7 STAVEBN VVOJ A HOSPODSTV FARY Stavebn vvoj
7. STAVEBNÍ VÝVOJ A HOSPODÁŘSTVÍ FARY Stavební vývoj budovy fary Současná budova fary byla postavena jako přízemní v klasicistním stylu s mansardovou střechou, na jejím místě však v době postavení kostela stála mnohem honosnější jednopatrová barokní farní budova, v níž sídlili sudějovští lokální kaplani až do roku 1790. V tomto roce fara do základů vyhořela, údajně proto, že děvečka vysypala horký popel do vědra, vědro pak postavila do dřevníku a zapomněla na něj. Vnitřní uspořádání fary se od jejího obnovení po požáru mnohokrát měnilo, základní členění na levou a pravou část oddělené chodbou však z konstrukčních důvodů zůstalo zachované již od nejstarších zaznamenaných disposic fary z roku 1841 (viz obr. 1). Původně duchovní správce žil a měl svou kancelář ve dvou místnostech v levé části, zbývající prostor v levé části fary pak zaujímal malý čeledník. Na nejpříhodnějším místě v domě byl velký pokoj pro hosty. Určení jednotlivých místností se odvíjelo jednak od možnosti vytopit je (dosažitelnost komína) a jednak od orientace ke světovým stranám a s tím související množství světla. Půda v té době sloužila jako seník a seno zároveň pomáhalo zlepšovat tepelnou isolaci stropu. Ve druhé polovině 19. stol. za P. Eliase (viz obr. 2) se rozšířil čeledník a byl přistavěn třetí komín pro kamna do něj. Komora, v níž původně spala kuchařka, se změnila na menší spíž. Zadní část fary byla v roce 1887 či 1888 doplněna o verandu s připojeným záchodem. Svoji stávající disposici se dvěma pokoji v levé části a třemi v pravé získala fara až v roce 1921 za P. Navrátila, který zde zanechal nejvýraznější stavební stopy, a to i v podobě o rok později vestavěného mansardového pokojíku a světničky, jimiž získala fara své dodnes charakteristické průčelí. Farář obýval již celou levou část fary a pro čeleď kromě pokoje pro kuchařku vznikly obytné prostory v hospodářských přístavbách (viz obr. 3). P. Navrátil byl ve zvelebování fary tak důsledný, že zrekonstruoval a vysušil i sklep pod farou, jenž pro vlhkost již skoro 100 let nebyl užíván. V důsledku jeho stavební činnosti byla také fara propojena s hospodářskými budovami v jeden celek, a to skrze nově zřízenou prádelnu. V přiléhajícím traktu hospodářských přístavků později postupně vzniklo zázemí farní budovy – koupelna a kotelna. Stavební proměny fary Obr. 1: Vnitřní disposice fary v roce 1841 (za P. Berana). Z hlavní chodby vedly schody na půdu a do sklepa. Obr. 2: Vnitřní disposice fary v roce 1882 (za P. Eliase). Z pracovny faráře vznikl nový čeledník se třetím komínem. Civilisační výdobytky na faře V roce 1928 byl do fary zaveden vodovod od studánky a kancelář byla rozdělena příčkou, čímž vznikla koupelna. Zřízení koupelny ale pouze prohloubilo už tak dost velké problémy s vlhkostí, a tak krátce po příchodu P. Šulce (1937) byla koupelna zrušena a v roce 1947 zřízena nově v mansardovém pokojíku spolu s napojením fary na společný obecní vodovod. Problémy s vlhkostí (dané m. j. polohou fary pod prameništěm Sudějovky) se však vyskytovaly opakovaně. Výměna dřevěných podlah, obložení a zárubní (kvůli plísním a houbám) se především v 1. pol. 20. stol. stala koloritem stejně jako úpravy koupelny (ta současná je již čtvrtou v pořadí). Nepomohla ani isolace gumovou podlahou. Přílišnou vlhkost objektu byla snaha vyřešit při poslední proběhlé rekonstrukci kombinací vnějšího a vnitřního vysoušecího vzdušného kanálu (obvykle používané podříznutí a isolace jsou u barokního zdiva ze směsi kamenů a cihel nepoužitelné). Obr. 3: Průčelí fary v roce 1911 (za P. Eliase). Ostatní civilisační vymoženosti byly zavedeny na sudějovskou faru srovnatelně pozdě jako tekoucí voda. Elektřina byla do celého Sudějova přivedena až na začátku druhé světové války (26. 7. 