K problmm sociologie mldee a rodiny 1 Charakteristika

K problémům sociologie mládeže a rodiny 1. Charakteristika sociologie mládeže 2. Úvod do sociologie rodiny 3. Vývoj rodiny 4. Rodina a manželství v západní společnosti 5. Domácnost vedena osamělým rodičem

Charakteristika sociologie mládeže Sociologie mládeže je sociologická disciplina, které zkoumá mládež jako sociální kategorii, její vztah k dospělým, k celé společenosti, k různým institucím. Sleduje její vnitřní složení, specifickou kulturu a životní způsob.

Mezi světovými válkami přinesl K Mannheim so světové sociologie téma generací a silně ovlivnil sociologii mládeže. K jejímu rozvoji došlo po 2. světové válce. K základním a nejfrekventovanějším tématům sociologie mládeže patří socializace. Další se orientovali na specifickou kulturu mládeže. Kultura mládeže bývá chápána jako bezpečnostní ventil k odreagování napětí.

L. Rosenmayer chápe S. M. Jako disciplínu analyzující interakce uvnitř skupin mládeže, vztahy k jiným věkovým skupinám, k institucím, organizacím a k celku společnosti. S. M. je zakotvena institucionální úrovni. Sociologie konstatuje, že mládež je nejsložitější skupinou společnosti, nejcitlivěji reflektuje změny ve společnosti a měnící se společenské podmínky. Tradičně se dělí skupina 15 -29 na podskupiny ve věku 15 -19, 20 -24, 25 -29 let.

V řetězci stovek generacím českého národa v biologické, sociální a kulturní kontinuitě právě tato generace rozhoduje o zúročení vkladu předchozích generací v nových evropských a globálních podmínkách. Právě tato generace více než jiné prochází křižovatkami. Má mnoho voleb z hlediska poznání, myšlení i chování.

Rodina, manželství, osobní život Ústředním tématem našeho osobního života jsou dnes vztahy a výsledkem vývoje vztahů je proměna našeho citového a osobního života. Vztah je aktivní záležitostí, musí se na něm pracovat. Má-li přetvrávat, musíme získat důvěru druhé osoby.

K základním pojmům patří rodina, příbuzenství a manželství Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dítěte. Plní funkci biologickou, ekonomickou, emocionální, výchovnou, ale také motivační, podpůrnou a psychoterapeutickou.

Příbuzenství je vztah mezi jedinci jenž vzniká buďto sňatkem nebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. Manželství můžeme definovat jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými jedinci.

Prakticky ve všech společnostech se můžeme setkat s typem rodiny, kterou sociologové označují jako rodina nukleárního typu. Ta se skládá z dospělých manželů a jejich vlastních či adoptivních dětí žijících ve stejné domácnosti. Pokud v jedné domácnosti žijí kromě obou rodičů a dětí i další blízcí příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině.

V západním světě je manželství, tedy i rodina spojena s monogamií. Tento stav však zdaleka není normou. Přes 80 % kultur připouští polygamii, tj. Manželský vztah s více než jedinou partnerkou nebo partnerem. Existují dva typy polygamie : polygymie – čili mnohoženství a polyandrie – mnohomužství.

Rodina v minulosti Přes dnešní vysokou rozvodovost lze řící, že rodinné svazky v minulosti trvaly jěště kratší dobu než v moderním světě. Úmrtnost ve všech věkových kategoriích byla nesrovnatelně vyšší. Smrt dětí nebo jednoho či obou manželů vedly mnohdy k zániku či rozptýlení rodiny.

Vývoj rodinného života V období od 16. do 19. století bylo možné rozlišit 3 fáze ve vývoji rodin. V první fázi převládaly nukleární rodiny žijící v malých domácnostech, ale udržující vztahy s komunitou. Prožitek citové blízkosti nebyl tehdy normou. Erotická, romantická láska byla spíše považována za jakousi nemoc.

