Modely sociln politiky vod do problmu Obsah vod

Modely sociální politiky Úvod do problému

Obsah Úvod Vymezení sociální politiky n n Objekty a subjekty sociální politiky Stát blahobytu Modely sociální politiky n n n Typologie Model sociální politiky v ČR Modely sociální politiky v zahraničí Shrnutí

Sociální politika Soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu či udržení a fungování svého či jiného sociálního systému. Každý stát má svou sociální politiku a nejdůležitější v sociální politice je sám stát. Stát má moc (může vyžadovat poslušnost), má povinnosti (zajištění soc. ochrany a lidských práv), má peníze (financování). Stát prostřednictvím sociální politiky pomáhá těm subjektům, jenž se momentálně nacházejí v tíživé životní situaci a nemohou ji vyřešit sami. Sociální politika je boj s nezaměstnaností, nevzdělaností, nemocemi, nouzí a soc. patologií. Její základy položili Beveridge a Keynes. Sociální politika směřuje k ovlivňování - změně sociální reality (sociálního systému). SP respektuje určité základní principy, tj. vedoucí idey a myšlenkové postupy, které jsou jí vlastní a jejichž optikou jsou hodnoceny i její efekty. Pro volbu a interpretaci principů má význam obecné filozofické myšlení a tzv. sociálně politické doktríny. V evropském regionu jde nejčastěji o konzervatizmus, křesťanské sociální učení a demokratický socializmus. Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění "welfare" (blahobytu, přesněji podmínek slušného žití) pro své občany. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.

Smysl modelů a typologií? Modely vycházejí z různých myšlenkových konceptů, které se aplikují při tvorbě politických opatření. Smyslem je vystihnout základní a podstatné informace plynoucí z akceptování myšlenkového konceptu pro konkrétní podobu sociální politiky, zejména pak pro její dopady na jednotlivce, sociální skupinu, společnost atd. Cílem je úspěšné fungování a především dlouhodobé.

Objekty sociální politiky Objektem sociální politiky může být kdokoliv. Jednak jsou to všichni obyvatelé dané země, dále také jen její jednotlivec, nebo sociální skupina (=skupina osob u které existuje určitý vztah či určitá interakce) "Objekty sociální politiky jsou ti, kterým jsou opatření sociální politiky určená, na něž jsou orientovaná. "

Subjekty sociální politiky Subjekty jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat. " K subjektům sociální politiky patří: • • stát a jeho orgány; zaměstnavatelé a firmy; zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány; regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy; • Církve; • občané, rodiny, domácnosti.

Vznik a vývoj sociálního státu Faktory 1. Proces industrializace: nárůst průmysl. činnosti státu, vedla k dlouhodob. zvýšené nezaměstnanosti v zemědělství a úbytku obyvatel na venkově, k vytvoření vrstvy námezních zemědělských dělníků(bezzemků), k požadavku na kvalifik. a gramotnou prac. sílu, k růstu zaměst. bílých límečků a vytvoření střední třídy. 2. Růst obyvatelstva a jeho měnící se soc. struktura: mění se formy rodiny a způsoby života v územ. komunitě, narůstá rozdíl mezi těmi, kteří pracují a nepracují, klesá dětská úmrtnost a zvyšuje se délka života. 3. Nárůst významu národních států: vyšší vnitřní sounáležitost a koncesmus, což má vliv na rozvoj soc. pol. a soc. státu. Centralizace vládnoucí moci, rozvoj profes. stát. aparátu. 4. Růst politické demokracie a občanství: rozšíření voleb. práva, rozvoj soc. demokratických stran. Vnitřní faktory: demografie, ekonomika, politika, vliv sociální struktury, vliv nátlakových skupin, sociálně psychologické faktory. Vnější faktory: kulturní difúze, rozvoj techniky, mezinárodní spolupráce a standardizace.

