METEOROLOGIE 5 OBLANOST POJEM HISTORIE A SOUASN KLASIFIKACE

METEOROLOGIE 5 OBLAČNOST (POJEM, HISTORIE A SOUČASNÁ KLASIFIKACE, ZVLÁŠTNÍ OBLAKY, UMĚLÉ OBLAKY A PŘÍKLADY)

Obsah prezentace Z hlediska tématiky velmi důležitá pátá prezentace obsahuje výklad a prohloubení znalostí o oblacích, procesech jejich vzniku, vývoje, zabývá se zejména jejich tříděním a to včetně příkladů. Skládá se z těchto částí: a) Oblačnost obecně (pojem, vznik, vývoj) b) Související pojmy c) Klasifikace oblaků – historie d) Klasifikace oblaků – současná klasifikace obecně e) Současná klasifikace oblaků – popis oblačných druhů atd. f) Ostatní, zvláštní a další oblaky - stručně g) Praktické příklady oblaků

Co je to oblačnost? Za oblačnost z meteorologického hlediska považujeme veškerou vodní páru v atmosféře, která se vyskytuje ve výškách nad 1 000 m. Jde o zkondenzovanou vodní páru (kondenzace jako proces přechodu fáze vody z kapalného na plynné). Oblačností jako takovou označujeme veškerou vodní páru, jako oblak ji označujeme pouze z pohledu větší vzdálenosti od pozorovatele. Oblačnost vzniká kondenzací, zpravidla v důsledku pohybu vlhkého vzduchu do vyšších vrstev atmosféry a to z různých příčin (rozlišujeme například pohyb vzduchu v důsledku frontální poruchy, konvekce, orografie atp. – bude probráno dále nebo v jiné prezentaci).

Co je to oblačnost? Oblak, lidově řečeno mrak, se skládá z vodních kapiček, ledových krystalků a nebo ze směsi obojího dle výšky, ve které se vyskytuje. Kondenzaci, tedy vznik kapičky, vyvolává existence tzv. kondenzačních jader v podobě miniaturních částeček v atmosféře (např. velmi jemná prachová zrnka). V případě ledových krystalků hovoříme o jevu zvaném sublimace jako přechodu vody z pevného na plynné skupenství. Důležitý je pojem kondenzační hladina. Ten označuje místo, od kterého v důsledku výše popsaného jevu dochází k samotnému vývoji oblaku. Suchý vzduch se ochladí při svém vzestupu vždy o 1°C na 100 m výšky, vlhký vzduch jen o 0. 6°C za 100 m výšky.

Co je to oblačnost a jak vzniká? Na základě údajů o teplotě vystupujícího vzduchu v počátku jeho stoupání vzhůru a teplotu vzduchu okolního lze spočítat do jaké výšky tento vzduch vystoupí. Výstup vzduchu a vznik oblačnosti mohou způsobit zejména: a) Výskyt atmosférické fronty (rozhraní vzduchových hmot, bude probráno v prezentaci 7 a 8) b) Konvekce (nehomogenní ohřívání zemského povrchu, nejčastější způsob vzniku oblaků od května do září, bude probráno detailněji v prezentaci 14) c) Konvergence (srážka dvou vzduchových hmot, bude probráno zde dále) d) Orografie (terénní nerovnosti, bude probráno zde dále)

Vznik oblaků na základě výskytu atmosférické fronty a konvekce bude detailněji probrána v dalších prezentacích jako samotné téma. V důsledku výskytu atmosférické fronty jde o proces výstupu teplého vzduchu podél rozhraní (fronty) mezi jednotlivými vzdušnými masami (teplý a studený vzduch). V případě konvekce jde o výstup teplého vzduchu ohřátého v důsledku nerovnoměrného ohřívání povrchu Země vůči vzduchu v okolí, čímž se ohřátý vzduch začne ochlazovat a to až do doby, než se vyrovná teplotou tomu v okolí.

Konvergence Jde o sražení několika (zpravidla dvou) vzdušných mas. V důsledku sražení je určitá část vzduchu tlačena vzhůru. V našich podmínkách jde o tento proces zejména při postupu významných tlakových níží, jejichž meteorologické projevy jsou poté význačné (výskyt bohaté, v teplé části roku mohutné bouřkové oblačnosti se srážkami). Zjednodušeně ukazuje proces tento náčrt: ü Sražení 4 vzduchových mas (A, B, C a D) ü Část vzduchu (E) v důsledku sražení stoupá

Orografie Pod pojmem orografie si představme jakoukoli terénní nerovnost (překážku). Ta nutí vzduch stoupat vzhůru a to i nad hladinu kondenzace, v důsledku čehož vznikají oblaky. Čím je terénní nerovnost vyšší, tím je větší pravděpodobnost že se vzduch dostane nad kondenzační hladinu. To je odpověď na otázku, proč se vyskytuje více oblačnosti a tím i srážek v horských oblastech. Na obrázku vidíte Matterhorn, přezdívaný jako „kouřící hora“. Na jeho vrcholku se totiž vlivem tohoto jevu popsaného výše stále vyskytuje oblačnost (zdroj: lezec. cz).

Klasifikace oblaků - historie Pod pojmeme klasifikace rozumíme jednoduše dělení nebo-li třídění. I klasifikace oblaků má svoji historii, pojďme si ji alespoň v kostce představit. Průkopníkem třídění oblaků se stal francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck (1802), kdy onu klasifikaci publikoval v jedné ze svých meteorologických ročenek. Bylo v ní zavedeno 5 hlavních a několik doplňujících oblaků s francouzskými názvy – třídění se neujalo. Luke Howard, jako amatérský meteorolog, prováděl jednoduchá meteorologická pozorování a měření. Oblaky rozdělil na 3 základní druhy hned v roce 1803, dal jim latinské názvy. Detailnějším dělením se proslavil francouzský meteorolog Emilien Renou (1855).

Klasifikace oblaků - historie Rakouský fenolog a meteorolog Karl Fritsch vydal (1843) Poznámky k pozorován oblaků od 1. 8. 1841 až 31. 7. 1842. Moderní dělení oblaků bylo navrženo Hildenbrandssonem a Abercrombym v letech 1885 – 1887. Na základě toho byla uskutečněna mezinárodní dohoda a vydán byl první Atlas zobrazení tvarů oblaků s přesnou definicí. Byl vydán první mezinárodní atlas typických oblačných druhů a došlo k návratu k morfologické klasifikaci dle Howarda s dělením oblačných druhů dle výšky výskytu – tzv. oblačná patra. Průkopníkem fotografování oblaků na území tehdejší ČSR byl Antonín Bečvář, jehož fotografie byly tedy v meteorologii využity. Vydal Atlas horských mraků (1953).

Klasifikace oblaků - historie Bečvářova detailní prezentace 160 fotografií v atlasu s podobným popisem neměla v té době obdoby. Používal při popisu jednotlivých oblaků dle vzhledu latinské názvy (např. laceratus jako roztrhaný, reticulatus jako rovný, complanatus jako zploštělý či simplex jako jednoduchý). Jednotný celosvětový systém klasifikace oblaků byl zaveden až Mezinárodní meteorologickou organizací (dnes WMO) vydáním Mezinárodního atlasu oblaků a to po 3 letech od vydání Bečvářova atlasu. Atlas je používán dodnes, s upravenými odrůdami pro lepší přehlednost (velká rozmanitost a následná nepřehlednost). V ČR byl atlas přeložen roku 1965. V dnešní době obsahuje nejvíce fotografií oblaků elektronický atlas oblaků Bernarda Mühra dostupný na http: //www. wolkenatlas. de/.

