Fze vyuovac hodiny a metody prce s textem

Fáze vyučovací hodiny a metody práce s textem Didaktika literatury

Východiska pro výuku mateřštiny (literární výchovy) l l l Výuka mateřštiny má být pro žáky pokud možno vždy smysluplná, a to tak, že smysl práce dokáže žák ve svém věku uznat. To ovšem neznamená, že by na žáky nebyly kladeny nároky nebo že by se zabývali jenom hrami a zábavami. Znamená to, že učitel a celá škola musí pečovat o to, aby cíle, látka i postupy, kterými se se žáky pracuje, byly žákovi překládány tak, že je může pochopit a přijmout jako důležité a pro sebe žádoucí.

Východiska pro výuku mateřštiny (literární výchovy) l Složky recepční a produkční mají být ve výuce vyvážené. Recepce cizích textů dodává žákovi vzory i varování pro jeho vlastní vyjadřování. Vlastní produkcí vážných textů psaných a mluvených se pak poznané modely uplatní, dovednosti rozvíjejí a upevňují. l Ale také naopak: osobní zkušenost s produkcí textu (v spisování i řečnění), zkušenost s tím, co to je nalézt, zformulovat a prezentovat vlastní myšlenky (příprava, výstavba a prezentace vlastního textu), pomáhá žákovi i dospělému přesněji vnímat a hlouběji porozumět tomu, co a jak mu druzí chtěli sdělit ústně i písemně.

Východiska pro výuku mateřštiny (literární výchovy) l l l Spisování a řečnění musí přesahovat ze třídy ven, neboť teprve na cestě k cílům komunikačním se dá směřovat i k cílům poznávacím a mravně výchovným. Produkce má přesahovat do rodiny, školy a komunity, aby komunikační záměry, prostředí i obsahy byly pro žáky důvěryhodné až autentické. Prvotním zdrojem i publikem pro tvorbu vlastních komunikátů žáka má být osobní život žáka a společenství třídy, má se však dotýkat také společenských témat, která jsou významná pro žákův život mezi ostatními

Východiska pro výuku mateřštiny (literární výchovy) l l Výuka mateřštině nemusí být transmisivní ani nudná. Hledejme nástroje, jak toho dosáhnout. Mějme vždy na mysli cíle vzdělání (především klíčové kompetence) a propojujme je s praxí. Modelem komunikace pro žáky je učitel.

Časově tematické plány l l l Představují rozvržení učiva na příslušný školní rok pro jednotlivé ročníky. Konkretizace představ učitele o vyučovacím předmětu, o žákovi, jeho možnostech a schopnostech, o výsledcích výuky. Je jedním ze základních nástrojů evaluace výuky z hlediska zvládnutí učiva za určité časové období. Mezi učiteli v rámci školy se jedná o dokument, který je často sdílen. Například v době nepřítomnosti učitele napomáhá při realizaci suplování. Forma a struktura tematických plánů se liší napříč školami a vyučovacími předměty, pro které jsou tvořeny

Ukázka plánu

I. Úvodní fáze vyučovací hodiny l l l 1. Motivace psychologická příprava: uvést žáky do celkové atmosféry textu, vyvolat vhodnou náladu, vzbudit zájem (o práci s textem a navazující úkoly) a koncentraci věcná příprava: objasnit význam nesrozumitelných slov nebo spojení, obrazných pojmenování, neznámých reálií – přitom nesmí být vyzrazen obsah ukázky Výběr motivace závisí na textu, cílech, vybavení apod. : monologická x dialogická motivace, estetické činnosti žáků, mezipředmětové vztahy, auditivní či audiovizuální prostředek, hádanky, kvízy. V rozhovoru možno oživit životní prožitky či čtenářské zážitky žáků spojené s tématikou textu – zvláště při próze s dětským hrdinou. Sepjetí čtenářského prožitku s vlastní zkušeností je silným motivačním prvkem.

I. Úvodní fáze vyučovací hodiny l l l l 2. První seznámení s textem cílem vyvolat bezprostřední emocionální zážitek a podnítit žáky k další práci; auditivní a vizuální setkávání s dílem; u delších textů navazuje na hlasité čtení tiché čtení žáků (popř. kombinace). 3. Orientační rozhovor ověřuje prvotní účinek textu a stupeň porozumění; sledovat mimiku žáků při četbě.

