Krlovsk svatby nkolik stpk z historie satk mocnch

Královské svatby několik střípků z historie sňatků mocných Martin Weis (weis@tf. jcu. cz) cyklus přednášek OTAZNÍKY EVROPSKÉ HISTORIE č. 3

Královské svatby n n n Právní a historické kořeny manželství ve středověku Podivuhodné zvyklosti a obyčeje Manželství jako nástroj christianizace Sňatek jako politický nástroj Království jako věno Lucemburské svatby

Manželství jako nástroj christianizace n n 1. Manželství Chlodovíka krále Franků a Klotyldy Burgundské Frankové byli významným germánským kmenovým svazem, pod žezlem prvého krále Chlodovíka vybudovali stát založený již na středověkých principech feudalismu.

n n n U zrodu „křesťanského středověku“ Franků stála význačná žena královské krve, Klotylda. Její jméno se uvádí v literatuře též i jako Klotilda, Clotilda, nebo Chlothilda. Narodila se nejspíše kolem roku 474 v Lyonu jako dcera burgundského krále Chilpericha. Její život již od samého dětství nebyl vůbec šťastný, protože doba kdy žila, byla dobou „drsných mravů“ a vražda patřila tehdy k běžným nástrojům politiky.

n n Přesvědčila se o tom již ve svém dětství, kdy její strýc Gundobald zavraždil jejího otce, matku a dva bratry, aby se zmocnil královského trůnu. Roku 493 byla provdána za franského krále Chlodovíka I. , kterého si vbrzku získala svou krásou, vlídností a trpělivostí. Ovšem je nutno poznamenat, že Klotylda byla křesťanskou a král Chlodovík dosud pohanem, byť tolerantním, který křesťanství nikterak nepronásledoval

n n Hned od počátku uzavření sňatku, se Klotylda, jako horlivá křesťanka snažila získat pro křesťanskou víru svého manžela Chlodovíka, ale to nebylo rozhodně jednoduché a bez překážek. Vždyť prvé dítě, které zplodila s Chlodovíkem, králevic Ingomer, záhy po křtu zemřel a Chodovík své manželce namítal, že jeho bohové by jistě před smrtí dítě lépe ochránili, než bůh křesťanů.

n n Klotylda ale ve své snaze vytrvala a trpělivě svého manžela poučovala o pravdách svaté víry a hlavně, to nutno zdůraznit, se za obrácení svého manžela na křesťanskou víru modlila. Až po jedné vítězné bitvě nad nepřáteli se Chlodovík rozhodl přijmout se svým národem křesťanskou víru. Došlo k tomu na vánoce v Remeši, kdy biskup Remigius slavnostně pokřtil krále a jak praví legenda, též pokřtil i na tři tisíce jeho nejpřednějších bojovníků.

n n Bohužel prameny se nedokáží shodnout na roku této události a tak máme k disposici letopočty hned tři – 497, 498 a také 499. Přestože král Chlodovík přijal křest, a církev se snažil všemožně podporovat, bohužel neodložil se starými pohanskými bohy kruté metody vládnutí, ke kterým patřily násilnosti všeho druhu a i vraždy nejbližších příbuzných.

n n Ani léta po smrti manžela Chlodovíka, nebyla pro Klotyldu z běžného lidského měřítka šťastná. Sice se jako vdova stáhla do ústraní ke hrobu velkého světce sv. Martina Tourského, ale i tam dolehl hluk bratrovražedných zápasů jejích třech synů. Zemřela 3. června 545 v Tours poblíž hrobu sv. Martina.

n n 2. Manželství Ethelberta a Berty aneb počátky christianizace Anglie S přijetím křesťanství Anglosasy úzce souvisí postava kentského krále Ethelberta a jeho manželky Berty. Král Ethlebert se narodil kolem roku 552 a již v útlém věku osmi let se stal po svém otci Eomanrikovi králem Kentu. Od svého mládí vynikal nejenom odvahou, nýbrž i dobrými organizačními schopnostmi a smyslem pro spravedlnost.

n n Manželství uzavřel s princeznou Bertou (* 539), dcerou franského krále Chariberta I. a Ingomery. Přestože nebyl křesťan, měl v úctě náboženství své nastávající choti, která přicestovala do Kentu v doprovodu svého dvorního kaplana Liutharda. Liuthard ve spolupráci s králem Ethelbertem proto obnovili pro Bertu starý kostel v Canterbury, který pocházel ještě z římských časů.

n n n Po jeho znovu vybudování byl zasvěcen sv. Martinovi z Tours, hlavnímu patronu franské královské rodiny. Královna Berta měla na svého muže kladný vliv a on se tak nikterak nebránil přijmout do země křesťanské misionáře vyslané papežem Řehořem I. Velikým. S neutuchající podporou královny Berty byla misie velmi úspěšná a o letnicích 2. června 597 v kostele sv. Martina v Canterbury byl pokřtěn sám král Ethelberto a ještě téhož roku pak přijalo hromadně křest více jak 10. 000 poddaných krále.

n n 3. Gisela Uherská a Štěpán I aneb počátky christianizace Uherska U počátku státnosti jednotlivých národů Evropy stál vladařský pár, který se význačně zasloužil o christianizaci národa a země. Není tomu jinak ani v případě Uhrů - Maďarů, kde u jejich počátků stála postava královny sv. Gisely Uherské a jejího manžela sv. Štěpána I.

n n Nutno připomenout, že Maďaři přišli do střední Evropy na území tehdejší Panonie někdy kolem roku 885 a negativně se vepsali do našeho národního podvědomí zejména vojenským zničením Velkomoravské říše za vlády knížete Mojmíra II. Prvním historicky doloženým knížetem Maďarů po jejich příchodu do Panonie byl Arpád.

n Po Arpádově smrti v roce 907 se stal jeho nástupcem syn Zolta a po něm se roku 948 stal vládcem Maďarů syn Arpádova syna Jutase Fajsz a teprve po jeho smrti roku 995 jeho syn Taksony umírá někdy před rokem 972 a po něm se ujal vlády Gejza, otec prvého uherského krále Štěpána I. Gejza se oženil roku 969 se Saroltou, dcerou sedmihradského knížete Gyuly – Prokuje, pokřtěného v Byzanci. Sám Gejza ale se přiklonil k Západní církvi a byl pokřtěn misijním biskupem Brunem ze Sankt Gallen o velikonocích roku 973 v Ostřihomi.

