Habsbursk monarchie v letech 1848 a 1914 n

Habsburská monarchie v letech 1848 až 1914 n František Josef I. (vládl 1848 – 1916)

František Josef I. n n na trůn nastoupil v 18 ti letech a obnovil absolutistickou vládu jako přesvědčený konzervativec nebyl nakloněn reformám, ty se díky okolnostem (porážky Rakouska na bojištích – 1859, 1866) prosazovaly i proti jeho vůli

Alžběta (Sissi) Rakouská n n n manželka zavražděna v Ženevě italským anarchistou Luigim Luchenim (pohřbena v kapucínské kryptě ve Vídni) čtyři děti

Rudolf n n jediný syn, korunní princ (po něm pojmenována např. budova Rudolfina v Praze) spáchal sebevraždu v Mayerlingu (1889) se svou milenkou Mary Vetserovou

Maxmilián n n mladší bratr jako bývalý mexický císař byl roku 1867 zastřelen republikánskými vzbouřenci

Bachovský (neo) absolutismus po porážce revoluce v Rakousku (1848 – 1849) došlo v 50. letech k návratu k absolutistické vládě 1851 – odvolání ústavy (z března 1849) císařem 1859 – porážka Rakouska v severní Itálii a pád ministra n vnitra Alexandra Bacha n úplný návrat před březen 1848 už nebyl ale možný – realizace všech zásadních rozhodnutí revoluce = definitivní konec feudální éry: změna stavovské společnosti v moderní občanskou společnost

Alexander Bach n n 1813 – 1893 ministr vnitra (1849 – 1859) symbolem 50. let, ačkoliv byl pouze vykonavatelem vůle císaře období jeho působení v minulosti hodnoceno jednoznačně negativně

Pozitiva: - zrušeno poddanství a robota (výkup za náhradu) vybudování státní správy na nejnižší úrovni v podobě okresních hejtmanství místo zrušených vrchnostenských úřadů (okres, kraj, země) [tato správní soustava v modifikované podobě trvá dodnes] - ustavení místní samosprávy na úrovni obcí a měst (zastupitelstva, starostové) pokračoval proces utváření občanské společnosti (vznik spolků apod. ) liberální hospodářská politika směřující k svobodnému kapitalistickému podnikání (zrušeny cechy, dovozní cla a vnitřní celní hranice, změněny zastaralé obchodní a živnostenské zákony, podporováno další budování železnic apod. )

Negativa: - n policejní dohled a pronásledování politických odpůrců a kritiků režimu (tvrdé tresty k zastrašení – např. májové spiknutí): Karel Havlíček Borovský: novinář, básník a liberální politik, v roce 1851 nezákonně vyhoštěn do Brixenu, jeho pohřeb (1856) manifestací celonárodního odporu Vojta Náprstek: - odchod do ciziny n František Palacký: - rezignace na veřejný život, vědecká činnost (např. Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě), díky své ženě hmotně zaopatřen (na rozdíl od např. Němcové, Tyla aj. )

- - zavedena přísná cenzura umrtvení politického a společenského života katolická církev znovu získala kontrolu nad vyučováním na školách (= konkordát s papežem) odmítání požadavků na zrovnoprávnění českého národa (např. Purkyně za svou přednášku v češtině vyšetřován policií)

Obnovení ústavnosti n po porážce (1859) v severní Itálii (Sardinským královstvím) a ztrátě Lombardie byl císař František Josef I. nucen se vzdát absolutistické vlády a přislíbit návrat k ústavnosti – tzv. říjnový diplom (1860) byl pak na počátku roku 1861 rozpracován do tzv. únorové ústavy (přeměna Rakouska v konstituční monarchii) - - moc panovníka omezena ústavou (= konstituce) a činností zvoleného parlamentu (říšská rada, zemské sněmy) uzákoněny některé občanské svobody obnovena veřejná politická a spolková činnost

n novou ústavu z důvodu navrženého centralismu (o všem podstatném měla rozhodovat vláda ve Vídni) odmítli Maďaři, dále např. i Chorvati a Italové

Dualismus n po porážce v prusko-rakouské válce (3. 7. 1866 v bitvě u Sadové u Hradce Králové) bylo Rakousko vytlačeno z účasti na německém sjednocení, Maďaři si vymohli tzv. rakousko-uherské vyrovnání – 1867: rozdělení země na 2 části (dualismus = unie 2 státních útvarů) - Předlitavsko (včetně českých zemí) – neoficiální název, Vídeň (hlavní město i pro celé mocnářství), převaha Němců (němčina velící řečí v armádě, na úřadech) [podle říčky Litavy, jež oddělovala obě části – mezi Dolním Rakouskem a Burgenlandem] - Zalitavsko (včetně Slovenska) – Budapešť, převaha Maďarů