Druhá přechodná forma se vyskytovala od poloviny 17. stol do počátku 18. stol. Nuleární rodina se stala zřetelněji vymezenou jednotkou, rodinné vztahy se výrazněji odlišily od vazeb k ostatním příbuzným. Důraz byl kladen na mateřskou a rodičovskou lásk, ale současně se zvyšovaly i autoritativní pravomoci otce.

Ve třetí fázi se postupně vyvinul typ rodinného života, který známe. Rodina spjata úzkými citovými vazbami, které se ve své domácnosti těší značné míře soukromí a soustřeďuje se na výchovu dětí. Tento vývoj je doprovázen vzestupem citového individualismu , tj. vytvářením manželství na základě osobních vazeb, jež vychází z romantickélásky nebo sexuální přitažlivosti.

V důsledku oddělení pracoviště a domova přestává být rodina místem výroby hmotných statků a stává se především místem jejich spotřeby. V předmoderní Evropě se manželství uzavíralo obvykle z majetkových důvodů, pak se týkalo především výchovy a končilo láskou.

V dnešním západním světě začíná manželství láskou, pokračuje výchovou dětí, jsou -li nějaké, a končí nezřídka majetkovými spory v době, kdy láska je už dávno zapomenuta.

Jak se mění rodina ve světě V různých kulturách se i nadále setkáváme s rozličnými formami rodiny. Ve vetšině zemí dochází k rozsáhlým změnám. Příčin je řada. Na prvním místě stojí šíření západní kultury a s ní představa romentické lásky. Další faktor představuje centralizace vládní moci, voblastech s doposud malými autonomními jednotkami.

K nejvýznamnějším trendům k nimž dochází, patří 1. Pokles významu rozšířených rodin a jiných příbuzenských skupin 2. Všeobecná tendence k svobodné volbě manželského patrnera 3. Více se uznává právo žen jak ve věci samotného sňatku, tak v rodinných záležitostech. 4. Ubývá příbuzenských sňatků 5. Ve společnostech tradičně restriktivních se prosazuje větší míra sexuální svobody. 6. Všeobecně se rozšiřují práva dítěte.

Rodina a manželství v západní společnosti se vyznačuje vlastnostmi 1. Je monogamní, což je stanoveno zákonem. Vzhledem k vysoké rozvodovosti lze západní model považovat spíše za sériovou monogamii. To se týká jen postavení zákonného manžela či manželky a ne sexuální praxe. Protože značný počet osob má i mimomanželské sexuální styky.

2. Manželství vychází z představy romantické lásky, dominuje citový individualismus. Předpokládá se, že podmínkou sňatku je vzájemná osobní přítažlivost a kompatibilitu obou partnerů, která vede ke vzniku oboustranného citu. Romantická láska je v naší kultuře „naturalizována“

Realita ovšem může být často odlišná od představ a důraz na osobní uspokojení v manželství vyvolává rostoucí očekávání, která mnohdy zůstávají nesplněna, což se mimo jiné odráží ve stále vyšší rozvodovosti. 3. Rodina je obvykle partilineární a neolokální. Partilinearita spočívá v tom, že děti dostávají jméno po otci a také majetek se dědí obvykle po mužské linii. Podstatou neolokality je to, že se nově vytvořený manželský pár stěhuje na nové místo. 4. Rodina má nukleární charakter.

Variabilita rodiny v západní společnosti Podle některých autorů se rodiny nacházejí v přechodné fázi mezi společností s jedinou platnou normou rodinného života a pluralitním modelem, považujícím různorodost za legitimní. Alternativní formy organizace rodin se týkají způsobu rozdělování domácích povinností. Typickým příkladem je kontrast mezi tradiční rodinou muž jako životel a žena hospodyně a dvou zaměstnaných partnerů.

Věkovými skupinami rozumíme jednotlivé generace v rodinách Vazby mezi rodiči a prarodiči jsou dnes pravděpodobně slabší než v minulosti. Na druhé straně se dnes větší počet osob dožívá vysokého věku, takže mohou současně existovat hned tři blízké rodiny s manželskými páry tří generací.