n Z manželství s kněžnou Saroltou se mu narodil syn Vajk, který obdržel při křtu jméno Štěpán. Větší svatoštěpánská legenda dokonce udává, že Gejzova syna Vajka – Štěpána křtil na misijní cestě náš pražský biskup svatý Vojtěch. Mnozí historici se ale kloní k názoru, že biskup Vojtěch Štěpána nekřtil ale biřmoval, nicméně sv. Vojtěch je přímo symbolem křesťanské misijní činnosti v Uhersku a sv. Vojtěchu také byl zasvěcen i katedrální chrám v Ostřihomi.

n n Svatý Štěpán se narodil v rozmezí let 967 – 975 a po Gejzově smrti roku 997 se stává vládcem Maďarů. Tou dobou se také již oženil s desetiletou dcerou bavorského vévody Jindřicha II. Giselou, která se narodila kolem roku 985 na hradě Abbach u Řezna. S pomocí vojenského doprovodu Gisely se mu podařilo roku 997 porazit svého odpůrce Koppánye.

n n n To byl rozhodující moment pro důrazné pokračování v christianizaci země. Na památku této události Štěpán založil proslulé benediktinské opatsví v Pannonhalmě, které bylo zasvěceno panonskému rodáku sv. Martinu, biskupovi v Tours. Ochrana sv. Martina dle legend přispěla k sjednocení země ve velké Uhersko.

n Štěpán se po roce 1000 se stává uherským králem a jako korunovaný křesťanský panovník zakládá nová biskupství a staví katedrály. Jeho manželka sv. Gisela napomáhá při této bohulibé činnosti. Staví kostely, kláštery a velmi bohatě je obdarovává. Legenda maior sancti Stephani regis, která vznikla v rozmezí let 1077 – 1083 v souvislosti se Štěpánovou kanonizací, takto pochvalně hovoří o činnosti Štěpána a jeho manželky královny Gizely:

n „A pro účast na kralování, a především za účelem zplození potomstva spojil se v manželství s Gizelou, sestrou vzneše¬ného císaře římského Jindřicha, zvaného pro mírnost mravů Pobožný, dal ji pomazat křižmem a vyhlásil ji za spolu¬nositelku koruny. O tom, jak pečovala o zvelebení bohoslužeb, jak často byla štědrá vůči pospolitostem božích služebníků, až dodnes v mnohých kostelech svědčí kříže, nádoby a boho¬služebná roucha, podivuhodně a umělecky vyrobená nebo utkaná…“

n Bohužel po smrti svatého Štěpána nastaly v zemi nepokoje a Gisela byla dokonce zajata a uvězněna. Až její bratr Jindřich III. ji zachránil a roku 1045 odvezl do Pasova. Zde královna vdova odložila světský šat a vstoupila do kláštera v Niedernburgu. Proslula zde především hlubokou pokorou, zbožností a skutky blíženecké lásky, které prokazovala s neutuchající vytrvalostí ostatním řeholním spolusestrám. Zemřela v pověsti svatosti 7. května 1060 a byla pohřbena ve svém klášteře v Niedernburgu.

n Trnitá cesta ke koruně císařovny - Adelaida Život císařovny Adelaidy (Adelheid) lze označit za velmi pohnutý. Zažila lesk císařského paláce i temnotu žaláře. Prožila dvě vskutku šťastná manželství a dvakrát doprovázela v slzách své chotě na poslední cestě k hrobu. Byla vzornou maminkou a babičkou, svými dětmi byla milována, ale v rámci bojů o trůn též i nenáviděna. Byla přijímána s otevřenou náručí jako přímluvkyně a orodovnice, ale i vyháněna jako „persona non grata“.

n n n Adelaida spatřila světlo světa na dvoře burgundských králů někdy kolem roku 931. Jejím otcem byl král Rudolf II. Burgundský a matkou byla královna Berta Švábská. Asi ve věku šesti let jí zemřel otec. Maminka její Berta Adelaidu vychovávala především ve zbožnosti, tichosti a pokoře. Když Adelaida dospěla do věku vdavek, byla provdána za lombardského krále Lothara, se kterým prožila tři šťastné roky manželství a porodila mu dceru Emmu.

n n Bohužel nad jejím rodinným štěstím se začaly zatahovat mraky zla. Lstivý vévoda Berengar vypověděl válku králi Lotharovi a připravil jej o život. Adelaida tak 22. listopadu 950 ovdověla a v Miláně pohřbila svého milovaného muže Lothara. Bohužel nečekal ji „poklidný vdovský úděl“. Zákeřný vévoda Berengar, který se prohlásil lombardským králem, uvěznil truchlící Adelaidu na svém hradě v Gardu a násilím ji nutil, aby se provdala za jeho syna Adalberta Uzza.

n Tím chtěl v očích veřejnosti legitimizovat uchvácení lombardského království. Adelaidu nezlomilo ani temné vězení, ani hlad a jiné způsoby týrání. Asi po čtyřech měsících se ji podařilo za pomoci zpovědníka kněze Martina utéci z hradu a skrývala se v tamních lesích a skalních rozsedlinách. Kněz Martin jí zaopatřoval potravu žebráním po okolních vesnicích. Konečně se nešťastné vdovy ujal biskup v Reggiu Adelhard, který byl věrným přítelem jejího zesnulého manžela Lothara.

n Ten také zařídil, že německý král Ota I. , který táhl na vojenskou výpravu do Itálie, se pronásledované vdovy zastal. Protože král Ota I. byl vdovec, pojal Adelaidu za svou choť a tímto okamžikem se opět na ní usmálo štěstí. Roku 962 byla spolu se svým manželem korunována v Římě od papeže Jana XII. a stala se císařovnou. Přestože ji zdobila nejvyšší hodnost světská, tak nezpychla, ale pamatovala na dobročinnost, podporovala chudé a opuštěné, přimlouvala se za týrané a vězněné. Též velkými dary podporovala četné kláštery a svatyně.

n Její společný život s císařem Ottou I. trval jedenáct let. Ale i on měl své stíny. Porodila svému muži tři syny, ale pouze nejmladší z nich zůstal na živu. Roku 973 císař Ota I. umírá a vlády se ujímá Ota II. Adelaida byla svému synu zpočátku vítanou pomocnicí a rádkyní. Bohužel, manželka jejího syna, Theofano, která pocházela z rodu byzantských císařů, na svou tchýni žárlila a neustále ji pomlouvala. Nakonec se jí podařilo dosáhnout svého zlého cíle, Otta II. svou matku Adelaidu zapudil ode dvora.

