Obecn etina Bn mluven jazyk Obecn etina n

Obecná čeština Běžně mluvený jazyk

Obecná čeština n strukturní útvar národního jazyka bez úzkého místního vymezení n historicky utvářený ze středočeských nářečí, postupně vlivem centrálního politického, sociálního a ekonomického vlivu regionu ztrácejících své odlišnosti a integrujících se do interdialektu, rozšiřujícího se na velkou část území Čech, nikoli však Moravy a Slezska n dnes dorozumívacím prostředkem v běžné neoficiální mluvené komunikaci pro většinu uživatelů českého jazyka

Strukturní útvar národního jazyka n vlastní hláskosloví, tvarosloví, syntax n silný vliv na vývoj současného spisovného jazyka, na jeho diferenciaci, zvl. stylovou, a to v hláskosloví, ale zejména ve slovní zásobě a tvarosloví n původně nespisovný, obecněčeský výrazový prostředek se postupným užíváním ve spisovných mluvených projevech prostředkem spisovným hovorovým, velmi patrné jak ve slovní zásobě, tak v morfologii

Spisovné hovorové prostředky n Slovní zásoba: kouknout se, činžák, panelák, taky, přeci, lítat, jestli. líp, míň, brejle, n Morfologie: moct, říct, péct, můžu, můžou, děkuju, tisknul, zatnul, obejmul, bez třech, čtyřech, vem n Syntax: Je starší jak já. Jestli nepřijedou do čtvrt hodiny, tak to můžeme zabalit. Člověk, co všechno ví a všude byl a do všeho mluví a všechno kritizuje, nebývá obvykle oblíbený.

Místní varianty obecné češtiny n Podle Sgalla a Hronka: Čeština bez příkras, H+H, 1992. n Hranice mezi variantami obecné češtiny méně zřetelné než u nářečí. n 1. východní a zčásti severovýchodní Čechy n 2. západní a jižní Čechy n 3. střední Čechy n 4. Praha

Stratifikace obecné češtiny n Hledisko geografické: n 1. podoby vyskytující se na téměř celém území češtiny: plnotučný mlíko, s lidma n 2. podoby užívané v celých Čechách a na západní Moravě: velkej, von, n 3. podoby doložené v Čechách a na území nejzápadnější Moravy: šikovný kuchařky n 4. podoby užívané jen v určité variantě obecné češtiny, úzká souvislost s místním nářečím tátovo kabát, boty, šála, tej mladej holce

Stratifikace obecné češtiny n Hledisko funkční: n A) podoby užívané v hovoru celkově vnímaném jako spisovný: odtud = původně obecněčeské, dnes spisovné hovorové prostředky (viz výše) n B) zřetelně nespisovné prostředky v každodenním běžném hovoru: do obouch domů, s obouma děvčatama, s novejma věcma, autama, sousedama apod.

Stratifikace obecné češtiny n C) výrazně nespisovné prostředky užívané v mluvených projevech specifického stylového rázu, např. familiárního, obhroublého, či venkovského

Hláskosloví n Rozdíly mezi současnou spisovnou češtinou a obecnou češtinou dány vývojovými změnami zvl. v období 14. -16. stol. probíhajícími ve středočeském nářečí (viz u bohemistů předmět Historická mluvnice). n U hláskových změn záleželo často např. na pozici dané hlásky ve slově (v kořeni nebo v koncovce), na jejím předchozím vývoji a hláskovém okolí. Změny nepravidelně se prosazující k rozvrstvení také obecné češtiny.

Hlásky n sč. (= spisovná čeština, resp. spisovněčeské; h. = n n n hovorový/á/é, n. = neutrální, k. = knižní) oč. = obecná čeština) é v koncovkách adjektiv zúženo v í: (pravopisná stránka = irelevantní): malý dítě, dobrý vysvědčení, do velkýho domu, o krásný víle Pomněnce v kořeni slova: dýl, mlíko, píct, nýst, týct, přivíst, odvízt, (polívka, líp, míň (viz výše)) Ale: varianty s é = sč. k, s í= sč. n. : polínko, kolínko, plamínek, kamínek, semínko. Jen plamének (rostlina). Dloužení e, i: dvéře, méno, péro, pívo Krácení í, ů: vim, nevim, vidim, nosim, prosim, řikat, polivka, ručnik, rohlik, muj, tvuj, stuj, těm domum, dolum,

Hlásky n í/ý v koncovce adjektiv diftongizováno v ej: malej n n kluk, dobrej fór, s malejma dětma, o dobrejch lidech, cizejm lidem i jinde: prej (od slovesa pravit) V kořeni slov: pobejvat, do obejváku, mejdlo, sejr (sejra), mlejn, umejt, zasejt, ukrejt, sejto, zejtra, vejskat, strejc Sč. h. brejle, rejžák, sč. n. strejda, strejček, Ve frazémech jen ej. : kouká jako vejr, je v rejži, spad do rejže.

