Dv podoby mniskho ivota Josef Volokolamsk 1515 Nil

Dvě podoby mnišského života: Josef Volokolamský († 1515) Nil Sorskij († 1508) KSV/RM Ruští mystikové Pavel Ambros

1. Spor o legitimitu a užitečnost vlastnictví Mimořádný rozkvět klášterů v Rusku v 13. – 15. století se podobá úsilí, které překonává všechny meze. Tyto kláštery se stávaly každým dnem bohatší a vlivnější, stále více méně závislé na místních úřadech, civilních i církevních. Navíc nechyběla povolání do těchto klášterů. V druhé polovině 15. století bylo stále zřetelnější, že mají v sobě méně duchovní přesvědčivosti.

1. Spor o legitimitu a užitečnost vlastnictví Mniši, zpočátku tak milovaní lidem, upadli do nelibosti a vytvořili si zaryté nepřátele mezi přívrženci judaizujících heretiků v Novgorodě, kteří byli nazývání židovstvujuščije (následovníci židovské tradice)

1. Spor o legitimitu a užitečnost vlastnictví Prohlašovat, že všichni mniši pochází od ďábla, by bylo jistě něco demagogického, než aby se to mohlo brát zcela vážně rozumnými lidmi. Avšak vyplývaly z toho jisté praktické důsledky, které se zalíbily pravoslavným knížatům a šlechticům. Ti v duchu těchto vyhlášení heretiků byli povinni konfiskovat klášterní statky. Není pochyb o tom, že když ne dogmata, tak alespoň morálka této sekty našla příznivý ohlas u mnohých vlivných osob.

1. Spor o legitimitu a užitečnost vlastnictví Každá pravá obnova vychází zevnitř a v klášterech se vždy znovu objevovali ryzí horlivci pro čistotu andělského života. Někteří se zaměřili na chudobu, jiní na poslušnost a kázeň, uskutečnění toho, co hojně ve svých spisech stanovili již otcové. Nejdříve pohovoříme o jednom z nich, který z jistého hlediska může být považován za nejkonzervativnějšího tradicionalistu, totiž na Josefa Volokolamského.

1. Spor o legitimitu a užitečnost vlastnictví Иосифляне Нестяжатели dodržování řehole (kázeň) nalezení klidu a pokoje (boj proti myšlenkám) zajištění majetku pro užitečnost služby radikální chudoba

2. Josef Volokolamský († 1515) 1439 - Volokolamsk (litevský původ) 1447 - výchova v klášteře 1460 - rozhodnutí stát se mnichem (18 let u Pafnucia – Borovsko) 1471 - zápasy proti kacířskému hnutí udržující židovské náboženské obřady 1477 - igumen kláštera 1479 - založení nového kláštera 1503 - Moskevský synod, kontroverze s Nilem 1514 – předpověď o porážce ruského vojska (bitva při Orši, 1515) 1579 - kanonizován

2. Josef Volokolamský († 1515) Historici se zajímají o tohoto mimořádného muže a připisují mu a jeho následovníkům nepopíratelný vliv na ruský politický vývoj v důsledku centralizace kolem nového hlavního města, Moskvy. Jistě, i jeho dávní životopisci neopomíjejí zdůraznit důležitost přátelství, které spojovalo Josefa a velkoknížete. Vládce rád užíval duchovní autoritu zaníceného igumena. Představený kláštera se rovněž nebál uchýlit se ke světskému knížeti a to i proti vůli svého biskupa. Existuje dopis, přisuzovaný Josefovi, v němž čteme návod, jak má vrchnost a kníže užívat svou pravomoc, aby podřídil celou ruskou zemi nadvládě Moskvy. Dopis je falsifikátem. Ale sama skutečnost, že byl připisován tomuto mnichu, ukazuje snahu brát vážně jeho politické myšlenky.

2. Josef Volokolamský († 1515) Ústředním motivem jeho praktického jednání i teoretického uvažování bylo budování kláštera jako podstatné církevní instituce, jejímž úkolem bylo podílet se mnohostranným způsobem na dění v ruské společnosti. Období jeho vrcholné kariéry, kdy byl igumenem vzorového kláštera, a kdy dokázal ovlivňovat politiku Ivana III. na velkoknížecím dvoře, spadalo do období, které charakterizují vážné vnitropolitické změny.