Rakousko-Uhersko

n n - každá část měla svou vlastní ústavu, parlament a vládu pojítkem: osoba panovníka některé společné záležitosti a orgány (zahraniční politika, armáda, část financí – měnová politika) [mimo (společná správa): Bosna a Hercegovina (od roku 1878)] problém: dohoda vídeňské vlády s Maďary = nerespektování historických práv českých zemí (podunajská monarchie vznikla původně ze tří historických zemí – českých, rakouských a uherských), neocenění loajality Čechů za prusko-rakouské války

n - roku 1867 přijato několik základních zákonů, souhrnně označovaných jako tzv. prosincová ústava (platila v Předlitavsku až do roku 1918) moc panovníka omezena zákony (přesto neformální autorita Františka Josefa I. velmi vysoká) ministři byli odpovědní parlamentu rovnost všech občanů před zákonem zaručena všechna základní občanská práva (např. neomezená volnost pohybu a jmění, osobní a domovní svoboda, svoboda shromažďování, vyznání, spolčování …) v dalších letech: ukončen církevní dohled nad školstvím (odstranění konkordátu) zavedení povinné státem kontrolované osmileté školní docházky či všeobecné branné povinnosti …

n n Češi usilovali o federalizaci monarchie (= rovnoprávné postavení jednotlivých národů) – hlavní cíl obou linií české měšťanské politiky (staročeši, mladočeši) zklamání Čechů vedlo k tomu, že se neztotožňovali s další existencí Rakousko-Uherska (např. neúčast v říšské radě, nechuť bojovat v 1. sv. válce apod. ) n František Palacký: „Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm“

Vídeň n moderní hlavní město říše [v roce 1851: 431 000 obyv. , 1916: 2, 2 mil. obyv. ] n n - jeho národnostní složení odráželo charakter habsburské monarchie jako mnohonárodnostního státu „stýkání“ jednotlivých kultur a národů přinášelo prospěch všem a díky tomu se Vídeň stala na poč. 20. stol. jedním z kulturních a vědeckých center Evropy Gustav Klimt (vrchol secese) Sigmund Freud (rodák z Příbora, psychoanalýza) Johann Strauss ml. (150 valčíků, 16 operet) Gustav Mahler (rodák z Kaliště u Humpolce, hudební skladatel a dirigent)

Vývoj české politiky n - - nesouhlas české veřejnosti i politiků s rakousko-uherským vyrovnáním: účast na národopisné výstavě v Moskvě (1867) masová shromáždění (= tábory lidu) na památných místech (např. Říp, Blaník, Vítkov aj. ) převoz českých korunovačních předmětů z Vídně do Prahy položení základního kamene Národního divadla (1868) jako demonstrace národní svébytnosti někde došlo během demonstrací i ke srážkám s policií a vojskem (např. v Praze a okolí na podzim na nějakou dobu vyhlášen dokonce výjimečný stav)

A) Období státoprávního boje: n - n n 1871 – pokus o české vyrovnání: neklid v hospodářsky nejvyspělejší části Předlitavska ohrožoval stabilitu celé monarchie hrozba nové války s Pruskem proto: snaha císaře a vlády (Hohenwarth) vyjít českým požadavkům vstříc dohoda o českém vyrovnání, tedy o autonomním postavení českých zemí v rámci Předlitavska (tzv. fundamentální články) = rozdělení západní části říše na dva celky

- - n menší samostatnost než Uhry, vedle společných orgánů pro Předlitavsko (např. daně, správa cest a silnic, pošta, obchodní politika aj. ) měla nově vzniknout česká zemská vláda a posíleny pravomoci českého sněmu slib císaře, že se nechá korunovat českým králem pokus o řešení národnostní otázky (rozdělení země na jazykově jednolitá území = okresy – český, nebo německý úřední jazyk) proti Maďaři i čeští Němci – s podporou Německa (ohrožení jejich privilegií, hrozba, že by to samé mohly chtít i nemaďarské národy Uher)

n - n nátlaku císař ustoupil a nechal padnout vládu i dohodu o českém vyrovnání: zklamání Čechů z nenaplněných slibů, postoje císaře i neocenění dosavadní loajality, pocity rezignace a zmaru radikalizace vztahů mezi Čechy a Němci (= konec poklidného soužití) po neúspěšných státoprávních bojích rozhodnutí (1873) českých politiků o neúčasti na jednání i českého zemského sněmu (již dříve bojkot říšské rady ve Vídni)

B) Období pasivní politiky: n kritika neúčinné politiky staročechů: František Palacký, František Ladislav Rieger (dále i osobní antipatie) mladočechy: Karel Sladkovský, Julius (majitel Národních listů) a Eduard Grégrovi [1874 – v Praze ustavena Národní strana svobodomyslná = mladočeši] - účast mladočechů na zemském sněmu (1874) – staročeši totéž, od roku 1879 (po 16 letech) účast českých poslanců na jednání říšské rady ve Vídni

