Alexandr Velik Alexandr Velik l l l Alexandr

Alexandr Veliký

Alexandr Veliký l l l Alexandr Veliký (* mezi 2 o. a 30. červencem 356 př. n. l. v Pelle, † 1. nebo 11. června 323 př. n. l. v Babyloně), rovněž známý jako Alexandr Makedonský, případně Alexandr III. (řecku) králem (basileús) Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal většinu tehdejším Řekům známého světa. Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský podmanil řecké městské stát, vypravil se Alexandr na východ proti obrovité perské říši Achaimenovců. Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii byl vlastními vojáky donucen upustit od svého úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ. Těmto smělým plánům však zabránil Alexandrův předčasný skon. Alexandrem podrobené země se v následujících staletích staly místem šíření řecké civilizace a osídlení. Tím započala epocha helénismu, jenž ztělesňoval kombinaci řeckých a orientálních kulturních vlivů. Již za svého života (a především po své smrti) inspiroval Alexandr mnohé jedince k literárnímu zachycení a oslavě výjimečných činů, jichž dosáhl. Alexandrova postava proto hluboce pronikla do dějin a mýtů jak řecké tak i neřeckých kultur.

Alexandr Veliký a jeho mládí l l l Mládí Alexandr se narodil v roce 356 př. n. l. v Pelle, hlavním městě Makedonie. Jeho otcem byl král Filip II. , jeho matkou Olympias, épeirská princezna a někdejší kněžka dionýských mystérií. Mnoho podrobností z jeho života a zvláště z dětství bylo později zveličeno a opředeno bájemi. Plútarchos tvrdil, že Alexandrovým skutečným otcem byl samotný Zeus, neboť Filip se Olympiady obával pro její zálibu usínat ve společnosti hadů. Taktéž nás informuje o tom, že Olympiadě i Filipovi se před Alexandrovým narozením zjevovaly podivné sny, z nichž jim věštec Aristandros předpověděl, že přivedou na svět potomka s povahou lva. Épeirský královský rod Aiakidů, z něhož Olympias pocházela, odvozovala svůj původ od bájného řeckého hrdiny Achillea. Naproti tomu makedonští Argeovi o sobě prohlašovali, že jejich předkem byl Diův syn Héraklés. Filip vzdělával svého syna v politických a vojenských záležitostech. Zřejmě vlivem Olympiady se stal z Alexandra hluboce nábožensky založený člověk, což mělo zanechat v jeho pozdějším životě četné stopy. Podle Plútarchova (pravděpodobně částečně nadneseného) líčení prokazoval Alexandr svoji jedinečnost už v době svého chlapectví, kdy zkrotil svého koně Bukefala, který ho pak doprovázel až do Indie. Z dospělých mužů, kteří zkoušeli divoké zvíře osedlat před ním, se to žádnému nepodařilo. Alexandr si však povšiml, že kůň se děsí vlastního stínu. Nato měl prý Filip říci: „Běž, můj synu, najdi sobě vlastní království, které tě bude hodno. Makedonie je příliš malá pro tebe

Alexandr Veliký a jeho mládí l l l Odhlédneme-li od legend, neexistuje mnoho informací o Alexandrově dětství. Makedonie se nacházela na severním okraji starověkého Řecka. Řada Helénů jí označovala za barbarskou zemi nepoznamenanou civilizací, třebaže královská dynastie byla pokládána za řeckou. Dodnes probíhají diskuse o etnické příslušnosti Makedonců, jelikož z mnoha dostupných pramenů je zjevné, že makedonština, z níž se zachovalo jen několik málo slov, zněla Řekům cize. Otázka, zda byla makedonština řeckým dialektem, či odlišným jazykem příbuzným řečtině, zůstává dosud sporná. Kulturně a společensky se však Makedonci od Řeků dosti lišili. Jejich vnitrozemní stát byl jen málo dotčen městskou kulturou Středomoří, s níž ostatně Makedonci udržovali pouze slabé kontakty. Královská forma vlády byla v Řecku rovněž nezvyklá. Na Helény tudíž makedonská společnost působila značně archaicky. Teprve Alexandrův otec Filip II. povznesl dosud nevýznamnou Makedonii, rozdělenou mezi soupeřící šlechtické rody, na pozici nejsilnější vojenské mocnosti egejského prostoru. Filip si podmanil Thesálii a Thrákii a přinutil řecké státy (kromě Sparty) ke vstupu do korintského spolku, jehož hegemonem se ustavil. Alexandr byl zatím ve věku třinácti let poslán do Miezy, kde byl pod dohledem Aristotela vzděláván společně se svými vrstevníky. Aristotelův vliv sice nelze přeceňovat, jistě však měl podíl na Alexandrově výchově, neboť v něm probudil obdiv k řecké kultuře a všeobecný zájem o okolní svět, filosofii, umění, matematiku a přírodní vědy. Díky němu se Alexandr seznámil s Homérovým dílem. Aristotelův opis Iliady prý Alexandr opatroval jako poklad. Přestože jejich vzájemný vztah časem ochladl, udržoval Alexandr až do konce svého života písemný kontakt se svým duchovním učitelem. Když Filip v roce 340 př. n. l. obléhal Byzantion, směl Alexandr uplatnit své poznatky v praxi jako regent Makedonie. Dva roky nato (338 př. n. l. ) se Alexandr zúčastnil bitvy u Chairóneie, v níž Filip svěřil svému tehdy osmnáctiletému synovi velení nad jízdou. Alexandr zde skvěle prokázal své schopnosti a odvahu, když v čele svých druhů (hetairoi) rozdrtil thébský „svatý oddíl“, elitní jednotku považovanou za nepřemožitelnou. Řečtí historikové se shodují v názoru, že rozhodující podíl na porážce Řeků v tomto boji příslušel Alexandrovi a nikoli Filipovi. Makedonská falanga se ukázala být podstatnou součástí vojenského úspěchu, avšak ústřední role patřila jezdectvu. Je ovšem zcela nezpochybnitelné, že za svá pozdější vítězství vděčil Alexandr vojenským reformám svého otce. vraždu inicioval perský velkokrál Dareios III.