2. Josef Volokolamský († 1515) Ruští carové od dob Ivana Hrozného uctívali Josefa jako svého rodinného světce, téměř jako oficiálního ochránce. Jeho spiritualita by nebyla nic jiného než ospravedlněním askeze ve jménu ctnosti poslušnosti, absolutní moci pravoslavného cara. Podivné je to, že jiní historici jsou málo přesvědčeni tímto objasněním a uvažují zcela opačně. Josef je pro ně typickým představitelem politického klerikalismu. Jistý autor v něm vidí protějšek sv. Ignáce z Loyoly, s jeho ideálem bojující církve.

2. Josef Volokolamský († 1515) Po smrti Pafnucia v roce 1477 se stal Josef jeho nástupce jako představený kláštera (igumen) a to na přání zesnulého se souhlasem velkoknížete a mnišské komunity. Prožíval zklamání a znechucení. Zdálo se mu, že nemůže ve svém klášteře najít to, kvůli čemu opustil svět. Proto se zřekl role představeného.

2. Josef Volokolamský († 1515) Josef, coby dobrý křesťan a obránce mnišského života proti svým odpůrcům, se nechtěl příliš vyjadřovat; nevidí jinou možnost řešení než založit zcela nový klášter a to v blízkosti městečka Volokolamsk.

2. Josef Volokolamský († 1515) Chceme-li postihnout, zda bylo něco původního v jeho záměru, můžeme říci, že zakladatel měl jednu jedinou starost, totiž vyhnout se jakémukoli druhu originality. Život, jak jej upravovaly pravidla svatých otců Bazila a Teodora Studity, je jediný svatý způsob života. Co říká mnich k tomu, aby zachránil svoji duši? Nic zvláštního: skutky (дела), práci, dodržování přikázání a Písma.

2. Josef Volokolamský († 1515) „Ten, kdo čte a zachovává tato pravidla, ten, kdo dělá to, co je napsáno, se stává dědicem věčných dober. Kdo nezachovává tyto tradice, kdo nepečuje o tyto věci, bude potrestán jako služebník nedbalý a líný. Věru, v tom není žádná těžkost, protože se nedodržují a neplní tato přikázání: cesta je široká, přizpůsobená slabostem přítomné generace. A pro toho, kdo chce, je zachovávání možné. “

2. Josef Volokolamský († 1515)

3. Ideál života podle Josefa Volokolamského Josef je tradicionalista v pravém slova smyslu. Na otázku, jak reformovat kláštery a poté celou společnost, odpovídá tím, že se snaží vyhnout čemukoli, co by se jevilo jako výstřední novota. Zákony jsou něco dobrého a znamenitého, protože jsou dány otci inspirovanými Bohem. Veškeré zlo, které je ve světě, spočívá ve skutečnosti, že zákony nejsou dostatečně dodržovány.

3. Ideál života podle Josefa Volokolamského Kde se mniši nechají přesvědčit, že život podle mnišských pravidel přináší řád, jednotu, krásu, jednomyslnost a rovnost, bratři žijí, jako by byli jedna duše v mnohosti těl. To je požehnání mnišských pravidel. Kdo je naplňuje, „žije jako v ráji, jako by žil již v nebi; smrt mu nepůsobí jakýkoli strach, protože v dané chvíli to není on, kdo je odpovědný za vše, ale tím je představený. “

3. Ideál života podle Josefa Volokolamského Naopak, mnich, který mnišskou řeholi nedodržuje, je horší než lupič nebo nemravný člověk: ti, když činí pokání, se mohou ještě zachránit a být spaseni; ten již jistě odmítl nebeské království a ve svém pokrytectví se nechává lidmi považovat za spravedlivého. „Jak by bylo tragické“, varuje Josef, „kdyby ti, kteří opustili všechno, kteří žijí v chudobě, bojují proti vášním, by museli nakonec být odsouzeni společně s hříšníky z důvodu nedbalosti v zachovávání mnišských pravidel. “

3. Ideál života podle Josefa Volokolamského Josef nás vyvrací námitky proti neúměrně přísné disciplíně. „Nebylo by lépe žít tam, kde nejsou ani zákony, ani pevný pořádek, kde na nás nekladou chomout, povinnosti, zákazy, kde každý má svobodnou vůli a může se nezávisle rozhodovat, jak chce? “ Josef se děsí z toho, že by slyšel takováto slova z úst těch, kdo slíbili poslušnost. Věří, že jim postačí opakovat slova řečená andělem Pachomiovi: „Ano, dokonalí již nepotřebují zákony (…). Pravidlo je dáno prostým duchem a jim pomohou žít v úplné svobodě a jistotě. “

