Amii Hudba Andr Rieu La vie est belle

Amiši Hudba: André Rieu – La vie est belle

Amiši jsou protestantské křesťanské společenství, jež vzešlo z anabaptistického hnutí, vzniklého ve Švýcarsku ve 14. století. Samotné hnutí založil koncem 17. století mennonitský kazatel Jakob Ammann. Odklonil se od tradičních mennonitů, neboť ti přestali respektovat přísné tradice. Postupně se k němu přidávali věřící ze Švýcarska, Holandska či Německa. V 18. století našli v Americe útočiště před pronásledováním, a tam se jejich komunita, čítající asi 230 tisíc osob, zachovala dodnes.

Zakladatel Pensylvánie a patriarcha kvakerů šlechetně nabídl amišům útočiště. William Penn

Klíčovou úlohu v jejich životě hraje náboženství, z něhož pramení všechen životní styl. Amiši se řídí příkazy a vzdávají se pozemských požitků jen proto, aby byli blíže k Bohu. Bohoslužby jsou každou druhou neděli. Kostely byste však v jejich obcích hledali marně - setkávají se vždy v domě jedné z rodin nebo v tzv. komunitním domě. Pravidla církve (ordnung) jsou závazná pro všechny bez výjimky. Když se věřící nepodřídí, musí se dočasně komunity stranit (meidung). Když ani pak se nedokáží s pravidly ztotožnit, jsou exkomunikováni a nadále se nemohou stýkat ani s vlastní rodinou.

Život amišů je založen na odmítání mnohých vymožeností civilizace a na snaze dodržovat zvyklosti a technologie, které byly pro západní společnost typické před více než sto lety. Ovšem komunity se jedna od druhé liší stupněm lpění na starých tradicích a mírou kompromisního otevírání se materialistickému světu konzumu, který je pro ně z mnoha důvodů nepřijatelný. Pravidla života jsou v každé komunitě jiná, ale nejčastěji jde o tato omezení: odmítání aut (místo nich se používají povozy tažené koňmi), elektřiny jako zdroje energie a moderního oblečení (nosí se oděv typický pro sedláky z 19. století nebo i z dřívější doby).

Elektrifikaci vesnic zásadně odmítají s odůvodněním, že by se jednalo o nepovolené spojení s tímto světem, před nímž varuje apoštol Pavel (např. v dopise Římanům 12, 2). Přesto dnes v některých obcích najdete elektrické spotřebiče. Využívají však pouze vlastní elektřinu z větrných nebo vodních generátorů. Podobným kompromisem je používání ledniček s plynovými bombami a dojicích nebo čerpacích zařízení poháněných vodním kolem. Určité "modernizaci" lze asi při vší snaze náboženských vedoucích těžko zabránit.

Elektřina bývá někdy nahrazována benzínem, jenž je "povolen". Důležité je to především provoz pil, neboť dřevo se stále používá jako hlavní stavební materiál. Amiši na oděvu často nemívají knoflíky. Místo nich používají obyčejné nebo zavírací špendlíky či háčky. Příčina tohoto zvyku tkví v odporu vůči válce a militarismu. Knoflíky jsou pro amiše symbolem vojenských uniforem. Rovněž zipy nejsou dovoleny.

Většinou se amiši živí farmářstvím, ale mnozí jsou též dobří řemeslníci. Vyrábějí nábytek nebo bryčky, někteří jsou kováři, hrnčíři či tkáči. Jelikož je zemědělství v poslední době v krizi a finanční vstupy stále rostou, mladí členové komunity často pracují v nedalekých restauracích nebo továrnách. Některé skupiny žijí z turistického ruchu. Ti, co měli štěstí a mají ložisko zemního plynu přímo na svém pozemku, si mohou topit, ohřívat vodu na mytí a mít i jednoduchou plynovou chladničku. Zákaz elektřiny se už taky trochu zmírnil; nevztahuje se třeba na tužkové baterky.

Pokud jde o vztah ke státu, amiši si uvědomují jeho důležitost, ale na druhé straně se od něj distancují. Někteří z nich se účastní voleb, avšak jasnou politickou preferenci přitom nemají. Konservatismus táhne jedny k republikánům, jiní zase dávají přednost sociálním a pacifistickým tradicím své církve a volí demokraty. V r. 1961 americký daňový úřad rozhodl, že amiši nemusí platit sociální pojištění. Jejich komunita totiž prokázala, že se o starší lidi dokáže postarat sama. Od státu tedy nedostávají penzi. Daň z příjmu však platit musí. Ještě před II. světovou válkou dostali výjimku, a tak mladí muži mohou absolvovat civilní vojenskou službu.

