KLIMA A JEHO VLIV NA FORMOVN LOVKA II

KLIMA A JEHO VLIV NA FORMOVÁNÍ ČLOVĚKA II.

Metody poznávání klimatu ve třídě: Podle P. Dittricha je diagnostika malé sociální skupiny je většinou složitější a diagnóza vzniká jako komplexní činnost učitele sběrem informací o: jednotlivých žácích (pedagogická dokumentace slouží jako základní podklad),

podmínkách, na nichž závisí pedagogická a jiná diference mezi třídami (cíle, obsah, formy výchovy, práce školy, působení učitelů), složení a struktuře třídy jako sociální skupiny, vnějších činitelích působících na třídu nepřímo (rodiny jednotlivých žáků, kulturní život města, apod. ).

pro běžnou praxi orientaci ve struktuře třídy slouží především sociometrické techniky. Sociometrií dle M. Chrásky (2007, s. 208) rozumíme: „soubor specifických výzkumných postupů, které slouží ke zjišťování , popisu a analýze směru a intenzity mezilidských vztahů, jak se projevují v malých sociálních skupinách“.

Sociometrický test: Existenci soc. vztahů mohou odhalovat např. následující otázky: S kým ze třídy bys nejraději pracoval na…? Kteří žáci jsou tvoji nejlepší kamarádi? Kdo ze žáků vaší třídy má největší autoritu? Koho ze třídy bys vybral, aby zastupoval vaši třídu před ředitelem?

Zpracování dat sociometrického testu: A) sestavení sociometrické matice B) konstrukce sociogramů C) výpočet sociometrických indexů

Sestavení sociometrické matice

Sestavení sociogramu

SO-RA-D:

PROSTŘEDÍ V ZAŘÍZENÍCH PRO ORGANIZOVANÉ VYUŽÍVÁNÍ VOLNÉHO ČASU

Definice volného času: dle S. Klapilové (1999, s. 47) je volný čas doba, po kterou je člověk osvobozen od pracovních a společenských povinností a závazků, včetně závazků k sobě samému ve smyslu uspokojování primárních potřeb. V této době se člověk relativně svobodně rozhodovat o výběru činností, jež mu přinášejí zábavu, odpočinek a další rozvoj vlastní osobnosti.

Dvě roviny pedagogického ovlivňování volného času (Klapilová, 1998, s. 47): jako výchova ve volném čase, jako výchova k optimálnímu využití volného času.

Školská výchovná zařízení pro výchovu mimo vyučování: škola: školní družina, kroužky, školní klub, domovy mládeže. Střediska volného času – domy dětí a mládeže - pravidelné kroužky, soubory, kluby, kurzy, metodická pomoc školským zařízením a různým institucím, které pracují s dětmi ve volném čase. Zařízení pro zájmové studium: jazykové školy, základní umělecké školy, sdružení dětí a mládeže.

Základní principy výchovy ve volném čase: J. Špičák (1990): a) dobrovolnost, b) aktivita a samostatnost (umožňující dotváření a přetváření základních modelů činnosti), c) demokratismus spojený s rovnoprávností (umožňuje účast – participaci dětí a mládeže na rozhodování a řízení).

Požadavky na realizaci výchovy mimo vyučování dle J. Pávkové a kol. (1999, s. 48 -49): Požadavek pedagogického ovlivňování volného času (citlivý přístup pedagoga, vedení dětí k rozumnému využívání volného času – účelné naplňování volného času je zakotveno v Úmluvě o právech dítěte. Požadavek jednoty a specifičnosti vyučování a výchovy mimo vyučování (vymezení společné plnění výchovného cíle, rozvoje osobnosti dítěte, specifické prostředky k jeho dosahování).

Požadavek dobrovolnosti – dobrovolná účast dětí na činnostech, platí „relativní“ dobrovolnost, předpoklad znalosti potřeb dítěte u pedagoga a jeho schopnost účinné motivace. Požadavek aktivity - participace. Požadavek seberealizace – prožitek úspěchu je významný pro duševní rozvoj člověka (kompenzační funkce).

Požadavek pestrosti, zajímavosti a přitažlivosti – střídání metod a forem práce, jejich střídání, rovnováha mezi organizovanými a spontánními činnostmi. Požadavek odpočinkového a rekreačního zaměření – odstranění únavy, relaxace, regenerace. Požadavek zájmového zaměření – uspokojování, podněcování, rozvíjení, prohlubování a kultivace zájmů.

Požadavek citlivosti a citovosti – činnost má v dítěti především vytvářet kladné emocionální zážitky. Požadavek orientace na sociální kontakt – volný čas á být prožíván v interakci s ostatními lidmi, s přáteli. Každý by měl být přijímán, mít ve skupině své místo. Instituce nemá nadměrně omezovat dítěti čas, kdy je se svou rodinou.

Prostředí výchovy v institucích zaměřených na kompenzaci funkci rodiny a náhradu rodiny: Úmluva o právech dítěte – mezinárodní dokument OSN – zlepšení péče o děti a jejich ochrana před zanedbáváním výchovy a ochranou před škodlivými vlivy.

Příčiny selhávání výchovné péče v rodině: neplnění rodičovských povinností, nesprávné výchovné metody, návykové a závislostní chování rodičů, kriminální chování v rodině, syndrom CAN v rodině, nízká úroveň mravních a etických hodnot v rodině.