Sociální stát Vývojové etapy 1. Období experimentálních počátků: 80. léta 19. stol. až 1930. Navazuje na období chudinských zákonů a podpor, snaží se o vytvoření základních veřejných pojišťovacích schémat. 2. Období konsolidace: 1930 až 2. sv. válka. Sociální politika aktuální, rozvoj soc. zákonodárství, přijatá soc. opatření mají skromnější soc. efekt. New Deal(nový úděl) byl koncept Roosevelt z r. 1933. 3. Období socialistické přestavby: 1945 -1962. Základy modern. soc. států, vytvoř. základů soc. institů s legislativy. V Evropě se začíná budovat hospodářský život. Šlo zejm. o zabezp. existenč. minima. Prosazuje se politika zaměstanosti, vznik příspěvků v nezaměstnanosti, na bydlení, rozvoj školství. Myšlenka soc. občanství. Soc. dávky velmi nizké v Evropě. 4. Období soc. expanze: 1962 -1973. Nárůst živ. úrovně a soc. zabezpečení občanů. Štědré období soc. státu. "Zlatý věk" soc. státu. Vyspělé společ. patří ke středním vrstvám. Téměř všichni pracující jdou do středních vrstev. Blahobyt lidí, zvýšení ekonom. produkce.

Modely sociální politiky Sociální politika Výkonová Redistributivní Reziduální

Modely sociální politiky Redistributivní typ „Jeho nosnou myšlenkou je, že sociální potřeby lidí vnímá jako sociální práva" Někdy je také označován jako univerzalistický s dominantní rolí státu, nebo také občanský. Ve své podstatě se orientuje na univerzální poskytování dávek, tj. na celou populace (respektive na určité sociální skupiny), bez ohledu na to, jaké jsou jejich individuální potřeby a možnosti pokrýt své potřeby. Vnímá sociální potřeby jako sociální práva Orientuje se na univerzální poskytování dávek Vysoká míra redistribuce Velmi náročný na ekonomické zdroje a prostředky Nejčastěji je tento model vidět u zemi Skandinávie, ale také například Dánska, Holandska, nebo dalších západoevropských zemí. Model se velmi podobá aktivitám státu z bývalé ČSSR a bývalých socialistických zemí východní Evropy (tady ale nemůžeme hovořit o občanském sociálním státu, neboť nebyl zcela založen na demokracii, sloužil i diskriminaci určitých jedinců či skupin)

Modely sociální politiky Výkonový (korporativní) typ "Hlavní myšlenkou tohoto typu je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě výkonu a produktivity" Podobá se a přibližuje k Titmusovu průmyslovému výkonovému modelu sociální politiky Zdůrazňuje význam pracovních zásluh pro uspokojování sociálních potřeb lidí Je založen na kooperaci občanů a nejčastěji také na aplikaci obligatorního sociálního pojištění Vychází z myšlenky, že sociální potřeby lidí mají být uspokojovány na základě vlastního výkonu a produktivity Míra redistribucí je zde nižší, neboť vedle státu se v sociální politice angažují i nestátní subjekty (pojišťovny, charity, atd. ) Významným zdrojem financování dávek jsou zde prostředky pojistných fondů Stát garantuje jen základní společensky uznaná minima potřeba vytváří prostor pro působení nestátních subjektů Tomuto sociálnímu modelu se blíží nejvíce SRN, Rakousko, Francie atd.

Modely sociální politiky Reziduální typ „Zdůrazňuje individuální odpovědnost každého za uspokojování sociálních potřeb. „ Spoléhá výhradně na trh a jeho instituce a na rodinu Teprve v případě, že tyto subjekty selžou, nastupuje státní sociální politika Odpovědnost státu za sociální situace občanů je však minimální, dávky které poskytuje jsou skromné a jejich poskytování je testováno příjmy Role státu jako pečovatelského subjektu je potlačena, míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší Státy, kde je tento model aplikován: USA, Japonsko (poslední dobou se k tomuto modelu přibližuje také Velká Británie)

Kombinace všech typů Je samozřejmé, že daný model nemůže nikdy existovat výhradně v jedné zemi a proto je každá sociální politika dané země vždy kombinací všech typů. Každý stát na stejnou situace reaguje jinak a přiděluje prostředky podle svých pravidel a zákonu. Jinak se stát chová zajišťování vzdělání pro mladé lidi, jinak pro tělesně postižené a zase jinak v otázkách důchodů. . . Různorodost také vyplývá z historického vývoje, osvědčených zkušeností státu, nebo národních specifik a podobně. Modely sociální politiky nutno chápat jako určitá vodítka, vzory, vedoucí k ujasnění předností a negativ spojených s jednotlivými modely, což nesporně má svůj význam při hledání vhodného konceptu sociální politiky.