C) Období aktivní politiky: n - 80. léta: v čele české politiky staročeši (Národní strana) úzce spolupracující s českou historickou šlechtou podpora konzervativní vlády hraběte Eduarda Taaffeho (1879 – 1893, politika odkládání zásadních řešení „Co je možné odložit na zítřek odložíme na pozítří“) - za podporu očekávají dílčí ústupky (jazykové, kulturní, či hospodářské) = „drobečková politika“ (např. částečné zrovnoprávnění češtiny a němčiny při jednání s úřady – na české podání odpověď česky a naopak, 1882 – rozdělení pražské univerzity na českou a německou, tedy na dvě samostatné univerzity, rozšíření počtu českých základních a středních škol, zavádění českého jazyka do státní správy atd. )

n kritika málo úspěšné politiky staročechů, v boji mladočechy zneužit i nešťastný Riegrův výrok: „…když se nám nepodařilo vymoci si svá práva jedním rázem… musíme si je nyní sbírat po drobtech, i kdybychom ty drobty sbírat měli pod stolem…“ - - snaha na poslední chvíli docílit „hmatatelného“ úspěchu (výsledku své politiky): 1890 – dohoda s umírněnými Němci (tzv. punktace) – kritika, že Němci v českých okresech měli mít větší práva než naopak – úpadek významu a vlivu staročechů – nástup mladočechů

n n n 90. léta: v čele české politiky mladočeši (např. Josef Kaizl, Karel Kramář) – ani oni nedosáhli více úspěchů (smířlivý postoj k vládě) – na přelomu 19. a 20. stol. přestali být vůdčí stranou českého národa kritika dosavadních voličů (otázka, do jaké míry zastupují jejich zájmy) – rozrůznění politického života v roce 1906 uzákoněno (1907 zavedeno v praxi) všeobecné a rovné volební právo pro muže (starší 24 let) pro volby do říšské rady (sociální demokracie nejsilnější u nás i v Rakousku)

Název politické Voličské strany: skupiny: Vůdčí osobnost: agrární Antonín Švehla rolníci, venkov sociálně dělníci demokratická (*) Josef Hybeš křesťanskosociální katolíci, Morava Jan Šrámek národně-sociální nacionalisté, dělníci Václav Klofáč

Pozn. : (*) v průmyslově rozvinutých českých zemích mělo dělnictvo velký význam – počátky dělnických organizací v pol. 60. let 19. stol. (např. odborové spolky slévačů a knihtiskařů, svépomocné spotřební a výrobní spolky = počátky družstevnictví – pražský Oul aj. ) 1878 – Josef Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký založili v břevnovském hostinci U Kaštanu Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou (oživení sociálnědemokratického hnutí nejen u nás po 1. máji 1890) - do 1. sv. války nejsilnějšími politickými uskupeními agrárníci a sociální demokraté

Tomáš Garrigue Masaryk n n n 1850 – 1937 profesor české univerzity (filozofie, sociologie) jako vyhraněná osobnost stál mimo hlavní proudy české politiky v čele realistické strany v roce 1914 odchod do exilu a práce na dovršení procesu české politické emancipace

n - angažoval se ve dvou kauzách, kde se postavil proti veřejnému mínění: boj o Rukopisy – zpochybnil jejich pravost (falza) spolu s jazykovědcem Janem Gebauerem a historikem Jaroslavem Gollem - hilsneriáda – vystoupil proti primitivnímu antisemitismu (vraždu křesťanské dívky Anežky Hrůzové měl z rituálních důvodů vykonat Žid Leopold Hilsner)

Češi a Němci v českých zemích n Češi se Němcům na konci 19. stol. vyrovnali kulturně i hospodářsky a žádali i zrovnoprávnění politické – čeští Němci se nechtěli vzdát svých výsad [1914: cca 10 mil. obyv. českých zemí, z toho 3, 5 mil. Němců] n zhoršování vztahů vedlo k vzájemné izolovanosti obou společenství (vlastní školy, divadla, spolky aj. ) – vzájemné kontakty až na výjimky ustaly n spory se přenesly i do ulic - např. po krachu tzv. Badeniho jazykových nařízení (1897) – jazyk podání = jazyk řízení, pro úředníky zkoušky z obou jazyků – odpor Němců (podpora z Německa) – vytloukání německých a židovských obchodů v Praze

