HANA BRADY Dvka kter se nevrtila HANIN KUFK

HANA BRADY Dívka, která se nevrátila.

HANIN KUFŘÍK Je to docela obyčejný kufřík. Vejde se do něj hodně věcí. Knížky, hračky, cennosti…Jenže uvnitř nic takového není. Otevřel dveře k pátrání v minulosti po dívce, která zahynula v koncentračním táboře. O toto všechno se začala zajímat ředitelka muzea zaměřeného právě na Holocaust, Fumiko Išioka z Japonska s pomocí Hanina bratra, George Bradyho a týmu Malá křídla.

Ve Městě Město obývalo přes 4 000 obyvatel. Kdysi bylo proslavené výrobou skla, ale ve 30. letech 20. století se lidé zabývali spíš prací v lese a v malých dílnách na výrobu lyží. Hlavní obchod města byl v přízemí. Bylo v něm téměř všechno. V 1. patře bydleli Bradyovi: Tatínek Karel, maminka Markéta, Hana a starší bratr Jiří. Byli to úplně obyčejní lidé, jen jednou věcí se od ostatních lišili – byli židé.

FUMIKO IŠIOKA I když to byla pouze náhoda, že se dostal kufřík zrovna k ní, nepustila se té touhy skrytý příběh odhalit. Celé to pátrání trvalo přes rok, což ji pořád topilo v nejistotě. Založila tým Mladá křídla, který ji moc pomáhal a byl nadšený každým objevem nebo zprávou o Haně. Fumiko to tím pádem neustále nutilo dělat víc a nevzdávat se, i když to byla obrovská práce.

Jiří a Hana Děti si spolu krásně rozumněly. Spojovalo je spousta společných zájmů (např. lyžování, bruslení…), a měly se vzájemně moc rády.

Patnáctého března 1939 obsadily Hitlerovy fašistické oddíly zbytek Československa a život Bradyových se navždy změnil. Nacisté prohlásily židy za zlé a nebezpečné nepřátele všech lidí. Od té doby byli židé, včetně rodiny Bradyových, nuceni žít podle odlišných pravidel.

- Směli opouštět své domy jen v určitých hodinách. - Směli nakupovat jen ve vyhrazených obchodech a jen po vymezenou dobu. - Děti nesměly chodit do školy. - Nesměli cestovat. - Museli nacistům nahlásit vše, co vlastnili – šperky, bankovní knížky, příbory… - Měli zakázáno navštěvování veřejných zábav (kino, divadlo, dětské hřiště), kde většinou visela cedule ‚, Židům vstup zakázán‘‘. - Zákazů přibývalo čím dál víc, až byli židé téměř bez ničeho. - Kdykoli opustili dům, museli nosit žluté hvězdy vyrobené z látky.

Postupem času Hana s Jiřím zůstali jen spolu, zavření doma. Nesměli dům opouštět. Ani jeden už neměl žádného kamaráda…

Jaro 1941 Na jaře 1941 byla maminka Markéta Bradyová zatčena gestapem, Hitlerovou obávanou tajnou státní policií. Došel jí dopis, že se má druhý den v devět hodin ráno dostavit do nejbližšího města, tedy do Jihlavy na velitelství gestapa. Měla jediný den na uspořádání všech svých věcí včetně rozloučení s rodinou. Večer, když děti maminka ukládala do postelí, ji viděli naposled. Už pro ně byl pouze tatínek.

PODZIM 1941 Začátkem podzimu, bylo prohlášeno, že Nové Město musí být , , judenfrei‘‘, vyčištěno od židů, a to okamžitě. Následující den ráno zastavilo před domem Bradyových černé auto a úředník gestapa nařídil tatínkovi, aby s ním okamžitě odešel. Tatínek objal děti a jeho posledním přáním bylo, aby děti byly statečné. A potom, stejně jako maminka, byl pryč. Zůstaly už tedy jen dvě děti. Bez rodičů.