Preventivně-výchovná péče: A) střediska výchovné péče pro děti a mládež – zajišťují preventivně-výchovnou péči pro děti a mládež s negativními projevy chování – pokud nejsou důvody pro ústavní péči. Poskytují: poradenské služby dětem, mládeži, jejich rodičům, dalším zájemcům. Snaží se: zachytit první projevy vývojových a výchovných problémů, problémů v rodině a ve škole, nabídnout klientům pomoc a péči. B) dobrovolné diagnostické pobyty.

Náhradní výchova: V útlém věku dítěte je vhodná náhradní rodinná péče (osvojení-adopce + pěstounská péče, SOS vesničky)

Ústavní výchova a ochranná výchova: Ústavní výchova je určena pro děti z rodin, kde jim není věnována potřebná péče nebo je jejich výchova vážně ohrožena. Do ústavní péče však mohou být předány i děti, o nichž se jejich rodiče nemohou z vážných důvodů starat (např. dlouhodobá nemoc, výkon trestu) nebo zemřeli.

Ochrannou výchovu – zabezpečují školská zařízení pro nezletilé, nařizuje ji soud v případě, že o dítě není v rodině řádně postaráno a v jeho chování dochází k závažným poruchám (trestný čin).

Typy školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy dle J. Pávkové (1999, s. 142): dětské domovy, speciální výchovná zařízení (dětské výchovné ústavy, výchovné ústavy pro mládež), zvláštní školy internátní, diagnostické ústavy.

Dětské domovy: nejrozšířenější typ náhradní ústavní výchovy, koedukovaná zařízení pro děti ve věku od 3 do 18 let, even. až do ukončení přípravy na povolání; pro děti z problémových a dysfunkčních rodin, u nichž ještě nedošlo vlivem zanedbání k poruchám výchovy chování, děti dlouhodobě nemocných rodičů nebo děti osiřelé, které nemohou být osvojeny do pěstounské péče

Zvláštnosti pedagogické činnosti (J. Pávková, 1999, s. 143): A) Institucionalizace – ztráta kontaktu s běžnou společností, dítě se přizpůsobí, že jeho život je stále zvenku organizován, mladý člověk, který vychází z domova v 18 letech nemá sociální zázemí, přesto se po něm požaduje, aby fungoval jako dospělý člověk. B) Ideologizace – dítě či dospívající si osvojí specifické hodnoty, postoje a dovednosti (subkulturu, ideologii), které potřebuje pro úspěšnou existenci ve vrstevnické skupině – např. osvojení jako pozitivního vzoru násilné chování, silnější šikanuje slabšího.

Speciální výchovná zařízení – dětské výchovné ústavy a výchovná zařízení pro mládež: Určena pro děti a mládež s uloženou ústavní nebo ochrannou výchovou z důvodů závažnějších poruch chování, Na rozdíl od většiny dětských domovů je prostředí výchovných ústavů více uzavřené, jejich součástí bývá většinou základní nebo zvláštní škola, popř. odborné učiliště.

Činnost ve volném čase probíhá zpravidla přímo ve výchovném ústavu, zapojení svěřenců do činností mimo zařízení závisí na výsledcích socializace a resocializace. Na základě výchovného či převýchovného působení stanovený pevný denní režim, jasné vymezení práv a povinností, vytvoření hodnotové a motivující náplně volného času.

Zvláštní školy internátní Poskytují celotýdenní pobyt a výuku dětem mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, jsou do nich umisťovány děti z rodin, tak děti s ústavní výchovou, jimž zvláštní škola zajišťuje péči na úrovni dětského domova.

Diagnostické ústavy dětské diagnostické ústavy, diagnostické ústavy pro mládež. Během pobytu v diagnostickém ústavu – zpravidla 2 měsíce – se provádí zdravotní, psychologické, pedagogické a sociální vyšetření dítěte, jehož cílem je odhalit příčinu výchovného problému, stanovit vhodná opatření a stanovat také postupy s ohledem na prognózu vývoje dítěte.

Aktuální problémy ústavů pro mládež dle Tesařové (In Matoušek, Kroftová, 2003: málo individualizované péče, neujasněná koncepce reedukace, malé kapacity všech zařízení, apod. programy jsou podle Tesařové odtržené od běžného života, jak se má jedinec naučit žít v prostředí neustálého dozoru a přísného vedení, je málo účelné, praktické…svěřenci mají mnohdy jen malý podíl na organizování činností, šikanování a agresivita jsou běžnými jevy, kontakty rodičů se svěřenci jsou omezeny, často je personál lhostejný. Po propuštění se chovanec ocitá ve vztahovém vakuu, kurátor na něj pro přetíženost nemá čas.

Literatura: DITTRICH, P. Pedagogicko-psychologická diagnostika. Jinočany: H & H, 1992. CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada, 2007. MATOUŠEK, O. , KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003. KLAPILOVÁ, S. Kapitoly ze sociální pedagogiky. Olomouc: Pd. F UP, 1999. PÁVKOVÁ, J. a kol. Pedagogika volného času. Praha: Portál, 1999. ISBN 80 -7178 -295 -5. ŠPIČÁK, J. Teorie a metodika výchovy mimo vyučování. Olomouc: UP, 1990.