Byzanc a jej kultura Tom Stejskal Byzantsk e

Byzanc a její kultura Tomáš Stejskal

Byzantská říše � Byzantská říše vznikla po rozdělení římského imperia (Imperium Romanum) v jeho východní části - v r. 395, kdy si po smrti Theodosia I, posledního císaře vládnoucího v celé říši rozdělili vládu jeho synové: Arcadius vládl na východě a Honorius na západě. � Metropolí Byzance se stala Konstantinopolis (Cařihrad, dnešní Istanbul ), založená r. 330 Konstantinem I. jako druhé hlavní město (Nový Řím) pro východní polovinu římské říše na místě někdejší dórské osady Byzantion z r. 660 př. n. l. � Byzantský císař byl hlavou orthodoxní církve, která se v 11. stol. definitivně odloužila (proces započal už v 9. stol. ) od římskokatolické církve a zbavila se papežské pravomoci (tzv. církevní schizma).

Byzantská říše � Největšího rozsahu během středověké epochy dosáhla říše v první polovině 11. století, kdy se její území rozkládalo od jižní Itálie a Dněpru až po Arménii a Eufrat. � Byzantská říše ohrožovaná nájezdy Peršanů, Slovanů, později Arabů a v 1. pol. 13. stol. ovládaná křižáky, zanikla v r. 1453 po dobytí Cařihradu osmanskými Turky. � Duchovní a kulturní život Byzance měl výrazně řecký (helénistický) charakter, jakkoli základy státu a práva zůstávaly římské.

Byzantská říše � Hlavní město: Konstantinopol � Jazyky: řečtina, aramejština, koptšina � Národnostní složení: Byzantinci, Řekové, Aramejci, Koptové Počet obyvatel: 5. století 8. století 11. století 13. století 16 mil. 7 mil. 12 mil. 5 mil.

Byzantská říše

Byzantská říše VLAJKA ZNAK

Byzantská říše �Dějiny Byzance i její kultury periodizujeme na následující období: • raná byzantská doba ( do 1. třetiny 8. stol. ) • střední byzantská doba ( od sporů o obrazy do dobytí Konstantinopole 4. křižáckou výpravou v r. 1204 ) • pozdní byzantská doba ( 1261 - 1453 )

Byzantská kultura �Byzantská architektura �Byzantské umění �Byzantská literatura �Byzantský jazyk

Byzantská architektura � Byzantská architektura navázala na architekturu pozdní Římské říše. � Rozvinula ji dvěma hlavními směry: jednak převzala podélný typ římské basiliky, kterou doplnila klenbami a kupolí, a také vyvinula centrální typ s půdorysem rovnoramenného kříže a centrální kupolí. � Oba typy se objevují už mezi stavbami císaře Konstantina v Palestině (Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě a zbořený osmiboký kostel v Antiochii). � Hlavním materiálem byzantských staveb byly cihly, vnitřky chrámů byly obkládány mramorem a bohatě zdobeny mozaikami a freskami. � Pozůstatkem obrazoboreckých bouří v 8. století je obecný zákaz soch.

Byzantská architektura � Mezi významné stavby patří bazilika Hagia Sofia v Istanbulu (rané období).

Byzantská architektura � Mezi další významné stavby patří bazilika San Apollinare nuovo v Ravenně (rané období).

Byzantská architektura � Chrám Hagia Sofia v Soluni (střední období).

Byzantská architektura � Chrám Cappella Palatina v Palermu (pozdní středověk).

Byzantská architektura � Byzantský typ chrámu o čtvercovém půdorysu s kupolemi zůstal vzorem pravoslavného chrámu zejména v ruské církvi až dodnes. �V období historismu v 19. století se byzantskými vzory inspirovala řada křesťanských chrámů, například ve Francii nebo v USA, ale také židovské synagogy v tzv. maurském či španělském slohu � Např. Jubilejní a Španělská synagoga v Praze, Velká synagoga v Plzni nebo v Budapešti.

Byzantská architektura

Byzantské umění � Sochařství zpočátku dominoval pozdně římský styl, v němž byly ztvárněny četné konstantinopolské plastiky včetně nadživotní jezdecké sochy Justiniána. � Zároveň se prosazovala díla zhotovená ze slonoviny. � Sochařství se věnovalo hlavně výzdobě vnitřních prostor, přičemž se do něho promítal vliv křesťanství. � Plastiky lidských postav se vyznačovaly strnulostí a uniformitou. � Mimořádné pozornosti se těšila mozaika, jeden z prvků římského umění zděděný a zdokonalený právě v Byzanci. � Prostřednictvím mozaiky byly znázorňovány scény ze života císařů i prostých lidí a různé náboženské výjevy.

Byzantské umění � V malířství se mezi 5. a 7. stoletím silně rozvinula ikonografie, neboť ikony, zobrazující Krista, Pannu Marii, či svaté, se staly předmětem uctívání kultu mezi věřícími. � Byzantské malířství a obdobně umění jako celek utrpělo za ikonoklasmu, provázeném ničením obrazů i soch. � Po jeho skončení nabyly ikony ještě více na důležitosti ve vybavení chrámů.

Byzantské umění Byzantská ikona Panny Marie ze 7. století.

Byzantské umění Císař Justinián I. se svým dvorem; mozaika v chrámu San Vitale v Ravenně.

Byzantská literatura � Literatura byla určována čtyřmi elementy: • helenistickými tradicemi odkazujícími na antické Řecko • křesťanstvím , které má pozici oficiálního náboženství v říši • římskou povahou státoprávní organizace • orientálními vlivy převzatými od rozličných asijských a afrických národů • Jednotlivá díla byzantské literatury jsou z hlediska svého zaměření a žánru tříděna do pěti skupin. První tři z nich navazují na antické vzory a zahrnují historii a letopisy, encyklopedii a eseje, a světskou poezii. • Dvě další jsou tvořeny novými literárními formami: církevní a teologickou literaturou, a lidovou poezií.

Byzantská literatura � Dělí se na 4 období: • raněbyzantské (do poloviny 7. století) • obrazoborecké (do 848) • období makedonské renesance a komnénovského klasicismu (do 1204) • závěrečné (do 1453)

Byzantská literatura � Předním zástupcem historiků byl Prokopios z Kaisareie, pobočník Belisara při jeho válečných taženích, jež zachytil ve svém spise Knihy o válkách. � Na Prokopia navázali Agathias, popisující závěr panování Justiniána I. � K význačným historikům patřili i císařové a příslušníci vládnoucích rodů jako třeba Konstantin VII. či Anna Komnenovna, autorka Alexiady. � Z encyklopedistů a esejistů lze jmenovat patriarchu Fotia a Theodora Metochita, byzantského humanistu ze 14. století. � Koncem 10. století byl vytvořen rozsáhlý lexikon Suda. � K zástupcům světské poezie patří Georgios Pisides, oslavující ve svých básních Herakleiovy výpravy.

Byzantský jazyk � Z jazykového hlediska byla pro pozdně antickou byzantskou společnost typická diglosie. � V armádě, na císařském dvoře a ve správě (stejně jako v některých balkánských provinciích) se hovořilo latinsky, avšak převládajícím jazykem nejširších vrstev obyvatelstva, užívaným církví a fungujícím v literatuře byla řečtina. � Řečtiny se užívalo jako církevního jazyka, hovořili jí vědci, filozofové a umělci a sloužila jako lingua franca při dálkovém obchodu či při diplomatických stycích s cizími národy.