Nzev koly Gymnzium stedn odborn kola stedn odborn
Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektu CZ. 1. 07/1. 5. 00/34. 0873 Název materiálu Lidská práva (VY_32_INOVACE_05. 03. 19) Autor Mgr. Vladimír Šorma Tematická oblast Základy politologie Ročník Sedmý Datum tvorby Březen 2012 Anotace Prezentace je určena pro výuku základů politologie (politické vědy) v hodinách Základů společenských věd ve třetím ročníku, seznamuje studenty se základními termíny v oboru politologie a politiky Metodický pokyn Šablona slouží jako digitalizovaná učebnice pro žáky třetího ročníku Základů společenských věd – Politologie; jednotlivé strany prezentace na sebe tematicky navazují, řeší problematiku definování a cílů politologie a politiky. Časová dotace materiálu je 15 -20 minut.
Lidská práva Práva, která patří lidským bytostem prostě jako lidským bytostem. Termín lidská práva se dostal do popředí až v tomto století, v minulosti se o těchto právech spíše hovořilo jako o "přirozených právech" nebo "právech člověka. " Pojem lidských práv či práva vůbec neexistoval ve všech dobách či civilizacích. . . Která práva bývají nejčastěji prohlašována za lidská práva? Na základě posuzování formálních deklarací je můžeme rozdělit do šesti kategorií. 1. První a často nejpřednější je právo na život. Může být chápáno jako právo nebýt zabit nebo fyzicky napaden, nebo jako právo být chráněn před zabitím a napadením, nebo jako právo na základní materiální podmínky k životu nebo minimum zdravotní péče. 2. Za druhé je to svoboda, která v deklaracích figuruje vždy na přední místě. Někdy se vymezuje jako právo na svobodu v obecném smyslu, někdy se jím rozumí právo na partikulární svobody, z nichž je nejpodstatnější svoboda myšlení, vyjadřování, náboženství, spolčování a pohybu. 3. Za třetí, právo na vlastnictví, které mělo důležité místo v raných formulacích práv, zůstalo ve většině formulací dvacátého století, ačkoli je dnes chápáno jako právo s určitými omezeními, konkrétně v rozsahu, v němž vlastnictví může bránit veřejnému prospěchu. 4. Za čtvrté jsou to práva týkající se občanova individuálního statutu, jako jsou národnostní a demokratická práva. 5. Za páté práva týkající se způsobu vlády, konkrétně vlády zákona a výkonu spravedlnosti, jako je například právo nebýt svévolně zatčen a právo na řádný soud. Poslední dvě kategorie práva by nebyly pochopitelné v termínech původního pojetí přirozených práv jako práv užívanými lidmi "ve stavu přirozenosti", který byl definován jako stav bez vlády. Lze je však chápat jako přirozená nebo lidská práva, protože morální status přičítaný osobám může obsahovat důsledky vzhledem ke způsobu, jakým s nimi bude zacházeno v rámci a ze strany politických institucí a soukromých sdružení. 6. A konečně za šesté, lidská práva zahrnují nárok na určité společenské, ekonomické a kulturní statky. Například právo na vzdělání, práci, sociální zajištění, odpočinek a volný čas, a na životní úroveň dostačující pro zdraví a blaho jednotlivce. Přestože nároky na takový druh práv nejsou zcela bezprecedentní, v rámci tradice lidských práv se dostaly na přední místo až v našem století. Logická je též teze, že lidé jsou v celosvětovém měřítku zodpovědní za materiální blaho druhých. V minulosti byla lidská práva obecně chápána jako důsledek přirozeného práva, takže tvořila část obecné teorie přirozeného zákona, a jako taková stála a padala s tímto zákonem. Ačkoli toto pojetí neztratilo na důležitosti, byl pojem lidských práv postupně od tradičního myšlení o přirozeném zákoně oddělován. Dnešní morální a političtí filosofové se spíše přiklánějí k pojetí lidských práv ve smyslu přihlášení se k základním hodnotám, jako je svoboda, autonomie a rovnost, spolu s dalšími zřeteli k věcem podstatným pro lidské blaho.