Později se dětí ujal jejich statečný strýček Ludvík. Byl křesťan, takže nebyl přímým cílem nacistů, i když gestapo varovalo, že bude přísně trestat všechny, kteří budou Židům pomáhat. V následujících měsících se teta Heda se strýčkem Ludvíkem snažili děti zaměstnávat, jak nejvíc to půjde, aby nestihli přemýšlet o tom, co je čeká. A došlo na to…

KVĚTEN 1942 Dne 14. května 1942 došel dopis, že se mají Hana i Jiří nahlásit v deportačním centru Třebíč vzdáleném 50 kilometrů. Obě děti se bály. Druhý den vystoupily z auta před velikou budovou. Tam strávili čtyři dny a čtyři noci. Jejich největší útěchou bylo, že mají jeden druhého. Zabíjeli čas jen čtením, povídáním a vzpomínáním na domov a na rodiče. Pátý den ráno se měli všichni do hodiny shromáždit u vlakových kolejí. Když se všichni nahromadili do vlaku, dveře se zavřely a vlak se dal do pohybu.

Jakmile se vlak zastavil a dveře se otevřely, bylo lidem nakázáno, aby zbytek cesty od Bohušovic do Terezína, což bylo několik kilometrů, došli pěšky. Když došli ke vchodu pevnosti a nastoupili do řady, byli rozděleni. Hana se ničeho nebála tolik, jako oddělení od bratra. Ale došlo i na to. Odvedli ji spolu s ostatními dívkami do kasáren L 410, kde průběžně strávila 2 roky. L 410 byla velká prostá budova s asi deseti společnými ložnicemi a jelikož bylo v každé ložnici 20 dívek, nebylo možné mít ani trochu soukromí. Jiří bydlel na budově L 417. Ze začátku se nemohli s Hanou stýkat, což oběma nesmírně chybělo. Malá Hana byla na celém světě úplně sama. Bez maminky, bez tatínka, bez milovaného bratra…

Hygiena nebyla žádná, strava byla nevýživná a nechutná. V okolí byla samá špína, zápach a nemoci. Za nějakou dobu přišla změna. Bylo povoleno, aby se vězni mohli pohybovat v mezích ghetta do osmi večer. Děti toho hned využili a byli rádi, že mohou být opět spolu.

TEREZÍN 1943 -1944 Začali se vyvěšovat seznamy se jmény lidí, kteří byli posláni na východ - do Osvětimi. Jednoho dne se stalo to, čeho se Hana nejvíce obávala. Na jednom ze seznamů stálo jméno Jiří Brady. V ten okamžik už myslela jen na to nejhorší. Bude úplně sama. Naposledy se setkali na špinavé cestě mezi chlapeckými a dívčími kasárnami. Rozloučili se pevným objetím a potom se ozval signál oznamující zákaz vycházení a Jiří navždy zmizel. Hana propadala malomyslnosti. Nemohla se smířit s odloučením od bratra. Nejdřív rodiče, teď on. Za čtyři týdny se Hana dozvěděla, že pojede na východ. Myslela si, že na ní bratr čeká. Ten den si sbalila kufr a naposled přespala na své palandě. Druhý den ráno měli nastoupit k železniční trati. Tam nastoupili do temného vlaku, ve kterém nebyl vůbec žádný prostor. Kola vlaku se daly do pohybu. Neměli vůbec žádné jídlo, nedalo se dýchat, místo záchodu tam byl kbelík. Nikdo netušil, jak dlouho bude cesta trvat.

Najednou se uprostřed noci 23. října 1944 kola vlaku se skřípotem zastavila. Všem bylo nařízeno, aby vystoupili. Byli v Osvětimi. Dívky byly rozděleny do dvou skupin (údajně je rozděloval Dr. Josef Mengele). Poté voják zavolal na ostatní vojáky, aby jednu skupinu, tu v které byla právě Hana, odvedli. Pod přísným dohledem vojáků s vrčícími psy prošli železnou branou. Dívkám bylo nařízeno, aby vešly do budovy – plynové komory. Dveře se za nimi s mohutným rachotem zavřely…

