ALBTINSK RENESANCE I Pavel Trtlek 2008 Z historie

ALŽBĚTINSKÁ RENESANCE I. © Pavel Trtílek, 2008

Z historie: 1066 – Normani dobyli Anglii 2 dlouhodobé konflikty: 1337 – 1453: stoletá válka (Anglie x Francie) 1455 – 1485: válka růží (Yorkové, Lancasterové) Richard III. (York) poražen dynastie Tudorovců (1485 – 1603), na trůn usedá Jindřich VII. (hrabě Richmond)

Jindřich VII. Jindřich VIII.

Eduard VI. Jane Gray

Jane Grey – poprava (fr. malíř Paul Delaroche, 1833)

Marie I. Krvavá Alžběta I.

Alžběta I. (po vítězství nad Španěly)

podpis Alžběty I.

Londýnské popraviště (dobová rytina: 16. stol. )

Rané tudorovské drama – SHAKESREAROVI PŘEDCHŮDCI: Ø konec války dvou růží: humanismus proniká do Anglie (např. Erasmus Rotterdamský) Ø Erasmus Rotterdamský Ø středověké divadelní tradice nadále dominují Ø oblíbené žánry (pronikání fraškovitého humoru): Ø mirákly Ø morality Ø uvádění tradičních cyklů – mysteria (York, Chester aj. ) Ø interludia (nový žánr – poprvé za Jindřicha VII. )

středověké jevištní divadlo (anglické divadlo předalžbětinské éry)

Ø Fulgencius a Lukrécie (1. interludium uvedeno 1497 na královském dvoře, nejstarší dochovaná hra světského námětu , autor HENRY MEDWALL) Ø Thomas More na dvoře Jindřicha VIII. Ø JOHN HEYWOOD (cca 1497 – cca 1578) autor prvních nedidaktických interludií: Ø Čtyři P (Palmer, Pardoner, Potecary, Pedlar) Ø Hra o počasí Ø Hra o lásce

Počátky humanistického divadla – tzv. „školní drama“: 1) Latinské komedie: Ø souvisí s výukou latiny, ukázka tvorby římských dramatiků (Plautus, Terentius) Ø Oxford a Cambridge (koleje), gymnázia Ø konec 15. stol. – původní smysl vytlačen zájmem o divadlo Ø 1546: v cambridgské Queens College zavedena každoroční divadelní představení

2) Komedie podle latinských vzorů: Ø NICHOLAS UDALL (1505 – 1566) Ø Ralph Roister Doister (podle Plautova Chlubivého vojáka) Ø MR. S (William Stevenson? ) Ø Jehla kmotry Gurtonové (uvedena asi už 1533) původní námět; konstrukce hry a 3 -jednota však inspirovány stále římskou komedií Ø anglický text in: http: //drama. eserver. org/plays/medieval/gammer-gurton. txt

3) Latinské tragédie: Ø opět souvisí s výukou latiny, ukázky Senecovy tvorby Ø 1551: 1. představení v cambridgské Trinity College (Trójanky) 4) Tragédie podle latinských zdrojů: Ø 1561: 1. anglická tragédie (už pouze inspirovaná Senecou) uvedená na právnické koleji Inner Temple: Ø THOMAS NORTON a THOMAS SACKVILLE ØGorboduc (zároveň jde o 1. anglickou hru psanou blankversem)

Blankvers: Ø nerýmovaný 5 -stopý jambický verš MAKBETH (V, 7, přel. Josef Saudek): Buď proklet jazyk, který mi to říká! Mé mužnosti mi zchromil lepší část! A nikdo nevěř kejklům oněch ďáblů, co dvojsmysly si s námi zahrávají, co slovo slibu splnit znají sluchu a zrušit duchu! S tebou bát se nechci. MACBETH: Accursed be that tongue that tells me so, For it hath cowed my better part of man! And be these juggling fiends no more believed, That palter with us in a double sense, That keep the word of promise to our ear And break it to our hope. I’ll not fight with thee. ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_ᴗ ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_ ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_ ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_|ᴗ_ᴗ

Rozvoj anglického dramatu koncem 16. stol. – „UNIVERZITNÍ DUCHOVÉ“ Ø doba: 80. a 90. léta 16. stol. Ø náměty: anglické dějiny, moderní italská novelistika Ø autoři vystudovaní v Oxfordu a Cambridge Ø ovlivněni Senekovými tragédiemi Ø přímý vliv škol slábl Ø profesionalizace divadla

Ø JOHN LYLY (asi 1554 – 1606) Ø 2 romány: Eufues a jeho Anglie; Eufues: anatomie důvtipu Ø eufumismus (styl anglické beletrie) Ø Alexandr a Kampaspé (1584) Ø Endymion (1591) podtitul: Muž na měsíci Ø Žena na Měsíci (1597) atd.