II. Interpretace textu základ LV; má výběrový charakter, je nutno respektovat individuální odlišnosti žáků; l cílem je prohloubení prvotních estetických zážitků žáků – s žáky pracuje učitel, avšak nesmí zaujímat dominantní prostor, naopak jej má poskytovat žákům; Mají být naplňovány tyto cíle: l 1. orientace v textu, 2. pochopení významu, 3. zformulování vlastního estetického soudu, 4. rozvoj četby a kultury mluvení, 5. prohlubování lit. poznatků, 6. estetické činnosti a rozvoj mezipředmětových vztahů l

II. Interpretace textu 1. Tématická výstavba - její dominantní složkou je literární postava (dále např. prostředí): l postavy hlavní x vedlejší; kladné x záporné; l lyrický subjekt neztotožňovat s autorem l charakteristika přímá a nepřímá; popis, motivace jednání, myšlení, cítění, vztahy – nejjednodušší u pohádkových postav (povahové vlastnosti jasně vymezeny, pohnutky činů průhledné apod. ); l srovnávání postav s vlastními zkušenostmi; l sledovat vývoj charakteru postav (např. v konfliktu); l podívat se na zápletku z hlediska jiné postavy; l vztah autora k postavám (vyjádřený v pásmu vypravěče)

II. Interpretace textu 2. Kompoziční výstavba l uspořádání jednotlivých složek díla (tj. děje, postav, prostředí…); l vhodné vést žáky k pochopení vztahů mezi částmi díla a k hlubšímu pochopení celku; l žáci člení děj, všímají si hlavní dějové linie, uvědomují si časovou následnost a příčinnou souvislost apod. ; l principy budování napětí či humorných zápletek; l analýza kompozičních postupů klas. pohádek (ustálený začátek i konec); l s poezii sledovat metaforické obměňování či opakování hlavního motivu, opakovací figury, rytmické schéma, rým apod.

II. Interpretace textu 3. Jazyková výstavba l žáky vést k rozšiřování slovní zásoby a k pochopení funkce jazykových prostředků (práce se synonymy); l způsoby ozvláštnění spisovného jazyka: archaismy, expresivní slova, poetismy, dialektismy, neologismy, slang); l tropy - obrazná pojmenování (přirovnání, personifikace, metafora, ironie, oxymorón, hyperbola…); l vnímání zvukové stránky (zvukomalba, eufonie…); l stylistické a syntaktické zvláštnosti díla; l analýza postupů nonsensové literatury – spojování významově neslučitelných představ.

II. Interpretace textu 4. Samostatná práce žáků s textem l zčásti se překrývá s interpretační fází; úkoly a otázky za textem; hádanky a kvízy. l žáci si osvojují určité vědomosti a dovednosti převážně vlastním úsilím – učitel jejich činnost pouze usměrňuje. a) Reprodukční postup: mechanická nápodoba; b) Analogický postup: daný model se obměňuje podle stanoveného kritéria či algoritmu; c) Tvořivý postup: poznatky využité v nových situacích.

III. Literárně estetické činnosti Dovršením práce s textem jsou takové činnosti žáků, v nichž se rozvíjejí jejich dovednosti vyjadřovací, přednesové (reprodukční) a tvořivé 1. Práce s osnovou (slovní, obrázková) a reprodukcí (věrná , podrobná, volná, stručná, výběrová) – vytváření osnovy z textu a naopak; domýšlení příběhu k jedné ilustraci; sestavení zpřeházené osnovy apod. 2. Předčítání a přednes – kultivovaná věrná reprodukce. 3. Dialogizace a dramatizace textu 4. Další kreativní činnosti (kresba, modelování…) l

IV. Závěrečná fáze Cílem může být : l Shrnutí či doplnění dosavadních čtenářských zážitků a informací o autorovi. l Zobecnění vyplývající z hlavních významů díla. l Společná kontrola a hodnocení výsledků samostatné práce žáků a celkové hodnocení jejich kázně a pracovní aktivity. l Domácí úkol (přiměřenost, návaznost) – nezadávat formálně, nezahltit.