n n Adelaidě nezbylo nic jiného, než se vrátit do Burgundska odkud pocházela, na královský dvůr svého bratra Konráda. Otto II. propadl rozmařilému způsobu života a spolu se svou pyšnou chotí Theofanou si vbrzku znepřátelil šlechtu i vysoké představitele církve. S vládou Otty II. začala panovat všeobecná nespokojenost a hrozila dokonce i možnost vzpoury. Teprve na radu osvíceného opata Majola z Cluny Ota II. uznal svůj omyl a s matkou se smířil, povolal ji zpět a pověřil jí vládou v severní Itálii.

n n Ale již roku 983 Otta II. umírá na následky úplavice. Jménem jeho tříletého syna Oty III. se ujala vlády jeho manželka Theofano. Adelaida se okamžitě vydala na cestu do Německa a nabídla Theofaně v těžkých chvílích pomoc. Pyšná Theofano ale Adelaidu odmítla a vyhnala. Teprve, když Theofano roku 991 zemřela, mohla se navrátit a pomáhat svému vnukovi Ottovi III a to až do jeho zletilosti. Zesnula. 16. prosince 999.

n n Kunhuta a Jindřich, svatý císařský pár Málokdy se stává, aby v panovnických rodinách mezi mužem a ženou panoval takový soulad, jakým se vyznamenal společný manželský život císaře Jindřicha II. a jeho manželky Kunhuty. Kronikáři je shodně označují za spřízněné duše, které si navzájem dopomáhaly k duchovní dokonalosti a ve svornosti usilovaly o co možná největší štěstí svého lidu.

n n Císař sv. Jindřich II. byl vnukem velkého císaře Oty I. a synem bavorského vévody. Na císařský trůn nastoupil cca ve věku třiceti let, poté co jeho bratranec Ota III. zemřel v mladém věku. Z jeho života se vypravuje velké množství legend, které dokumentují Jindřichovu zbožnost.

n n Kunhuta (Kunegunde, Kunigunda) pocházela z rodiny lucemburského hraběte Siegfrieda a jeho zbožné manželky Hedviky. Údajně již od útlého věku jevila Kunhuta touhu po řeholním životě v klášteře, ale její rodiče rozhodli jinak. Byla provdána za bavorského vévodu Jindřicha a spolu s ním prožila i slavnostní okamžiky královské volby, kdy Jindřich byl v Cáchách 3. září 1002 zvolen za římského (německého) krále.

n Kunhuta, stejně jako její manžel Jindřich, nezpychla a stav královský vnímala jen jako větší příležitost konat dobré skutky pro dobro lidu. Podporovala spolu se svým chotěm i církev a to stavbou nových chrámů. Dne 14. února 1014 byl Jindřich II. korunován papežem Benediktem VIII. na římského císaře a spolu s Jindřichem byla korunována i Kunhuta na císařovnu. Svatý manželský pár vnímat tuto poctu hlavně jako poslání a větší odpovědnost před Bohem.

n O to intenzivněji usilovali oba dva o vládu ve znamení spravedlnosti a práva pro všechny své poddané. Bohužel jejich manželský život byl poznamenán i těžkou zkouškou, byli bezdětní. Tato skutečnost na jednu stranu vedla nejspíše i k tomu, že později vznikla legenda o slibu absolutní pohlavní zdrženlivosti císaře Jindřicha a jeho choti Kunhuty.

n n Nešťastná královna Ingeborg Postavení ženy v době vrcholného středověku nebylo lehké a to ani té z „nejlepších“ společenských vrstev. Můžeme říci, že mnohdy právě osud dcery královské krve byl ještě tíživější, než dcery z měšťanského či selského stavu. Vždyť její běh života určovaly i neúprosné dynastické a politické zájmy. A pokud se takováto žena pokusila „vyšším zájmům“ vzepřít, byla častokráte doslova utýrána až k smrti. Příběh královny Ingeborg Dánské je nám toho dokladem.

Ingeborg Dánská, též zvaná jako Ingeborg Francouzská, či Ingeburge nebo Isambour se narodila kolem roku 1180 v Dánsku. Byla dcerou dánského krále Waldemara I. a jeho manželky Sofie Novgorodské. Jejími braty byli pozdější dánští panovníci Knut VI. a Waldemar II. Po smrti jejich otce na trůn nastoupil Knut VI. , který své sestře Ingeborg za manžela vybral francouzského krále Filipa II. Augusta. Tento francouzský panovník je historiky považován jako jeden z nejschopnějších vládců Francie.

n Ingeborg Dánská, též zvaná jako Ingeborg Francouzská, či Ingeburge nebo Isambour se narodila kolem roku 1180 v Dánsku. Byla dcerou dánského krále Waldemara I. a jeho manželky Sofie Novgorodské. Jejími braty byli pozdější dánští panovníci Knut VI. a Waldemar II. Po smrti jejich otce na trůn nastoupil Knut VI. , který své sestře Ingeborg za manžela vybral francouzského krále Filipa II. Augusta. Tento francouzský panovník je historiky považován jako jeden z nejschopnějších vládců Francie.

Zřejmě si je velmi rychle získala i svým vystupováním a skromností, neboť též poznamenali, že zajisté bude i po zesnulé Isabele dobrou matkou králevici Ludvíkovi. Bohužel toto manželství skončilo neuvěřitelným skandálem. Podle jedné kronikářské verze, totiž již druhého dne po svatbě francouzský král svou choť Ingeborg zapudil a to z „zcela neznámých příčin, přestože to byla paní ctnostná a spanilá“. Podle druhé verze došlo k zapuzení manželky Ingeborg až po několika měsících v listopadu 1193.

n Pravdivější nejspíše bude druhá verze a příčina toho, že král zapudil svou choť, bude spočívat ve skutečnosti, že se ve svém válečném sporu s Anglií nedočkal slíbené dánské námořní pomoci. Proto se také poohlédl po jiném spojenci a tím byl meranský vévoda. Královna Ingeborg se ale nehodlala vzdál svých práv královny a se svým zapuzením nehodlala vyslovit souhlas. Proto byla uvězněna a král na základě domnělého příbuzenského svazku nechal svými poslušnými preláty své manželství zrušit.

n 1. června 1196 slavil nový sňatek s dcerou meranského vévody Agnes (Anežkou). Královna Ingeborg, která byla nejdříve držena v izolaci od okolního světa v klášteře Cisoing u Tournai a později na hradě v Etampes, se ale nevzdávala. Podařilo se jí navázat spojení se samotným papežem Inocencem III. který se nebohé zkoušené královny zastal. Zinscenovaný rozvod krále neuznal a přikázal mu vrátit se k zákonité manželce. Král ale nedbal tohoto napomenutí papeže a žil dle norem práva de facto v bigamii.