Všichni členové komunity mají biblické jméno. Podle starých biblických zákonů si dospělí muži nechávají narůst vousy. Vyzývají k tomu i mladíky; v každém případě musí mít vousy v manželském svazku. Kníry však nenosí. Souvisí to s perzekucí amišů ještě na starém kontinentě - evropští vojáci se totiž často honosili bujnými kníry. Oblékají se do hrubé vlněné černé tkaniny a nosí široký černý klobouk. Košile si zavazují. Ženy nepoužívají šperky, nosí staré čepce a přes své velmi jednoduché šaty si váží zástěru.

Amiši mluví zvláštním jazykem vytvořeným z holandštiny, bernské němčiny, alsaské, falcké a horní němčiny, kterému se dnes říká pensylvánská holandština (Pennsylvanian Dutch, což je nesprávně přeložené slovo Deutsch, tj. němčina). Anglicky se děti učí od šesti let ve škole. Jednotlivé komunity mají většinou vlastní školy, které mají jen jednu třídu. Školství bylo vždy předmětem sporů mezi amiši a vládou. Nakonec si v 70. letech výrokem Nejvyššího soudu právo na vlastní systém vzdělávání zajistili. Děti však musí absolvovat všechny testy pro základní školní docházku; velmi často v nich mají lepší výsledky než žáci veřejných škol.

Zřejmě z důvodu poměrně těžkého, ale zdravého způsobu života (práce na poli, žádný alkohol a tabák) se amiši těší výbornému zdraví. Nejvíce ale překvapí jejich chování: jsou přímí, poctiví, zdvořilí, přátelští a hrdí. Interiéry jejich domů jsou velmi barevné a časté je použití ovčích kůží nebo utkaných dílů. Zdi jsou vymalovány živými barvami. Vše je ze dřeva, jednoduché, venkovské a účelné. Výrobky z plastů jsou zakázány. Lze používat jedině přírodní a neprůmyslově vyrobené předměty. Matrace na postelích jsou vyplněny slámou, která se mění dvakrát do roka.

Venkovské komunity amišů, v nichž je asi třicet rodin (přibližně třisto osob), žijí jako jedna rodina. Každý manželský pár má 6 -10 dětí. Všechny spojuje autorita patriarchy. Geografický malý prostor zvýhodňuje soudržnost skupiny. V každém hospodářství žije společně 4 až 5 generací. Kontaktu s cizinci se vyhýbají. Jestliže se dostanete do jejich blízkosti, zapomeňte na fotoaparát: amiši věří, že fotografie jsou v rozporu s biblickým učením o zákazu podobizen, jak se píše v knize Exodus. Krom toho jsou přesvědčeni, že fotografie jsou primárním zdrojem pýchy a samolibosti. Když uvidí kameru nebo fotoaparát, otočí se nebo si zakryjí tvář rukama či kloboukem.

V 16 -18 letech se mladí amiši vydávají do světa – na zkušenou. Toto období se nazývá rumspringa (z něm. běhat kolem). Potom se mohou rozhodnout, zda chtějí být součástí své církve, anebo odejít. Většina z nich se vrací a dá se pokřtít. Jako anabaptisti (novokřtěnci) se totiž nechávají pokřtít až v dospělosti. Bez křtu mohou sice zůstat součástí komunity, nesmí se však oženit. Sňatky mohou uzavírat jen mezi sebou, jinak je společenství ze svého středu vyloučí.

Na mluvu si dávají velký pozor, protože slovo pokládají za primárního nositele možné agresivity. Váží si slov a tuto příkladnou ctnost, jež je základem výchovy, předávají dětem. Ty jsou vždy čisté, slušné, zdvořilé a vybraného chování.

Pro amiše je kůň společníkem uctívaným a nepostradatelným. Jistěže jsou Američanům k smíchu, když je vidí cestovat s jejich koňmi taženými kárami, tak nevhodnými v proudu moderních rychlých vozů. Ale v místních dopravních zácpách jsou stejně rychlí jako člověk v autě. A znečišťují méně. Zápach a trus jsou sice vidět více než kysličník uhelnatý, ale jsou určitě méně škodlivé životnímu prostředí i zdraví. Všechny cesty jsou pečlivě upravené. Země je udržována s láskou a úctou. Lidé, zaneprázdněni prací, prokazují sílu, pozoruhodnou pevnost a vytrvalost. Nenechají se ničím rozptýlit. Okopávají, ořou, sejí a ryjí s úžasnou houževnatostí.

Amiši nikoho neobracejí na svou víru, ani nikoho takového nehledají. Jestli někdo projeví přání pochopit jejich náboženství, dají mu do rukou hrábě a požádají, aby rozhodil hnůj na čerstvě zorané pole. (Kdyby tak všechna současná náboženství měla takovou moudrost a ohled na názory druhých!)

Zdroj textů: internet Editace, doplnění a úprava: leden 2010 Janina + adastra anky. cz www. adastra. estranky. cz www. jkk. estr