Model sociální politiky České republiky minulý i budoucí nelze jednoznačně přiřadit k jedné z modelových sociálních politik, ale nejvíce se blížil modelu redistributivnímu model sociální polity CR je ovlivněn socialistickou minulostí země a utváří se tak i na základě změny společenského systému po roce 1989 Pro sociální politiku byl kladen velký důraz na univerzální a relativně rozsáhlé aktivity státu a jeho monopolní postavení v sociální oblasti Takřka jakékoliv vyloučení ostatních subjektů ze sociální politiky Jednalo se o model rovnostářská, náročný na ekonomické zdroje, opírající se o velkou redistribuci a stimulující spíše pasivní chování a postoje obyvatel Po roce 1989 dochází k zásadní transformace celé společnosti

Model sociální politiky České republiky minulý i budoucí Rostou příjmové a majetkové nerovnosti, vznikají nové sociální problémy, jako je například chudoba, sociální vyloučení, nezaměstnanost a podobně. Tyto problémy vyžadují změnu sociální politiky a proto se po roce 1989 utváří odlišný model Vytváří se postupně a jako všude jinde na světě jsou zde aplikovány všechny tři typy najednou Dochází k omezení redistribuci sociální velkorysosti státu Dochází proto, že stát má omezené ekonomické zdroje, ale také schopnost ovlivnit jedince a donutit ho odpovídat za vlastní osud a vlastní život sám Individuální potřeby jsou životním standardem každého z nás a každý si na vlastní úroveň musí vydělat sám a postarat se o svou rodinu Jedinec této společnosti musí vytvořit podmínky tak, aby zabezpečil dlouhodobě svou i obecně prosperitu společnosti

Typologie sociálního státu v podání Titmusse a Andersena Ukazatelé oddělující jednotlivé typy sociálního státu kdo a v jakém rozsahu provádí soc. politiku? (stát, veřej. sektor, soukromý sektor, církev) na koho je soc. politika orientována? (na střední, nižší, okraj. třídu, jedince, rodinu, občana, pracovníka) jaký je směr sociální politiky? (předcházení soc. rizik, následné řešení soc. událostí, zákl. pro sociální dávky jsou potřeby jedince + rodiny + domácnosti a jsou potřeba uspokojit byť v minimální výši, dávky odvozené od minul. příjmů) kdo a v jakém rozsahu sociální politiku platí? (stát, zaměstnavatel, beneficianti) jakou část z hrubé národní produkce veřejné sociální výdaje konzumují a v jaké struktuře? z jakého programu či myšlenky konceptu vycházejí? (marxismus, liber. , konzerv. , . . . )

Typologie sociálního státu v podání Titmusse a Andersena Titmussova typologie Residuální sociální stát Pracovně-výkonový sociální stát Institucionální sociální stát

Typologie sociálního státu v podání Titmusse a Andersenova typologie Poukázal na rozdílnost reálných sociálních států, vytvořil tři ideální typy sociálního státu: liberální konzervativní sociálně-demokratický

Kritika konceptu sociálního státu Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomický a demografickým vývojem společností. Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu: krize nákladů (sociální stát je příliš drahý); krize efektivity (aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně) krize legitimity (sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti)

Sociální role moderního státu Role které může v sociální politice sehrávat stát 1. Ortodoxní konzervatismus: má smysl pro zaběhaný řád a tradiční společenskou hierarchii, kdy stát není schopen učinit lidi šťastnými či dobrými, ale může zajistit prostor, ve kterém individua mohou sledovat své štěstí a blaho. Funkce státu jsou : a) základní - žádná instituce je nemůže ve společnosti zabezpečit. Nepatří sem soc. politická funkce. b) rozšiřující - sem patří soc. politická funkce 2. Libertariánský liberalismus: kopíruje konzervatismus, ale stát je chápán jako minimální a minimální prostředky zásahu do spol. , funkce státu redukována na minimum, stát chrání před násilím, vybírá daně, dohlíží nad dodrž. zákonů. 3. Marxistický: patří sem socialist. stát, který přímo či nepřímo zasahuje do všech oblastí spol. života a organizuje je. Stát je jediným subjektem soc. politiky.

