova díla.

§ Ruce (1901) – kosmický mýtus o sbratření všech lidí. Jedině vzepětí tvořivé činnosti veškerého lidstva vysvobodí člověka z pout „tragické viny“ a vdechne život „Jedinému Člověku“ – Březinově symbolické projekci budoucího sociálně i duchovně sjednoceného lidstva. § Hudba pramenů (1903) - filozofické eseje, které vycházely časopisecky. § Skryté dějiny - postupně vydávány posmrtně; poprvé v úplnosti až 1970.

Otokar Březina

František Bílek