Historick pehled umleckohistorick metodologie Johann Joachim Winckelmann 1764

Historický přehled uměleckohistorické metodologie

Johann Joachim Winckelmann 1764, Angelika Kaufmannová Georg Wilhelm Friedrich Hegel 1831, Jakob Schlesinger

Řím, Museo Capitolino, Palazzo Nuovo – galerie. První muzeum umění zpřístupněné veřejnosti díky papeži Klementu XII. r. 1734.

„Umělecké dílo nelze zcela prožít, pokud nebudou ozřejměny okolnosti a vztahy, v nichž a za nichž vzniklo. “ Carl Friedrich von Rumohr (1785 -1842) cca 1823 -27, Friedrich Nerly

Kulturně-historický přístup: Jacob Burckhardt (1818 -1897) Formalistické přístupy: Konrad Fiedler, Adolf Hildebrandt, Heinrich Wölfflin

Příklad stylu: baroko Heinrich Wölfflin, Renaissance und Barock, 1888 Antiteze „klasického“ a – „neklasického“ • lineární (kreslířské) – malířské • plocha – hloubka • uzavřená forma (tektonická) – otevřená forma (atektonická) • mnohost (mnohodílná jednota) – jednota (jednotná jednota) • jasnost (nepodmíněná j. ) – nejasnost (podmíněná j. ) Antiteze vychází z existence dvou rozdílných a komplementárních způsobů imaginace: 1) analytický, symbolický, číselný a lineární, 2) syntetický, konkrétní, prostorový a holistický.

Srovnání „klasického“ a „neklasického“ malířského díla Raffael, Nymfa Galatea, 1511 – P. P. Rubens, Hero a Leander, cca 1605

Barokní princip v pozdních slohových fázích Chrám Venuše v Baalbeku (Sýrie) 3. stol. po Kr. Světelský oltář v Adamově 1516 -1525

Kritická ikonologie Aby Warburg (1866 -1929) Erwin Panofsky (1892 -1968) Tři fáze analýzy uměleckého díla dle Panofského (Význam ve výtvarném umění). Jejich předmětem je: • primární, nebo přirozený námět: předikonografický popis, analýza vychází ze znalosti proměn zobrazování, je korigována znalostí dějin stylu • druhotný, konvenční námět: ikonografická analýza, je založena na znalostech literárních pramenů a ikonografických zdrojů, korigována znalostí ikonografických typů • vnitřní význam (intrinsic meaning): ikonologická syntéza, interpretace, k níž je možno dospět syntetickou intuicí a znalostí dobového světového názoru, je korigována znalostí dějin kulturních symbolů a symptomů

Aby Warburg Mnemosyné – obrazový atlas evropské kolektivní paměti

Vídeňská škola dějin umění • starší, po pol. 19. stol. : Rudolf Eitelberger von Edelberg (foto) • mladší, kolem roku 1900: Franz Wickhoff, Alois Riegl (foto) a Max Dvořák • čeští žáci: Vojtěch Birnbaum, Vincenc Kramář, Jaromír Pečírka

Max Dvořák (1874 -1921) • Pocházel z rodiny archiváře rodu Lobkoviců Maxe Dvořáka z Roudnice nad Labem. • Od 1892 studoval v Praze na Karlově univerzitě historii u prof. Jaroslava Golla. • Od 1894 studoval a pracoval ve Vídni, na Institutu pro rakouská dějepisná bádání (disertace 1901, habilitace 1902). • Zemřel v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde je pohřben. • Katechismus památkové péče (1916), český výbor Umění jako projev ducha (1936)

Vojtěch Birnbaum (1877 -1934) • Studia na univerzitách v Praze a 1896 -1904 ve Vídni u Aloise Riegla a Franze Wickhoffa. • 1919 -1934: působení v semináři a ústavu dějin umění na Karlově univerzitě v Praze. • Doplněk k vývojovým zákonům, 1932 • Románská renesance koncem středověku, 1924 • Barokní princip v dějinách architektury, 1934 • Metoda dějin umění, 1934 (nedok. ) • Žáci: Oldřich Stefan, Růžena Vacková, Václav Richter, Alžběta Birnbaumová aj.