n n Když nepomohlo napomenutí, přistoupil papež Inocenc III. k velmi přísnému církevnímu trestu a nad celou Francií vyslovil klatbu. (interdikt – tj. zákaz konání všech bohoslužeb, včetně pohřbů) Král dokázal ještě vzorovat tomuto trestu až do roku 1200. Ale nakonec z politických důvodů ustoupil, odeslal na venkovský hrad svou choť Agnes a ke dvoru povolal z vězení zpět královnu Ingeborg

Sotva ale papež z Francie sňal klatbu, situace se obrátila a Ingeborg byla opět uvězněna. Mezi tím nezákonitá choť krále Agnes Meranská zemřela na zámku v Poissy v červnu 1201 při porodu jejich syna Tristana. Ingeborg byla na opětovný papežský zásah propuštěna, ale již roku 1208 byla králem opět uvězněna. Ale ani poté nehodlala dát souhlas k rozchodu a zříci se svých práv královny. Vytrvala takto až do roku 1213, kdy král Filip II. August ji po důrazném nátlaku musel vít zpět ke dvou jako plnoprávnou manželku.

n n Jak psali kronikáři, „z tohoto nešťastného obětí francouzského krále“ ji vysvobodila až jeho smrt. Je zajímavé, že Filip II. August ale ve své závěti označil svou choť za „velmi milou manželku“. Že by si neodpustil trochu ironie i po smrti? Sama královna Ingeborg přežila svého muže o téměř pět let a zemřela 30. června 1237.

n n Truchlivý osud královského dítěte Jana Francouzská se narodila 23. dubna 1464 na zámku v Nogent le Roy u Paříže jako dcera francouzského krále Ludvíka XI. a jeho manželky Charlotty Savojské. Ludvík XI. měl z tohoto manželství syna Karla a dvě dcery Annu a Janu. Bohužel dvě děti, jak jeho syn Karel tak i dcera Jana, byly značně neduživé a dle slov kronikářů téměř odpudivého vzhledu. To ovšem nijak nebránilo tomu, aby nesehrály svou roly na šachovnici mocenských bojů o trůn a sňatkové diplomacie.

n Když Ludvík XI. zemřel, tak po něm ve věku třinácti let nastoupil na trůn jeho syn Karel VIII. Jeho otec si ale byl vědom toho, že tento jeho syn je k vládě neschopný a tak mu určil za poručníka , starší setru Annu, která byla provdána za vévodu Bourbonského. Druhá dcera Jana, třebaže byla hrbatá a i jinak fyzicky nehezká, neboť její tvář byla poznamenána neštovicemi, byla provdána za vévodu Ludvíka Orleánského.

To byl muž, který byl co se týče fyzického vzhledu, pravým opakem své ženy. byl statný a pohledný a tak se ani nedivíme, že prožíval velmi bouřlivý život a neustále se honil za milostnými dobrodružstvími. Pro princeznu Janu bylo ale toto manželství jen soužením a vyloženým neštěstím. Když zemřel v dubnu 1498 neduživý Karel VIII. tak pro Janu nastalo v jejím manželském životě vyložené peklo. Ludvík Orleánský totiž nastoupil na trůn jako Ludvík XII. a chtěl se zbavit své manželky za každou cenu, aby si mohl vzít za svou choť vdovu po Karlovi Annu Bretaňskou.

n za pomoci prodejného papežského dvora se mu tento úmysl podařilo naplnit. Smutně proslulý papež Alexandr VI. poslal do Francie svého syna Cesara Borgiu, aby předsedal zinscenovanému soudu. Cesarovi Borgiovi se také skutečně podařilo donutit Janu, aby se zřekla svých práv manželky a královny a odešla do ústraní. Za tento počin se Ludvík XII. odměnil Cesarovi Borgiovi vskutku královským darem – dostal celé vévodství.

n n Jako „vévodkyně z Berry“ pomáhala mírnit utrpení svého lidu. S pomocí františkána Gabriela Nicolase - někde také se uvádí, že s pomocí sv. Františka z Paoly, který byl zpovědníkem jejího otce Ludvíka XI. - založila mužskou řeholní družinu či bratrstvo, jehož hlavním cílem bylo vedle modlitby i usmiřování nepřátel. Zemřela v pověsti svatosti 4. února 1505 ve věku 41 let.

Popravená Jana Anglická, aneb královnou jen devět dnů Jana Anglická, zvaná též jako lady Jane Grey pocházela z velmi starobylého anglického šlechtického rodu. Jejím otcem byl sir Henry Grey, vévoda se Suffolku, syn Thomase Greye, markýze z Dorsetu. manika Jany byla dokonce spřízněna s vládnoucím anglickým královským rodem Tudorovců a v jejím rodokmenu můžeme nalézt krále Jindřicha VII a Eduarda IV. Jana byla vlastně pravnučkou anglického krále Jindřicha VII. n

n n n Světlo světa spatřila na zámku v Bradgate Park poblíž Leicesteru v roku 1537. Někteří historici se kloní k datu narození 10. října. Jana měla dvě mladší sestry Marii a Kateřinu. Spolu se svými sestrami byla od malička vychovávána v duchu hluboké zbožnosti. Asi ve věku deseti let se dostává na dvůr anglického krále Jindřicha VIII. , kde byla v družině královny Kateřiny

n n Pro svůj intelekt, vzdělanost a zároveň i upřímnou zbožnost v protestantském duchu byla velmi obdivována svým okolí. Historici se nedokáží shodnout na tom, zda skutečně byla určena za manželku anglického krále Eduarda VI, který byl synem Jindřicha VIII a Jany Seymourové. Jisté je, že na nátlak okolí byla provdána za sira Guilforda Dudleye, který byl synem vévody z Northumberlandu.

Tím se ale nedá říci, že by se dostala ze světa vysoké politiky a dvorských kruhů. Ba právě naopak, předivo dvorských intrik mladičkou Janu začala čím dál tím více zaplétat do svých sítí. Po smrti krále Jindřicha VIII. nastoupil na trůn jeho syn Eduard VI. , který byla ale velmi neduživý a dětského věku. Proto de facto vládl místo něho jako regent nejdříve jeho strýc Eduard Seymour, vévoda ze Somersettu a poté sir John Dudley, vévoda z Northumberlandu. ten také přesvědčil neduživého Eduarda, aby zbavil nástupnických práv své sestry Marii a Alžbětu a na anglický trůn určil svou sestřenici a zároveň snachu regenta Janu.