Alexandr Veliký a jeho mládí

Převzetí moci l l l V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku dvaceti let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky, aby Alexandra uznali za krále. Již v prvních dnech své vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenión. Antipatros i Parmenión se kvůli těmto skutkům, které Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni. Filipova smrt znamenala ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení jejich nezávislosti. Alexandr však energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřísáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily velitelem v chystané válce proti Persii. Thrácké a ilyrské kmeny se však pokusily využít vzniklé situace k setřesení makedonské nadvlády. V roce 335 př. n. l. vytáhl Alexandr s 15 000 muži na sever a po překročení Dunaje účinně potlačil thráckou revoltu. Následně naložil stejným způsobem i s Ilyry. Zatímco Alexandr bojoval proti barbarům na dalekém severu, Řekové se usnesli, že nastal čas odpadnout od Makedonie. Do čela Helénů se postavil řečník Démosthenés, který je přesvědčil, že Alexandr v Ilýrii padl a v Makedonii nastalo bezvládí. Jako první povstali obyvatelé Théb, načež vyhnali ze svého města makedonskou posádku. Alexandr na tuto vzpouru zareagoval okamžitě a rychlými pochody se i se svým vojskem přesunul z Ilýrie k Thébám. Perdikkova falanga dobyla po urputném boji město, které Alexandr nechal za trest celé srovnat se zemí s výjimkou chrámů a domu básníka Pindara. Thébské území bylo rozděleno mezi ostatní boiótské obce, 6000 obyvatel bylo usmrceno a dalších 30 000 prodáno do otroctví. Théby přestaly existovat a teprve o dvacet let později směly být znovu vybudovány, nikdy se však už nepozvedly ke svému dřívějšímu významu. Ostatní řecké obce, poděšené osudem Théb, nato kapitulovaly. Athénská delegace vedená Fókiónem, oponentem proti-makedonské frakce, prý obměkčila Alexandra natolik, že upustil od požadavku na vypovězení Démosthena a jeho stoupenců. V Korintu se poté Alexandr nechal znovu ujistit o loajalitě Řeků a ušetřil je potrestání, neboť je potřeboval jako spojence do připravovaného tažení proti perské říši