Rozmach průmyslu u nás n průmyslová revoluce, tj. strojová výroba, nejprve v tradiční textilní výrobě [původně se předením lnu „po domácku“ zabývalo na 90 000 lidí, totéž množství bavlny spřádalo na strojích pouhých 7 500 dělníků] n - vhodné předpoklady: hustá síť silnic i nově budovaných železnic (později doplněno o telegrafní síť, Labe splavněno pro paroplavbu atd. ) [z Vídně do Brna dorazil první vlak v roce 1839, do Prahy 1845] - bohatá naleziště uhlí a železné rudy, dostatek keramické hlíny, stavebních hmot dostatek prostředků k zakládání průmyslových závodů (nejprve zejména mezi Němci) dostatek vypěstovaného obilí, lnu a cukrové řepy

n - kvalifikovaná pracovní síla finanční podpora ze strany vlády i zemské šlechty (např. Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách) rozvoj odborného školství nedostatky (omezení): málo podnikatelských zkušeností, technických znalostí i domácího kapitálu nedůvěra lidí ke kapitalismu (obava ze ztráty jistot – nutné se spoléhat na vlastní síly), posílená krachem na vídeňské burze v roce 1873 (= počátek hospodářské krize – zánik podniků, růst nezaměstnanosti – překonána až na poč. 20. stol. = opětovný hospodářský rozmach)

n ve 2. pol. 19. stol. zasáhla průmyslová revoluce (dovršena na poč. 70. let) i další odvětví: A – v hornatém (německém) pohraničí textilní, sklářský a keramický průmysl B – v zemědělském vnitrozemí potravinářský průmysl (cukrovary, lihovary, pivovary) C – těžký průmysl (hutnictví železa) v blízkosti uhelných nalezišť (např. Ostravsko, Kladensko, severní Čechy) D – ve velkým městech strojírenské závody (např. Plzeň – Emil Škoda, Mladá Boleslav – Václav Laurin a Václav Klement, Praha – František Křižík, Emil Kolben, Čeněk Daněk)

Jubilejní výstava v Praze (1891) n n ukázkou vyspělosti českého průmyslu (neúčast většiny německých firem) české země průmyslově nejrozvinutější oblastí rakousko-uherského mocnářství (až 40% průmyslové výroby pocházelo odtud)

Präsident (1898) n n n první automobil vyrobený na našem území (Kopřivnice) rychlost až 25 km/h první cesta: Kopřivnice Vídeň

Emil Škoda a František Křižík

Věhlas české kultury v cizině n n hlavním úkolem českého umění šířit a posilovat národní myšlenku (povznést národ) symbolem národní hrdosti novorenesanční budova Národního divadla architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze (11. 6. 1881, znovuotevřeno 1883 po požáru) n hudba: Bedřich Smetana (opery „Libuše, Braniboři v Čechách, Dalibor, Prodaná nevěsta“, cyklus symfonických básní „Má vlast“), Antonín Dvořák (9 symfonií – „Z nového světa“ a 11 oper), Zdeněk Fibich (trilogie „Hippodamie“), Leoš Janáček, Oskar Nedbal (operety)

n n literatura: Jan Neruda, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Alois Jirásek (historický román), Vítězslav Hálek, Jaroslav Vrchlický - konec 19. stol. : konec bojů mezi ruchovci a lumírovci, generace nejmladších autorů se hlásila k evropské moderně (Manifest české moderny) věda: Jan Evangelista Purkyně, Josef Pekař, Josef Šusta (historici) zřízení České akademie (Josefem Hlávkou) k pěstování „věd, umění a slovesnosti“ bohatá spolková činnost: Sokol (Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner), pěvecký sbor Hlahol, Umělecká beseda aj. vydávání českých knih, novin a časopisů

n růst vzdělanosti obyvatel na konci 19. stol. (gramotnost až 99, 5 %) díky státnímu školství, různým spolkům, vydávané zábavné a osvětově-naučné literatuře (např. na Riegrovu encyklopedii ze 60. let navázal „Ottův slovník naučný“ v 28 svazcích) n architektura a výtvarné umění: posun od historizujících slohů k secesi (např. Obecní dům v Praze, tvorba Alfonse Muchy), plastiky pro veřejná prostranství: Josef Václav Myslbek, Ladislav Šaloun, František Bílek; vnitřní výzdoba ND = generace ND: Josef Mánes, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík, Mikoláš Aleš; vynález fotografie a filmu

Literatura k tématu n - - použitá: Augusta, P. – Honzák, F. – Pečenka, M. (2002): Dějiny novověku. 2. díl. Učebnice pro ZŠ. Praha, SPL- Práce / Albra, 79 s. Hlavačka, M. (2006): Dějepis 3 pro gymnázia a SŠ. SPN, Praha, 175 s. Pokorný, J. (1994): Dějepis. Nová doba. 1. díl. Práce – SPL, Praha, 95 s. doporučená (rozšiřující): Urban, O. (1991*): František Josef I. Mladá fronta, Praha, 318 s. ; Urban, O. (1982): Česká společnost 1848 – 1914. Svoboda, Praha, 690 s. Efmertová, M. C. (1998): České země v letech 1848 – 1918. Libri, Praha, 463 s. Pozn. (*) různá vydání