Klasifikace oblaků – dnešní podoba Oblačnost můžeme rozdělit následovně: A. Oblaky dle mezinárodně platné klasifikace (1956) • Oblaky vysokého patra (Cirrus, Cirrostratus a Cirrocumulus) • Oblaky středního patra (Altostratus a Altocumulus) • Oblaky nízkého patra (Stratus, Cumulus* a Stratocumulus) • Oblaky přesahující hranice pater (Cumulus**, Nimbostratus a Cumulonimbus) B. Oblaky ostatní • Oblaky orografické • Oblaky stratosférické a mezosférické • Oblaky zvláštní • Oblaky umělé • Oblačné stěny • Mlhy * Pouze vybrané druhy ** Pouze ostatní vybrané druhy (viz dále)

Klasifikace oblaků – základní druhy Mezi základní druhy dle mezinárodní klasifikace (již dle Howarda) patří oblaky Cirrus (řasa) jako oblaky nejvyššího patra dle výšky výskytu nad zemským povrchem v podobě řasovité, oblaky Stratus (sloha) jako oblaky nejnižšího patra označující vrstevnaté oblaky a oblaky Cumulus (kupa) jako oblaky nízkého patra označující kupovité oblaky. Z těchto základních třech druhů oblaků jsou odvozován oblaky, které nelze takto přesně vystihnout a jedná se o oblaky smíšené, které vykazují jak kupovitou strukturu tak částečně vrstevnatou, například spojením slohy a kupy vzniká slohokupa, tzv. Stratocumulus. Pro odlišení srážkově velmi významných oblaků byla použita přípona –nimbus.

Klasifikace oblaků – základní druhy Dle mezinárodní klasifikace (morfologické) rozeznáváme 10 základních druhů oblaků: 1) Cirrus, Ci (řasa) 2) Cirrostratus, Cs (řasosloha) 3) Cirrocumulus, Cc (řasokupa) 4) Altostratus, As (vyvýšená sloha) 5) Altocumulus, Ac (vyvýšená kupa) 6) Stratus, St (sloha) 7) Cumulus, Cu (kupa) 8) Stratocumulus, Sc (slohokupa) 9) Nimbostratus, Ns (dešťová sloha) 10) Cumulonimbus, Cb (bouřková kupa nebo – li dešťová kupa)

Klasifikace oblaků – základní druhy Velmi přehledně ukazuje rozdělení deseti základních druhů oblaků dle výšky výskytu dobře zpracovaný grafický přehled od anglické meteorologické organizace (metoffice. gov. uk), na předchozím snímku. Na něm mimo jiné vidíme, že nízká oblačnost se může vyskytovat ve výškách od zemského povrchu do výšky 2 km (u zemského povrchu se vyskytuje pouze oblačnost Stratus). Střední oblaky se vyskytují ve výšce mezi 2 až 6 km a vysoká oblačnost ve výškách nad 6 km s tím, že oblaky druhu Cirus se zpravidla vyskytují v našich podmínkách většinou mezi 11 -13 km nad zemí. Oblak Cumulonimbus vždy přesahuje do vyšších pater oblaků (základu má v nízké patře) a to často i nad výšky výskytu oblaků Cirrus (kovadliny oblaků Cb). Oblak Nimbostratus často přesahuje z nízkého do středního patra a oblak Cumulus stádia congestus či mediocris někdy též.

Klasifikace oblaků – tvary, odrůdy … Uvedených 10 druhů oblaků dle mezinárodní klasifikace může nabývat různých tvarů, odrůd a zvláštností, resp. průvodních jevů. Možné tvary, odrůdy a zvláštnosti představuje následující tabulka:

Klasifikace oblaků – tvary, odrůdy … Které oblaky mohou nabývat jakých tvarů, odrůd a zvláštností, z čeho se oblaky skládají (mikrofyzika) a na jaké atmosférické frontě (bude probráno v prezentaci 8) se nejčastěji vyskytují ukazuje další tabulka, kde jsou použity již ustálené zkratky: Některé oblaky nemusejí mít žádné tvary, odrůdy či zvláštnosti. Jako je tomu v případě tvarů, například u oblaku As nebo Ns. V meteorologii se vždy používají, nejen pro oblačné jevy, ustálené zkratky. Oblaky se mohou také přetvářet z jednoho druhu na druhý, např. Sc – Ac.

Cirrus, Ci (řasa) Nyní stručné a nejdůležitější informace o jednotlivých základních druzích oblaků. V rámci základů nebudou detailněji probírány odrůdy a zvláštnosti těchto oblaků Cirrus je oblak nejvyššího patra, který vykazuje podobu vlasů, vláken, žeber a podobně. Jedná se většinou o tenké oblaky, skrz sluneční svit velmi dobře prosvítá. Ojediněle mohou být ale husté (spissatus). Na obloze se vyskytují často a to zejména v létě za vlády anticyklon (tlakových výší s pěkným počasím). Jsou ovšem znakem blížící se změny počasí k horšímu, byť ona změna je v době výskytu oblaků od daného místa ještě poměrně daleko.

Cirrus, Ci (řasa) q Podoba řasy, vlákna, vlasů a to krátkých i táhnoucích se přes celou oblohu (klenbu), rovných i klikatých či zahnutých (háčky) q Vysoké patro, výskyt kolem 13 km nad zemí q Neprodukuje nikdy žádné srážky q Vzniká často z kovadlin (horních vrstev) bouřkových oblaků (Cb), viz dále, ale i na jasné obloze q Může pokrývat jen nepatrnou část oblohy (jasno), ale také téměř celou oblohu (tzv. skoro zataženo) q Značí pěkné počasí v tlakové výši, ale i počátek změny počasí k horšímu (příchod atmosférické fronty)

Cirrostratus, Cs (řasosloha) Cirrostratus se řadí též mezi oblaky vysokého patra, často není pouhým okem na první pohled ani patrný. Jedná se o tenkou i hustší bělavou vrstvu, skrz kterou sluneční svit velmi dobře prosvítá. Nemá nijak významně patrnou strukturu (kupovitou, řasovitou). Oblak značí změnu počasí k horšímu a přibývá na obloze následně po výskytu oblaků Ci, pakliže se blíží zmíněná změna v podobě atmosférické fronty. Na oblaku se vyskytují často halové jevy a podle nich ho můžeme dobře rozeznat.

Cirrostratus, Cs (řasosloha) q Podoba bělavé vrstvy, závoje oblaků, většinou jsou tenké q Navazuje na oblaky Ci při blížící se atmosférické frontě q Nikdy neprodukuje žádné srážky q Značí převážně změnu počasí k horšímu q Většinou pokrývá téměř celou nebo celou oblohu q Je tenký a slunečním svitem skrz něho procházejícím, vrhají ozářené předměty stíny q Vzniká zdviháním vzduchových vrstev nebo spojením oblaků Ci a Cs q Též vzniká zvýšením oblaku As (viz dále) a nebo z kovadliny oblaku Cb (viz dále) q Lze zaměnit s řadou jiných oblaků (mj. s Ci, As, St)

Cirrocumulus, Cc (řasokupa) Cirrocumulus je oblak vysokého patra s patrnou kupovitou strukturou. Jedná se o velmi drobné vlny či zrna bez vlastního stínu. Je na obloze dobře patrný a to hlavně díky svému hezkému a často zajímavého vzhledu, ale řadí se mezi nejméně časté oblaky vyskytující se na naší obloze. q Malé vrstvičky oblaků q Oddělené od sebe nebo souvislé q Vzniká na jasné obloze či z oblaků Ci a Cc q Zaměnit lze s oblakem Ac, části Cc jsou ale menší q Nepřináší žádné srážky