Lidská práva v dějinách Lidská práva lze sledovat k listině Magna charta libertatum, jejíž podpis si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici již roku 1215. V době vzniku sloužil především pro záruky šlechtické vrstvě proti svévoli krále, průběhem staletí však značně ovlivnil rozvoj anglického obyčejového práva a dochází k rozšíření různých práv i na další poddané. Ve druhé polovině 18. století osvícenství teorií přirozených lidských práv a novými teoriemi o státu připravuje prostor pro buržoazní revoluce a vznik konstitucionalismu v Evropě. V jeho rámci vzniká snaha o rozšíření hlavních práv na široké vrstvy obyvatelstva. Jsou formulovány Listiny práv, které mají význam politický pro aktivizaci politické podpory, ale i pro ústavní právo. Nejvýznamnějšími dokumenty této epochy jsou Listiny práv vydávané některými státy ve vznikajících Spojených státech amerických, použitý způsob argumentace v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a Deklarace práv člověka a občana během francouzské revoluce, které byly v několika verzích. Navzdory četným vyhlášením lidských práv nedochází automaticky k jejich přijetí v praxi, nebo i právní úprava je jen omezená. Například ani v USA nebyla lidská práva zpočátku přiznávána otrokům. Po válce Severu proti Jihu sice bylo zrušeno otroctví, prosazení všeobecné rovnosti v lidských právech pro černošské obyvatelstvo ale trvalo až do druhé poloviny 20. století. Ještě před několika málo desetiletími museli američtí černoši usilovat o rovnoprávnost (Martin Luther King). V rámci mnoha evropských zemí bylo zavedeno plné hlasovací právo pro všechny muže až na přelomu 19. a 20. století, po první světové válce i pro ženy. Jako reakce na druhou světovou válku je v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Deklarace není právně závazná, nicméně inspirovala rozvoj dalších listin lidských práv a součástí ústav různých států. Na jedné straně došlo v průběhu posledních dvou staletí k rozvoji lidských práv. Hovoří se o 3 až 4 generacích úprav lidských práv. Na straně druhé mimo euroatlantickou civilizaci existují ve světě rozsáhlé civilizační oblasti, které odmítají koncepci lidských práv uznat principiálně vůbec a označují ji za kulturně podmíněnou a pro ně nevhodnou.
Lidská práva v dějinách V praxi jsou proto stále v mnoha zemích lidská práva právně nezaručena nebo ignorována. Některé kultury přiznávají například ženám méně práv než mužům, v totalitních režimech jsou občanům upírána některá nebo všechna lidská práva (mimo jiné i politická práva jako právo svobodné volby). Významnou roli v oblasti obrany a propagace lidských práv ve světě dnes hrají i spolky na ochranu lidských práv. Po roce 1989 začala podobná sdružení působit i v Česku. K celosvětově největším patří Human Rights Watch, Amnesty International, v Česku například dále Člověk v tísni, Nesehnutí a Liga lidských práv. Dodržování lidských práv ve státech, které se hlásí k dodržování lidských práv, je právní cestou zajišťováno nyní nejúčinněji přes evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášenou v roce 1950 pod záštitou Rady Evropy. V rámci této mezinárodní smlouvy je možné v oblasti lidských práv žalovat státy, které dohodu ratifikovaly, u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, pokud jejich vnitrostátní právní mechanismy zajišťování lidských práv, přijatých úmluvou, selžou. Československo smlouvu ratifikovalo až 18. března 1992. V posledních desetiletích 20. století vznikají i diskuse o dalším zvyšování rozsahu politických práv. Prohlášeným cílem je třeba dosáhnout větší participace občanů v politice, včetně iniciativ a referend. Tato diskuze vedla k založení množství spolků po celém světě, jedním z prvních je například německá „Více demokracie“. Vedle universitních, jak specializovaných tak multidisciplinárních, komparativních studií na vědeckých institutech po celém světě, vznikly i instituty, které se věnují realizaci těchto poznatků v praxi. Naproti tomu vznikají i nové iniciativy, například práva dítěte, práva otců, jazyková práva, práva na fungující justici, právo na integritu (omezení korupce), právo na řešení konfliktů bez násilí, práva homosexuálů, práva zvířat.