Po smrti Eduarda VI. se v zemi rozhořel úporný boj o nástupnictví. Nejdříve se „usmálo štěstí“ na Janu, která byla přijata za anglickou královnu. Los při volbě šlechty padl na ní, protože skýtala záruku úspěšného pokračování upevňování pozic protestantů v Anglii. Leč její vláda netrvala dlouho – pouhých devět dní. Nepodařilo se jí ani prosadit, aby její manžel byl přijat parlamentem za anglického krále. Poté byla zbavena trůnu a na její místo usedla Marie I. Tudorovna, která byla dcerou krále Jindřicha VIII. z jeho prvého manželství s Kateřinou Aragonskou.

n n Královnu Marii lze označit vskutku za „fanatickou katoličku“, která dokonce při potlačování revolty protestantské šlechty sáhla až k obnovení středověkých trestů na kacíře a nechala téměř 300 lidí upálit na hranici za jejich odlišné náboženské názory. Mezi prvními oběťmi její vlády byla i nešťastná devítidenní královna Jana a její manžel. Královna Jana byla popravena v londýnském vězení v Toweru.

Český střípek – Anežka Česká n n Roku 1197 zemřel císař Jindřich, jeden z nejmocnějších císařů rodu Štaufů a o císařskou korunu nastalo v říši úporné zápolení. Do hry vstupovali nejenom pretendenti trůnu Filip Švábský, Otta Brunšvický a Fridrich II. , král sicilský, nýbrž i papež Inocenc III. a mnozí další velmoži jak světští, tak i duchovní. V Čechách právě v té době usedl na knížecí trůn mladý a energický kníže Přemysl Otakar I

n n Přemysl Otakar I. slíbil nejdříve vojenskou pomoc Filipovi Švábskému a dopředu si nechal „dobře zaplatit“ a to královskou korunou. A tak byl Přemysl Otakar I. korunován v Mohuči 15. srpna 1198 na českého krále.

n n Když poznal, že papež Inocenc III. podporuje Ottu Brunšvického, bez váhání opustil Filipa a vstoupil do tábora jeho protivníka a za poskytnutou pomoc byl uznán králem i od Otty Brunšvického a korunován podruhé, tentokráte papežským legátem Quidonem v Meziboru 24. srpna 1203. Inocenc III. roku 1204 také potvrdil Přemyslovi Otakaru I. královský dědičný titul.

n n Zanedlouho dochází k úkladné vraždě Filipa Švábského a Přemysl Otakar I. stojí před další volbou. Ke komu se přiklonit? K Ottovi Brunšvickému či snad k mladému sicilskému králi Fridrichovi II. ? Ano, je to Fridrich, který vystavuje roku 1212 dokument zvaný jako ZLATA BULA SICILSKÁ

n Manželským životem Přemysla Otakara I. prošly dvě ženy, které se zapsaly do naší historie. První byla Adléta Míšeňská, kterou Přemysl Otakar I. poznal v období svého vyhnanství na dvoře Wettinů v Míšni. Tuto dceru Otty Bohatého si vzal za manželku nejspíše v roce 1178 a zplodil s ní čtyři děti: Vratislava, Markétu – později zvanou jako Dagmar, Juditu a Annu. Po boku této ženy prožil cca dvacet let a ona s ním snášela trpělivě všechny nepřízně osudu.

n Ale když se roku 1197 zmocnil natrvalo vlády v Čechách a začal natahovat ruku po královské koruně, roku 1198 bylo toto manželství prohlášeno za neplatné z důvodu chybějící dispense od vzdáleného pokrevného příbuzenství. Poslušným vykonavatelem královské vůle se stal pražský biskup Daniel, který vynesl rozsudek církevního soudu podle přání Přemysla Otakara I. Papež Inocenc III. sice v jednáních s Přemyslem naznačil nelegitimnost jeho prvého manželství, ale s vynesením oficiálního rozsudku nikterak nespěchal.

n To ovšem Přemyslovi nikterak nevadilo, aby svou první manželku nezapudil i se čtyřmi dětmi a nepojal za choť „urozenější“ ženu z královské krve a to Konstancii Uherskou. Pravda, na krátký čas se sice Adléta vrátila na Přemyslův královský dvůr v rámci jeho „říšské politiky“, kdy měnil neustále strany, za které bojoval, jak již bylo zmíněno na předchozích stranách, ale poté co mu jeho druhá choť povila syna Václava, Adléta byla natrvalo zapuzena.

n n Také druhá choť krále Přemysla Otakara I. Konstancie Uherská přivedla na svět několik dětí, z nichž neproslulejší se stala dcera Anežka, nazývaná jako Anežka Česká a uctívaná jako jedna z našich nejpřednějších světic. Anežka ani v tichu rozjímání nezapřela svou královskou a rytířskou krev, vždyť stála u zrodu ryze českého rytířského křížovnického řádu, které vzniklo ze špitálního bratrstva jí založeného špitálu.

Dětské sny n Životní osudy královské dcery Anežky nebyly lehké, již ve věku tří let se stala, jak bylo tehdy smutným zvykem, pouhou šachovou figurkou na poli sňatkové diplomacie svého otce Přemysla Otakara I. Nejdříve byla zasnoubena se stejně nezletilým polským knížetem a poslána na vychování do polského ženského cisterciáckého kláštera v Třebnici, kde byla vychovávána cca tři roky.

n n Zde v tichu klášterního prostředí si nejspíše poprvé položila otázku, zda její srdce má planout pro otcem určeného snoubence či pro jiné vyšší ideály? Dříve než mohla nalézt odpověď, její snoubenec zemřel a otec poslal Anežku na další výchovu do kláštera premonstrátek v Doksanech. Historici uvádí, že již tehdy projevovala Anežka sklony k řeholnímu způsobu života.

Ideální snoubenec pro Anežku n n Král Přemysl Otakar I. uvažoval o politicky velice výhodném zasnoubení Anežky s císařovým synem Jindřichem a tak Anežka jako poslušná dcera musí opustit Čechy a tentokráte je poslána na dvorskou výchovu do Vídně. Anežčino srdce čím dál tím více začíná horovat pro Krista, jako nejvyšší „Idol“ svého srdce,

A co se nestane? Císařův syn Jindřich zasnoubení s Anežkou zrušil. Ale ani smrt krále Přemysla Otakara I. a nástup na trůn Václava I. nevysvobodily Anežku ze sňatkové diplomacie. Opět je nabízena jako na tržišti její ruka. Anglický král Jindřich III. , bývalý snoubenec Jindřich VII. a dokonce ovdovělý císař Fridrich II. žádají o sňatek s Anežkou, což pro Anežčina bratra Václava I. bylo velice výhodné. Ale Anežka se již definitivně rozhodla pro Krista, dokázala se vzepřít nátlaku svého okolí a volí pro své srdce jen a jen Krista.