Vysoká oblačnost obecně Pro vysoké oblaky platí více méně shodné nebo podobné charakteristické rysy a těmi jsou: q Skládají se převážně z ledových krystalků (Ci zcela, Cs a Cc z drtivé většiny) a tomu odpovídá jejich charakteristický vzhled q Vyskytují se ve výškách kolem 13 000 m (13 km) na povrchem q Nikdy nepřinášejí žádné srážky q Přinášejí optické jevy halového typu (viz prezentace 10) a to hlavně parhelia (boční slunce), halo a cirkumzenitální oblouk, u oblaku Cc se vyskytuje i irizace q Vždy skrz ně prosvítá Slunce, byť někdy jen minimálně, ozářené předměty Sluncem většinou vrhají stíny q Vysoké oblaky můžeme někdy zaměnit s jinými (např. Cc s Ac, As se St nebo Ci s As)

Altostratus, As (vyvýšená sloha) Oblak Altostratus je jediným zástupcem tzv. vyvýšeného vrstevnatého oblaku. Jde o šedou až světle modrou plochu či vrstvu. Většinou nemá oblak patrnou strukturu nebo má nevýraznou vláknitou či žebrovitou strukturu. Většinou je tenký a slunce či Měsíc jsou viditelné jako za matným sklem. Oblak je většinou horizontálně velmi rozsáhlý. Oblak vzniká výstupem vzduchu do velkých výše a opět také přetvořením a to z oblaku Cs (zesílení) a nebo Ns (zeslabení, viz dále). Oblak lze zaměnit s mnoha jinými druhy, zejména s oblakem Cs, Ns, St, někdy také Ci, Ac a Sc.

Altostratus, As (vyvýšená sloha) q Rozsáhlé vrstvy oblaků, často bez patrné struktury q Skládá se z ledových krystalků i vodních kapiček q Obsahuje dešťové kapky a sněhové vločky q Primárně srážky neprodukuje, ale může produkovat zejména na teplých frontách (viz prezentace 8) trvalý déšť či sněžení nebo krupky, dále z něho padají srážky nedosahující země (virga) q Jeho výskyt značí, že atmosférická fronta je hodně blízko a můžeme čekat srážky (buď přímo z něho nebo z dalších oblaků, které jsou už blízko) q Nevyskytují se na něm halové jevy

Altocumulus, Ac (vyvýšená kupa) Altocumulus je oblakem menšího nebo většího rozsahu v podobě vrstev bílé a šedé barvy s vlastním stínem. Jde o části v podobě vln, valounů či oblázků a často tvoří hezké struktury a scenerie na obloze, zejména v kombinaci se zapadajícím Sluncem. Části Ac jsou o poznání větší než části oblaku Cc, ale menší než u oblaku Sc (viz dále). Části mohou mít podobu čoček nebo mandlí. Tvoří se výstupem vzduchu, v důsledku turbulence (proudění vzduchu za překážkou) či konvekce (výstup teplejšího vzduchu oproti vzduchu v okolí).

Altocumulus, Ac (vyvýšená kupa) q Skupiny oblaků bílé či šedé barvy, podoba vln, valounů a oblázků q Skládá se převážně z vodních kapiček, ojediněle krátce z ledových krystalků q Neprodukuje srážky dosahující země (jen tzv. virgu, viz dále) q Je častým oblakem na obloze středních zeměpisných šířek q Vznikají na něm halové jevy, pakliže z něho vypadávají ledové krystalky q Oblak lze snáze zaměnit s řadou jiných, např. s oblakem As, Sc, Cc nebo i Ci a Cu – nejčastěji však s oblaky Cc a Sc q Vzniká výstupem vzduchu, turbulencí, konvekcí a přeměnou (z As, snížením oblaku Cc nebo rozdělením oblaku Sc či rozšířením oblaku Cu aj. ) q Průsvitnost oblaku je proměnlivá

Střední oblačnost obecně Pro oblaky středního patra platí společné nebo téměř společné znaky: q Názvosloví pro jejich označení používá předponu – alto q Vyskytují se nejčastěji kolem výškové hladiny 6 000 m (6 km), avšak výškové rozmezí možnosti jejich výskytu je širší (2 -7 km) q Oblačnost většinou neprodukuje srážky, jen oblak As může produkovat trvalé srážky různého druhu, ale nemusí q Z hlediska složení jde o smíšené oblaky (obsah vodních kapek i ledových krystalů) q Vrstevnaté oblaky signalizují blízkost frontální poruchy

Stratus, St (sloha) Jediným oblakem, který se může vyskytnout v nejnižších nadmořských výškách až u zemského povrchu je Stratus. Ten je v případě výskytu v blízkosti povrchu označován jako mlha. Jedná se většinou o zcela beztvarý oblak šedavého zbarvení. Většinou skrz něho prosvítá sluneční či měsíční světlo a v takovém případě jsou obrysy Slunce či Měsíce ostré a podle toho ho lze dobře poznat. Nevznikají na něm halové jevy a můžeme ho například od oblaku Cs tedy snadno odlišit. Zejména při rozpuštění nebo vzniku nízké oblačnosti může být na obloze tzv. roztrhaný v podobě cárů, zbytků (přechodný stav).

Stratus, St (sloha) q Jednotvárná šedá vrstva, může dosahovat až k povrchu q Nejčastěji vzniká v důsledku ochlazení vrstvy u zemského povrchu q Skládá se primárně z malých vodních kapiček, výjimečně z malých krystalků ledu q Jeho hustota je proměnlivá, je-li tenký má bělavé zbarvení, je-li hustý může být zbarven do černa (typické podzimní inverze v nížinách) q Zaměněn může být s dalšími oblaky, vedle oblaku Cs, As, Ci či Sc může dojít zejména k záměně s oblakem Ns (pro rozlišení platí kritéria) q Vyskytuje se ve výškách od povrchu země do 2 000 m (2 km) q Produkuje převážně slabé srážky (mrholení, slabý déšť/sněžení, zrna) q V našich podmínkách se vyskytuje nejčastěji v chladné části roku (zejména od října do ledna při inverzích)

Cumulus, Cu (kupa) Druhým zástupcem oblaků nízkého patra je oblak Cumulus, který je oproti oblaku St na obloze méně přehlédnutelným a je velmi fotogenický. U nás se vyskytuje nejčastěji v teplé části roku, tj. od dubna do září nejčastěji. U oblaku Cu je nutno rozlišovat jeho stádium, neboť pouze v nízkém oblačném patře se vyskytuje oblak Cu humilis (druhé a třetí stádium zasahuje do středního patra, viz dále) Oblaky jsou vertikální, osamocené v podobě kup, kupolí a věží s ostrými obrysy. Oblaky často připomínají malé hradby, různé tvary, zvířata či nadpřirozené bytosti. Skládají se primárně s vodních kapiček, jen v částech s teplotou značně zápornou se mohou objevit ledové krystalky.