Hlediska sociální spravedlnosti Autoři zabývající se otázkami SP se také shodují v tom, že sociál spravedlnost (SS) je pojem relativní (víceznačný) a že k jeho řešení je třeba přistupovat z různých hledisek podle charakteru konkrétní sociální situace. 1) každému stejně, 2) každému podle jeho potřeb, 3) každému podle jeho zásluhy. V praxi se všechny vyskytují, jenže důvody pro jednu jsou často námitkami proti druhým. To znamená, že SS je relativní a při výběru zásad je nutné vést se ještě jednou zásadou, která se nazývá "zásada života". Znamená v konkrétní sociální situaci volbu těch zásad, které znamenají jeho slovy "největší štěstí největšího počtu", dnešními slovy bychom řekli, že znamenají rozvoj, prosperitu a prospěch jedinců a současně i stále širších skupin lidí a lidského společenství.

Švédsko jako příklad Jako "sociální stát" je nejčastěji uváděno Švédsko, které pomocí rozsáhlých přerozdělovacích procesů vybudovalo rozvinutý a fungující veřejný sektor. Realizovalo tak tzv. : vyrovnávací politiku". Jejím cílem je dosáhnout určitého příjmového vyrovnání mezi sociálními skupinami, všem zabezpečit určitou péči a pokud možno i stejné šance a určitou úroveň sociálních jistot. Zároveň s tím Švédsko chtělo zajistit vysoký růst HDP, redukovat inflaci a zajistit minimální míru nezaměstnanosti. Sociální politika byla ve Švédsku budována za zvláštních podmínek, jako politická stabilita, absence ve válečných konfliktech, vyvinutý cit pro sociální politiku a podobně. Tyto pozitivní efekty se velmi kladně projevili na budování sociálního státu a vysokého standartu Švédů. Druhá věc, která ovlivnila tento příklad, byly daně. Byl zde zaveden velmi složitý systém daní s relativně vysokými daňovými sazbami. S tím vznikly v 80, letech 20. století problémy, jako je pokles ekonomiky, devalvace, růst inflace a míra nezaměstnanosti. Proto v 1991 roce byla realizována reforma daňové soustavy, jejímž smyslem bylo snížit daňové zatížení švédských poplatníků a přiblížit tak daňový systém těm v EU. Tak Švédsko opět pomohlo k efektivnosti vlastní ekonomiky. Švédsko však není jediným příkladem, ale i v ostatních skandinávských zemích a v řadě dalších evropských zemích, jako jsou Holandsko, Dánsko, Francie, Velká Británie a podobně.

Sociální model EU? Pokud o něčem takovém můžeme hovořit. . . protože pro EU není žádný závazný a jednotlivý sociální systém. Evropská Unie jen ukládá svým členům jakési závazky, kterými jsou: každá země musí mít systém sociálního zabezpečení, avšak struktura a organizace je na každé zemi, sociální zabezpečení musí být pouze obsahovat určitá opatření, které vyhovují volnému pohybu pracovních sil v rámci Unie. S perspektivou vytvoření evropské sociální politiky vzniká na úrovni členských zemí otázka, jaké jsou možnosti těchto zemí uhájit své národní zájmy a své národní modely sociálního státu, které relativně dobře fungují? Všeobecně se uznává, že model EU je komponován na třech základních prvcích: společný trh určité institucionální uspořádání vyvažující opatření z oblastí sociální Otázkou je jaké jsou a jaké budou priority tohoto modelu, zda bude kladen důraz na společný trh a volnou soutěž nebo sociální hodnoty, případně na vzájemnou kombinací uvedených priorit.

Shrnutí Přitažlivostí každého státu pro občana je orientovat se právě na vznešeností a moudrostí sociální politiky. Vezmeme-li v úvahu vše výše popsané faktory, rozumíme, že je nutné mít základnu pro takovou politiku, konkrétně: souhrn podstatně rozvinuté ekonomiky, společenské kultury a politickou vůli. V takovém okamžiku se občané cítí dostatečně zabezpečeni - probíhá demografický růst, sociálně slabá vrstva populace cítí podporu státu, nemocní lidé, invalidé mohou počítat s pomocí, rozvíjet se, rozvíjí se medicína. Když se sociální politika nestane předvolebním heslem, ale realizací, teprve v ten okamžik se stane stát pro občany opravdu oporou.

Shrnutí Převzato z: http: //blog. zarohem. cz/clanek. asp? cislo=530 Podrobnější informace: KREBS, Vojtěch a kol. Sociální politika (4. přepracované a aktualizované vydání). Praha: ASPI Publishing, 2008. 504 s. ISBN 80 -7357 -276 -1