3. Ideál života podle Josefa Volokolamského Moskevské knížectví je Josefem nahlíženo jako jistý druh velkého kláštera. Jeho hlava je „pánem pánů v celé ruské zemi. Bůh mu dal veškerou moc a jeho jméno je vševládce (παντοκράτωρ, вседержитель). Usadil ho na císařský trůn, přiznal mu moc soudit a udělovat milost. “ Moskva zaujímá místo Cařihradu. Moc císaře v antické Byzanci byla nesmírná, jak čteme v jeho textech: „Svaté kánony nařizují uctívat císaře a nerokovat s ním. Ani biskup antické doby, ani čtyři patriarchové, ba ani římský papež, když se účastnil ekumenického koncilu, se neodvážili postupovat jinak. A jestliže se rozhněval na jednoho či druhého, ti ihned žádali odpuštění s mírností a pokorou. “

4. Hodnocení Spiritualita Josefa Volokolamského převládla v následujících staletích v klášterech a ruské společnosti. Odtud se rodí onen rigidní tradicionalismus, nezřídka pro západního člověka nepochopitelný. To samé však přineslo i značné historické bohatství: V Rusku byly uchovány poklady antické víry a zvyklosti antického mnišství, které jinde vymizely. Z druhé strany je zde velké nebezpečí: jestliže podstata křesťanství v této tendenci spočívá v jeho morálním učení, jeho knihách, neriskuje se tak, že dává nahlédnout Krista jako již mrtvou osobu?

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Mnišská kolonizace ruského severu - Sergej Radoněžský (1314 -1392) a jeho žáci 1342: Trojicko-sergijevská lávra 1397: Kirillo-bělozerský klášter 1393: Valaamský klášter 1420: Solovky

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Zakladatele skitského života na Rusi, střední cesty mezi koinobiálním životem a anachoretstvím. 1433 - šlechtický rod Majkovových Kirillo-bělozerský klášter 1475— 1485 Pouť na Athos a do Palestiny Reformní hnutí „nezištných“ 1508 – umírá Přináší hesychatskou literaturu Pravidla skitského mnišství Datum kanonizace není znám!

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Když Bazil píše slavnou homilii Buď pozorný k sobě samému, předpokládá, že není okamžik dne, ve kterém by mnich mohl opomenout tato základní pravidlo.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Když se sv. Nil vrátil do své vlasti, nechtěl znovu vstoupit do stejného kláštera, kde začal, totiž do kláštera sv. Cyrila Bělozerského. Zde uplatňovaná cenobická kázeň již neodpovídala jeho ideálu kontemplativního života. Postavil skit mimo hradby, celu pro jednoho mnicha. Po nějaké době pronikl ještě asi o 14 km dále, do lesa u řeky Sory (podle které byl znám jako Nil Sorskij).

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Být pozorný k vlastním myšlenkám znamená postavit stráž, vrátného k vlastnímu srdci. Kterákoliv myšlenka, která nás ponouká, je bezprostředně podrobena vnitřnímu zkoumání: „Přicházíš od našich nebo od nepřítele? “ Místo střežení klauzury, vrátnic do kláštera tíhnou tito autoři k tomu, že mluví o střežení srdce. Náboženské hnutí, které se zabývá touto vnitřní pozorností, se nazývá hesychasmus.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Výraz pochází z řeckého slova ἡσυχία (pokoj, klid, ztišení). Hesychasté, mniši milující poušť, samotu, usilovali o dokonalou jednotu s Bohem prostřednictvím vnitřní modlitby. Nutným prostředkem k tomu je vnitřní pokoj, zapuzení vášní a zlých myšlenek prostřednictvím bdělosti, která je matkou modlitby (v řečtině je vyjádřena slovní hříčkou: προσοχή = bdělá pozornost a προσευχή = modlitba).

