NOR 1948 Komunistick pevrat Vtzn nor nor 1948

ÚNOR 1948 Komunistický převrat (Vítězný únor)

• Únor 1948 - Vítězný únor, únor což je termín používaný komunisty a jejich příznivci hlavně v časech předlistopadového režimu. Pojmenování komunistického převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948.

• Nastalo násilné potlačení svobodné plurality stran a přechod od demokracie k totalitě (oficiálně socialistické společnosti) pod vedením KSČ usměrňované z SSSR. Její členové se hlásili navenek k sovětskému mocenskému bloku, avšak prosazovali místně své osobní zájmy. Demonstrace české inteligence v Praze byla krvavě potlačena, byli popraveni někteří legionářští důstojníci, mnoho lidí bylo zatčeno, mnoho studentů a učitelů muselo opustit školy a další působení na školách jim bylo znemožněno.

• Nastalo období lží a klamů, počátek útlaku obyvatelstva, myšlenkového, kulturního a později i ekonomického úpadku. V době totality byl 25. únor oficiálními sdělovacími prostředky prezentován jako „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“. Dnes je tento den každoročně připomínán (nejen) Konfederací politických vězňů, legionáři a bývalými členy Pomocných technických praporů jako památka obětem komunistického puče.

Historie a následky • Někteří komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi, a to i cestou násilí (viz Krčmaňská aféra - pokus o atentát na tři nekomunistické ministry; připravován s vědomím Pražského vedení KSČ; při vyšetřování byly objeveny tajné komunistické sklady těžkých kulometů, automatických i obyčejných pušek a ručních granátů). Získávali do svých řad občany žijících v tristních materiálních podmínkách, ti byli snadno motivovatelní k „cestě k lepším zítřkům“ na které měly padat hlavy bohatých a inteligentních. Do řad KSČ za války pronikali lidé z jiných stran, (například henleinovci) ve snaze rozrušit toto uskupení. Po válce tito vetřelci v KSČ zůstali jako v úkrytu, vstupovali do ní další lidé ze stran, kterým po roce 1945 hrozilo postižení ve smyslu Benešových dekretů, například z úřednicky zaměřené Vlajky. Tak se složení této strany stalo velmi pestré. Převládl v něm úřednicky zaměřený proud brojící zejména proti tzv. novým pořádkům první republiky a proti sedlákům.

• Násilné prosazování osobních zájmů na lokální úrovni, nízké právní povědomí a úpadek lidské morálky měly pak za následek popravy, zmanipulované veřejné soudy, lidé se ocitali i bez soudů v novodobých táborech nucených prací. Režim se také často zbavoval odpovědnosti za své skutky byrokratizací, kde každé rozhodnutí prošlo velkým počtem rukou a přitom nemělo jasného autora (kolektivní vina). Osobní zájmy, bezpráví a jednání odporující jak tehdejší, tak pozdější Ústavě byla schovávána za údajné vyšší zájmy, za údajné pokyny od ústředí, od Moskvy a od stalinistického Sovětského svazu. Klam a neúcta k pravdě se stala prostředkem k nastolení totalitní moci KSČ a k jejímu udržování. Pluralitní činnost politických stran a svobodné volby byly nahrazeny diktátem a řídící činností akčních výborů Národní fronty, složených z členů KSČ. Postupně se podařilo komunistům ovládnout četnictvo, policii (Bezpečnost), armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa (KSČ) a pozdější prezident Klement Gottwald stal předsedou vlády. Komunisté využívali poválečného chaosu a radikalismu obyvatelstva, a „postmnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného prezidenta Edvarda Beneše.

• V únoru 1948, 1948 kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Na místních národních výborech a okresních národních výborech došlo k výměně členů a dosazení zástupců z řad KSČ. Jim pak podléhalo místní četnictvo, které bylo personálně přetvořené na SNB, podřízené KSČ.

• Následně byla 11. března 1948, 1948 jeden po dosud nevysvětleném úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, Masaryka potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.

• Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích Gottwalda a jeho představách o přáních reprezentace Sovětského svazu, k politickým soudním procesům, k nedůvodnému uvězňování, k nuceným emigracím a k jinému pronásledování oponentů. Soudnictví bylo podřízeno sekretariátu KSČ a bylo svěřeno soudcům, kteří měli velmi nízké právní a ústavní povědomí. Prokuratura sloužila diktátu funkcionářů KSČ. Nemalou roli sehrálo i prezidentské holdování alkoholu ve špičkách KSČ. Ve všech podnicích a na všech školách byly zřízeny kádrovací útvary z příslušníků KSČ, kteří podle svého osobního uvážení určovali, kdo je vnitřní nepřítel, kdo je dobrý a kdo špatný, a měli obrovskou moc nad osobními osudy lidí kolem s minimální vlastní odpovědností. Totalitní režim trval následujících 41 let.

Časový sled událostí • V tehdejší vládě zasedalo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách které měly být v květnu 1948 a převládnutí antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). 13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

17. února (úterý) • Začátek vládní krize. Vláda má projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítá z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánují v případě, že usnesení vlády nebude splněno podat demisi. Spoléhají na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout. Gottwald informuje Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu, Beneš to odmítá a prohlašuje, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzývá pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlašuje pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

18. února (středa) • Na zasedání užší komise Národní fronty odmítá Gottwald, jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se rozhodují bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Sociálně demokratická strana je pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února. Dále byl údajně informován o plánované demisi, ale to později popírá.

19. února (čtvrtek) • V nekomunistických vládních stranách probíhají mnohá jednání, z kterých vyplývá stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snaží přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o Bezpečnosti a ke společnému vytvoření většinové levicové vlády, ti však odmítají. Nekomunističtí ministři hodlají znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi. Zpráva o tomto rozhodnutí je tajně doručena Gottwaldovi. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítá úřednickou vládu a slibuje, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald. Československá vládní krize začíná budit pozornost v zahraničí. Do Prahy přilétá náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin, americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušuje svůj léčebný pobyt a vrací se do funkce.

20. února (pátek) • Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podávají demisi a informují o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítá. Sociální demokraté trvají na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky tedy dostává zprávu jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald jedná s prezidentem a navrhuje mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánuje svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí.

21. února (sobota) • Proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývají k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů a přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu. Komunisté začínají vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Budují se také Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nejsou voleni, ale jmenováni. Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ bude později zlegalizována zvláštním zákonem.

22. února (neděle) • Konal se sjezd závodních rad, rad kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Komunisté se stále snaží přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Prezident oznamuje, že je připraven demisi ministrů přijmout. Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče jsou zatýkáni političtí odpůrci KSČ, ozbrojují se Lidové milice a konají se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra jsou v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas a přijíždějí vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejňují text podporující československé komunisty v jejich úsilí.

23. února (pondělí) • Státní bezpečnost (policie) zatýká příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Lidové milice se dále vyzbrojují, probíhají akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Akční výbory vyzývají nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítají vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporují znárodňování. Provádějí se domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašují, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snaží přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítá. Beneš trvá na svém stanovisku a informuje ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc národně socialistických vysokoškoláků a jejich příznivců, kteří se vydali na Pražský hrad.

24. února (úterý) • Ve 12 hodin začala generální stávka, které se zúčastnilo 2, 5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když potlačili odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.

25. února (středa) • Komunisté činí další kroky k nahrazení Národní fronty, ustavuje se Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastní se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtějí jednat s prezidentem, ale ten je nepřijímá. Od komunistů dostává listinu nové vlády a slibuje učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračují v nátlaku a od rána připravují velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se má v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti je 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí. V 16: 30 odpoledne prezident krátce jedná s Gottwaldem. Oznamuje, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Gottwald uvědomuje vedení KSČ a odjíždí oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace - pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy. Prezident je nepřijal.

Projev Klementa Gottwalda • Citace z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948: • „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. • Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal. “ přijal.

• Zneužití moci: Mnozí komunisté jednali protizákonně, v rozporu s ústavou, za použití klamů, hrozby zásahu ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním k prosazení svých osobních zájmů. V souladu se zákonem bylo nalezeno jen východisko z vládní krize, prezident Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.

• Jen formální akt: Ve skutečnosti se nejednalo o státní převrat, ale jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 1945 – 1947 v tzv. předtotalitní (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.