Království jako věno n Po třech týdnech od tragické smrti krále Václava III. v Olomouci, se schází v Praze volební sněm, aby zvolil českého krále.

n n Kronikář z doby Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile takto popsal ve své kronice volbu panovníka „V téže době páni i urození a města Království českého se shromáždili v biskupském dvoře pod Pražským hradem a jednali o volbě příštího panovníka. Jedni jmenovali Jindřicha, vévodu korutanského a hraběte tyrolského, jenž měl za manželku dceru krále Václava Annu; jiní jmenovali Rudolfa, syna římského krále Albrechta.

n A královský komorník, pan Tobiáš z Bechyně, protože v té době trpěl onemocněním nohou, ležel při tomto volebním jednání na lůžku, pravil: Protože se nemůžete shodnout na volbě knížete, je třeba, abychom zvolili některého z rolníků vesnice Stadic, odkud pocházel Přemysl, první český kníže a abychom ho oženili s pannou Eliškou, dcerou krále Václava. Tento proslov se mnohým nelíbil, protože by nad nimi měl vládnout sedlák. A jeden ze šlechticů, přiběhl k lůžku a řečeného pana Tobiáše smrtelně zranil. .

n n n Král „skrblík“ tzv. „kaše“ – Rudolf Habsburský Král „jedlík“ – Jindřich Korutanský Skutečný vládce pan podkomoří (ministr financí) Jindřich z Lipé a jeho milenka Eliška (Alžběta) Rejčka, přezdívaná „Hradecká královna“.

Český stát za prvního Lucemburka Po krátkém období vlády králů Rudolfa Habsburského (1306 – 1307) a Jindřicha Korutanského (1307 – 1310) nabídla část šlechty a představitelů církve českou královskou korunu synu římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského Janovi, který byl oženěn s Eliškou Přemyslovnou, dcerou českého krále Václava II.

Lucemburkové

Proč Lucemburk? n Delší dobu hrál významnou roli v evropské politice francouzský král Filip IV. Sličný a po smrti Albrechta Habsburského se v jeho hlavě zrodil plán na dosažení císařské koruny. Tím by se mu usnadnila cesta k proniknutí do střední Evropy a jeho moc by nesmírně vzrostla. Ovšem kurfiřtové se zalekli jeho ambicí a výsledkem jejich volby konané koncem listopadu 1308 bylo kompromisní řešení. Lucembursko bylo formálně na Francii nezávislé a bylo částí říše.

n Na druhou stranu, lucemburský hrabě Jindřich náležel k přátelům Filipa Sličného a v Paříži byl víc jak doma. A navíc, Jindřichův mladší bratr Balduin byl arcibiskupem v Trevíru a tak v rámci rodiny měl Jindřich Lucemburský zajištěn jeho kurfiřtský hlas. Svou významnou roli při této volbě také sehrál bývalý kancléř krále Václava II. , nyní arcibiskup mohučský, Petr z Aspeltu.

n Římský papež tou dobou již nesídlí v Římě, ale ve francouzském, respektive provensálském Avignonu. V době o které vyprávíme, papežem byl Bertand de Got, původně arcibiskup z Bordeaux, kterému při papežské volbě 5. června 1305 bylo asi 45 let a který přijal jméno Klement V. On to byl, kdo zahájil dlouhou dobu tzv. „avignonského vyhnanství“ či „babylonského zajetí“ římských papežů.

n n Francouzský král Filip IV. Sličný (1268 – 1314), neustále trpěl značným nedostatkem peněz. Kronikáři udávají, že již v polovici roku 1306 vypukly v Paříži nepokoje kvůli znehodnocování mince a hlavní králův mincmistr Barbett byl rozzuřeným davem lynčován a jeho dům spálen.

n n Papež Klement to byl, kdo proslul svou slabostí vůči francouzskému králi Filipu IV. Sličnému a kterému vyhověl v přání zrušit rytířský řád templářů. A právě papež Klement to také byl, kdo navrhl po zavraždění Albrechta Habsburského na trůn svaté římské říše lucemburského hraběte Jindřicha.

Císařské námluvy n Cisterciáčtí opati Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký při cestě na generální kapitulu vzdávají hold novému římskému a německému králi Jindřich VII. A přichází s nabídkou - Jindřich Korutanský bude odstraněn a ruka Elišky bude dána jeho bratru Walramovi nebo synovi Janovi.

n n Ve Špýru 31. srpna 1310 slavná svatba Jana a Elišky: „. . . druhého dne časně zrána již po východě slunce jsme přišli před ložnici nevěstinu a čekali jsme nějakou dobu, abychom ji mohli uvidět. Okolo třetí hodiny se otevřely dveře komnaty, nová nevěsta byla vyvedena z ložnice, majíc po obou svých stranách královnu matku Beatrici, a královnu; přítomným však opatům nebylo nikterak odepřeno pozdravit je, ale úžasně jsme se podivili nad věcí námi v českých krajinách předtím nevídanou…

n Neboť vycházela ta nevěsta ze své ložnice s vlasy rozpuštěnými a sem tam po svých ramennou rozvolněnými zcela bez vínku a koruny, ozdob hlavy, celá oděná neozdobeným, velmi dlouhým rouchem francouzským, a když trochu poodešla od ložnice, dovedl král a všechen lid za jásavého zpěvu, za hlaholu trub a rohů a s hudbou všeho druhu nevěstu do vnitřního kůru špýrského chrámu a my jsme ji s ostatními následovali.

n n n Pan Petr, arcibiskup mohučský, oděn biskupským rouchem, který měl sloužit slavnostní mši, stál tedy připraven u oltáře. Začala se tedy slavnostně mešní bohoslužba o Duchu svatém, po skončení evangelia poklekli ženich a nevěsta na zemi před hlavním oltářem a přijali od arcibiskupa dar požehnání. . . zdobila tento sňatek tak veliká sláva bohatství a požitků, že jsem jí podobné nikdy neviděl od doby svého mládí, ale abych vyznal pravdu, z nádhery této slavnosti zcela oněmuje moje schopnost vyprávěcí. . . Zbraslavská kronika, I. , 100 - 102

n n n Jindřich Korutanský byl sesazen a české země měly nového krále Jana Lucemburského. Ten v doprovodu Petra z Aspeltu míří s vojskem do Čech aby usedl na staroslavný trůn Přemyslovců. Mezitím jeho otec římský král Jindřich VII. zamířil s mohutnou armádou do Itálie, aby zde dosáhl koruny slavnější – císařské.