Vincenc Kramář (1877 -1960) • Od 1896 studoval historii na Karlově univerzitě v Praze, 1899 -1902 pokračoval ve studiu ve Vídni (F. Wickhoff, A. Riegl, Julius v. Schlosser, M. Dvořák). Poté žil jako soukromý badatel. • 1919 -1939 byl ředitelem Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. • Kubismus, 1921 • Otázky moderního umění, 1958 • Významný sběratel umění

Historiografie výtvarného umění po roce 1945 Humanistická tradice • Vliv Panofského kritické ikonologie, zvláště v 60. -70. letech • Spojení ikonologie se zájmem o psychologii: E. H. Gombrich Formalistické pojetí (např. na brněnské univerzitě: A. Kutal, Z. Kudělka) Spojení s hlavním proudem humanistických disciplín • „Lingvistický obrat“ (R. Rorty, 1967) • Vliv poststrukturalismu a kritické teorie • „Konec dějin umění“ a jejich nahrazení teorií/antropologií vizuální kultury? (např. Hans Belting)

Interpretace Dürerovy Melancholie Enigmatické dílo, jedno z nejvíce interpretovaných v celých dějinách umění. Základní výklady: 1) Erwin Panofsky, The Life and Art of Albrecht Dürer. 5. vyd. Princeton 2005. (Studii o Melancholii I vydal už 1923 ve Studien der Bibliothek Warburg. ) 2) Rainer Hoffmann, Im Zwielicht. Zu Albrecht Dürers Meisterstich Melencholia I. Köln 2014. 3) Keith Moxey, Panofsky´s Melancholia, in: Künstlerischer Austausch, sv. 2. Berlin 1993 (česky ve sb. Vizuální teorie, 2. vyd. Jinočany 2005).

Ernst Hans Gombrich (1909 Vídeň – 2001 Londýn) • 1928 -33 studium dějin umění na univerzitě ve Vídni u prof. Julia von Schlossera • od 1936 žil v Londýně, pracoval ve Warburgově institutu, 195972 byl jeho ředitelem • Metodologicky jej m. j. ovlivnili učenci Karl Popper, Friedrich von Hayek a Eric D. Hirsch jr. • Hledal spojnice mezi dějinami umění (rozvíjel kritickou ikonologii), tvarovou psychologií a dalšími obory. • Hlavní díla: Příběh umění (1950), Umění a iluze (1960), Smysl řádu (1979), Studie o umění italské renesance (4 díly, 1967 -86), Upřednostňování primitivního (2002).

Podíl diváka (dle E. H. Gombricha, Umění a iluze) Vidění není pasivním procesem, nýbrž „vnímání je vždy aktivním procesem, který je podmíněn našimi očekáváními a je přizpůsoben dané situaci“. Proto „člověk neví, co vidí, nýbrž vidí, co (již) ví. “ Proto Gombrich popíral Ruskinův koncept „nevinného oka“. Při studiu této otázky zkoumal karikatury jako mezní formy zobrazení (oba obr. ),

Hans Belting (nar. 1935) • Historik a teoretik umění se širokým záběrem od středověku až po současné umění. Působil na univerzitách v Německu a USA , 2004 -2007 vedl Internationales Forschungszentrum Kulturwissenschaften ve Vídni. • Das Ende der Kunstgeschichte? (1983), upravené 3. vyd. Art History After Modernism (2003), česky Konec dějin umění (2000) • Bild und Kult: eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst (1990) • Bild-Anthropologie. Entwürfe für eine Bildwissenschaft (2001) • Jako historik umění se zabýval m. j. kultovními funkcemi výtvarných děl před „vynálezem umění“ (Bild und Kult). Namísto tradičních dějin umění navrhuje konstituci šířeji založeného oboru: antropologie obrazu. • Některé z jeho tezí: Obrazy jsou zodpovědné za to, že reprezentace světa se ocitla v krizi. Ta je způsobena pochybnostmi o reprezentaci (simulacrum). Ke krizi analogie přispěl také digitální obraz, jehož ontologie se zdá být nahrazena logikou jeho produkce. Nechceme si s obrazy jenom hrát, protože na ně stále ještě ve skrytosti věříme.

Literatura • Jean-Luc Chalumeau, Přehled teorií umění. Praha 2003. • Jiří Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění, sv. 1. 2. vyd. Brno 2007. Metody dějin umění. Metodologie dějin umění, sv. 2. Brno 2010. • František Mikš, Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění. 3. vyd. Brno 2014. • Petr Wittlich, Literatura k dějinám umění. Vývojový přehled. 2. vyd. Praha 2008.