JAPONSKO 2000 Fumiko se rozhodla navštívit Terezín. Jakmile tam dorazila, poprosila sekretářku o pomoc, aby ji ve starých záznamech pomohla najít jméno Hana Brady. Našli ho. Fumiko se ale dozvěděla to, co se dozvědět nechtěla. Hana to nepřežila. Tu strašlivou pravdu ale Fumiko tušila. Znovu se ponořila do zkoumání v seznamu a na něco narazila. Pod jménem Hany bylo ještě jedno další jméno. Jiří Brady. Sekretářka jí řekla, že by to měl být její bratr. Fumiko opět naplnila naděje. Rozhodla se, že Jiřího musí za každou cenu vyhledat. A po celonočním hledání, ho našla. Dozvěděla se s pomocí jednoho jeho spolubydlícího z Terezína, že žije v Kanadě v Torontu. Další den odletěla Fumiko zpět do Japonska se skvělou zprávou. Že našla Haninýho bratra, který žije. Okamžitě vyhledala jeho přesnou adresu a do týdne mu poslala prosebný dopis. V tom dopise ho prosila, jestli by jí nemohl pomoci s jejím případem. Moc se těšila, ale zárověň se velice bála, protože nevěděla, jak se k tomu bude stavět, a jestli se k té zlé minulosti, která se týkala jeho milované sestry, bude vůbec chtít vracet. Dopis odeslala.

Toronto, Kanada Říjen 2000 Pan Jiří Brady obdržel dopis. Když ho začal číst, rozbušilo se mu srdce. Zavřel oči. Zas je otevřel a minul si je, aby se ujistil, že je to skutečnost, a ne sen. Ztráta sestry byla Jiřího nejhlubší bolestí. Půl století s tou bolestí žil a stále se nemohl vyrovnat s pocitem, že se mu ji nepodařilo ochránit. Teď si vyprávějí její příběh. Byl naplněn úžasem. Vrátil se v myšlenkách o padesát let zpět.

Jiří Brady

Když byla v lednu 1945 Osvětim osvobozena, bylo Jiřímu sedmnáct let. Hrůzy koncentračního tábora přežil díky mládí, síle, velkému štěstí a tomu, že v Terezíně pracoval jako instalatér. Když přišlo osvobození, byl velmi slabý a žalostně vyhublý. Byl však rozhodnut vrátit se do Nového Města na Moravě – k rodičům a malé sestře Haně. Zoufale si přál, aby byla rodina opět pohromadě. Vrátil se do domu strýčka Ludvíka a tety Hedy. Nemohli uvěřit, že je synovec naživu. Když jim položil otázku , , kde je maminka a tatínek‘‘, byli nuceni mu říct strašlivou pravdu. Maminka byla poslána do Osvětimi, kde v roce 1942 zahynula. Tatínek zemřel ve stejném roce tamtéž. A o Haně věděli jen to, že byla poslána do Osvětimi.

Celé měsíce v sobě Jiří hýčkal naději, že se jednou, znenadání, Hana objeví. Hledal její tvář ve tvářích všech děvčat, které potkal. Jednoho dne potkal jednu dívku. Znala Hanu. Jiří chtěl vědět víc, chtěl nějakou naději. Dívka pochopila, že Jiří nezná strašlivou pravdu. Chytla ho za ruku a řekla mu, že Hana byla poslána do plynové komory v Osvětimi. Zahynula tentýž den, co tam přijela. , , Hana je mrtvá‘‘. Jiřímu se zatmělo před očima. Od té zlé události uplynulo půl století a Jiří je hrdý na to, že navzdory všemu utrpení během holocaustu a navzdory skutečnosti, že jeho matka, otec a sestra byli nacisty umučeni, dokázal jít dál. Byl úspěšným podnikatelem a šťastným otcem. Jiří seděl s dopisem v ruce a znova si ho přečítal. Byla tam i jemná prosba o jeho pomoc. O celý příběh a o pár fotografií Hany. Rozplakalo ho to. Nemohl uvěřit té zvláštní souhře náhod a okolností. Vytáhl krabici se starými rodinnými fotografiemi a s Fumiko Išioka chtěl co nejdřív navázat spojení.

TOKIO březen 2001 Jiří Brady spolu se svojí dcerou Larou navštívil Tokio v Japonsku. Jiří, obklopen dětmi ze všech stran poprvé, téměř po půl století znovu uviděl ten kufřík, který patřil jeho malé sestřičce. Sklonil hlavu a nechal po ní volně stékat slzy. Byl šťastný, že mohl oživit Hanin i svůj příběh.

KONEC Iva Mrázová