JAN LUCEMBURSKÝ Jan Lucemburský , který vládl v letech 1310 – 1346 se v počátku své vlády musel utkat s mocnou českou šlechtou v boji o větší moc ve státě a to zejména s Jindřichem z Lipé a Vilémem Zajícem z Valdeka. Byl donucen vydat tzv. inaugurační diplomy, které omezovaly panovnickou moc a po roztržce s manželkou Eliškou Přemyslovnou často pobýval mimo Čechy.

Čtyři ženy Karla IV n Během svého relativně dlouhého života čtyřikrát ženatý a zplodil velké množství potomků, jak nám dokumentuje rodokmen uvedený na začátku kapitoly pojednávající o životě a vládě Karla IV. Kterou ze svých čtyř žen miloval Karel nejvíce? Logicky bychom řekli, že tu, kterou si sám svobodně vybral za manželku. Ale která to byla? První manželku Blanku z Valois mu vybral sán jeho otec, ještě, když byl v chlapeckém věku.

n n Pravda, zbývající tři ženy si král Karel vybral za manželky sám. Ale byla to svobodná volba? Rozhodně ne, vždyť tři zbývající manželské svazky uzavřel pod „tlakem okolností“, tak jak určovaly zájmy politiky a „dobro říše“. Možná řeknete, že zřejmě nejvíce miloval tu ženu, která mu dala mužského potomka. V tom případě by připadala v úvahu druhá manželka Anna Falcká, která jako první porodila Karlovi chlapce, který byl pokřtěn jménem Václav. Ale bohužel toto dítě zemřelo ani ne ve dvou letech roku 1350 a král zůstal opět bez dědice.

n n Miloval tuto ženu nejvíce? Těžko říci, ale pověst kolující o tom, že královna Anna Falcká, chtěla roznítit lásku ve svém muži jakýmsi kouzelným nápojem lásky spíše svědčí o opaku. Nakolik je tato pověst pravdivá, nelze odpovědět. Skutečností je, že král Karel na konci roku 1350 opravdu těžce onemocněl a že Anna Falcká umírá již v únoru roku 1353 aniž by dala králi Karlovi dalšího potomka

n n Šťastnější by mohla být v tomto směru třetí choť Anna Svídnická, která porodila 21. února 1361 v Norimberce dalšího syna, kterého známe v dějinách jako českého krále Václava IV. Pětačtiřicetiletý císař měl z narození syna velikou radost a to doložil mimo jiné tím, že městu Norimberku odpustil daně a udělil všem vězňům amnestii. Dokonce poslal všem evropským panovníkům a papeži list ve kterém se dělil o radost z narozeného následníka trůnu. Pokud po tomto šťastném porodu začal zahrnovat král Karel svou třetí choť neutuchající láskou, bohužel dlouho to netrvalo, protože při porodu dalšího dítěte 11. července 1362 umírá.

n n Zbývá tedy už jen čtvrtá choť a to Eliška či Alžběta Pomořanská, která svému choti porodila celkem šest dětí a kterou si za manželku císař Karel vzal v roce 1363. Karlovi tehdy bylo sedmačtyřicet let a jeho nevěstě „pouhých“ šestnáct. Ale přestože porodila dva mužské potomky, kteří se dožili dospělého věku a vstoupili do dějin jako císař Zikmund a vévoda Jan Zhořelecký, již roku 1378 ovdověla a až do své smrti roku 1393 žila na svém „vdovském“ údělu v Hradci Králové.

n n Kronikáři nám o ní zaznamenali především to, že oplývala neuvěřitelnou fyzickou silou a že dokázala lámat holou rukou meče a trhat rytířské pancíře, jako by byly z papíru. Historici pak udávají, že až příliš protěžovala svého syna Zikmunda na úkor staršího Václava. Pokud se tak projevovala již za života císaře Karla, zřejmě mnoho projevů lásky od něj nezískala, vždyť Karel byl na svého Václava pyšný a přímo jej zbožňoval.

n n Ta paní císařovna měla v rukou takovou sílu, že si v témž čase za přítomnosti mnoha knížat, pánů a šlechticů kázala přinést jednu novou podkovu, udělanou pro velikého koně, a vlastníma rukama ji rozlomila; a tu podkovu nemohli nejsilnější mužové s vynaložením všech sil ani ohnouti. Ta paní předčila silou všechny muže, pokud šlo o lámání železných věcí. A neudělal to je tenkrát, když jsem to já viděl a zapsal, ale dělávala to již v jiných minulých dobách a později ještě mnohokrát tyto věci a nad ně větší vlastní silou konala, takže se ji žádný z nejsilnějších mužů neodvážil v tom napodobit. Také tlusté a velmi silné tesáky vojáků a kuchařů lámala rukama jako mrkev. Nadto i krunýře neboli pancíře rytířů a dvořanů pana císaře trhala odshora až dolů. . . “ Beneš Krabice z Weitmile, Kronika pražského kostela, kniha čtvrtá, zápis k roku 1371

n n Kterou ze svých čtyř žen Karel tedy nejvíce miloval? Určitou odpověď nám dá pohled na jeho poslední zahraniční cestu, kterou podnikl roku 1377 do Francie, aby ještě jako stařec zmožený těžkou chorobou odvrátil hrozící papežské schizma. Zde ve Vincenes se sešel se sestrou své první choti Blanky z Valois a jak praví zápisy, Karel se neubránil hlubokému dojetí a velmi plakal.

Krize rodu Habsburků n Velká krize rodu Habsburků nastává v prvé polovině 18. století. Císař a král Karel VI. (1711 - 1740) nezanechal ze sňatku s Alžbětou Brunšvickou po sobě mužských dědiců, respektive jeho jediný syn Leopold Jan zemřel několik měsíců po svém narození. Zbývaly jen tři dcery, z nichž nejstarší byla Marie Terezie (*13. 5. 1717 ve Vídni). Aby zajistil nástupnické právo i svým dcerám, byl vydán (již roku 1713) zákon nazvaný jako pragmatická sankce a kromě nedělitelnosti habsburského soustátí měl zajistit i nástupnické právo v ženské linii rodu Habsburků.

n n Tento zákon byl přijat zemským sněmem v Čechách roku 1720 (téhož roku i na Moravě a ve Slezsku), Uhersko přijalo pragmatickou sankci na sněmu v Bratislavě roku 1723. Též i okolní panovníci uznali pragmatickou sankci a to až na bavorského vévodu kurfiřta Karla Alberta z rodu Wittelsbachů. Ovšem již antické přísloví praví, že smlouvy se uzavírají, aby byly porušovány. A nestojí-li za smlouvou vojenská hrozba silné armády podpořená dostatkem financí, vbrzku se ukáže , že je tato smlouva jen "bezcenným cárem papíru" o čemž se záhy přesvědčila i dcera Karla VI. Marie Terezie.