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Tělesný postoj a metoda modlitby se obvykle považovala za něco druhořadého, dokonce jako odchýlení se od cíle. Přesto však na ni reagovala dlouhá a vášnivá teologická disputace. Zasáhla rovněž do dogmatických otázek. Hesychasté chtěli dospět k vidění božského světla nebo alespoň světla, které apoštolové viděli na hoře Tábor během proměnění Páně.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Ale z druhé strany si dobře uvědomovali církevních odsouzení hereze messaliánů (4. stol. ), kteří chtěli dosáhnout potěšení božské milosti zkušeností a smyslově. Aby se hesychasté zachránili od hereze, Řehoř Palama navrhl rozlišení mezi božskou podstatou, která zůstává nedosažitelná, a Božím jednáním, které podobně jako paprsek slunce, z něhož je možné se potěšit, můžeme vnímat během vnitřní modlitby.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Příběh tolika zakladatelů ruských klášterů se opakuje. Na začátku je sám; potom přichází učedníci, kteří ho žádají, aby je vedl. Tak se připravují podmínky pro založení nového kláštera. Ale zde se sv. Nil ukazuje jako novátor, přichází s něčím, co nenacházíme u jeho předchůdců: nikomu z nich nedovolí, aby s ním bydleli. Každý si musel postavit svoji vlastní celu. Vzniká tak vesnička poustevníků uprostřed s chrámem.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Napsal pro své následovníky Řeholi, ale již v úvodu se hlásí ke svému reformnímu zaměření: „Bez vnitřních vloh je marné zabývat se vnějškem…“. „Co vychází z úst, přichází ze srdce a to poskvrňuje člověka… Ten, kdo se modlí jen ústy, aniž by se zabýval duchem, modlí se do vzduchu, Bůh však naslouchá duchu. “ Vnější projevy jsou jako lístek, ale květ a ovoce se nachází v lidském srdci. Proto celá Řehole sv. Nila není ničím jiným, než shrnutím, navíc velmi umným, učení hesychastů o střežení srdce.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Bezprostředně v první kapitole čteme o pěti známých fázích řecké asketické nauky nebo o stupních, které můžeme pozorovat při postupném růstu nějaké neřesti: pokušení rozhovor boj souhlas vášeň

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Umění vnitřního pokoje spočívá tedy ve schopnosti poznávat zlé myšlenky co nejdříve, při prvním kontaktu, a odmítat je bez jakéhokoli rozhovoru, aniž bychom se u nich jakkoliv, třeba jen na chvíli zdržovali. Tehdy přichází do hry ctnost bdělosti, tedy anděl, který je postaven před bránu ráje srdce, který se ihned při každé snaze nás zlákat návrhem ptá, odkud přichází.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus Aby bylo možné odmítnout zlé myšlenky, je třeba je velmi dobře znát již od samého počátku. Od dob Evagria Pontského předkládají řečtí otcové osm kategorií neřestí (od nich je odvozen výčet sedmero hlavních hříchů, které známe z našich katechismů). Myšlenky, které se stále vrací a patří do této kategorie, jsou všechny nepochybně zlé a musí být odmítány již z principu.

5. Nil Sorskij – ruský hesychasmus poživačnost nemravnost lakomství hněv smutek lhostejnost planá sláva pýcha

6. Hodnocení Jak vidíme, nasměrování sv. Nila je zcela odlišné od způsobů uvažování sv. Josefa Volokolamského. U něj je pojítkem společná láska k duchovním knihám, božská písma v širším slova smyslu, která vedou k mnišské dokonalosti. Oba dva hledají velmi vážně duchovní obnovu. Ale v této době si v Rusku poprvé uvědomí, že tradice, poklady otců, není kompaktním uceleným blokem pravd, jak se domnívali. V jediné tradici církve jsou různé proudy a uniformní život v církvi proto není možný.

6. Hodnocení Již sv. Antonín Poustevník a sv. Pachomius v počátcích egyptského mnišství byli rozdílní. Bohužel obecná mentalita ruských mnichů nebyla připravena, abychom tak řekli, na tento objev. Knihy pro ně tvořili jeden celek zjevení nauky. Připustit rozdíly se jim zdálo něco, jako přijmout herezi. Důsledkem toho ti, kdo následovali bez výhrad příkazy jejich otců, se dívali s velkou nedůvěrou na jiné. Navíc se vždy dovolávali těch největších autorit tradice.

6. Hodnocení Ale sám sv. Nil, duše mimořádně inteligentní, pokorná, schopná daleko dohlédnout, byl ušetřen této nepříjemné záležitosti. Zemřel v roce 1508, ještě dříve, než se spor objevil. Nedlouho před tím naspal svoji závěť: „Pohoďte mé tělo na poušti. Ať ho zde požere dravá zvěř, protože až příliš mnoho hřešilo proti Bohu a není hodno pohřbu. Prosím úpěnlivě všechny o modlitbu za moji hříšnou duši, prosím o odpuštění všechny a všem odpouštím. “