Rozvod v západní společnosti Po řadu staletí bylo manželství na Západě považováno za prakticky nezrušitelné a rozvod byl povolen jen výjimečně. Vývoj spěje k jednoznačnému ulehčení rozvodu. Dlouhou dobu existoval rozvod na základě žaloby. První rozvody bez výroku o vině tj. po vzájemné dohodě se objevily v polovině 60. let 20. století.

Počet rozvodů pochopitelně nelze považovat za přímý ukazatel nespokojenosti s manželstvím. 1. nejsou v těchto statistikách zachyceny případy, kdy spolu partněři nežijí, ale formálně se nerozvedeou. Navíc mnozí lidé spolu zůstávají, i když jejich manželství není šťastné.

Proč vlastně rozvodů přibývá ? Příčin je několik a souvisejí se širšími sociálními změnami. Až na výjimky už dnes manželství nesouvisí s potřebou předávat majetek a ststus z generace na generaci. S rostoucí nezávislostí žen ztrácí manželství také svou někdejší úlohu nutného ekonomického partnerství.

Skutečnost, že dnes rozvod nepředstavuje sociální stigma vyplývá z probíhajících změn. Dalším významným faktorem je tendence k hodnocení manželství podle míry osobního uspokojení, které jedinci poskytuje. Stoupající počet rozvodů proto nemusí dokládat hlubokou nespokojenost se samotnou institucí manželství, ale spíše snahu o dosažení hodnotného a smysluplného vztahu.

Autoři se neshodují na tom, zda u vysoké míry rozvodovosti převažují pozitiva nebo negativa. Tolerantnější přístup umožňuje ukončit vztah bez rizika společenského stigmatu. Na druhé straně však rozpad manželství téměř vždy představuje emoční zátěž a může jedné nebo oběma stranám způsobit také finanční obtíže.

Odpoutání Sociologové zjistili, že v mnoha případech předcházela fyzickému rozchodu sociální separace, tj. že alespoň jeden z partnerů si vytvořil nový životní styl, našel si nové zájmy a nové přátele v prostředí, k němuž ten druhý nepatřil. Znamenalo to, že se s některými věcmi přestal svěřovat.

Iniciátoři, kteří vážně uvažují o rozchodu se obvykle široce radí. Většina iniciátorů dospívá k přesvědčení, že odpovědnost za vlastní štěstí má přednost před závazkem k partnerovi.

Domácnost vedena osamělým rodičem Těchto domácností stále přibývá. V naprosté většině jde o ženy. V průměru patří k nejchudším skupinám v současné společnosti. Většina lidí se do situace osamělého rodiče doistává nedobrovolně, ale jsou i výjimky. U většiny neprovdaných či svobodných matek jsou zjištěny korelace s ukazateli sociální deprivace.

Chybějící otec Nejdříve oddělila otce od dětí druhá světová válka. Po válce zůstala většina žen v domácnosti, aby pečovala o dítě, zatímco otec byl jediný živitel a musel celý den pracovat. Později, když začal stoupat počet rozvodů, se význam pojmů chybějící otec změnil. Dnes si pod tím představujeme otce, který se vídá s dítětem jen zřídka, nebo s ním úplně ztrácí kontakt.

Rostoucí počet rodin bez otců bývá označován za příčiny celého spektra sociálních problémů, od stoupající zločinnosti až po hrozivý růst výdajů na sociální dávky. Hrozí i ztráta otcovské role a otcovské autority.

Nevlastné děti, nevlastní rodiče Podle statistik jsou za rodiny s nevlastními dětmi považovány jen ty, v nichž děti žijí pohromadě s nevlastními rodiči. V širčím smyslu sem patří i osoby které se stávají nevlastním rodičem dítěte , které nežije v téže domácnosti, ale pravidelně rodinu navštěvuje.

V rodinách s nevlastními dětmi se často vyskytují problémy 1. proto, že děti mají ve většině případů i vlastního rodiče, kerý sice žije jinde, ale může mít na dítě značný vliv. 2. spolupráce mezi rozvedenými partnery často skřípe 3. děti z různých rodin mívají často různé návyky a představy o správném chování.