Cumulus, Cu (kupa) q Osamocené vertikální oblaky tvaru kup, věží a malých hradeb q Vznikají nejčastěji konvekcí v letní části roku (nejvíce od května do srpna, to jsou u nás nejčastějšími oblaky na obloze) q Mohou mít podobu drobnou a plochou (oblaky pěkného počasí) i značně vertikálně vyvinutou (poslední stádium – congestus) q Oblaky v prvních stádiích vývoje neprodukují srážky, v posledním stádiu mohou produkovat slabé přeháňky (typicky „prší z jednoho mraku“, naděje na duhu – aneb májové přeháňky) deště, sněžení či sněhové krupice q Oblaky mohou být při určitém sklonu Slunce tmavé, při ozáření Sluncem ale zřetelně bílé q Skládají se převážně z vodních kapiček q Jsou dobře poznat, ale přesto mohou být někdy zaměněny zejména za oblak Ac/Sc, St v cárech nebo nejčastěji za Cb – viz dále

Stratocumulus, Sc (slohokupa) Smíšenina oblaků St a Cu se nazývá Stratocumulus a vykazuje jak znaky oblaku Cu, tak oblaku St. Je nejčastěji se vyskytujícím oblakem na naší obloze a to po celý rok. Jde o šedé až bělavé oblaky v podobě skupin či vrstev, téměř vždy s tmavými místy. Mají podobu dlaždic, valounů atp. Skládá se z vodních kapiček, někdy společně s dešťovými kapkami, sněhových krupek či krystalů a vloček. Vzniká snížením oblaku Ac, někdy vzniká pod jinými oblaky (As, Ns) a také přeměnou oblaku St. Nejčastěji vzniká rozšířením oblaků Cu (typicky večer, po ustání konvekce).

Stratocumulus, Sc (slohokupa) q Vrstvy či skupiny oblaků podoby dlaždic a valounů q Vzniká pod jinými oblaky (Ns, As) a přeměnou z jiných oblaků (Ac, St, Cu) q Je nejčastěji se vyskytujícím oblakem na naší obloze q Lze zaměnit zejména s oblaky Cu, St, Ac či jinými q Ojediněle produkuje srážky, většinou dosti slabé q Při záměně oblaku za oblak Ac je třeba se řídit velikostí části oblaku Sc, které se jeví větší, neboť je oblak blíže povrchu q V letním období se tvoří často z konvekční oblačnosti (Cu) a v zimním z inverzní oblačnosti a mlh (St), nebo vzniká ze zbytkové oblačnosti po přechodu atmosférické fronty (proto je na obloze po celý rok nejčastěji)

Nízká oblačnost obecně q Pro nízkou oblačnost je typické složení v podobě vodních kapiček (až na výjimky) vlivem výskytu ve výškách s vyššími teplotami q Oblaky mohou být různě vertikálně i horizontálně rozsáhlé a též husté, od čehož se odvíjí jejich barva a světlost q Pokud tyto oblaky produkují srážky, jde o méně významné srážky a většinou krátkodobé (zejména oblaky Cu a Sc) q Oblačnost většinou nesouvisí s ucelenými oblačnými systémy (atmosférickými frontami), pokud ani tak zejména oblak Cu se studenými frontami zejména v létě q Jde často o oblačnost hustší a proto zastiňuje téměř nebo zcela sluneční a měsíční svit

Nimbostratus, Ns (dešťová sloha) První ze dvou oblaků s obsahem – nimbo či nimbus ve svém názvu je Nimbostratus v podobě husté a vertikálně i horizontálně hodně rozsáhlé oblačnosti vázané na atmosférické fronty a cyklony. Oblačnost je tmavě šedá až černá, pod oblakem se objevují další vrstvy jiných oblaků. Skládá se z vodních kapiček, dešťových kapek, sněhových vloček či ledových krystalů. Oblak patří do kategorie typických oblaků vždy přesahujících hranice pater, do nichž oblačnost dělíme dle výšky výskytu. Zasahuje tedy nízké a střední patro.

Nimbostratus, Ns (dešťová sloha) q Podoba hustého a rozsáhlého šedého až černého oblaku q Často je vázán na atmosférické fronty q Vždy produkuje srážky různého typu a to často intenzivní a trvalé srážky (déšť a sněžení) q Vlivem intenzivních srážek se jeví jeho spodní vrstva jednotvárně q Lze tak zaměnit často s oblakem St (Ns je hustší a padají z něho intenzivní srážky), Cb (pod oblakem jsou totožné, rozlišovacím znakem jsou bouřkové projevy) a dále za As, Ac či Sc q Může se roztrhávat na osamocené části (cáry) a rychle opět spojovat (hlavně v tropických oblastech)

Cumulonimbus, Cb (bouřková kupa) Jediným oblakem, který produkuje bouřkové projevy (blesky a hromy) je Cumulonimbus. Jedná se o vertikálně nejrozsáhlejší oblak, který může dosáhnout horní hranici troposféry a prorůst do stratosféry, o kterou se zarazí. Jedná se o velmi mohutný značně vertikálně oblak v podobě věží, hor, cimbuří. Část jeho vrcholu je vláknitá nebo žebrovitá. S tímto oblakem jsou spojeny bouřky (bude probráno dále, viz prezentace 12). Horní část oblaku, po dosažení konce troposféry, tvoří kovadlinu nebo chochol (oblak se rozšiřuje, „roste“, do strany).

Cumulonimbus, Cb (bouřková kupa) q Mohutný a hustý oblak ve formě hor a věží (je – li viditelný celý, vyniká svojí mohutností) q Tvoří se transformací z vertikálně vyvinutých oblaků Cu stádia congestus (vznik konvekcí) a ojediněle může Cb vzniknout z oblaku Ac či Sc q Zaměnit lze zejména s oblakem Cu (vertikálně hodně vyvinutým) nebo s oblakem Ns (je –li Cb nad pozorovatelem) a rozlišovacím znakem jsou zejména bouřkové projevy q S oblakem se setkáme zpravidla v teplé části roku (zimní bouřky ovšem vyloučeny rozhodně nejsou!), nejčastěji od května do srpna q Skládá se z vodních kapiček a v horních částech z ledových krystalů, obsahují mj. dešťové kapky, sněhové vločky, krupky … q Je jediným oblakem, který může produkovat kroupy a námrazové krupky (viz druhy srážek v prezentaci 9)

Oblačnost přesahující hranice pater obecně q Vedle oblaků Cb a Ns (vždy přesahují hranice pater) do této kategorie spadá i oblak Cu stádia congestus a mediocris a někdy oblak As q Oblaky jsou vertikálně tak mohutné, že sahají z nízkého patra (např. od 2 km výšky) do patra středního (např. do 6 km výšky) a oblak Cb zasahuje do všech tří pater q Některé oblaky jsou mohutné jen vertikálně (Cu, Cb – obecně oblaky kupovité) a některé i horizontálně (Ns a As) q Oblak Cb se základnou v nízkém patře může dosahovat až horní hranice troposféry q Tato oblačnost přináší vždy srážky, často trvalé (Ns a As) a nebo prudké (Cb) a tzv. konvekční.

Tvary oblaků Aby nebylo dělení oblačnosti tak jednoduché, vedle 10 základních druhů oblaků existují i specifické tvary, které přiřazujeme těmto základním oblakům. Ne všechny oblaky mohou nabývat všech tvarů, některé naopak nenabývají tvaru žádného. Platí zásada, že každý druh oblaku může obsahovat pouze jeden tvar (s tím, že některé jak bylo řečeno nenabývají tvaru žádného). Některé tvary se mohou objevit pouze u jednoho druhu oblaku (např. oblak Ci tvaru spissatus), viz dále. Tvar oblaku vyjadřuje rozdíly ve vzhledu a struktuře základních druhů oblaků. Oblaky As a Ns nenabývají žádných tvarů, ostatní minimálně dvou – viz dále.