Marie Terezie n Jaká byla Marie Terezie? Do podvědomí našich předků a nejspíše i našeho se zapsala jako postarší korpulentní dáma a to díky tereziánskému tolaru, který byl oblíbeným platidlem ještě dlouho po jejím skonu.

n Ovšem ve svém mládí byla považována za jednu z nejkrásnějších panovnic Evropy. Historici hodnotí Marii Terezii jako velmi pilnou, vtipnou a bystrou ženu, která své okolí překvapovala svou neutuchající činorodostí. Svým životem a energií si získala i určitou dávku sympatií svého protivníka pruského krále Fridricha II. , který o ní prohlásil: „. . . dělala čest svému rodu a trůnu. Válčil jsem s ní, ale nikdy jsem nebyl jejím nepřítelem. . . “

n Ve 23 letech musela Marie Terezie postoupit úporný boj o své dědictví po otci Karlu VI. Jako první vojensky napadl Marii Terezii pruský král Fridrich II, který se během tzv. první slezské války (1740 -1742) zmocnil téměř celého Slezska. Ale další nebezpečí přišlo ze strany bavorského vévody kurfiřta Karla Alberta, který vznášel dědické národy na majetek Habsburků. Roku 1741 byly ve Frankfurtu ujednány dohody o "dělení habsburského soustátí" při kterém Čechy a část Rakouska měly připadnout k Bavorsku, Morava měla připadnout Fridrichovi Augustovi Saskému, Fridrich II. Pruský měl obdržet Slezsko. Marii Terezii mělo zůstat jen Uhersko a část rakouských zemí.

n n Roku 1741 vpadl bavorský Karel Albert do Horního Rakouska a 2. října 1941 dobyl Linec kde mu holdovala část rakouských stavů, poté se se svým bavorskofrancouzským vojskem obrátil do čech, dobyl Budějovice a 26. listopadu 1741 i Prahu. Dne 19. prosince mu po bohoslužbách u sv. Víta ve Vladislavském sále pražského hradu holdovala i část české šlechty včetně pražského arcibiskupa Manderscheida - ten také proto byl u MT dlouho v nelibosti. 24. ledna 1742 byl na sněmu ve Frankfutru zvolen Karel Albert císařem a 12. února korunován jako Karel VII.

n Marii Terezii zůstalo věrné jen Uhersko a na sněmu v Bratislavě roku 1741 (viz obrázek č. 4) jí magnáti s tasenými šavlemi přísahali věrnost až k prolití krve. (korunovace 20. června 1741). S pomocí uherských vojsk 13. února 1742 dokonce její armáda dobyla sídelní město bavorského Karla Alberta Mnichov a v lednu 1743 byla vyhnána bavorskofrancouzská vojska z Čech. Dne 12. května 1743 byla korunována v Praze olomouckým biskupem Lichtensteinem na českého krále.

Osobní život Marie Terezie n Budoucího ho manžela Františka Štěpána Lotrinského poznala na dvoře ve Vídni již ve věku 6 let a v 19 letech byla za něj provdána. Historici hodnotí její manželství jako šťastné a i když byl František Štěpán od roku 1745 císařem, tou silnou polovičkou ve vládě i v rodině byla Marie Terezie. František Štěpán se věnoval více než císařské vládě (v habsburských zemích nevládl ani formálně) národohospodářství a finančnímu podnikání a to velmi úspěšně. On vytvořil základ pozdějšího rodového habsburského fondu. Na rozdíl od Marie Terezie byl ovšem František Štěpán záletník což ve svém důsledku vedlo k tomu, že Marie Terezie zřídila mravnostní policii a roku 1774 byl dokonce vydán kuriózní zákon, zakazující mladým ženám pod přísným trestem práci v pohostinství.

Dědeček národů František Josef I n n František Josef se narodil 18. srpna 1830 v 9: 45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I. ) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Bylo mu přezdíváno „Salzprinz“ protože jeho matka před početím ( v těhotenství? ) podstoupila léčbu v Bad Ischlu

n n n V roce 1853 v letní rezidenci v Bad Ischlu se seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou "císařovna Sissi". Alžběta byla druhá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Císař se zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna 1854 v augustiniánském kostele ve Vídni.

n n n František Josef a Alžběta – děti: Žofie (1855– 1857). Zemřela ve dvou letech na černý kašel. Gisela (1856– 1932). V 16 letech ji provdali za bavorského prince Leopolda

n n Korunní princ Rudolf (1858– 1889). Rudolf se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1883 se jim narodila dcera Alžběta. V roce 1889 spáchal v Mayerlingu se svou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu.

n n Marie Valerie (1868– 1924). Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Vzala si Františka Salvátora Toskánského a měla s ním 9 dětí. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.

n n Od roku 1875 došlo k vzájemnému odcizení, císař již od toho roku měl poměr s Annou Nahowskou, se kterou údajně zplodil i dceru. Poté od roku 1885 udržoval milenecký vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou.

n n n Po smrti syna Rudolfa cestovala císařovna Alžběta po Evropě. Císařovninou posedlostí byla její váha – nikdy se nepřehoupla přes 55 kg, držela drastické diety – jedla jen ovoce a pila šťávu ze syrového masa, mléko, víno, nosila silně utažené šněrovačky. 10. září 1898 ji na břehu jezera v Ženevě zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni.

n "Včerejší den byl pro mě opět zvláště smutný, neboť jsem znovu viděl mnoho věcí, jež mi bolestně, ale přece jen s jistým nostalgickým uspokojením, připomněly naši drahou zesnulou. Prošel všechny její pokoje v prvním patře i přízemí. Vše bylo jako jindy přichystáno k jejímu uvítání. . Nový balkon s nádhernou vyhlídkou na Pešť a Dunaj, který ji loni tak těšil, je vybaven všemožným elegantním nábytkem – a přec je teď tak prázdný, bez života a bez naděje na shledání v tomto světě!" /Císař František Josef v dopise Kateřině Schrattové z Gödöllö, 16. října 1898/.