Lidská práva Všeobecná deklarace lidských práv a svobod přijata dne 10. 12. 1948 VS OSN rezolucí č. 217/3. Vyjadřuje shodu všech států o tom co se rozumí pod pojmem - lidská práva a svobody. Jde o deklaraci, tj. dokument politicky závazný, bez faktické právní síly, je rozdělena do 30 článků ČSSR přistoupila k dohodě v říjnu 1968, avšak teprve po sedmi letech FS ČSSR dohodu ratifikovalo. V platnost byla uvedena r. 1976 publikováním vyhl. č. 120/76 Sb. Ke skutečného naplnění přijatých závazků došlo až po 17. listopadu 1989. Základním ústavním zákonem, garantujícím dodržování lidských práv a svobod, se stala Listina základních lidských práv a svobod přijatá FS ČSFR 9. 11. 1991. FS tak učinilo dvěma legislativními akty. Prvním byl ústavní zákon uvozující Listinu, druhým listina sama. Listina je nadřazená ostatním právním aktům, které se jí musí přizpůsobit. Představuje ústavní právo hmotné, ostatní normy ústavního práva mají povahu institucionální, organizační, procedurální. Hlavním rysem je přímá aplikovatelnost a vynutitelnost ustanovení. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod 1. Každý se rodí svobodný a s každým se má zacházet stejným způsobem. 2. Všichni jsme si rovni bez ohledu na rozdíly v barvě pleti, pohlaví, náboženství či jazyku. 3. Každý má právo na život, a to ve svobodě a bezpečí. 4. Nikdo nemá právo zacházet s jiným jako s otrokem nebo přímo někoho učinit svým otrokem. 5. Nikdo nemá právo jinému ublížit nebo s ním krutě zacházet. 6. Každý člověk má právo na rovnoprávné postavení před zákonem. 7. Zákony platí stejně pro všechny, musí být používány stejně vůči všem. 8. Každý má právo na právní pomoc, pokud jeho práva nejsou respektována. 9. Nikdo nemá právo nespravedlivě uvěznit jiného nebo ho vyhnat z jeho vlastní země.
Lidská práva Všeobecná deklarace lidských práv a svobod 10. Každý má právo na spravedlivý a veřejný soudní proces. 11. Každý musí být považován za nevinného, pokud jeho vina není prokázána. 12. Každý má právo žádat o pomoc, jestliže ho někdo obtěžuje, avšak nikdo nesmí bezdůvodně vstupovat do cizího domova, otevírat druhému dopisy nebo obtěžovat jeho nebo jeho rodinu. 13. Každý má právo cestovat, kam chce. 14. Každý má právo odejít do jiné země a žádat tam o ochranu, pokud je ve vlastní zemi pronásledován nebo v nebezpečí, že bude pronásledován. 15. Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nemá právo zabránit jinému, pokud si to přeje, změnit státní občanství. 16. Každý má právo uzavřít sňatek a mít rodinu. 17. Každý má právo na vlastní movitý i nemovitý majetek. 18. Každý má právo na praktikování i zohledňování všech hledisek vlastního náboženství i na jeho změnu podle svého přání. 19. Každý má právo říkat, co si myslí, podávat i dostávat informace. 20. Každý má právo účastnit se jednání a pokojných shromáždění. 21. Každý má právo volit vládu své země a účastnit se jí. 22. Každý má právo na sociální zabezpečení a na možnosti rozvíjet své schopnosti. 23. Každý má právo pracovat za spravedlivou mzdu v bezpečném prostředí a být členem odborové organizace. 24. Každý má právo na odpočinek a volný čas. 25. Každý má právo na přiměřenou životní úroveň a lékařskou péči v nemoci. 26. Každý má právo chodit do školy. 27. Každý má právo účastnit se kulturního života své komunity. 28. Každý musí respektovat „sociální řád“ nezbytný pro dosažení uvedených práv. 29. Každý musí respektovat práva druhých, společnost a veřejný majetek. 30. Nikdo nemá právo zrušit jakékoliv právo uvedené v této Deklaraci.
Zdroje: Cabada, L. , Kubát, M. : Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, Praha, 2002 David, R. : Politologie, Základy společenských věd, Nakladatelství Olomouc, 2002 Dočekalová, P. , Švec, K. a kol. : Úvod do politologie, Grada Publishing, Praha, 2009 Heywood, A. : Politické ideologie, Eurolex Bohemia, Praha, 2005 Říchová, B. Úvod do současné politologie, Portál, Praha, 2002 Sartori, G. : Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, CDK, Brno, 2005 Vodička, K. , Cabada, L. : Politický systém české republiky : historie a současnost, http: //cs. wikipedia. org
- Slides: 7