Fibratus, fib (vlákno – Ci, Cs) Na úvod je nutné konstatovat, že zkratka tvarů obsahuje oproti druhům oblaků první tři písmena jejich latinského názvu. Tvar fibratus značí vláknitou strukturu oblaku v podobě tenkého oblačného závoje s vlákny. Ta jsou přímá nebo pokřivená, avšak nekončí háčky. Vyskytuje se pouze u oblaků Cirrus a Cirrostratus, jinak se s tvarem z logiky základního dělení nesetkáme. Ostatní oblaky nejsou tak tenké a nebo nemohou nabývat vrstevnaté struktury a tedy ani vláknitého vzhledu bez přítomnosti struktury kupovité (např. Cc jako třetí zástupce oblaků vysokého patra).

Spissatus, spi (hustý – Ci) Spissatus značí závojový oblak, který je tak hustý, že se jeví proti slunečnímu světlu šedý. Tohoto tvaru může nabývat, jak bylo již uvedeno, pouze oblak Cirrus. V případě hodně hustého oblaku Ci spi je možno tento oblak zaměnit s jiným druhem oblaku a to vlivem šedavého vzhledu. V mnoha případech je nutné pozorovat oblak delší dobu a velmi pozorně zjistit, pro který druh a tvar oblaku tento konkrétní oblak skutečně splňuje charakteristické rysy.

Uncinus – unc (háčky – Ci) Čárovité oblaky mající na konci směrem vzhůru háčky nebo chomáčky bez zaoblených vrcholů jsou oblaky tvaru uncinus. Tvar se může objevit jen u druhu Cirrus. Tento oblak má svůj specifický vznik (pro zájemce o detaily vzniku oblaku Ci unc odkazujeme na odbornou literaturu, zejména SKŘEHOT, P. Velký atlas oblaků, 2008 nebo ještě lépe ŘEZÁČOVÁ, D. a kol. Fyzika oblaků a srážek, 2007). Tvar je u cirru poměrně častý.

Floccus – flo (vločky – Ci, Cc, Ac) Kupovité chomáčky nebo vločky s neostrými spodními okraji se nazývají floccus. Tento tvar vzniká u oblaků Cirus, Cirrocumulus a Altocumulus. V případě těchto tvarů oblaků se může objevit zvláštnost zvaná virga (viz dále).

Castellanus – cas (cimbuří – Ci, Cc, Ac, Sc) Cimbuřovité oblaky, které mají v horní části podobu věžiček uspořádaných v řadách se nazývají oblaky tvaru castellanus. Tento tvar je dobře zřetelný, pokud se na oblaky díváme z profilu. Oblaky tvaru castellanus, zejména druhu Ac, signalizují při výskytu v brzkých ranních hodinách instabilitu a předpoklady pro vznik bouřek během dne. Objevují se u druhů Cirrus, Cirrocumulus, Altocumulus a Stratocumulus.

Lenticularis – len (čočky - Cc, Ac, Sc) Oblaky, které pozorujeme na obloze poměrně často mají tvar čoček nebo mandlí a mají většinou výrazné obrysy. Nazývají se lenticularis. Někdy u nich můžeme pozorovat zbarvení do červena a zelena vlivem slunečního svitu. Jsou zejména orografické, ale setkat se s nimi můžeme zpravidla v drobnější podobě i rovinatých oblastech (např. i v Polabí). Tvar se vyskytuje u kupovitých oblaků druhů Cc, Ac a Sc, tedy v každém oblačném patře. Odlišit od sebe Ac a Sc len není vždy lehké, ale Sc len poznáme zejména podle většího rozsahu a tmavých míst.

Stratiformis – str (rozsáhlý – Cc, Ac, Sc) Oblaky tvaru stratiformis jsou podoby rozsáhlých vrstev či ploch v horizontální rovině. Každý oblak druhu Cirrocumulus, Altocumulus a Stratocumulus (opět jde o tyto oblaky s výskytem kupovité struktury, které dokáží být plošně rozsáhlejší) tak může být označen jako tvar stratiformis, na základ splnění podmínky většího horizontálního rozsahu.

Nebulosus – neb (mlžný – Cs, St) Oblak mající mlhavý vzhled v podobě závoje nebo vrstvy jednotvárného vzhledu bez jakékoli struktury označujeme jako nebulosus. Jde o oblaky druhu Cirrostratus a Stratus, které jsou často jednotvárné (viz popis základních druhů). Často se tento tvar vyskytuje právě u oblaku St, který většinou nemá žádnou patrnou strukturu a vyskytuje se často v podobě mlhy (výskyt oblaku u povrchu).

Humilis – hum (plocha – Cu) Následující tři tvary oblaků se váží pouze k oblaku Cumulus a označují jeho stádia vývoje. Začneme u prvotního stádia a tím jsou ploché oblaky druhu Cu označující počasí v tlakové výši, tedy jinak obecně nazývané jako oblaky „pěkného počasí“. Označují se tvarem humilis. Tento oblak má o poznání větší horizontální než vertikální rozsah. Jak bylo řečeno již v přehledu základního dělení oblaků na 10 druhů dle výšky výskytu, oblaky Cu hum se jako jediné stádium oblaku Cu řadí mezi oblaky čistě nízkého patra.

Mediocris – med (mírně vyvinutý – Cu) Pro mírně vyvinuté oblaky druhu Cumulus používáme název tvaru mediocris. Tento tvar odpovídá zhruba shodnému horizontálnímu i vertikálnímu vývoji oblaku. Oblak Cu med už může přesahovat svým vertikálním vývojem do středního oblačného patra a řadíme ho tedy správně do oblaků přesahujících hranice pater dle uvedené klasifikace.

Congestus – con (mohutný – Cu) Třetím stádiem vývoje oblaku Cumulus rozumíme oblak mohutného vertikálního rozsahu oproti horizontálnímu. Oblak má kypící výběžky ve tvaru květáku a lze zaměnit s oblakem Cb. Pro rozlišení je zkoumáno, zda oblak neztrácí kupovitou strukturu a nestává se řasnatým. Pro oblaky Cu, které mají jasnou kupovitou strukturu s významným vertikálním vývojem v typické květákové podobě jevící se při slunečním svitu jasně bíle, u základny i šedavě, používáme název congestus.

Fractus – fra (cáry – Cu, St) Jednoznačně roztrhané oblaky v podobě cárů nazýváme jako fractus. Tento tvar se objevuje vedle oblaku Cumulus pouze u oblaků Stratus a oblaky jsou často snadno zaměnitelné. Při rozlišování se hodnotí náznaky výskytu kupovité struktury, které u oblaku St nenajdeme. Oblaky fractus se mohou vyskytovat na obloze buď osamoceně (rozpouštění nízké oblačnosti St nebo počátek vývoje oblaků Cu – např. dopoledne či kolem poledne při startu konvekce) nebo po jinými oblaky (např. pod vrstvou oblaku As).

Calvus – cal (lysý – Cb) Tento tvar může nabývat jen oblak Cumulonimbus. Jde o přechodové fázi mezi oblakem Cu con na oblak Cb, kdy některé horní části oblaku ztrácejí kupovitý vzhled a mění se na řasnaté. Odborně dle terminologie používáme pro takový tvar oblaku Cb název calvus. Výběžky oblaku jsou bělavé a vertikálním žebrováním.

Capillatus – cap (vlasatý – Cb) Druhým tvarem, kterého může nabýt pouze oblak Cumulonimbus, je tvar capillatus označující zřetelnější řasnatou strukturu oblaku – oblak se dále jako Cb vyvíjí. Takové oblaky už produkují prudké či přím přívalové srážky, bouřkové projevy a působí zesílení větru v dané oblasti. Pokud vidíme oblak z větší vzdálenosti, neuniknou naší pozornosti husté srážkové pruhy (viz dále).