Dobytí perské říše Počátek tažení, postup Malou Asií Perská říše byla v polovině 4. století př. n. l. největší mocností světa, zahrnující dnešní Írán, Mezopotámii, Anatolii, Egypt a mnohé jiné země. V době, kdy Alexandr vstoupil na půdu Asie, vládl této říši Dareios III. z dynastie Achaimenovců. Útok proti Peršanům plánoval už Filip, který se jim tak chtěl pomstít za jejich invazi do Řecka během řecko-perských válek. Již před Alexandrovým příchodem byla do Asie vyslána armáda pod velením Parmenióna, jednoho z nejschopnějších makedonských velitelů, kterou ale Peršané odrazili. Alexandrovo vojsko čítající kolem 35 000 Makedonců, Řeků a thráckých a ilyrských žoldnéřů vyrazilo z Pelly do Séstu u Helléspontu, kde se v květnu roku 334 př. n. l. přemístilo na maloasijský břeh. Antipatrovi, nejvěrnějšímu Filipovu generálovi, svěřil Alexandr regentství v Makedonii spolu s 12 000 vojáky k zabezpečení Řecka. l l l Alexandr přesekává gordický uzel. l Dareios přenechal velení perského vojska Řeku Memnónovi, žoldnéři původem z Rhodu. Memnónův záměr, zničit zásoby obilí a znesnadnit tak Alexandrovi postup do vnitrozemí, byl maloasijskými satrapy zamítnut, protože Memnónovi záviděli náklonnost, jíž mu projevoval Dareios. K prvnímu většímu střetnutí mezi Makedonci a Peršany došlo v bitvě u řeky Gráníkos. Satrapové zde shromáždili asi 40 000 mužů, které rozestavili na vyvýšenině u místa jménem Zelea. Jednalo se o výhodnou obrannou pozici, neboť za řekou se rozprostírala široká rovina, která byla ideální pro rozvinutí jezdectva, hlavní perské zbraně. Alexandr se i přes Parmeniónovy protesty rozhodl ke svedení bitvy. Makedonci mohli dosáhnout vítězství jedině odvážným frontálním útokem jízdy bez ohledu na vlastní ztráty. Neočekávaný přímý útok zastihl Peršany nepřipravené a jejich vojsko bylo tudíž snadno poraženo. Zajatí řečtí žoldnéři, kteří se účastnili bitvy na perské straně, byli jako zrádci potrestáni otrockou prací v makedonských dolech. l Pod dojmem této bitvy většina nejdůležitějších maloasijských měst Makedoncům dobrovolně otevřela své brány. V Lýdi vtáhl Alexandr bez boje do Sard a bohatství města rozdělil mezi své muže. Sardským sice povolil vlastní zákony, zároveň ale umístil do města vojenskou posádku a ustanovil místodržitele, který měl jeho jménem vybírat daně. Odtud táhl dále na jih směrem k Mílétu, největšímu městu na západním pobřeží Malé Asie. Místní pro-perský vládce ovšem odmítl kapitulovat, neboť mu byla přislíbena podpora perské flotily o 400 lodích. Alexandr však ještě před připlutím Peršanů nařídil Níkanorovi, Parmeniónovu bratrovi, aby zatarasil přístup do mílétského zálivu, následkem čehož Mílétos padl. l

Dobytí perské říše l l Jádro perských vojenských sil, které stále podléhalo Memnónově velení, se seskupilo v Halikarnássu, hlavním městě Kárie. Několik měsíců trvající obléhání se nevyvíjelo pro Makedonce příznivě, jelikož při něm utrpěli krvavé ztráty. Alexandr dokonce během bojů sjednal s Peršany příměří, aby mohl posbírat své raněné. Nikdy předtím ani potom se už k takovému postupu neuchýlil. Teprve když se Peršané kvůli špatné zásobovací situaci museli stáhnout na předsunutý ostrov, podařilo se Makedoncům Halikarnássos konečně obsadit. Většina perských vojáků spolu s Memnónem však unikla po moři. Správu nad Halikarnássem přenechal Alexandr dceři kárského satrapy jménem Ada a tím si zajistil spojenectví s obyvateli Kárie. Alexandr tady poprvé uplatnil politiku velkorysosti vůči poraženým národům. Původní cíl výpravy na východ, osvobození západního pobřeží Anatolie, byl završen. Alexandr se přesto rozhodl pokračovat v tažení. Makedonské vojsko postoupilo podél pobřeží Lykie a Pamfýlie, aniž by narazilo na vážnější odpor. Koncem roku 334 př. n. l. se Alexandr vydal na sever do anatolského vnitrozemí. Zimu strávil s většinou svých vojáků ve frýžském královském městě Gordion, v němž se nacházel mýtický gordický uzel. Legenda pravila, že ten, kdo ho dokáže rozvázat, bude vládnout Asii. Říká se, že Alexandr se o to pokusil, avšak nakonec ztratil trpělivost a rozsekl uzel svým mečem. Po příchodu čerstvých posil Alexandr ustavil generála Antigona svým místodržitelem ve Frýgii a přikázal mu zpacifikovat severní Anatolii a zabezpečit zásobování vojska. Na jaře roku 333 př. n. l. pak vyrazil z Gordy směrem do Fénicie, jejíž přístavy využíval Memnón jako základny pro námořní operace Peršanů v Egejském moři. Během léta postoupilo makedonské vojsko přes Kappadokii do Kilíkie, kde se Alexandr po krátkém boji zmocnil hlavního města Tarsu, přičemž se doslechl o smrti svého soka Memnóna. V Tarsu následně Makedonci setrvali až do října.