1940). Ústřední topení kotlem se na faru zavádělo při příchodu P. Dvořáka v roce (19 xx) a splachovací záchod fara získala až při rekonstrukci v roce 2005. Hospodářské zázemí fary K faře náleželo hospodářství, které doplňovalo deputát (více viz panel 5) při obživě kněze a jeho čeledi. Farní hospodářství, jinak průměrné velikostí, se od běžného hospodářství z povahy věci v něčem odlišovalo, konkrétně zejména v chovu koní a roztříštěnosti pozemků. Sudějovská fara totiž neležela u svých obdělávaných pozemků, přímo s ní sousedilo pouze asi 1, 5 ha podmáčené louky a malé políčko. Zbytek obhospodařovaných pozemků ležel při filiálních kostelech v Rašovicích a Sv. Janu. Na faře se také vydržovali dva koně kvůli cestám za zaopatřováním nemocných a umírajících. Kůň byl v tomto chudém kraji luxusem i pro orbu – v celé farnosti tehdy bylo jen asi 50 koní, a to pouze v bohatých vesnicích (Netušilu, Rašovicích, Kralicích a Všesokách). Dále se na faře chovaly 3 krávy a slepice. V první polovině 20. stol. za faráře J. Navrátila, který měl k hospodářství velmi kladný vztah, se ještě přistavěly chlívky na prasata. Kromě chlívků k faře patřila i stodola a velký dřevník (na dřevě se tehdy zejména vařilo a dřevo také bylo jednou z klíčových položek deputátního příspěvku). Na farním dvorku dále stával (a doposud ještě stojí) zemní sklípek na uchovávání brambor. Nezbytností byla nádrž na vodu, která sloužila jako napajedlo pro ustájená zvířata. Do poloviny 19. stol. se pak na dvoře nacházela ještě nádrž na ryby, v níž se uchovávaly ryby pro dobu postní. Hospodářské budovy při faře byly dřevěné s výjimkou stájí, které byly kamenné a jako první z farních budov opatřené taškami (namísto došků a šindelů). Druhou taškami pokrytou stavbou byl sklípek na brambory. Toto pořadí vycházelo z tehdejší selské nutnosti, neboť hospodářská zvířata a zásoby představovaly hlavní zdroj obživy, a tak jejich bezpečí a pohodlí bylo důležitější než pohodlí samotných obyvatel (u některých zachovalých selských stavení, např. v Žandově, si lze povšimnout, že zatímco obytné části byly dřevěné, nákladným kamenným zdivem se, pokud možno, nikdy nešetřilo na stájích a špýcharech). Obr. 4: Vnitřní disposice fary v roce 1923 (za P. Navrátila). Farář již obýval celou levou část, pokoj pro hosty byl rozdělen na kancelář a pokoj pro kuchařku. V důsledku přestavby půdy (mansardový pokojík a světnička) byly posunuty schody na půdu a vchod do sklepa byl přesunut na verandu. Veranda se suchým záchodem vznikla na konci 19. století ještě za P. Eliase. Obr. 5: Průčelí fary v roce 2003 (za P. Nerada). K farnímu hospodářství rovněž náležela poměrně velká zahrada s ovocnými stromy a v některých dobách i s vlastní sadařskou školkou. Zahrádka před farou byla vždy ozdobná a tomu odpovídaly i pořizované kamenné sloupky k plůtkům (zde byly zasazeny na prvním místě z celé zahrady) a např. také v jednu dobu vodotrysk či besídka. Rozsah záhonků na zahradě není zřejmý, ale zdá se, že opět závisel spíše na povaze jednotlivých duchovních – někteří měli na zahrádce okrasné jezírko, jiní jej zasypali a na jeho místě pěstovali zeleninu. K radikální proměně hospodářského zázemí fary došlo po komunistickém převratu (se zabavením polností a zvířat), resp. v souvislosti s požárem hospodářských budov fary na konci roku 1952. Po druhé světové válce koně ve stáji nahradil osobní automobil. Pro jeho snadnější nastartování v zimě P. Šulc používal elektrický vařič, ten se však přehřál a od něho vypukl požár, při němž shořely střechy všech hospodářských budov a většina jejich obsahu. Po požáru už nebyla obnovena stodola (na jejím místě byla zřízena zahrádka). Zbývající budovy byly brigádnicky opraveny za peníze z požární pojistky (z té doby pocházejí současné ploché střechy). Chlívky už tehdy nebyly využívány a později byly změněny v sklad uhlí a kotelnu. Fara Stodola Stáj Stará škola Farní zahrada Farní louka Služebnictvo na faře Vztahy jednotlivých duchovních k hospodářství bývaly různé a podle toho se i odvíjela velikost čeledi, která s nimi bydlela na faře. Někteří farní pole raději pronajímali, jiní je ve vlastní režii obhospodařovali. Z dostupných pramenů lze soudit, že na faře bývala přítomna přinejmenším hospodyně a ještě jedna služka, které se staly o chod domácnosti a základní péči o zvířectvo. Z činností specifických pro faru se pak ještě jednalo o praní bohoslužebných a oltářních rouch a látek a také např. o pečení hostií. Ty se na faře pekly až přibližně do roku 1920, od kdy byly dodávány z asylu u pražského Jezulátka. Faráři-hospodáři pak kromě hospodyně a služky zaměstnávali ještě jednoho čeledína, mezi jehož úkoly patřily starost o pole, příprava krmení pro zvířectvo a také přebírání a přivážení deputátního příspěvku (odvoz dříví a dalších naturálií si musel duchovní zajistit sám). Obr. 6: Farní hospodářství v roce 1901. Pohled posílal tehdejší sudějovský řídící učitel Eduard Lanč. © Zdeněk Janovský, Marie Janovská, 2013
- Slides: 1