Odrůdy oblaků Pro detailní rozlišení vzhledu oblaků byla sestavena další kategorie názvů s rozlišovacími znaky. Jedná se o zvláštní rysy oblaků v podobě rozdílného uspořádání prvků oblaků, označující průsvitnost oblaků, hustotu a podobně. Odrůd oblaků je o něco méně než jejich tvarů. Opět určitých odrůd mohou nabývat jen určité oblaky a některé druhy oblaků (viz klasifikace 10 základních druhů) nemusejí nabývat žádných odrůd. Jde o oblaky Ns a Cb. Ostatní nabývají alespoň jedné, ale většinou 3 a více odrůd. Zkratky označení odrůd obsahují první dvě písmena jejich latinských názvů. Odrůdy opět stručně popisujeme v dalších snímcích.

Intortus – in (spletitý – Ci) Oblačná vlákna oblaku Cirrus nepravidelně se proplétající (zdá se dle pohledu na oblaky) se označují odrůdou intortus. Oblačná vlákna jsou celkově zakřivená, tedy nepravidelně rozprostřená po obloze. Z již uvedených názvů tak můžeme „složit“ již kompletní či téměř kompletní charakteristiku daného oblaku, budeme tedy například na obloze mít oblak vláknitý vysokého patra a vlákna budou mezi sebou různě jakoby propletena, pak oblak označíme jako: Cirrus fubratus intortus. Tento oblak je na naší obloze poměrně častý.

Undulatus – un (vlny – Cs, Cc, As, Ac, St, Sc) Oblaky uspořádané na obloze do podoby vln v celistvé vrstvě nebo v podobě oblaků složených z jednotlivých částí takových oblaků se označují jako undulatus. Oblaky spolu souvisejí, ale nemusí. Někdy lze pozorovat i dvojité vlny. Odrůda se vyskytuje u mnoha oblaků a to u oblaků Cirrostratus, Cirrocumulus, Altostratus, Altocumulus, Stratus a Stratocumulus. Budeme – li na obloze pozorovat oblak středního patra s patrnou kupovitou strukturou, podoby rozsáhlejší vrstvy a uspořádaný do vln, označíme ho jako: Altocumulus stratiformis undulatus.

Vertebratus – ve (obratel – Ci) Poměrně zvláštní odrůdu označuje u oblaku Cirrus tzv. vertebratus. Charakterizuje oblak ve formě rybí kostry nebo žeber s patrnými obratli. Tento oblak se nevyskytuje na obloze příliš často, ale pokud budeme mít na obloze oblak vysokého patra s náznakem uspořádání jeho částí do tvaru rybí kostry, půjde o Cirrus vertebratus.

Duplicatus – du (zdvojení – Ci, Cs, Ac, Sc) Jde o vrstvy či skupiny různé velikosti, které jsou nad sebou hustě naskládané. Mohou být též částečně spojené a poté můžeme použít označení odrůdy oblaku duplicatus. Tuto odrůdu oblaků můžeme vidět, když jednotlivé části oblaku vzniknou v různých výškách. Oblak vysokého patra v podobě vláken a tenkého závoje v jednotlivých vrstvách nad sebou nazveme: Cirostratus fibratus duplicatus.

Radiatus – ra (paprsky – Ci, As, Ac, Sc a Cu) Oblaky uspořádané v rovnoběžných pásech zdánlivě se sbíhajících do jednoho bodu označujeme jako odrůdu radiatus. Tuto odrůdu můžeme spatřit u oblaků Cirrus, Altostratus, Altocumulus, Stratocumulus a cumulus. Pokud se oblačné pásy táhnou přes celou nebeskou klenbu, sbíhají se jakoby do dvou protilehlých bodů.

Lacunosus – la (vydutý – Cc, Ac, Sc Vyduté oblaky, jinými slovy oblaky ve skupinách či vrstvách s pravidelnými otvory připomínající včelí plástev nazýváme odrůdou lacunosus. Oblaky se jeví jako podoba plástve či sítě vlivem uspořádání částí oblaku a jednotlivých mezer. Spatřit tuto odrůdu můžeme zejména u oblaků Cirrocumulus a Altocumulus, výjimečně u oblaku Stratocumulus.

Opacus – op (hustý – As, Ac, St, Sc) Veškerá oblačnost v podobě menších či větších vrstev nebo skupin oblaků druhu Altostratus, Altocumulus, Stratus a Stratocumulu může být tak hustá (alespoň v některé své části), že nepropustí sluneční či měsíční světlo a ani skrz ní nerozpoznáme, kde se sluneční a měsíční kotouč nachází. Takovou oblačnost označujeme odrůdou opacus.

Translucidus – tr (průsvitný – As, Ac, St, Sc) Tak jako mohou být oblaky druhu Altostratus, Altocumulus, Stratus a Stratocumulus husté (viz předchozí snímek), tak mohou být také průsvitné s patrnou polohou Slunce či Měsíce. Takové oblaky označujeme jako odrůdu translucidus. Odrůda tr logicky vylučuje odrůdu op a naopak.

Perlucidus – pe (zářivý – Ac, Sc) Oblaky druhu Altocumulus nebo Stratocumulus mající malé, ale zřetelné, mezery mezi jejich jednotlivými částmi, s patrnou modrou oblohou či patrným slunečním a měsíčním svitem, označujeme jako perlucidus. Tato odrůda nevylučuje odrůdu tr a ani op, ale společně se tyto odrůdy nemohou ani u této objevit. Oblak s patrnými mezerami může být jinak tak hustý (op), že není patrná poloha Slunce či Měsíce, ale není už samozřejmě průsvitný (tr).

Zvláštnosti a průvodní oblaky Některé oblaky mohou nabývat různých zvláštností. Zvláštnosti označují doplňkové rysy oblaků či prostoru v blízkosti nich. S oblaky mohou být spojeny i tzv. průvodní oblaky. Tím je dokončeno „tzv. trio“ určování dalších rysů základních oblačných druhů. Ve zkratce označení používáme první tři písmena názvu. Mezi zvláštnosti oblaků řadíme: Kovadlinu (incus), prsovitý vzhled (mamma), pruhy (virga), srážkové pruhy (praecipitaio), oblouky (arcus) a nálevky (tuba). Mezi průvodní oblaky řadíme: čepičku (pileus), závoj (velum) a cáry (pannus). Veškeré si v dalších snímcích velmi stručně popíšeme.

Mamma – mam (prsa – Ci, Cc, As, Ac, Sc, Cb) Tato zvláštnost vyznačující se prsovitými výběžky visícími ze spodní strany oblaků, které jsou zaoblené, se vyskytuje relativně často a u mnoha druhů oblaků – jde o oblaky Cirrus, Cirrocumulus, altostratus, Altocumulus, Stratocumulus a Cumulonimbus. Označujeme ji jako mamma. Nejčastěji se s touto zvláštností setkáme u oblaků Cb, Sc, Ac a méně často u ostatních uvedených.

Virga – pruh (vir – Cc, As, Ac, Sc, Cu, Ns, Cb) Zvláštnost virga v podobě pruhu spouštějícího se ze základy oblaku, který nedosahuje zemského povrchu (srážky jsou slabé tak, že se v atmosféře vypaří) je velmi častá. Objevuje se u všech oblaků, které mohou produkovat nějaké srážky, tj. u všech vyjma oblaků Cirrus a Cirrostratus s výjimkou srážkového oblaku Stratus. Zvláštnost se nejčastěji objevuje u oblaků Ac a Cc, které neprodukují srážky které by dosahovaly zemského povrchu. Ostatní oblaky většinou a nebo vždy produkují srážky dosahující země – viz další snímek. Střední kupovitý oblak s patrnými pruhy nedosahujícími země nazveme tedy jako Altocumulus virga.