Ø THOMAS KYD (1558 – 1594) Ø Španělská tragédie aneb Jeronimo už zase třeští (asi 1589) nejpopulárnější drama 16. stol. , 1. významná tragédie alžbětinského dramatu Ø 1. tragédie pomsty (viz také nedochovaný tzv. „Ur-Hamlet“) Ø anglický text Španělské tragédie in: http: //www. elizabethanauthors. com/span 1. htm Ø patrně též autor tragédie Soliman a Persida (a snad i Arden z Fevershamu – dohady…)

Ø GEORGE PEELE (1556 – 1596) Ø Žaloba na Parida (1584) Ø Babská povídačka (česky i jako Báchorka, 1595) Ø Edvard I. (1593) kronikářská hra (nový žánr) Ø ROBERT GREENE (1560 – 1592) ØAlfons, král Aragonský (1587) ØZuřivý Roland (1594)

Vrcholné tudorovské drama – SHAKESPEAROVI SOUČASTNÍCI Ø 1592 přišel do Londýna Shakespeare Ø 1593 – 4 londýnská divadla zavřena kvůli epidemii moru

Ø CHRISTOPHER MARLOWE (1564 – 1593 zabit) ØTamerlán Veliký (1587 -1588) ØTragická historie o doktoru Faustovi (asi 1588) ØMaltský Žid (asi 1589) ØEdward II. (asi 1592)

Mefistofeles se zjevuje Faustovi

Ø BEN JONSON (1572 – 1637) Ø uvězněn za satirickou komedii Psí ostrov (od Thomase Nashe), spoluautorství nepotvrzeno 1) inspirace starou attickou komedií: ØKaždý podle svého humoru (1598), prolog obsahuje jeho tvůrčí zásady a kritiku současného dramatu ØKaždý mimo svůj humor (1599)

2) inspirace římskou komedií: Ø Lišák Volpone (1606) Ø Alchymista (1610) Ø Bartolomějský jarmark (1614) Ø 3) 2 tragédie: ØSejana (1603) ØCatilina (1611) Ø 4) žánr „masky“: ØMaska královen

Ø GEORGE CHAPMAN (asi 1560 – 1634) ØBussy D'Ambois (asi 1604) ØPomsta za Bussyho D'Amboise (asi 1610) ØAteistova tragédie (1611)

Ø THOMAS DEKKER (asi 1572 – 1632) ØŠevcovské posvícení (asi 1599) Ø THOMAS HEYWOOD (asi 1574 – 1641) ØŽena zabitá dobrotou (1603)

Shrnutí: Shakespearovy hry i jeho současníků jsou si v mnohém podobné: Ø rozvoj příběhu již v pokročilém stadiu vývoje Ø všechny důležité události se zobrazují na jevišti Ø kompoziční jednotkou je poměrně krátká scéna Ø místo děje bývá v dialogu specifikováno (je-li důležité) Ø hlavním předmětem zájmu je rozvoj děje (čas i místo se zpravidla rychle mění) Ø může docházet ke změnám od vážného ke komickému Ø postavy jsou stále ještě (ač méně než ve středověkém dramatu) předmětem zápasu dobra se zlem Ø Hry založeny na víře v mravní řád, jenž dovoluje postavám svobodně volit, zároveň jsme však za svou volbu zodpovědní

Jakubovské a karolínské drama – SHAKESPEAROVI NÁSLEDOVNÍCI 1603 – stuartovští panovníci : ØJakub I. (1603 – 1625) ØKarel I. (1625 – 1649)

Nová podoba dramatu: Ø Na popularitě nabývala tragikomedie s vyumělkovanými happyendy (rozvíjela dojemnost jako náhražku vskutku tragických emocí) Současně se zvyšovala technická dovednost autorů: Ø dramatici si uměli lépe poradit s expozicí Ø vtěsnali děj do méně epizod Ø komplikace spěly k překvapivému vrcholu Ø střídali ztišené scény s bouřlivými

Ø JOHN WEBSTER (asi 1580 – 1634) - autor 14 her - pozitivum: dramatičnost poezie - negativum: nejasnost děje Ø Bílá ďáblice (1609) Ø Vévodkyně z Amalfi (1613)

Ø FRANCIS BEAUMONT (asi 1548 – 1616) Ø Rytíř hořící paličky (1607) další texty – spoluautor s: Ø JOHN FLETCHER (1579 – 1625) - autoři cca 50 her, např. : Ø Králem být a nebýt (1611) - jejich hry určily techniku jakubovského dramatu

Ø JOHN FORD (1586 – asi 1639) - autor nejméně 17 her - typická dekadence „karolinského dramatu“ Ø Škoda, že je děvka (1633) Ø Edmontská čarodějnice (1621)

Celkové shrnutí: Ø 1590 – 1642: známe přes 250 dramatiků, autorů cca 2. 000 dramat Ø potíže s určením přesného autorství (jednotlivá dějství – leckdy různí autoři) Ø častá autorská spolupráce Ø adaptace starších námětů