Hlásky n ý/í v koncovce v nepřímých pádech adjektiv n n n diftongizováno v ej: o malejch dětech, bez velkejch průtahů, k cizejm lidem, V kořeni slov: mejdlo, sejr, vejr, mlejn, cejtit, vodprejsknout, zavejsknout, umejt, přikrejt, zasejt, sč. n. : špejle, prejt, vejpůl, brejličky, brejle sč. h. ; brýle sč. n. Protetické v před o: na začátku slova: vokno, vodejít, von, vopravdu, vosahat, vosum, vomáčka, vosolit, voheň, Po předponě: povodejít, rozvohnit se, zvopakovat

Hláskové skupiny n Zjednodušení, elize l v suhláskové skupině: jabko, řemesník, žíce, n Vypuštění t, d, k, kerý, dyž, jesli, dyby, koska, šesnáct, převčírem, n Vypuštění v: spomenout si, stek, stávat v 5 n Vypuštění j: méno, přímení, přídu, pudu n Ale sč. pomocné být v préteritu: byl/a sem, , byli sme, byli ste (viz fonetiku a fonologii téma výslovnostní styly)

Tvarosloví jmen n Instrumentál plurálu všech vzorů substantiv a adjektiv koncovka –ma: s velkejma lidma, s našima klukama, se všema přítomnýma, městama, těma údolíma, mezi malýma holkama, ulicema, drahýma strojema, jejíma přátelema, českýma sportovcema, vašima vedoucíma skokanama, starejma a novejma kobercema/kobercama n Ale sč. : těma svýma upatlanýma rukama, šmajdavýma nohama, špinavýma ušima a zavřenýma očima, se dvěma/oběma krásnými dětmi

Tvarosloví jmen n Lokál plurálu maskulin u slov zakončených na k, h, ch koncovka –ách: o klukách, v rohách postele, Nominativ místo vokativu u apelativa i propria (u příjmení): pane řiditel, ředitel, mistr, šéf, (ale jen šéfe mistře, řediteli; ) pane Pekař, Labuda, Nováček n Jen nominativ příjmení: Houfek k tabuli. Kolouch a Šíma, vy půjdete do laboratoře A. n Koncovka -če ve vokativu substantiv vzoru soudce: pane správče, zástupče, soudče, n Do vobouch rukouch, na obouch rukách (sč. do obou rukou, na obou rukou)

Tvarosloví jmen n Genitiv sg. vzoru stavení: koncovka jako u adjektiv: tolik špinavýho nádobího, 20 tun hnědýho uhlího n Tvary adjektiv tvrdých a měkkých (viz výše). n Adjektiva přivlastňovací: tvary podle vzoru mladý, kde ve sč. jsou tvary jmenné: bratrova, bratrovu oč. : bratrovýho, bratrovýmu, sestřiná kamarádka, matčiný kočce, n se sousedovicma psama, (se sousdovými psy)

Tvarosloví jmen n Koncovky -ma, -ama v instrumentálu plurálu substantiv, adjektiv, zájmen a číslovek: s těma všema starostma, s jejíma čtyřma dětma, s takovýma lidma, s někerýma máminýma příbuznýma, besedy se sportovcema, praxe se studentama ze zdrávky; n Odvozeniny od číslovek složených: Preferováno: dvacátej první (prvý ustupuje, stejně jako jedenadvacátý) Jezdí tam šedesátkou dvojkou, (proti dvaašedesátkou) dvacet jedna kluků, auťáků, holek.

Tvarosloví sloves n Složené tvary pasíva (opisné pasivum): příčestí trpné má formu složenou, nikoli jmennou Kvůli hromadné nehodě musela být doprava v obou směrech odkláněná/ odkloněná (odkláněna /odkloněna = sč. n. ). n V kondicionálu 1. os. pl. : přišli bysme, abysme o nic nepřišli, dybysme to věděli, n Elize koncového -l v příčestí minulém 3. os. sg. maskulina vzoru nese, peče, tiskne: Petr přines, upek, nemoh přijít, přived, ; vytisk, sed si, ukrad, vypad, ale i tvary podle vzoru mine: vytisknul, sednul si, ukradnul, vypadnul sč. h.

Tvarosloví sloves n U sloves s koncovkou -ají, -ejí v 3. os. pl. Indikativu: elize -í: dělaj, resp. v 4. tř. vzoru sází: tvary (oni) sázej, vyráběj. Tvary shodné s tvary 3. os. sg. již sč. h. – on, oni sází, vyrábí. n Ve 4. tř. vzor prosí, trpí ve 3. os. pl: . tvary, trpějí, trpěj, prosejí, prosej. n Imperativní tvary proš, uhaš, pomož, pověš, nekaž se silnou tendencí k sč. h. (sč. = Popros ji. Nehas, co tě nepálí. Pomoz mu, Pověs to mezi okna. )

Skladba n Kategorie shody v přísudku, přívlastku, doplňku u jmen: všecky vokna byly ouplně rozbitý, s našima malejma klukama/ holkama, o tvejch velkejch klukách, o vašich novejch vrtákách; Vobě auta se vrátily na základnu dost poničený. n Spojovací prostředky a jejich diferenciace, obvykle se stylovým příznakem: spisovný neutrální, psaný x spisovný, hovorový mluvený x nespisovný obecněčeský, mluvený.

Skladba n Vedlejší věty obsahové (po slovesech mluvení ve větě hlavní) vyjadřující výzvu, doporučení: sč. : Radili mu, aby se omluvil, Vyzvali ho, že se má omluvit. n Užívání spojovacích prostředků v rozporu s jejich významem a funkcí: jakoby jako slovo vycpávkové: srov. : náležité Tvářil se, jako by se nic nestalo. A pak mi jakoby řekl, že se nic jakoby nestalo.

Běžně mluvený jazyk n Termín A. Jedličky (Spisovný jazyk v současné komunikaci, 1978) n Útvar užívaný v každodenní neoficiální komunikaci obsahující prostředky spisovné neutrální, spisovné hovorové a územně rozšířené prostředky obecněčeské.