Praecipitatio – srážky (pra – As, St, Sc, Cu, Ns, Cb) Zvláštností praecipitatio označujeme také srážkový pruh, který ale dosahuje zemského povrchu. Je to klasický jev, který označujeme jako srážky různého druhu (déšť, sníh, kroupy …). Tato zvláštnost je tedy pozorovatelná u všech oblaků, které jsou schopny srážky dosahující země produkovat, tj. neobjevuje se u oblaků u vysokých oblaků Cirrus, Cirostratus a Cirrocumulus a u oblaku Altocumulus, který je též schopen produkovat jen virgu. Typický oblak přinášející déšť je oblak Ns, proto i u tohoto oblaku použijeme nejčastěji označení Nimbostratus praecipitatio.

Incus – inc (kovadlina – Cb) Tuto zvláštnost můžeme pozorovat jen u bouřkového oblaku Cumulonimbus. Jde o jeho vrcholek v podobě kovadliny, označené jako incus. Jde o situaci, kdy oblak při svém růstu narazí na horní hranici troposféry a začíná se rozpínat horizontálně (do stran). V tuto chvíli je na vrcholu svého růstu a nastává jeho rozpad (více v prezentaci o bouřkové a konvekční činnosti 12). Máme-li typický oblak Cb ve stádiu vrcholu či rozpadu s patrnou kovadlinou, označíme ho jako Cumulonimbus capillatus incus.

Arcus – arc (oblouk – Cb, Cu) Zvláštnost arcus v podobě hustého válcovitého horizontálního oblaku se zřásněnými okraji, která se tvoří na přední strany rychleji se pohybujících oblaků, lze spatřit převážně u oblaku Cumulonimbus, ojediněle i u oblaku Cumulus. Podoba obloukovitého oblaku je tzv. hrozivá, neboť je oblak značně tmavý a tvoří většinou společně s ostatní oblačností vzhled otevřené pusy nějaké dravé zvěře.

Tuba – nálevka (tub – Cb, Cu) I se zvláštností tuba se setkáme nejčastěji u oblaku Cumulonimbus, jen ojediněle u významně vyvinutých oblaků Cumulus. Jde o sloup či obrácený kužel v podobě oblaku, který vychází ze základny oblaku a je tedy ve vertikální poloze, oproti zmíněné zvláštnosti arc (viz předchozí snímek). Je počátkem vzniku tzv. tromby (větrný vír nedosahující zemského povrchu). Více bude o jevu pojednáno v prezentaci o bouřkách (12).

Pannus – pan (cáry – As, Cu, Ns, Cb) Následuje popis tří možných průvodních oblaků, které můžeme pozorovat v souvislosti s výskytem některých oblačných druhů. Průvodní oblak pannus lze pozorovat v souvislosti s výskytem oblaků Altostratus, Cumulus, Nimbostratus a Cumulonimbus. Jde o roztrhané části oblaků, které mohou někdy tvořit i souvislejší vrstvu. S oblakem, pod nímž se nacházejí, se mohou i spojit. Pokud takové útržky oblaků uvidíme v souvislosti s výskytem dešťové slohy (Ns) nad takovými oblaky, při výskytu tzv. celodenních vytrvalých dešťů, půjde o oblak Nimbostratus pannus.

Pileus – čepička (pil – Cu, Cb) Tzv. čepici nebo čepičku můžeme pozorovat nad oblaky. Přesněji nad vrcholky oblaků Cumulus a Cumulonimbus. Tato čepičky oblakem může i prorůstat či vzniknout další nad stávající. Takové čepice nebo kapuce daných oblaků nazýváme jako pileus, jde též o průvodní oblak vyskytující se pouze s těmito oblačnými druhy.

Velum – závoj (vel – Cu, Cb) Průvodní oblak v podobě závoje označujeme velum. Oproti pileu (čepičce) se liší tím, že je horizontálně rozsáhlejší v podobě tzv. dlouhé čepice. Vyskytuje se nad vrcholem nebo těsně na vrcholu kupovité oblaku nebo také několika kupovitých oblaků druhu Cumulus nebo Cumulonimbus. Oblaky jím prorůstají.

Ostatní oblaky Jak je uvedeno už v celkovém přehledu na snímku č. 11, ostatní oblaky se dělí na: • Orografické • Stratosférické a mezosférické • Zvláštní • Umělé • Oblačné stěny • Mlhy O těchto druzích dále již stručněji.

Orografické oblaky Následuje stručný popis ostatních oblaků s typy oblaků spadajících do jednotlivých kategorií, definovaných na předchozím snímku. Orografické oblaky jsou oblaky tvořené ve vzduchu, které proudí přes nějakou terénní překážku jako je kopec, hora či celé pohoří. Oblaky se tvoří nad úrovní takové překážky nebo pod její úrovní. Oblaky mohou nabývat různých forem a často se mohou od základních druhů lišit. Nejčastěji vznikají orografické oblaky Ac, Sc a Cu. Mezi orografické oblaky patří: • Límcové a vlajkové oblaky • Vlnové oblaky • Čočkovité oblaky • Rotorové oblaky • Brízové oblaky

Orografické oblaky Límcové (vlajkové) oblaky zahalují vrcholky hor do hladkého oblačného límce nebo čepice. Z oblaků nepadají srážky, maximálně srážky nedosahující země (virga). Oblaky vlnové a čočkovité se vyskytují dále od nerovnostního bodu (vrcholu hory) a to po směru nebo proti směru proudění. Jde o jednotlivé oblaky nebo skupiny oblaků v podobě mandlí či čoček. Počátek vývoje takového oblaku se odehrává nad vrcholem hory (není to ale límcový oblak). Nejčastěji se s čočkovitými oblaky setkáváme u nás u oblaků Ac. Rotorové oblaky vznikají ve vlnovém proudění za horskou překážkou a to často v nižších výškách atmosféry. Vytvářejí se v horních částech stacionárních vírů v podobě válců. Tzv. húlavový oblak (Cb arc, viz předchozí části) spadá do kategorie rotorových oblaků.

Orografické oblaky Brízové oblaky vznikají při nehomogenním ohřevu jednotlivých částí povrchu Země a t za určitých vhodných meteorologických a topografických podmínek. Tzv. bríza má významný denní chod, jedná se o lokální cirkulaci vzduchu vyskytující se na pobřeží – mořská bríza nebo v horském svahu – údolní bríza. Při proudění vzduchu je do konvekčního výstupu vtahována i inverzní oblačnost a z ní může vzniknout brízový oblak (údolní bríza) a nebo je nasáván studenější a vlhčí vzduch od moře, následně vznikají nad mořem kupovité oblaky (Cu), ty se přesunou následně nad pevninu a před západem Slunce setrvávají na místě, kde mění svůj vzhled (mořská bríza).

Stratosférické a mezosférické oblaky Mezi tyto oblaky řadíme: • Noční svítící oblaky (NLC) • Perleťové oblaky • Jet Stream oblaky NLC vznikají v horní části mezosféry (75 až 90 km nad zemí při teplotách kolem -125°C) a poprvé byly pozorovány v roce 1885. Zatím se přesně neví jak vznikají – předpokládal se sopečný nebo i mimozemský původ (kosmický prach). Perleťové oblaky mají podobu oblaků Ci nebo Ac len, vyznačují se ovšem výraznou irizací podoby perletě.

Stratosférické a mezosférické oblaky Oblaky Jet Stream vznikají v tzv. tryskovém proudění (silném proudění) vyskytujícím se ve výšce kolem 10 km o šířce cca 2 km. Tyto větry přinášejí též významné střihy větru (rozdíly ve směru a rychlosti větru v různých výškách). Tyto oblaky vznikají v důsledku teplotní nerovnoměrnosti tam, kde se střetávají vzduchy různých teplot a to v tropopauze nebo nedalo pod ní.

Zvláštní a umělé oblaky Mezi zvláštní oblaky řadíme Donut Clouds. Jsou oblaky různých zvláštních tvarů připomínajících koblihy. První záznamy pocházejí z USA a datují se k roku 1963. Oblaky Hole-Punch Clouds jsou oblaky, které se vyznačují dírami v dané vrstvě oblaku – nejčastěji u oblaků druhu Ci, Cs, Cc, Ac, St, Sc. Mezery jsou oválné nebo nepravidelného tvaru a objevují se nečekaně. Kelvinovy-Hemlholtzovy oblaky jsou velmi vzácným tvarem oblaků druhu Ci, Ac, Sc, výjimečně pak St a Cb. Jde o jemné vlny s přelévajícími se vrcholky. Název pochází od instability, uplatňující se při jejich vzniku (vznik v místě střetu dvou rozdílných proudících tekutin).

Umělé oblaky Jsou veškeré ostatní oblaky, jejich vznik a původ se odehrává za jiných než čistě přírodních podmínek, jsou to: § Kondenzační pruhy § Oblaky z požárů § Průmyslové oblaky § Oblaky sopečných výbuchů a atomové hřiby Těmto oblakům se nebudeme věnovat nijak podrobně, neboť nejsou z hlediska meteorologie příliš podstatné. Větší pozornost obrátíme na mlhy, jako poslední druh oblaků.

Mlhy a oblačné stěny Mlha je oblak, který se nachází u zemského povrchu a v blízkosti pozorovatele snižuje horizontální dohlednost pod 1 km. Pokud snižuje dohlednost méně významně, hodnotíme daný jev jako kouřmo. Mlha je stejně jako oblak soubor vodních kapek. Mlha vzniká různým způsobem, podle čehož mlhy také dělíme. Mlha je oblakem druhu St, jehož základna se může oproti jiným oblakům nacházet u země. Podle procesu vzniku rozlišujeme: § Mlhy radiační § Mlhy advekční § Mlhy z vypařování § Mlhy frontální § Mlhy městské

Mlhy a oblačné stěny Radiační mlha je v našich podmínkách nejčastější a vzniká ochlazováním zemského povrchu během jasných a klidných nocí, kdy dojde k nasycení vzduchu (nejčastěji u větších vodních ploch). Advekční mlha vzniká opačně, když dojde k nasunutí teplého vzduchu na studené podloží (přechod teplé fronty). Frontálními mlhami rozumíme zpravidla frontální oblačnost dosahující zemského povrchu (dělíme na před frontální a za frontální mlhy). Mlhy z vypařování vznikají zpravidla v případě, kdy dojde po horkém počasí k ochlazení vzduchu a teplejší vodní plochy se ochlazují. Městské mlhy jsou smogem, kdy dochází k hromadění nečistot především z průmyslu a dopravy v ovzduší vlivem výskytu teplotní inverze. Mlhy mohou vznikat i kombinací uvedených způsobů, např. radiačněadvekční mlha.

Mlhy a oblačné stěny Mezi oblačné stěny řadíme písečné stěny, vzniklé v důsledku působení silného větru na poušti či savaně. Též jde o oblaky vzniklé zvířením sněhu vlivem silného větru (tzv. vysoko zvířený sníh jako meteorologický jev). Dále jde o velmi vzácný oblak Morning Glory. Spatřit ho lze jen na určitých místech Země. Je to dlouhý oblačný válec, který se pohybuje rychlostí až 60 km/h od moře k pevnině. Jedná se též o rotorové stěnové oblaky, též válcovité vyskytující se na pobřeží studených moří. Vlivem sestupných proudů mohou klesat až na zemský povrch.

Příklady Oblak Cirrus (vlevo nahoře) přecházející do Cirrocumulu tvaru undulatus (uspořádaný do vln)

Příklady Oblak Stratocumulus, který vznikl rozpadem oblaků Cumulus po odpolední konvekci

Příklady Oblak Altocumulus stratiformis undulatus – oblačnost středního patra, rozsáhlejší a uspořádaná do vln.

Příklady Oblaky Cumulus humilis, ploché označované jako letní oblaky „pěkného počasí“.

Příklady Oblak Altocumulus lenticularis, osamocený na téměř bezoblačné obloze, oblak čočkovitého tvaru.

Příklady Oblak Cumulus congestus, květákovitého vzhledu jako poslední stádium oblaku Cu (hodně vyvinutý).

Příklady Oblak Cumulonimbus praecipitatio, bouřkový oblak nad místem pozorování s patrnými srážkovými pruhy (příchod bouřky).

Otázky Po studiu tohoto tématu by si měl čtenář odnést minimálně znalosti spočívající ve správném zodpovězení následujících otázek: 1. Co je to oblačnost a jak vzniká? 2. Jaký byl v historii vývoj klasifikace (dělení) oblaků – stručně? 3. Jak zní aktuálně platná klasifikace oblaků a jak se nazývá? 4. Co jsou to odrůdy a zvláštnosti oblaků, uveďte alespoň 3 příklady? 5. Co jsou to průvodní jevy oblaků, vyjmenujte a stručně objasněte? 6. Které oblaky nelze jednoznačně zařadit do jednotlivých pater? 7. Jaké znáte další druhy oblaků vedle základních? 8. Jaké znáte druhy mlh podle způsobu vzniku, stručně definujte? 9. Co jsou to umělé oblaky, jak se liší od běžných oblaků? 10. Co rozumíme pojmem oblačná stěna, uveďte alespoň 1 příklad?

Literatura ke studiu SKŘEHOT, P. Velký Atlas oblaků. Brno: Computer Press, 2007 HÄCKEL, H. Atlas oblaků. Praha: Academia, 2004 (CZ verze ŽÁRSKÁ, M. Atlas oblaků. Praha: Academia, 2009) ŘEZÁČOVÁ, D. SETVÁK, M. NOVÁK, M. KAŠPAR, M. Fyzika oblaků a srážek. Praha: Academia, 2007 DVOŘÁK, P. Atlas oblaků. Cheb: Svět Křídel, 2012 DVOŘÁK, P. Atlas oblaků 2016. Cheb: Svět Křídel, 2016

Meteorologie 5 (Oblačnost) Ø Meteorologie 1 (Úvod do vědy) Ø Meteorologie 2 (Planeta Země) Ø Meteorologie 3 (Specifika troposféry) Ø Meteorologie 4 (Cirkulace na Zemi) Ø Meteorologie 6 (Tlakové útvary) Ø Meteorologie 7 (Vzduchové hmoty) Ø Meteorologie 8 (Atmosférické fronty) Ø Meteorologie 9 (Srážková činnost) Ø Meteorologie 10 (Optické jevy v atmosféře) Ø Meteorologie 11 (Teplota vzduchu) Ø Meteorologie 12 (Extrémy počasí I) Ø Meteorologie 13 (Extrémy počasí II) Ø Meteorologie 14 (Termická konvekce) Ø Meteorologie 15 (Turbulence) Autor: